ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1017.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1017/2018-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 40/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 58 T 40/2017-1242, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 58 T 40/2017-1242 , byl obviněný J. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a pod bodem II. zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v období od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, kdy poškození opustili společnou domácnost, ve společně užívaných bytech, nejprve na adrese P., P. a poté od roku 2011 na adrese C., P., psychicky týral svou manželku poškozenou M. V., a svého nezl. syna poškozeného JJJJJ *), když
I. poškozenou M. V., týral tak, že
- po ní požadoval naprostou poslušnost, bránil jí ve vyjadřování vlastního názoru, upíral jí možnost volby, usměrňoval či se snažil usměrňovat její jednání prostřednictvím dlouhých kritických monologů zakončených výčitkami a poté, co tuto formu komunikace odmítla, prostřednictvím každodenních společných modliteb,
- neustále ji kritizoval, že málo pracuje, fláká se, málo vaří či nevaří vůbec, nedostatečně uklízí, špatně vychovává společného syna,
- opakovaně ji vulgárně oslovoval výrazy „kráva, píča, sráč“, denně ji oslovoval výrazem „vole“, vyhrožoval jí prodejem pro ni cenných věcí či majetku a nutil ji plnit požadavky, které zrovna vyřkl, často na ni křičel, přičemž ve dvou případech situace eskalovala až do vzájemného fyzického konfliktu, při kterých ji poté silou opakovaně odmrštil, až narazila do skříně,
- udržoval poškozenou ekonomicky závislou na své osobě zejména tím, že vyžadoval, aby všechny finanční prostředky byly zasílány na společný bankovní účet, se kterým nemohla volně disponovat, kontroloval bankovní výpisy k tomuto účtu a pokud použila zde uložené finanční prostředky, nutil ji vysvětlovat jednotlivé platby,
- nerespektoval její soukromí, omezoval ji v době, kdy měla dobíjecí kredit ve volném využití mobilního telefonu, následně od roku 2014 po zřízení neomezeného tarifu kontroloval její telekomunikační výpisy, vyčítal jí, jak mobilní telefon využívá a poté telekomunikační výpisy ukazoval jejím příbuzným a dalším blízkým osobám včetně nezletilého JJJJJ *), kterému přitom např. říkal: „Vidíš Tvoje maminka je kurva....“, dále bez souhlasu poškozené kontroloval její SMS komunikaci,
- vynucoval si na poškozené i přes její nesouhlas sexuální styky bez intimity s tím, že je to jeho právo a její povinnost, a to až do roku 2014, kdy se poškozená sexuálním stykům vzepřela a s obžalovaným již intimně nežila,
a toto jednání obžalovaného vedlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy střední intenzity s projevy apatie, nespavosti, sebevražednými myšlenkami, somatickými obtížemi a flashbacky,
II. poškozeného nezletilého JJJJJ *), týral tak, že
- v jeho přítomnosti psychicky týral jeho matku, aktivně jej vtahoval do hádek s jeho matkou, svaloval na něj vinu za konflikty rodičů,
- vyžadoval jeho naprostou poslušnost a vykonávání užitečných činností,
- na poškozeného občas křičel a vulgárně jej oslovoval,
- na poškozeného měl zejména v posledních dvou letech soužití zvýšené studijní nároky,
- poškozeného bil tak, že jej např. udeřil rukou na zadek anebo silou do zad či rukou, a to i vícero ranami, přičemž jej fyzicky napadl na jaře roku 2016 v koupelně, kdy jej vytáhl z vany, a přikázal mu, aby si uklidil vyžehlené prádlo, přičemž dalšímu bití zabránila poškozená V., která si stoupla mezi ně a poškozenému v důsledku uvedeného vznikly červené otlaky na zádech a pažích,
a toto jednání obžalovaného vedlo u poškozeného k rozvoji posttraumatické stresové poruchy.
2. Obviněný byl za tyto zločiny odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za užití §48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost, aby se během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobil programu sociálního výcviku a psychologického poradenství spočívajícího v odborné systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho jednání. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození JJJJJ *) a M. V. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464. K odvolání obviněného a poškozených podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za užití §48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby se během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobil programu sociálního výcviku a psychologického poradenství spočívajícího v odborné systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho jednání a ve výrocích o náhradě škody.
4. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému JJJJJ *) nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč a poškozené M. V. nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tyto poškozené odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jaroslavy Šafránkové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
6. Obviněný především namítá, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně postrádá znaky subjektivní stránky trestného činu. Podle jeho mínění nerespektoval soud ust. §120 odst. 3 tr. ř., který mu ukládá, aby skutková věta obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité kvalifikace. Nezabýval se prokázáním subjektivní stránky trestného činu, kdy není patrno, jestli došlo ke spáchání trestného činu v úmyslu přímém nebo nepřímém, a nezkoumal ani motiv a pohnutku. Při absenci zavinění bylo jednání nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, když trestným činem může být pouze zaviněné jednání. Z hlediska materiálního musí jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost a z hlediska formálního musí skutek odpovídat znění zákona. Dodává, že úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu a nelze jej pouze předpokládat, ale je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.
7. Z celého jeho jednání není patrný jakýkoli úmysl týrat manželku a syna, když naopak je patrná jeho snaha o zachování manželství, o ekonomické zajištění rodiny, snaha podílet se na výchově nezletilého a na druhé straně nechuť manželky v manželství pokračovat. Uvádí dále, že manželka jej zcela ignorovala, vysmívala se mu a opakovaně jej fyzicky napadala. Soudy se nezbývaly otázkami, proč by chtěl týrat své jediné dítě a proč se v současné době léčí na psychiatrii a po celou dobu trestního řízení rodinu finančně zabezpečoval.
8. Dovolatel dále namítá porušení §2958 o. z., podle něhož musí soud zjišťovat nemajetkovou újmu a teprve pokud by se ji nepodařilo objektivně určit, bylo by ji možné určit podle zásad slušnosti. Odvolací soud však aplikoval zásadu slušnosti, aniž by jakkoli zjišťoval, zda u poškozených došlo k ublížení na zdraví, jaká vznikla škoda a jakou škodu uplatňují.
9. Vadu hmotně právního posouzení shledává obviněný v tom, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednočinný souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku a trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, přestože tento postup není možný pro vztah speciality trestného činu týrání osoby svěřené.
10. Soudům vytýká nesprávnou aplikaci §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, neboť poškozená není a nikdy nebyla zvlášť zranitelnou obětí. Výslech poškozené provedený v přípravném řízení byl proto nezákonný. Vyšel-li soud při svém rozhodování pouze z této nezákonné výpovědi, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, rovnost zbraní a presumpce neviny.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. shledává v tom, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, přestože výroky rozhodnutí o vině jsou neúplné a nesplňují §120 odst. 3 tr. ř. Skutkovou větu považuje za nepřezkoumatelnou pro její faktickou nesrozumitelnost a časovou neohraničenost, zejména počátku každého z jednotlivých útoků. S ohledem na novelu trestního zákoníku byl nesprávně stanoven počátek jeho údajné trestné činnosti. Liší se nadto od popisu skutku v obžalobě, v důsledku čehož nebyla zachována totožnost skutku. Útoky, tak jak byly popsány, postrádají popis, jakého konkrétního jednání se měl v tom kterém okamžiku či období dopouštět. Zjištění soudu musí být zcela konkrétní a po skutkové stránce vyjadřovat, jako podobu jeho jednání mělo a v čem spočívalo zlé zacházení, jaká byla pohnutka jeho jednání a jaké mělo cíle. Jednotlivé popisy skutků považuje za vnitřně rozporné, neúplné a neodpovídající výsledkům provedeného dokazování. Podrobně se dále věnuje jednotlivým částem skutkové věty, přičemž polemizuje s tím, jestli lze dané jednání označit za týrání a zdůrazňuje aktivní roli manželky ve vyvolávání konfliktů. K ekonomické stránce uvádí, že poškozená si ponechávala peníze za hlídání dětí a měla přístup k účtům.
12. Odvolací soud podle dovolatele nepostupoval podle §254 odst. 1 tr. ř., když nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí. Nevypořádal se s argumentací uvedenou v jeho odvolání a pouze formálně konstatoval, že napadený rozsudek je správný. Důkazní návrhy obhajoby shledal nadbytečnými a nerozhodnými, aniž by dostatečně zdůvodnil neprovedení jednotlivých důkazů, čímž se jedná o opomenuté důkazy. Odvolací soud se nezabýval jeho námitkou, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ musí být posuzována věrnost výpovědí. Přitom předložil řadu písemných důkazů o manželčiných křivých obviněních proti němu a nepravdivých údajích poskytovaných soudním znalcům.
13. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkami o nemožnosti vyslechnout poškozenou a tím nemožností vyvrátit její tvrzení. Bylo na místě zkoumat zdravotní stav poškozené, když nebyla vyslechnuta s odkazem na §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť ze zdravotních zpráv nevyplynulo, že by poškozená nebyla schopna výslechu a z jejího postoje je patrno, že se účasti na jednání vyhýbá. Výslech svědků ke zdravotnímu stavu poškozené odvolací soud odmítl. Dovolatel dále namítá, že nebyly splněny ani podmínky pro postup podle §52a tr. ř., v důsledku kterého bylo jeho obhájkyni zakázáno klást otázky napřímo. Poškozená byla opakovaně vyslýchána do protokolu podle §158 odst. 9 tr. ř., označení za neodkladný a neopakovatelný úkon však bylo v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 130/2017. K přečtení výpovědi A. B. a přehrání výpovědi M. V. došlo nezákonně, když nebyly splněny podmínky podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. M. V. se účastnila všech jednání, která iniciovala, dokud nedošlo na její konfrontaci s nezpochybnitelnými důkazy.
14. Pokud jde o zdravotní stav M. V., byla jí diagnostikována úzkostná porucha a vyhýbavé chování, což má stejné projevy jako posttraumatická stresová porucha. Také syn má genetické dispozice k úzkosti a jeho posttrauma bylo způsobeno matrimoniálním konfliktem. Přestože pochybnosti o správnosti diagnóz jsou zcela zásadní, soudy nepovolily revizní znalecké posudky, o jejichž vypracování opakovaně žádal.
15. Soudy porušily zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Nebyly provedeny důkazy prokazující jeho nevinu. Důkazy svědčící o jeho nevině, které byly provedeny, soudy odmítly jako nevěrohodné. Došlo k porušení §2 odst. 5, 6, 11, 12 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. pro nepřezkoumatelnost rozsudku. Nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních požadavků spravedlivého procesu. Důkazy v řízení byly získány a následně použity v rozporu s procesními předpisy, hodnocení důkazů bylo svévolným postupem soudů, bylo provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Listinné důkazy soud pouze konstatuje, v odůvodnění se s nimi nevypořádává.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 61 To 42/2018, a napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 58 T 40/2017, jako nezákonné zrušil.
17. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která upozornila, že předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva. Provádění důkazů, stejně tak jako jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ale neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního.
18. Pokud jde o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, připomněla, že se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami nebo jedinci v obdobném vztahu, které je determinováno zvláštnostmi takového vztahu. Oběť domácího násilí proto vnímá útoky násilné osoby odlišně, než kdyby jí byla osoba cizí. Domácí násilí jako specifická forma agresivity je vymezeno určitými znaky, a to výskytem incidentů mezi blízkými osobami ve společném obydlí, kdy existuje trvalá a neměnná diferenciace rolí na osobu ohroženou (oběť) a násilnou (pachatel), kdy dochází k opakování těchto incidentů v podobě typického cyklu domácího násilí, eventuálně i k jeho eskalaci ve frekvenci, případně i intenzitě. Důležité je, že jednotlivé incidenty, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusí dosahovat prahu trestné činnosti. Upozornila dále, že týrání může mít různé formy, může jít o násilí fyzické, psychické, emocionální, sexuální násilí, sociální násilí, případně násilí ekonomické. Ne každé násilí ve vztahu je však možné zahrnout pod trestněprávní pojem týrání a rozpoznání samotného domácího násilí a jeho typu je mimořádně komplikovanou otázkou, která vyžaduje zejména znalosti odborné (nejde však o otázku právní). Právě znalecký posudek by se měl vyjádřit k existenci a typu domácího násilí.
19. Podle státní zástupkyně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že mezi obviněným a poškozenou se nejednalo o běžné drobné konflikty navázané na názorové střety, které by nepřesahovaly únosnou společenskou míru a které by odpovídaly řešení výchovných a manželských problémů. Vyzdvihly, že obviněný s poškozenou zle nakládal, neboť ji urážel, ponižoval, tituloval ji vulgárně, bránil jí ve vyjádření vlastního názoru, kritizoval ji, učinil ji ekonomicky závislou, kontroloval její komunikaci prostřednictvím mobilního telefonu a přes její nesouhlas si vynucoval i sexuální styky. Jednání dehonestujícího poškozenou se přitom dopouštěl i před nezletilým synem a toto jednání trvalo po dobu několika let, a to od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, přičemž v důsledku tohoto jednání obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha střední intenzity s projevy apatie, nespavosti, sebevražednými myšlenkami, somatickými obtížemi a flashbacky.
20. K důkazní situaci připomněla, že manželství obviněného a poškozené bylo poznamenáno určitými nesnázemi v oblasti sexuální a ekonomické. Poškozená naposledy pracovala v roce 2001, neboť vážně onemocněla. Považuje za nutné rovněž zmínit astenické psychické ladění poškozené, která má problémy se zvládáním kolizních situací, a to i pokud k těmto kolizím dochází pod veřejnou kontrolou. Zkolabovala v opatrovnickém řízení, když jí obhájkyně obviněného kladla nepříjemné otázky. Téměř celá historie manželství obviněného a poškozené byla provázena jejich rozdílnými představami a nároky na manželské soužití. Zdůraznila však, že poškozená si ve vztahu dokázala prosadit vlastní názor a dokázala se i určitým způsobem bránit. Pokud jsou v rozsudečném výroku popisovány určité situace a incidenty, případně verbální ataky obviněného vůči poškozené, jeví se, že měly spíše povahu afektivní agrese v situačních konfliktech, ve kterých se střetávaly dvě víceméně vyrovnané strany. Situace mezi manžely tedy dle jejího názoru spíše připomíná chronicky krizový kalamitní vztah, nikoliv však jednostranné týraní.
21. Uvedla, že vypracované znalecké posudky se nevěnovaly vývoji a dynamice vztahu mezi manželi. Mělo být zkoumáno, zda uvedenou posttraumatickou stresovou poruchu nemohla poškozená při svém senzitivním ladění utrpět díky výrazné nespokojenosti v manželství. Současně státní zástupkyně zmínila, že se soudy nedostatečně vypořádaly s vyjádřením sourozenců poškozené J. a P. B., kteří se staví k týrání své sestry skepticky, a výpovědí svědkyně K. L., u které obviněný s poškozenou rovněž postupovali psychoterapii a která rovněž projevila určité pochybnosti o tom, že poškozená byla ze strany obviněného týrána, kdy dala najevo, že s ohledem na jí zaznamenanou pasivní agresivitu poškozené vycházela spíše z verzí obviněného.
22. Shrnula tedy, že hrubé fyzické násilí obviněného vůči poškozené prokázáno nebylo, až na ojedinělé fyzické ataky, které však byly v případě konfliktů vzájemné. Obviněný používal vůči poškozené nevhodné výrazy a snažil se s ní manipulovat, resp. snažil se ji přimět k tomu, aby respektovala jím nastavené normy rodinného soužití. Rovněž snižoval poškozené sebevědomí a usiloval o to být rozhodujícím článkem v rodině, neboť akcentoval, že rodinu ekonomicky zajišťuje. Na straně druhé ale trpěl frustrací z toho, že se nemůže prosadit ve výchově syna.
23. S opatrností by přistupovala i k tvrzení, že poškozená byla na obviněném plně finančně závislá, neboť z dokazování vyplynulo, že peníze, které si vydělala hlídáním dětí, si ponechávala a do domácího rozpočtu zahrnovány nebyly. Se stejnou opatrností je třeba hodnotit vynucované sexuální styky, neboť v této oblasti poškozená nikdy ve vztahu s obviněným aktivní nebyla a již od počátku vzájemného soužití bylo jejich intimní soužití komplikované. Prozatím tedy nebylo podle jejího mínění jednoznačně prokázáno, že by mezi nimi existoval asymetrický vztah.
24. Pro naplnění znaku týrání podle §199 odst. 1 tr. zákoníku musí pachatel s poškozeným natolik zle nakládat, aby to poškozený vnímal jako těžké příkoří. Zároveň musí takové zacházení vykazovat vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti. Je bez jakýchkoliv pochybností, že chování a jednání obviněného se vymykalo akceptovatelným a odpovídajícím vzorcům manželského soužití, avšak i přes to je otázkou, zda jeho celkové jednání vůči poškozené dosáhlo takové míry intenzity a komplexní povahy, aby je bylo možné kvalifikovat jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku. Pro jednoznačný závěr o tom, zda k týrání docházelo či nedocházelo, bude zřejmě třeba doplnit provedené dokazování, a to minimálně o znalecký posudek ohledně vývoje a dynamiky partnerského soužití mezi oběma manželi, kdy by měla být zjišťována zejména role poškozené. Dosavadní závěry znaleckého zkoumání v některých případech odporují jiným důkazům, zejména pokud znalci dovozují, že poškozená byla zcela podrobena obviněnému.
25. Pokud se týká jednání právně kvalifikovaného jako týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, soudy měly vážit aplikaci principu ultima ratio, neboť ve výroku rozsudku není popsáno žádné hrubé a bezcitné zacházení se synem. Za skutkových zjištění vyplývá, že JJJJJ *) byl citově velmi vázán na matku, která byla ve výchově až přehnaně úzkostlivá. Obviněný evidentně s tímto monopolem hyperprotektivní výchovy své manželky nesouhlasil a snažil se, byť ne vždy vhodným způsobem, vést syna k odpovědnosti a samostatnosti. U nezletilého JJJJJ *) je možné seznat určité hypersenzitivní ladění, a jestliže byl poškozený takto úzkostně disponován, není vyloučeno, aby mu posttraumatickou stresovou poruchu způsobilo kalamitní konfliktní soužití rodičů, nikoli výlučně týrání ze strany otce. I v tomto případě by však zřejmě měl na uvedené otázky odpovědět znalec.
26. Při posouzení souběhu přisouzených trestných činů, považuje za zřejmé, že obviněný se měl za shodných časových a místních okolností dopouštět týrání různých osob, manželky a syna, ale používal k tomu u každého z nich odlišné formy zlého nakládání. Proto je možné posoudit takové jednání jako dva skutky (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 921/2015). Procesní námitky obviněného pak hodnotí jako neopodstatněné, neboť byly dodrženy prvky spravedlivého procesu.
27. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Pro úplnost je třeba dodat, že v reakci na dovolání obviněného a vyjádření státní zástupkyně k němu obdržel dovolací soud písemná stanoviska, která k nim zaujaly předsedkyně senátu nalézacího soudu a prostřednictvím opatrovnice i nezletilý poškozený . Dovolací soud necítí potřebu zmiňovat v tomto rozhodnutí obsah uvedených podání, neboť nemohou zásadním způsobem ovlivnit jeho rozhodnutí o podaném dovolání. Samostatně totiž musel řešit otázku, zda napadené rozhodnutí, případně řízení mu předcházející, trpí vytýkanými vadami a zda tyto vady naplňují deklarovaný dovolací důvod či porušují právo obviněného na spravedlivý proces a jsou tak důvodem, pro který by měl přistoupit k jeho kasaci. Takový závěr stran způsobu posouzení či přezkoumání napadeného rozhodnutí učinil proto, že
a) ve vztahu k vyjádření předsedkyně senátu soudu prvního stupně
řízení o dovolání na rozdíl od řízení o ústavní stížnosti nepočítá s tím, že by se předseda senátu, který vydal dovoláním napadené rozhodnutí, vyjadřoval k tomuto mimořádnému opravnému prostředku,
b) ve vztahu k vyjádření poškozeného učiněné prostřednictvím opatrovnice
zákon výslovně upravuje možnost písemné reakce na podané dovolání v podobě vyjádření se k němu jen u dvou subjektů řízení, a to obviněného a státního zástupce, jímž je také jeho opis doručován (§265h odst. 2 tr. ř.).
III.
Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
A) obecná východiska
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
31. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svoboda čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
35. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
B) vlastní posouzení dovolání
36. Dovolání obviněného napadá rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně z několika hledisek. Dovolatel uplatňuje jednak námitky hmotně právní povahy, jednak námitky skutkového a procesního charakteru, o nichž tvrdí, že jsou povahy a rozsahu svědčícími o porušení jeho práva na spravedlivý proces ( fair trial ).
37. Do první skupiny lze řadit ty výhrady obviněného, jimiž zpochybňuje důvodnost hmotně právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinen [konkrétně a) nevyjádření subjektivní stránky u obou zločinů v popise skutku, jakož i v odůvodnění rozhodnutí, b) nevyjádření jejich objektivní stránky, c) vadnost posouzení vztahu obou zločinů z hlediska jejich souběhu], a ty, jimiž namítá (ve své podstatě jiné) nesprávné hmotně právní posouzení, jehož se měl odvolací soud dopustit v souvislosti s jím vysloveným adhezním výrokem (nesprávná aplikace §2958 občanského zákoníku).
38. Druhou skupinu námitek tvoří výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím uplatňuje tvrzení o neopodstatněnosti skutkových zjištění soudů a jimiž se snaží o prosazení odlišného skutkového stavu věci, tvrzení o nedodržení procesních předpisů (příslušných ustanovení trestního řádu), ať již orgány přípravného řízení či soudem nalézacím při provádění důkazů, soudy obou stupňů či při vyhotovení napadených rozhodnutí a další námitky, skrze něž obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, v důsledku nesprávné realizace důkazního řízení a existence tzv. extrémního nesouladu, který nastal pro svévolný postup soudu při hodnocení důkazů.
39. Jak plyne z výše uvedených obecných východisek (bod 30. a násl.), dovolací soud může přiznat právní relevanci zásadně jen takovým námitkám, jimiž dovolatel i po obsahové stránce naplňuje jím deklarovaný důvod dovolání. Současně je nezbytné připomenout, že dovolací soud při svém rozhodování nemůže odhlížet od těch námitek, které sice pod příslušný důvod dovolání formálně podřadit nelze, ale jejichž ignorování ze strany dovolacího soudu by znamenala odepření spravedlnosti (tj. pokud by jimi bylo doloženo, že skutečně rozhodnutím soudů nižších stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces).
40. Ve vztahu k námitkám skutkového a procesního charakteru to znamená, že jejich význam pro rozhodnutí dovolacího soudu se uplatní až tehdy, pokud jsou důvodem konstatování takového stavu, při němž dochází k porušení ústavně garantovaných práv obviněného. Pokud tuto úroveň námitky tohoto typu nedosahují, platí o nich to, co uvedla ve svém vyjádření státní zástupkyně.
41. Vzhledem k tomu, že dovolatel své výhrady vůči skutkovým zjištěním a označeným procesním postupům orgánů činných v trestním řízení, které označuje, z důvodů jím rozvedených, za neopodstatněné, spojuje s tvrzením o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů s obsahem provedeného dokazování a s tvrzením o nesprávné realizaci důkazního řízení, příp. svévolným postupem soudů, tedy s takovými vadami, jež podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04) představují takové defekty, které svědčí o porušení práva obviněného na spravedlivý proces, musel dovolací soud posoudit, zda tato tvrzení mají svá opodstatnění.
42. Při tomto posuzování dovolací soud samostatně hodnotil, zda je důvodné jím provedené podřazení jednotlivých částí jeho dovolací argumentace pod oblast námitek hmotně právních či naopak procesních. Již na tomto místě je vhodné poznamenat, že s posouzením dovolatele se rozešel zejména v otázce tvrzené nesprávné aplikace §2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů (str. 8 dovolání), kterou řadil do oblasti námitek hmotně právních (nesprávné hmotně právní posouzení), jakož stran posouzení tvrzené neúplnosti výroku o vině, kterou shledává obviněný (byť správně primárně) rozpornou s příslušnou právní úpravou procesní (str. 8. a násl. dovolání).
43. V případě prvním je dovolací soud toho názoru, že obviněným citované ustanovení je procesního charakteru (vymezuje zvláštní subjekt trestního řízení – zvlášť zranitelnou oběť – definovaný speciálním předpisem), z čehož plyne, že případná vada jeho aplikace nemůže být podřaditelná pod druhou variantu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
44. V případě druhém tvrzený rozpor výroku o vině s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. by v případě nedodržení toho, co obviněný uvádí ( „[v] každém případě musí skutková věta představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.“ ), představoval vadu hmotně právní, neboť nedostatečný popis skutku (ač pojmu práva procesního) by zakládal to, že by jeho subsumpce pod příslušná ustanovení předpisu hmotně právní povahy, tj. pod zákonné znaky příslušné skutkové podstaty upravené trestním zákoníkem nebyla odůvodněná, v důsledku čehož by tento výrok vykazoval vadu, k jejíž nápravě je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. vad spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
45. S ohledem na výše uvedené (formální podřaditelnost uplatněných námitek hmotně právního charakteru pod deklarovaný důvod dovolání, tvrzení o zásahu do základních práv dovolatele) dospěl dovolací soud k závěru, že nenastaly zákonné podmínky k tomu, aby o podaném dovolání rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Na podkladě mimořádného opravného prostředku obviněného proto způsobem upraveným v §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a dospěl k následujícím zjištěním.
IV./1 K procesním námitkám
46. Procesními námitkami brojí obviněný jednak vůči vlastním napadeným rozhodnutím, jednak vůči způsobu provádění důkazů. První skupinu tvoří námitky stran nezachování totožnosti skutku (str. 9 dovolání), nesplnění obsahových náležitostí výroku rozsudku (str. 8 dovolání), nepřezkoumatelnosti rozsudku (str. 17 dovolání), nevypořádání se odvolacího soudu s odvolacími námitkami obviněného (str. 13 dovolání), porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo (str. 16 dovolání). Druhou skupinu představují námitky ohledně nesprávné aplikace §2 odst. 4 zákona o obětech (str. 8 dovolání), nesprávná aplikace §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (str. 14, 18 dovolání) a nesplnění podmínek §52a tr. ř. (str. 15 dovolání).
IV./1A Námitky týkající se napadených rozhodnutí
a) K namítanému nezachování totožnosti skutku
47. Tato námitka obviněného je zcela lichá. Shledává-li porušení zásady totožnosti skutku, resp. obecněji vyjádřeno zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), jež je rozvedena v ustanoveních §176 odst. 1 tr. ř . a §220 odst. 1 tr. ř., ve skutečnosti, že „[p]opis skutku ve výroku rozsudku se liší od popisu skutku v obžalobě“ , pak samo toto vyjádření nic nevypovídá o tom, že k tvrzenému porušení došlo. Ze samotné povahy trestního řízení plyne, že v důsledku dokazování provedeného v soudním stadiu řízení se může důkazní situace a tím i skutková zjištění z důkazů vyvozená lišit od zjištění, jež byla učiněna ve stadiu přípravného řízení, tedy od těch, z nichž při podání obžaloby vycházel státní zástupce při podání obžaloby. Z ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. nelze vyvodit, že by skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku musel být naprosto shodný s popisem obsaženým v žalobním návrhu. Takový požadavek by byl v celé řadě trestních věcí naprosto nesplnitelný. Proto jak trestně právní teorie, tak soudní praxe vycházejí z toho, že totožnost skutku je zachována tehdy, pokud je (1) úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, (2) úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, (3) alespoň částečná shoda v jednání nebo následku (nebo obojím) v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska příslušné právní kvalifikace (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2722).
48. Doplnit lze, že ve stejném duchu přistupuje k výkladu problematiky totožnosti skutku nejen judikatura obecných soudů, ale i rozhodovací praxe Ústavního soudu. Lze poukázat na to, že např. v usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, Ústavní soud ve shodě s výše vyloženým pojímáním zastávaným naukou i praxí vyložil, že „teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestněprocesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. […] Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku, totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána.“.
49. Splnění tohoto požadavku lze v posuzované věci jednoznačně doložit tím, že obviněný byl shledán (byť v užším rozsahu) ve své podstatě stejným jednáním, pro jaké na něj byla podána obžaloba, přičemž shoda je shledávána i v následku jeho činu, který se projevil v účincích (posttraumatická stresová porucha) nastalých podle zjištění soudů u týchž poškozených, které označila obžaloba (stejný předmět útoku).
b) K namítanému nesplnění obsahových náležitostí výroku rozsudku
50. Ani této námitce, hodnoceno ryze z procesního hlediska, nelze přisvědčit. Výroková část rozsudku soudu prvního stupně, co se týče výroku o vině, k němuž je námitka uplatňována, obsahuje všechny obsahové náležitosti, s nimiž zákon počítá, tj. jak tzv. větu skutkovou, v níž je popsán skutek, který je předmětem právního posouzení, tak tzv. větu právní, v níž je vymezena hmotně právní subsumpce skutku označením konkrétních zákonných znaků příslušné skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinen, tak zákonné pojmenování těchto trestných činů (zločinů) včetně uvedení příslušného zákonného ustanovení. Absence některé z uvedených složek by představovala vadu předpokládanou ustanovením §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které obviněný jako důvod dovolání neuplatňuje. Tvrzené nedostatky, které dovolatel zmiňuje na str. 9 a násl. svého dovolání, nelze pokládat za vadu v jejím procesním vnímání obviněným ( „… výroky rozhodnutí o vině jsou neúplné … nesplňují náležitosti ustanovení §120 odst. 5 trestního řádu.“ ), a rovněž ani jako vadu spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265v odst. 1 písm. k) tr. ř. Stran zhodnocení námitek obviněného ve smyslu dostatečnosti vyjádření znaků skutkových podstat zločinů, jimiž byl uznán vinen, viz níže body 76-88.
c) K namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku
51. Rovněž této námitce nemůže dovolací soud přisvědčit. Nepřezkoumatelnost rozsudku by založilo toliko takové jeho odůvodnění, které by bylo nezbytné označit za odporující znění §125 odst. 1 tr. ř. Obviněný takto formuloval již jednu ze svých odvolacích námitek, kterou odvolací soud (vzhledem ke způsobu svého rozhodnutí) neshledal důvodnou. Soud dovolací nemá důvod se vůči takovému posouzení vymezovat. Z odůvodnění rozsudku napadeného odvoláním obviněného totiž plyne, že na část narativní (str. 3 až 47), v níž soud prvního stupně zmínil obsah provedených důkazů, navázal i poměrně obsáhlou částí věnovanou hodnocení důkazů – a tím i závěrům skutkovým – (str. 48 až 55) a následně i částí, v níž vyložil důvody právního posouzení zjištěného skutku (str. 55 až 57). Rozsudek pak obsahuje i zdůvodnění týkající se uloženého trestu a toho, proč soud nepřiznal poškozeným jimi uplatňované nároky adhezního charakteru (str. 57 až 58). Soud rovněž vysvětlil své stanovisko k tomu, proč považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného a proč při konstrukci skutkových zjištění nevyšel z některých důkazů, jichž se tento dovolává. Nesouhlas obviněného s tímto hodnocením (citace z odůvodnění na str. 18 dovolání) neznamená, že by napadené rozhodnutí mělo být označeno za nepřezkoumatelné.
d) K namítanému nevypořádání se odvolacího soudu s odvolacími námitkami obviněného
52. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento se vyslovil k odvolacím námitkám obviněného, jimiž brojil proti postupu nalézacího soudu při naložení s výpovědí poškozené V. [namítaná nesprávná aplikace §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a §52 a §52a tr. ř. a od ní dovozovaná procesní neúčinnost důkazu], poškozeného nezletilého JJJJJ *) (srov. 5 až 6 rozsudku), jakož i k námitkám stran hodnocení důkazů (str. 6), či stran časového vymezení skutku (str. 7).
53. K rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně se sluší připomenout, že ten je odvislý od celkové složitosti věci a námitek uplatněných v řádném opravném prostředku. Právo obviněného na náležité odůvodnění však nelze vykládat tak, že by byla vyžadována nutnost podrobné reakce na každou jednotlivou konkrétní námitku, neboť i z judikatury Evropského soudu pro liská práva (dále jen „ESLP“), resp. i Ústavního soudu plyne, že tento požadavek nelze interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11; rozhodnutí ESLP ve věci H. B. proti Španělsku, č. 18064/91, rozsudek ze dne 9. 12. 1994). Pokud se odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu ztotožnil a za dostačující považoval i rozsah provedeného dokazování (str. 6 rozsudku), poté tím lze vysvětlit i jeho stručnější argumentační reakci na odvolací námitky obviněného. Lze nicméně konstatovat, že by si nepochybně bylo možno představit podrobnější vypořádání se soudu druhého stupně s uplatněnými námitkami, neboť právě jistá stručnost odůvodnění umožňuje dovolateli uplatnění jeho výtek. Nepochybně žádoucí byla alespoň stručná reakce odvolacího soudu stran jeho hodnocení významu důkazů, jimiž doplnil dokazování ve veřejném zasedání o odvolání, pro posuzovanou věc. Pokud se tak nestalo, je třeba si klást otázku, proč toto dokazování odvolací soud vůbec provedl, resp. jak se vypořádal s argumentačním tvrzením obviněného o nedůvodnosti závěru o finanční závislosti poškozené na něm.
54. Co se týče důkazních návrhů, na tyto odvolací soud reagoval tak, že listinné důkazy, které obhájkyně obviněného navrhla provést během veřejného zasedání, provedl postupem podle §213 odst. 1 tr. ř., zatímco návrhy na doplnění dokazování uvedené v písemných podáních obhájkyně obviněného ze dne 13. 2. 2018 a 15. 2. 2018 zamítl, přičemž jejich neprovedení zdůvodnil tím, že je shledal nadbytečnými (str. 6 rozsudku) s ohledem na to, že rozsah provedeného dokazování posoudil ve shodě se soudem nalézacím (str. 55 rozsudku) za dostatečný. Dovolatel sice namítá neodůvodněnost takového postupu soudů obou stupňů, zejména s akcentací toho, že nebylo vyhověno jeho návrhu na vyžádání pokladních dokladů od Komerční banky (str. 14) a namítá skrze nedostatečné zdůvodnění odmítnutí důkazních návrhů vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, avšak takové hodnocení dovolací soud nesdílí. Je totiž zřejmé, že zdůvodnění soudů stran neprovedení některých důkazů má zcela racionální opodstatnění, což platí zejména ohledně požadavku na vypracování revizních posudků, neboť v uvedeném směru je zákonná úprava zcela jednoznačná, když jejich zpracování váže na splnění zákonem upravených předpokladů (§109, §110 tr. ř.). Jinými slovy vyjádřeno, samotný nesouhlas obviněného s odbornými závěry, které z posudků plynou, není způsobilý odůvodnit zpracování revizního posudku. K zadání jeho zpracování by soud mohl přistoupit až tehdy, pokud by dospěl k závěru, že o (ve věci již podaném) posudku panují vážné pochybnosti stran jeho správnosti a úplnosti, které se nepodařilo rozptýlit ani postupem upraveným v §109 tr. ř. Soudy nižších stupňů takové pochybnosti neměly, neboť (viz zhodnocení na str. 55 rozsudku nalézacího soudu) závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie naopak označily za erudované, přesvědčivé a všestranně řešící problematiku, kterou bylo třeba z hlediska jejich odbornosti zodpovědět. Obviněný sám pak ve svém mimořádném opravném prostředku nepředkládá žádnou argumentaci, která by svědčila o tom, že toto zhodnocení je nesprávné.
55. Nad rámce dosud uvedeného lze dodat, že (obecně míněno) tím současně není řečeno, že by obviněný nedisponoval žádným prostředkem, jak by mohl odborné závěry znaleckého posudku vypracovaného na žádost orgánu činného v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“), pokud s nimi nesouhlasí, zvrátit. Právní úprava totiž obviněnému poskytuje možnost předložit vlastní posudek, který za situace, že je jím zvoleným znalcem (či znalci) zpracován při dodržení toho, co zákon požaduje (např. §106 tr. ř. a další), má zásadně stejnou důkazní sílu a nakládá se s ním stejně, jako s posudkem zpracovaným na žádost OČTŘ (viz §110a tr. ř.). Pokud by takový posudek obsahoval odborné závěry odlišné od posudku dříve ve věci zpracovaného, musel by se soud s touto důkazní situací náležitým způsobem vypořádat.
56. Současně nelze zastírat, že ne vždy se může tato možnost projevit jako reálná, neboť souvisí s možností obhajoby poskytnout znalci pro vypracování znaleckého posudku potřebný pokladový materiál. A právě v uvedeném směru namítal obviněný již v řízení před soudem prvního stupně prostřednictvím své obhájkyně faktickou nemožnost (resp. alespoň vázanost na projev vůle poškozené stran poskytnutí údajů zdravotního charakteru) realizace tohoto procesního práva.
e) K namítanému porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo
57. Toto porušení shledává obviněný (str. 16 dovolání) ve skutečnostech, které by (v případě důvodnosti uplatněných námitek) založily důvod pro případnou kasaci napadených rozhodnutí z jiných důvodů, tj. porušení práva na spravedlivý proces (užití důkazu, který by bylo pro jeho nezákonnou povahu třeba vyjmout z okruhu hodnocených důkazů) či práva rovnosti zbraní. Částečně důvodně v tomto směru argumentuje pouze na str. 18 svého dovolání, neboť mu lze přisvědčit v tom, že učinění pravděpodobnostního závěru zde uvedeného nemá místa v soudním rozhodnutí, které v případě vyčerpání důkazních možností stran prokázání konkrétní skutečnosti musí aplikovat uvedený princip a na jeho základě dospět k alternativě nejpříznivější pro obviněného. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je však současně třeba zdůraznit to, že v této části se pravděpodobnostní závěr soudu vztahuje ke skutečnosti, jež nemá bezprostřední vliv na řešení otázky viny obviněného, takže uvedený nedostatek rozsudku nemá sám o sobě potenciál odůvodnit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.
Ad a) až e)
58. K dosud uvedeným procením námitkám lze souhrnně uvést, že nevedou k závěru, že by odůvodňovaly zjištění o porušení ústavně garantovaných práv obviněného, na něž by bylo třeba reagovat procesní aktivitou dovolacího soudu projevující se kasací napadených rozhodnutí.
IV./1B Námitky týkající se provádění důkazů
59. Námitky dovolatele, jimiž skrze tvrzení o porušení ustanovení upravujících výslech svědka dovozuje procesní neúčinnost svědecké výpovědi poškozené, uplatnil dovolatel již v řízení o řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s nimi (stejně jako s námitkami směřujícími vůči výpovědi nezletilého poškozeného) vypořádal způsobem, který plyne z odůvodnění jeho rozsudku (str. 5), kde z důvodů jím uvedených vyložil, že neshledal porušení ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., ani ustanovení §52, §52a tr. ř. (pročež neshledal žádný důvod k tomu, aby z řetězce důkazů využitelných pro konstrukci skutkových zjištění byla vyřazena výpověď poškozené). Dovolací soud, ani na podkladě dovolacích námitek neshledává nic, co by jej mělo vést k závěru odlišnému. V návaznosti na to, co uvedl soud odvolací, dodává následující skutečnosti.
f) K namítané nesprávné aplikaci §2 odst. 4 zákona o obětech
60. Obviněný poukazem na úpravu vymezující pojem zvláště zranitelné oběti , resp. citací §2 odst. 4 zákona obětech, dovozuje, že poškozenou M. V. nebylo možno za takovou osobu pokládat, když tvrdí, že žádné z jím uvedených ustanovení se na ni nevztahuje. Ze skutečnosti, že poškozená v řízení soudním slyšena nebyla, dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, rovnosti zbraní a porušení zásady presumpce neviny.
61. Takové hodnocení dovolací soud nesdílí. Protože závěr, že jde o oběť zvlášť zranitelnou , podmiňuje zákon ( Zvlášť zranitelnou obětí se pro účely tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavci 2 nebo 3 rozumí… ) tím, že jde v prvé řadě o oběť ve smyslu odkazovaných odstavců, lze úvodem konstatovat, že poškozená M. V. byla důvodně považována za takovou oběť, neboť jako fyzická osoba byla podle zjištění odůvodňujících zahájení trestního stíhání obviněného předmětem jeho napadání, které bylo posuzováno jako jednání trestné (zakládající znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí), přičemž odůvodněn byl též závěr, že šlo o fyzickou osobu, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví. Tento škodlivý následek byl shledáván v přivození posttraumatické stresové poruchy, která se u ní měla vyvinout jako následek trestného činu obviněného a která tak odůvodňovala posouzení jeho činu v podobě kvalifikované skutkové podstaty dané zákonným znakem obsaženým v §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
62. Stran dalšího požadavku, tj. podřazení poškozené pod některou z alternativ taxativního výčtu obsaženého v odst. 4 §2 zákona o obětech, pak je zjevné, že v úvahu nepadají alternativy pod písmeny a) až c). Jinak tomu však je, pokud jde o stanovení §2 odst. 4 písm. d) zmiňovaného zákona, neboť toto je poměrně široké a umožňuje učinění závěru, že pod jeho vymezení lze poškozenou M. V. podřadit. Připomíná se, že v době provádění procesního výslechu poškozené (dne 21. 11. 2016), bylo toto ustanovení ve znění (do 31. 3. 2017): oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.
63. Ze zmíněného textu je třeba poukázat na tu jeho část, která je vymezena slovy oběť … trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na … zdravotní stav, … životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.
64. K uvedeným zákonným znakům je třeba uvést, že co se týče trestného činu, který zahrnoval násilí , zákon zde aplikaci §2 odst. 4 písm. d) neomezuje jen na ty trestné činy, kdy užití násilí nebo pohrůžky násilí jsou znakem objektivní stránky daného trestného činu. Dostačuje, pokud bylo násilí nebo pohrůžka násilí součástí trestného jednání (srov. Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 33 až 34.). Je rovněž třeba zdůraznit, že pod pojmem násilí si nelze přestavovat jen aktivitu fyzického rázu (např. užití brachiálního násilí vůči oběti činu), neboť toto (v obecném významu) může mít i podobu násilí psychického. Takový názor nelze pokládat za nějaké novum, neboť je v odborné literatuře sdílen po delší dobu (srov. např. Čírtková, Ludmila. Moderní psychologie pro právníky. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a. s., 2008. s. 20: „Za psychické násilí je v odborné literatuře obvykle považováno jednání, které způsobuje oběti emocionální rány či újmu, tj. například snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, ztrátu životní pohody, duševní rovnováhy a radosti ze života ale také strach a nezdravou závislost na partnerovi, vymizení schopností se samostatně rozhodovat, v extrémní poloze pak beznaděj až sebevražedné myšlenky či sklony“ ; viz i Hirigoyen, Marie-France. Psychické násilí v rodině a v zaměstnání. Z francouzského originálu přeložila Abigail Kozlíková. 1. vydání. Academia: Praha, 2002. 229 s.).
65. Nadto je nutno upozornit, že v okamžiku, kdy o přiznání specifického postavení poškozené bylo rozhodováno (výslech proveden 21. 11. 2016), bylo vycházeno z vymezení skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 9. 11. 2016 (č. l. 3), v němž je popisováno i fyzické násilí ( „obviněný psychicky a fyzicky týral svoji manželku … obviněný poškozenou také dvakrát fyzicky napadl … jednání obviněného vůči poškozené se vyznačovalo v předmětném období vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti … směřovalo jak do fyzické tak psychické sféry poškozené“ ).
66. Zvýšené nebezpečí druhotné újmy (§2 odst. 5 zákona o obětech) bylo u poškozené dáno již jejím zdravotním stavem (částečná invalidita, diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha), jakož vztahem k osobě podezřené ze spáchání trestného činu (manžel) a závislostí (dovozovaná ekonomická závislost) na ní. Ostatně z důvodu zabránění vzniku tohoto následku přistoupil policejní orgán ke zvláštní formě výslechu poškozené ve stadiu přípravného řízení (viz záznam na č. l. 289).
67. Tvrzené pochybení stran neodůvodněného přiznání poškozené statusu oběti zvláště zranitelné proto dovolací soud neshledal.
g) K namítané nesprávné aplikaci §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
68. Nesprávnost aplikace citovaného ustanovení soudem prvního stupně (provedení výslechu svědkyně tímto způsobem při hlavním líčení dne 2. 11. 2017, č. l. 1218) namítá dovolatel skrze polemiku se závěry soudů nižších stupňů, které na podkladě jimi zmiňovaných poznatků o aktuálním zdravotním stavu poškozené (rozsudek soudu prvního stupně str. 10) dospěly k závěru, že tento po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Soud proto přistoupil podle §211 odst. 2 písm. a), odst. 7 tr. ř. (nikoli odst. 6 jak zmiňuje ve svém rozsudku) – k přehrání zvukového a obrazového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Způsob zhodnocení důvodnosti takového postupu odvolacím soudem, který poukázal na fakt, že poškozená zkolabovala při výslechu prováděném v rámci občanskoprávního řízení, což podle něj potvrzuje důvodnost odborných závěrů, o něž se soud prvního stupně opřel (zde se zdůrazněním toho, že specifický přístup si vynucuje i postavení poškozené jako oběti zvlášť zranitelné z důvodu nutnosti zabránění druhotné viktimizace, resp. slovy zákona o obětech druhotné újmy , která by u ní v důsledku opakovaného výslechu realizovaného OČTŘ – soudem mohla nastat), není podle dovolacího soudu zpochybněn ani námitkami, které obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku vznesl.
69. Z přístupu soudu prvního stupně je zřejmé, že ten hodlal důkaz svědeckou výpovědí poškozené provést za plného splnění podmínek kontradiktornosti, neboť ji opakovaně předvolával k hlavnímu líčení (na dny 8. 8., 12. 10., 2. 11.), přičemž ta se vždy omluvila ze zdravotních důvodů s přiložením lékařské zprávy. K provedení důkazu přehráním videozáznamu přistoupil až poté, co naznal, že je pro soud po dohlednou dobu nedosažitelná.
70. Co se týče námitky obviněného stran důvodnosti aplikace §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., u svědkyně A. B., s ohledem na to, jak k výpovědi této svědkyně přistoupil soud prvního stupně (str. 54: „výpověď A. B. s ohledem na těsné vazby k poškozeným a naopak její zjevně nepřátelský postoj k obžalovanému … hodnotil rezervovaně a částečně ji považuje za nevěrohodnou … její výpověď pouze zprostředkovávala informace, které jí sdělovala sama poškozená …“ ), není třeba dalšího rozboru, neboť je zřejmé, že odsuzující rozsudek není budován na její výpovědi. Jako obiter dictum lze doplnit, že i pokud by bylo zjištěno, že podmínky k přečtení výpovědi této svědkyně nenastaly, nemohla by takto konstatovaná vada sama o sobě odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí, neboť pro její marginální význam, který jí zejména soud nalézací (odvolací soud se o ni rovněž výslovně neopírá, byť k ní přistupuje částečně odlišně – „její výpověď se…jeví jako spíše zdrženlivější, nikoli pouze zaujatá vůči němu.“ ) přiznal, by nebylo možno říci, že taková vada vedla k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ne každá procesní vada má totiž vždy nutně za následek neudržitelnost vydaného rozhodnutí.
h) K namítanému nesplnění podmínek §52a tr.ř.
71. Ustanovení §52a tr. ř. umožňuje provedení procesního úkonu, u něhož to umožňuje jeho povaha a je-li to technicky možné, formou využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení), je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich zdravotní stav. Právní úprava vyžaduje, aby OČTŘ volily specifické procesní postupy tam, kde to vyžadují oprávněné zájmy obětí trestných činů. S ohledem na skutečnosti, které k osobě poškozené orgány působící ve stadiu přípravného řízení zjistily, byl zvolený způsob výslechu poškozené důvodný a oprávněný.
72. Namítá-li dovolatel porušení svých obhajovacích práv, pak zcela důvodně již soud odvolací (str. 5 rozsudku) uzavřel, že „obhajoba byla na svých právech omezena zanedbatelně“. Její omezení se projevilo toliko v tom, že obhájkyně obviněného nebyla v bezprostředním fyzickém kontaktu s poškozenou a nemohla klást své otázky osobně, ale toliko skrze výslech provádějící policistku (dotazy a jejich zodpovězení č. l. 279 až 284). Je třeba zdůraznit, že obviněný neuplatňuje nic, co by svědčilo o tom, že by obhajoba byla zkrácena v možnosti položení dalších otázek [což odpovídá i protokolu o výslechu svědkyně, kdy z něj lze dovodit, že obhájkyně obviněného další dotazy – nad rámec písemně formulovaných – neměla], či že by byla jinak podstatnějším způsobem znevýhodněna. Možnost sledování reakcí poškozené (pořízení obrazového záznamu umožňuje vnímat reakci poškozené na položené dotazy a vyvozovat z toho závěry využitelné pro zájmy obviněného) zůstala zachována, a proto ani v tomto směru nedošlo k poškození obviněného stran možnosti realizovat fakticky svou obhajobu.
73. Z dovolací argumentace obviněného plyne (str. 15 dovolání), že ten procesní neúčinnost výslechu poškozené shledává v tom, že nebyly dány podmínky pro jeho posouzení jako úkonu neodkladného či neopakovatelného. K této argumentaci dostačuje uvést, že procesní povahu tomuto úkonu soudy nepřiznaly z namítaného důvodu, tj. proto, že by snad uzavřely, že výpověď poškozené byla provedena jako úkon neodkladný či neopakovatelný ve smyslu §158a tr. ř. Dostačuje připomenout, že v označeném případě se výslech svědka provádí ve stadiu prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy před vlastním zahájením trestního stíhání obviněného postupem podle §160 odst. 1 tr. ř. Taková situace v případě výslechu poškozené, jak již zmíněno, realizovanému dne 21. 11. 2016 tedy po zahájení trestního stíhání obviněného dne 9. 11. 2016 (viz usnesení č. l. 3 až 22) prokazatelně nedošlo.
Ad f) až h)
74. Výše uvedená zjištění vedou dovolací soud k poznatku, že způsob provedení jednoho z rozhodujících důkazů, o něž se soudy nižších stupňů při svém rozhodování opřely, byl provedený způsobem, který svědčí o splnění požadavku kontradiktornosti řízení. Nedošlo proto ani k porušení zásady rovnosti zbraní, neboť obhajobě zůstal zachován dostatečný procesní vliv při provádění důkazu ve stadiu přípravného řízení. Samotné neprovedení výslechu svědkyně v řízení soudním pak nemá za následek porušení práva obviněného, které by mělo mít za následek to, že by bylo nezbytné pro procesní neúčinnost důkazu od poznatků plynoucích z výpovědi svědkyně odhlédnout při konstrukci skutkových zjištění. Obecněji vyjádřeno, důvod ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí nevzešel ani z procesních námitek dovolatele, které směřoval vůči způsobu provedení dokazování.
IV./2 K hmotně právním námitkám
75. Hmotně právní námitky obviněného směřují vůči výroku o vině (alternativa nesprávného hmotně právního posouzení skutku) a výroku o náhradě nemajetkové újmy (alternativa jiného nesprávného hmotně právního posouzení).
IV./2A Námitky týkající se nesprávného hmotně právního posouzení skutku
76. Nosnou částí dovolací argumentace obviněného týkající se neodůvodněnosti a tím i nesprávnosti právních závěrů soudů nižších stupňů ústících do závěru o jeho vině zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí a týrání svěřené osoby tvoří námitka o skutkovém nevyjádření zákonem vyžadovaného úmyslného zavinění, resp. též jeho náležité nezdůvodnění (stejně jako formy zavinění vážící se ke znakům kvalifikovaných skutkových podstat) v odůvodnění napadených rozhodnutí. Další námitku obviněného lze shledávat v argumentaci spočívající v tvrzeném nedostatečném vyjádření znaků objektivní stránky uvedených zločinů v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Poslední námitku tvoří tvrzení o nesprávném právním posouzení vztahu zločinů, jimiž byl shledán vinen.
a) K tvrzenému nevyjádření subjektivní stránky zločinů
77. V souladu s tvrzením dovolatele musí Nejvyšší soud konstatovat, že formu zavinění zločinů, jimiž nalézací soud uznal obviněného vinným, vyjádřil ve skutkové větě odsuzujícího výroku v zásadě jen tak, že uvedl, že ten označené poškozené „psychicky týral“. Jiné slovní vyjádření, které by odůvodňovalo následné právní podřazení pod příslušnou formu zavinění, jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky označených zločinů, a to jak ve vztahu k základní skutkové podstatě, tak posléze i ke znakům odůvodňujícím užití kvalifikované skutkové podstaty, skutková věta neobsahuje. Stejně tak je nezbytné dovolateli přisvědčit v tom, že ani odůvodnění rozsudku nalézacího soudu z toho pohledu (explicitního vyjádření zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě) nepřináší žádoucí osvětlení, neboť lze poukázat na to, že v uvedeném směru zůstalo odůvodnění rozsudku (str. 55 až 57) kusé. Soud prvního stupně se totiž omezil na konstatování, že obviněný jednáním „sestávajícím z interakcí a jednotlivých tlaků na poškozené popsaných ve výroku rozsudku, jež ve svém souhrnu představují dlouhodobý, výrazný nátlak a zlé nakládání a jež nelze posuzovat odděleně, ale právě v jejich souhrnu, naplnil všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společné obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť týral osobu blízkou (svou manželku), způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví (posttraumatickou stresovou poruchu) a páchal takový čin po delší dobu. Rovněž svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm., b), d) tr. zákoníku, neboť týral svého syna. Tedy dítě, které měl ve své péči, způsobil mu takovým činem těžkou újmu na zdraví (posttraumatickou stresovou poruchu) a páchal takový čin po delší dobu.“ Ani v další části odůvodnění explicitní závěr stran nezbytného úmyslného zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku) obsažen není, neboť je vyjádřen toliko ke kvalifikačnímu znaku spočívajícímu ve způsobení těžké újmy na zdraví ( „[k]e způsobení těžké újmy došlo jednáním obžalovaného minimálně z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy musel vědět, že psychickým soustavným nátlakem na poškozené může porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nenastane.“ ).
78. Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, ten ve vztahu k subjektivní stránce zločinů žádné vlastní závěry neobsahuje, a tudíž rozsudek soudu prvního stupně nikterak v tomto směru nerozvádí a neprozařuje.
79. Uvedený stav umožňuje obviněnému zpochybnění zákonnosti vydaného rozsudku, neboť při přijetí východiska, že jednotlivé znaky trestného činu musí být obviněnému prokázány způsobem vyžadovaným v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a že tyto není možno presumovat, což plně platí i pro znaky subjektivní stránky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09: „[ú]mysl pachatel nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.“ ), nemá dovolací soud jak (míněno s odkazem na přesvědčivé pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů) vyvrátit jeho tvrzení, že v napadených rozhodnutích není subjektivní stránka zločinů transparentním způsobem vyjádřena a přesvědčivě zdůvodněna. Konkrétně vyjádřeno, v těchto rozsudcích chybí skutkové vyjádření a argument, které by – i při závěru, že jednání, jehož se vůči poškozeným dopustil, bylo týráním ve smyslu znaku objektivní stránky obou zločinů – námitky obviněného, že si těchto skutečností vůbec nebyl vědom (vědomostní složka), neboť vše činil jen v zájmu zlepšení rodinných (manželských) vztahů či nápravy nedostatků ve výchově syna, a tím spíše jejich negativní dopady nechtěl přivodit (či být s jejich vznikem alespoň srozuměn).
b) K tvrzenému nevyjádření znaků objektivní stránky
80. Tato námitka obviněného je založena na tvrzení o nejednoznačnosti obsahového vyjádření toho, jakými formami jednání měl zločiny, jimiž byl uznán vinným, spáchat, tedy z hlediska toho, zda šlo o takové zlovolné formy omezování či naopak aktivního ovlivňování chování poškozených, které mohly důvodně pociťovat jako těžké příkoří a které by tak bylo možno podřadit pod zákonný znak týrání ve smyslu jeho výkladu judikaturou či naukou. Obviněný při tomto zpochybnění rozsudku soudu prvního stupně postupuje dvojím způsobem, jednak namítá neopodstatněnost příslušného dílčího skutkového zjištění (např. vyhrožování poškozené prodejem cenných věcí – „ nevyplývá ani jedna jediná věc, o kterou by se mohlo jednat “ viz str. 11 dovolání), jednak tvrdí, že příslušné zjištění nelze pokládat za takové, které by mohlo vést k závěru, že jde o týrání (např. kritika poškozené – „ [j]ak lze z popisu skutku dospět k závěru, že kritika je týrání “ viz str. 10 dovolání, vyžadování po poškozeném vykonávání užitečných činností – „[j]aké jsou užitečné činnosti, které jsem měl po nezletilém vyžadovat a jak lze naplnit skutkovou podstatu týrání… “ viz str. 13 dovolání). K uvedenému je nezbytné uvést, že z hlediska deklarovaného důvodu může mít právní relevanci jen případ druhý (namítaná neopodstatněnost skutkového zjištění jen při jeho projevu ve formě extrémního nesouladu z pohledu práva na spravedlivý proces), a to při nezbytné potřebě zachování posouzení skutku v jeho celistvosti, tj. společného významu všech dílčích složek jednání, jímž obviněný na poškozené působil. Izolovaná zpochybnění významu jednotlivých projevů totiž mohla vést k celkovému nesprávnému právnímu závěru.
81. Co se týče jasnosti vyjádření toho, co je obviněnému kladeno za vinu, potažmo toho, co podle soudu zakládá jeho trestní odpovědnosti, musí dovolací soud připustit, že obsahová transparentnost skutkových zjištění je nezbytná, neboť bez ní není možno zvažovat skutečně reálné uplatnění obhajovacího práva. Skutek musí být popsán – a platí to zejména u jeho popisu v odsuzujícím rozsudku, kdy jeho případné zpřesnění oproti jeho vyjádření ve sdělení obvinění či žalobním návrhu je možné v důsledku provedeného dokazování – dostatečně konkrétně, aby obviněnému bylo zcela zřejmé, jaké jednání (ať již komisivní či omisivní) mu je vytýkáno, pro jaké jednání je činěn trestně odpovědným a vůči jakým konkrétním zjištěním tak má podáním opravného prostředku čelit [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/01: „[s]tejně tak je potřebné zdůraznit i právo obviněného na obhajobu (§33 trestního řádu), kdy reálná a efektivní obhajoba může být jenom taková, kterou lze uplatit již od počátku trestního řízení, tedy od sdělení a vztáhnout ji takto ke konkrétnímu skutku.“ ]
82. Aniž by bylo nezbytné zcela v konkrétnosti reagovat na jednotlivé námitky dovolatele, jak je vymezil na str. 9 a násl. svého mimořádného opravného prostředku, je možno konstatovat, že „zeštíhlení“, které soud prvního stupně při popisu skutku provedl, se negativně projevilo na transparentnosti skutkových zjištění soudu. S přihlédnutím k tomu, že rozvinutí těchto zjištění mnohdy není obsaženo ani v odůvodnění rozsudku, vzniká nejasnost, např. v tom, v jakém rozsahu byla usměrňována poškozená ve vyjadřování vlastního názoru, prosazování vlastních představ při vedení společného života či svého chování ke svému okolí, blízkým osobám apod., a zda takové zásahy obviněného, které soud zjišťuje, avšak bez konkretizace obsahové náplně (např. „upíral jí možnost volby“ ), bylo tak degradujícího charakteru, že toto poškozená oprávněně vnímala a mohla vnímat jako těžké příkoří. V posuzovaném případě je jasnější vymezení zcela žádoucí již proto, že ani soud nezpochybnil to, že z dokazování vyplynulo, že některé skutečnosti (a to i dosti podstatného významu – např. výuka syna mimo kolektivní zařízení) si poškozená dokázala prosadit, a již proto ji nelze vnímat jako jedince, který byl ve stavu naprostého podřízení obviněnému.
83. V případě nezletilého syna se rovněž některá vyjádření jeví jako nedostatečná z naznačeného úhlu posuzování, neboť formulace jako „vyžadoval … vykonávání užitečných činností“, či „měl … zvýšené studijní nároky“ , aniž by byla vyložena v kontextu toho, že by se např. jednalo o požadavky zjevně neodpovídající věku, intelektovým předpokladům, časovým možnostem apod. poškozeného a již z tohoto hlediska pro něj proto představovaly stresující či degradující faktory, neumožňují dovolacímu soudu zhodnocení jejich opodstatněnosti a věcné správnosti z hlediska jejich právního posouzení soudy nižších stupňů.
84. Detailnější reakci k ne/dostatečnosti skutkových vyjádření obsažených v popisu skutku stran naplnění znaků objektivní stránky (zde ve vztahu k základní skutkové podstatě) nepovažuje dovolací soud za nezbytnou, neboť další nedostatek tohoto druhu shledává stran vymezení znaku kvalifikované skutkové podstaty (byť v tomto v uvedeném směru se dovolatel vůči napadeným rozhodnutím ve svém dovolání nevymezil). Současně již na tomto místě je třeba uvést, že dovolací soud svým rozhodnutím nemíní obecně zpochybnit to, že opakované a zejména dlouhodobé projevy pachatele, který byť jen orální formou, případně nevhodnou gestikulací či mimikou, tedy bez užití fyzického násilí, vyjadřuje své postoje k jinému jedinci (poškozenému/oběti) tak, že ten je oprávněně (neboť i objektivně jsou způsobilé takové vnímání vyvolat) vnímá jako své ponižování, dehonestaci, neustálé mentorování a kritiku, apod., mohou odůvodnit závěr, že v důsledku takového jednání pachatele je poškozený vystaven psychickému týrání, které může odůvodnit vyvození trestně právní odpovědnosti pachatele pro trestné činy podle §198 či §199 tr. zákoníku. Proto např. i užívání vulgarismů, jimiž pachatel častuje svou oběť, může být pokládáno za součást jednání, které znaky týrání vykazuje.
85. Nedostatečnost skutkového vyjádření a v důsledku toho pak pochybnost vznikající stran důvodnosti užití kvalifikačního znaku způsobení těžké újmy na zdraví v případě obou zločinů [§198 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] je dána tím, že soud prvního stupně, zjednodušeně vyjádřeno, ztotožnil bez dalšího posttraumatickou stresovou poruchu, která podle jeho zjištění u obou poškozených, jako následek činu obviněného, vznikla s těžkou újmou na zdraví. Přitom ve smyslu jejího vymezení v §122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které nabylo podoby některé z alternativ taxativního výčtu uvedeného pod písm. a) až i) citovaného ustanovení.
86. Jakkoli je nepochybné, že nalézací soud při svém rozhodování vyšel z toho, že u obou poškozených nabyla těžká újma na zdraví podoby upravené ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz str. 56 rozsudku), ve výrokové části vůbec nevymezil (a potažmo ani v odůvodnění rozsudku neuvedl), po jakou dobu se tato porucha u poškozených vyskytovala, přičemž v případě nezletilého poškozeného při popisu skutku ani neuvedl, jak se u něj projevovala. Vyjádřeno jinak, nalézací soud nikde v napadeném rozsudku nevyložil, zda zjišťovaná posttraumatická stresová porucha (v případě manželky obviněného středního stupně, u nezl. syna bez bližší specifikace závažnosti) dosáhla u poškozených intenzity, pro kterou by ji (v důsledku přivození podstatného omezení v obvyklém způsobu jejich života po dobu delší šesti týdnů) již bylo nezbytné označit za těžkou újmu na zdraví ve smyslu citovaného ustanovení.
87. Nalézací soud sice v obecnosti, s oporou o příslušnou judikaturu, správně vymezil, za jakých předpokladů může psychické utrpení oběti, resp. z činu pachatele vzešlá posttraumatická stresová porucha, být označeno za těžkou újmu na zdraví, v konkrétnosti ve vztahu k oběma poškozeným však již příslušná zjištění neučinil, čímž i v této části své rozhodnutí zatížil vadou, která naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Zbývá dodat, že na potřebu náležitého posouzení naplnění zákonného znaku (v daném případě kvalifikované skutkové podstaty) způsobení těžké újmy na zdraví, je-li skutkovým podkladem pro tento závěr zjištěná existence posttraumatické stresové poruchy, již judikatura Nejvyššího soudu upozornila, jak lze doložit z rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 751/2017, jež bylo publikováno pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr., či sp. zn. 6 Tdo 320/2018, případně dalších. Již prvně citované rozhodnutí zdůraznilo (viz právní věta), že „[p]ro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.“
88. Jen pro úplnost lze dodat, že konstatovanou vadu rozsudku soudu prvního stupně vztahující se k právní kvalifikaci skutku, dovolací soud shledává i proto, že v navazujícím rozsudku odvolacího soudu k uvedené otázce není učiněn žádný poznatek. Z toho plyne, že uvedený soud, jemuž s ohledem na podaná odvolání (obviněného a státního zástupce) vyvstala povinnost náležitého přezkoumání správnosti právní kvalifikace skutku, tento nedostatek neshledal a svou procesní činností nenapravil.
c) K namítanému posouzení vztahu zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinen
89. Nalézací soud (jak ostatně uvedl i na str. 50 rozsudku) upravil popis skutku způsobem odlišným od jeho popisu v žalobním návrhu, když samostatně vymezil jednání obviněného, kterého se podle jeho zjištění dopustil ve vztahu ke své manželce (I.), a samostatně jednání spáchané vůči jeho synovi (II.). Stran posouzení vztahu těchto zločinů odůvodnění rozsudku žádné výslovné vyjádření neobsahuje.
90. Odvolací soud v reakci na odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného uvedl (str. 6), že „oba následky ve vztahu k oběma poškozeným byly způsobeny minimálně zčásti totožným jednáním obžalovaného a ve stejné době, … čili fakticky je celý skutkový děj soudem pojat jako jednočinný souběh obou trestných činů“.
91. Dovolatel s oporou o komentář k trestnímu zákoníku ve svém dovolání (str. 7 až 8) namítá, že jednočinný souběh soudy uvedených trestných činů je vyloučen pro vztah speciality trestného činu týrání osoby svěřené, v čemž spatřuje rovněž rozpor napadeného rozsudku (resp. rozsudku soudu prvního stupně) s hmotným právem.
92. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je podstatné zjištění, že v uvedeném směru se obviněný omezuje pouze na toto prohlášení (jehož validitu dovolací soud nezpochybňuje) bez toho, aby vymezil, co z něho plyne pro napadená rozhodnutí [jejich výroky, jež jediné lze dovoláním napadat (§265a odst. 4 tr. ř.)]. Není úkolem dovolacího soudu, aby za obviněného domýšlel, co svou námitkou hodlal vyjádřit, či aby sám takovou argumentaci konstruoval. Omezuje se proto na konstatování, že pokud jde o jednání obviněného vůči nezletilému, který rovněž s ním bydlel ve společném obydlí, omezily soudy jeho posouzení toliko na kvalifikaci podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. K nesprávnému posouzení (zdůrazňovaná specialita) činu v této části proto zjevně nedošlo. Protože součástí výrokové části není specifikace příslušné konkurence trestných činů (a zákon to ani nevyžaduje), není nezbytné další pojednání v duchu, které je obsaženo ve vyjádření státní zástupkyně.
IV./2B Námitka týkající se nesprávnosti adhezního výroku
93. Podstatou námitky, jíž obviněný napadá výrok, jímž byl rozsudkem odvolacího soudu zavázán k náhradě nemajetkové újmy, je výtka, že dotyčný soud „aplikoval zásadu slušnosti, aniž by jakkoli zjišťoval, zda u poškozených došlo k ublížení na zdraví, jaká škoda vznikla, … nesprávně vyložil ustanovení §2958 o. z., nesprávně toto ustanovení použil…“ , spojená s poukazem na to, že „[z]e znění zákona jednoznačně vyplývá, že úvahy soudu se musí nést směrem ke zjišťování nemajetkové újmy a jedině pokud by se ji nepodařilo objektivně určit, bylo by možné ji určovat dle zásad slušnosti“.
94. Stran důvodnosti rozhodování nižších soudů ohledně adhezního výroku je vhodné připomenout, že soud prvního stupně (č. l. 1069) vyšel z toho, že poškození uplatnili nárok na náhradu škody ( „Poškození se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojují takto: - M. V. s částkou 777.695 Kč, přičemž odkazuje na podání ze dne 7. 8. 2017, jehož součástí je i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví…
- JJJJJ *) s částkou 773.185 Kč, přičemž rovněž odkazuje na doplnění podání ze dne 7. 8. 2017 a na znalecký posudek, který do spisu stejného dne založila poškozená M. V.“ ),
ač je zřejmé, že poškození uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy (viz též č. l. 912: „Připojení poškozeného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. ….“ ). O takto uplatněném nároku soud prvního stupně rozhodl tak, že oba poškozené s nárokem na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
95. Tento výrok není možné považovat za správný proto, že soud nerozhodl terminologicky správně o nárocích, které poškození uplatnili. Trestní soud při svém rozhodování totiž musí důsledně rozlišovat, zda poškozený uplatňuje (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.) nárok na náhradu škody, či na náhradu nemajetkové újmy, případně zda se domáhá vydání bezdůvodného obohacení. Potřeba takového rozlišení je dána tím, že občanský zákoník dále jen „o. z.“) rozlišuje mezi újmou na jmění (§2894 odst. 1), nemajetkovou újmou (§2894 odst. 2) a bezdůvodným obohacením (§2991 a násl.), které pokládá za zcela samostatné hmotně právní nároky, což má dopad i do roviny procesní. Soud proto musí již na počátku hlavního líčení, a to při uplatnění vzneseného nároku poškozeným, resp. v návaznosti na dotaz učiněný předsedou senátu podle §206 odst. 2 tr. ř., vyřešit otázku, jaký nárok poškozený uplatňuje. To má zásadní význam pro jeho následné rozhodování o něm (dále bod 98.). V případě nejasností by měl po poškozeném požadovat, aby alespoň obsahově (pokud již přímo neodkáže na příslušné ustanovení o. z.) vymezil, jakou kompenzaci po obviněném požaduje.
96. Na potřebu tohoto rozlišení upozornila již dřívější judikatura, jak lze doložit např. na rozhodnutí č. 14/2014-II Sb. rozh. tr., podle něhož „[o] nárocích na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích, jakož i vydání bezdůvodného obohacení lze rozhodnout i vedle sebe, avšak každý z těchto nároků má své vlastní opodstatnění, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou oddělitelnými výroky (viz §254 odst. 1).“
97. Poškozený sice může v závislosti na vývoji důkazní situace v průběhu probíhajícího řízení se svým nárokem disponovat, např. tak, že jej rozšíří či zúží, avšak takové změny může činit jen ohledně nároku, o němž se řízení vede (nárok řádně uplatněný před začátkem dokazování). Řečeno jinak, po zahájení dokazování v hlavním líčení již nemůže poškozený požadovat, aby soud obviněného zavázal k úhradě dalších nároků, s nimiž se, byť by měly ve spáchaném činu svůj podklad, k trestnímu řízení včas nepřipojil.
98. O těchto dalších nárocích, které poškozený neuplatnil způsobem zákonem požadovaným, tj. mimo jiné před zahájením dokazování v hlavním líčení (§43 odst. 3 věta druhá tr. ř.), soud nemůže rozhodovat, a to např. ani při aplikaci §229 odst. 1 tr. ř. V případě učinění takového výroku, jímž by poškozeného s jeho (dalším) nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, by totiž takového poškozeného neoprávněně zvýhodnil. Takový výrok by bylo třeba chápat tak, že poškozený tento nárok v trestním řízení řádně uplatnil, což by – pokud by tomu tak skutečně bylo – mělo vliv na posuzování otázky promlčení v navazujícím civilním či jiném řízení (vedení řízení o uplatněném nároku staví běh promlčecí doby -§648 o. z.: Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. ). O opožděně uplatněním nároku by proto soud měl rozhodnout formou nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení za analogické aplikace §206 odst. 3 tr. ř.
99. Soud je tedy povinen a současně oprávněn ve svém rozsudku rozhodnout podle výsledků provedeného dokazování ve smyslu ustanovení (§228, §229 tr. ř.) jen o těch nárocích, které byly poškozeným řádně uplatněny, a to způsobem který zohlední jejich rozlišení ve smyslu uvedeném výše (bod 95.). Požadavek jasné specifikace nároku, který byl poškozenému přiznán, a to již ve výrokové části rozsudku ostatně plyne přímo ze zákona (viz §228 odst. 2 tr. ř.: Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. )
100. V případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §2958 o. z., se situace navíc komplikuje i tím, že zde upravené nároky – odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se k plnému vyvážení a) utrpěné bolesti, b) další nemajetkové újmy, či nahrazení c) ztížení společenského uplatnění – jsou považovány rovněž za samostatně stojící nároky. V uvedeném směru lze totiž poukázat na to, že k takovému výkladu dospěla judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017), kterou je třeba respektovat i při rozhodování o těchto nárocích uplatněných v rámci adhezního řízení.
101. Uplatňuje-li poškozený nárok na náhradu při ublížení na zdraví (§2958 o. z.) v souvislosti s tím, že v důsledku jednání obviněného se u něj vyvinula posttraumatická stresová porucha (dále jen „PSP“), mělo by z jeho připojení být zřejmé, zda uplatňuje nárok na odčinění vytrpěné bolesti (v pojetí tzv. bolesti v širším smyslu, tj. jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání), nebo na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uplatnění prvně uvedeného nároku přichází v úvahu tehdy, pokud se PSP projevila jen v časově omezeném období, tj. pokud její projevy postupně odezněly, uplatnění druhého nároku tehdy, pokud se následky této poruchy projevily v podobě ustáleného (změněného) zdravotního stavu.
102. Soud prvního stupně pochybil, pokud svým rozsudkem rozhodl o jiném nároku (na náhradu majetkové škody), než jaký byl poškozenými uplatněn (náhrada nemajetkové újmy). Na straně druhé nelze pokládat za neodůvodněný ten jeho postup, pokud ve vztahu k adheznímu výroku dospěl k závěru (str. 58 rozsudku), že „nemá k dispozici spolehlivý podklad k tomuto rozhodnutí, kdy … k prokázání jednotlivých částí výpočtu by bylo třeba provádět další dokazování, které by značně prodloužilo tr. řízení a výrazně přesáhlo jeho potřeby…“. Toto správné konstatování má svůj podklad ve zjištění dovolacího soudu, že poškozenou předložený posudek nelze pokládat za dostačující pro jeho rozhodnutí (viz též níže) a že ve vztahu k nároku uplatněném nezletilým nemá v podstatě žádné podklady, o něž by se mohl při svém rozhodování opřít.
103. Dovolací soud usuzuje, že na znalecký posudek, který poškozený předkládá jako podklad pro přiznání jím uplatňovaného nároku na odčinění z trestného činu vzniklé újmy (následků projevů PSP), je po obsahové stránce třeba klást v zásadě stejné požadavky jako na znalecký posudek, na jehož podkladě řeší otázku viny pachatele. Uvedený posudek by proto měl rovněž (s případným využitím znaleckého posudku, který zpracoval znalec příslušné odbornosti – zde z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie) vymezit to, co znalecký posudek, na jehož podkladě soud řeší otázku, zda jednáním pachatele vyvolanou posttraumatickou stresovou poruchu lze označit za vážnou poruchu zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018: „Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života.“ ). Řečeno jinak, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví nemusí být zároveň znalcem pro odvětví, do nějž spadá újma způsobená trestným činem [srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 4 Tmo 2/2016, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2017: „K podání znaleckého posudku podle Metodiky NS k nemajetkové újmě na zdraví, který je pro soud základem pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění (§2958 o. z.), je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, aniž by byla vyžadována jeho kmenová odbornost pro dané postižení.“ ], své závěry o stupni obtíží poškozeného pro účely využití Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (§2958 o. z.) však musí ve svém posudku vyjádřit s oporou o diagnózu a závěry příslušného odborníka (např. i formou převzetí odborných zjištění znalce příslušného odvětví).
104. Znalecký posudek není vyňat z okruhu důkazů, jejichž validitu a přesvědčivost pro své rozhodnutí soud hodnotí. Je proto nezbytné, aby posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, který poškozený předkládá – má-li se o něj soud při rozhodování o nároku poškozeného opřít - uvedené skutečnosti vymezil a ve vztahu k nim pak adekvátním způsobem vyložil důvodnost vyčíslené finanční kompenzace, která se z odborného hlediska jeví jako odpovídající zákonné úpravě.
105. Protože újmy na zdravotním stavu poškozených (byť by vznikly z jednoho jednání pachatele, jemuž byli v témže čase vystaveni) není možno a priori pokládat za stejné (hloubka projevů a tudíž i omezení vyvolaných se zpravidla bude lišit), z logiky věci plyne, že i v otázce jejich finanční kompenzace, tj. při rozhodování u nároku uplatněném v adhezním řízení, je bude třeba individuálně posoudit. Takto však k věci nepřistoupili poškození, pokud oba nárok uplatněný prostřednictvím zmocněnkyně opřeli o posudek, který znalec vypracoval toliko na osobu poškozené.
106. Tento posudek (v rozsahu jedenácti stran) navíc nesplňuje požadavky výše označené, neboť projevy posttraumatické stresové poruchy nikterak nepopsal, a navíc při vyčíslení celkové kompenzace újmy, kterou měla poškozená utrpět, zakalkuloval i následky, jejichž přivození jednáním obviněného nebylo prokázáno z hlediska kauzality způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Stav invalidity poškozené, kterou znalec zmiňuje ve stručném popisu faktorů ovlivňujících kvalitu současného života i východisek lepší budoucnosti poškozené (str. 6 posudku), byl zjištěn již k 16. 2. 2006 (viz sdělení ČSSZ o přiznání invalidního důchodu prvního stupně k tomuto datu). Nadto vyčíslení provedl jako „odškodnění ztížení společenského uplatnění“ , aniž vzal v úvahu, že s ohledem na jím vyjádřené skutečnosti (str. 4 posudku: „U poškozené se jednalo o posttraumatickou stresovou poruchu střední intenzity, nyní ve stadiu odeznívání“) , jím odborně posuzovaný stav poškozené nemůže být hodnocen jako ustálený zdravotní stav (kvalitativně změněný). Proto je tento posudek nutno vnímat jako vnitřně rozporný (vyčíslení je provedeno jako ohodnocení ztížení společenského uplatnění ač se o ustálený zdravotní stav nejedná).
107. Lze dodat, že uvedený posudek byl soudem k důkazu proveden jako listinný důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 1107), takže k odstranění (tímto rozhodnutím jemu vytýkaných vad) soud prvního stupně nepřistoupil (např. výslechem jeho zpracovatele). Spisový materiál předložený dovolacímu soudu neobsahuje žádné odborné vyjádření, resp. znalecký posudek, vyčíslující odpovídající finanční kompenzaci k odčinění újmy, kterou měl utrpět nezletilý poškozený. Pokud se tento, prostřednictvím zmocněnkyně domáhal toho, aby mu nárok byl přiznán s oporou o posudek zpracovaný na jeho matku [a toto explicitně plyne i z odvolání, které proti rozsudku soudu prvního stupně podal (č. l. 1291 až 1293), v němž k argumentaci soudu prvního stupně uvedl, že „odkazoval pouze na výši stanovenou ve znaleckém posudku týkajícím se poškozené, nikoliv na jeho strukturu či závěry“ ], pak je zcela zřejmé, že na podkladě takto předloženého dokladování důvodnosti uplatněného nároku soud vůbec nemohl rozhodnout.
108. Pokud tedy soud prvního stupně za tohoto stavu dospěl k závěru, že nemá dostatečné podklady pro to, aby ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o přiznání požadované kompenzace, pak takové jeho posouzení je třeba hodnotit jako správné. Za daného stavu nastaly podmínky k aplikaci §229 odst. 1 tr. ř., k níž z tohoto důvodu nalézací soud důvodně přistoupil. Vadnost jeho postupu, resp. i příslušné části výroku jeho rozsudku, je proto dovolacím soudem shledávána jen v tom, co je uvedeno pod bodem 95. tohoto usnesení.
109. Odvolací soud rozhodl k odvolání poškozených tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k tomu, aby každému z poškozených nahradil nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky nároků na náhradu škody odkázal oba poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních. K odůvodnění svého výroku uvedl, že „[p]odle §2958 občanského zákoníku je soud vázán pouze zásadou ´slušnosti´, v jejímž rámci dle své úvahy rozhoduje, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem k této zásadě vztahujícím, nejen k aritmetickým výpočtům znaleckého posudku, směšujícího navíc pojem psychické újmy s pojmem ztížení společenského uplatnění“.
110. Z odůvodnění jeho rozhodnutí dále plyne, že přitakal tvrzení odvolatelů (poškozených), že „výše nároku na náhradu psychické (zákonným termínem nemajetkové) újmy nemusí být stanovena přesným rozpisem náhrad na jednotlivá jednání škůdce ´na koruny´, aby soud mohl v této záležitosti rozhodnout“. Výrok o přiznání části nároku a odkázání poškozených stran jeho zbytku (nutno zdůraznit, že zde v podobě škody ) dále odvolací soud zdůvodnil tím, že přihlédl k tomu, že „šlo o týrání v podstatě pouze psychické, když v jiných případech je jednání pachatele spojeno typicky i s fyzickými ataky, [ … ] , že na aktuální zdravotní stav poškozené V. podle znalce měly vliv i jiné faktory, jako těžký porod nebo chronický zánět střev, který obžalovaný nezpůsobil, […] , že poškozený finančně nadále oba poškozené významně podporuje, i k tomu, že jeho majetkové prokázané poměry neumožňují nároky poškozených uplatněné v tomto trestním řízení uspokojit. Proto se odvolacímu soudu jeví aktuálně jako přiměřená výše náhrady nemajetkové újmy vůči oběma jednotlivým poškozeným ve výši 100.000,- Kč s tím samozřejmě, že výše jejich nároků může být nadále v jejich zbytcích řešena v občanskoprávním řízení“.
111. Zbývá dodat, že tuto část zdůvodnění svého rozsudku uzavřel odvolací soud konstatováním, že „[n]áklady na znalecký posudek jsou věcí náhrady nákladů trestního řízení, o kterých se rozhoduje po právní moci rozsudku, nikoli součástí nároku na náhradu škody.“.
112. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu o uplatněných nárocích nemůže dovolací soud akceptovat. Odvolací soud vyšel při svých zjištěních z kompenzace nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč pro každého z poškozených, aniž by transparentně vyjádřil charakter nároku opřený o příslušné ustanovení občanského (hmotného) práva. Nedostatek právního posouzení odvolacího soudu spočívá v nedostatečné transparentnosti jeho vyjádření, jaký druh civilního nároku svým rozhodnutím kompenzoval. Byť lze usuzovat, že se pohyboval v mantinelech §2958 o. z., jak výroková část jeho rozsudku (kombinace různých nároků – přiznání nemajetkové újmy a odkázání s nárokem na náhradu škody), tak jeho odůvodnění, toto do značné míry zpochybňují.
113. Je totiž třeba v obecnosti upozornit na skutečnost, že vedle nároků, které upravuje §2958 o. z. (bod 95.), vstupuje do popředí rovněž možná náhrada nemateriální újmy, která byla poškozenému způsobena zásahem do přirozených práv člověka podle §2956 o. z. Podle citovaného ustanovení „[v]znikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“ Jinými slovy vyjádřeno, soud rozhodující v adhezním řízení musí posoudit, jaký charakter má nárok poškozeným v tomto řízení uplatněný, tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jenž je kompenzováno v §2956 o. z., či o nárok plynoucí z §2958 o. z. (a který ze zde upravených). V uvedeném směru by jednoznačně mělo vyznít i odůvodnění příslušného výroku.
114. Nadále se mutatis mutandis uplatní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 (publikovaný pod č. 14/2014-I. Sb. rozh. tr.), byť ten reagoval na situaci posuzovanou ještě podle předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle právního názoru v něm obsaženého „[p]ro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu je soud povinen v adhezním řízení nejprve zkoumat, zda poškozený jako fyzická osoba utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 občanského zákoníku, která mu vznikla trestným činem obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn. V případě, že se o nemajetkovou újmu jedná a není postačující morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 občanského zákoníku, lze za podmínek §13 odst. 2 tohoto zákona přiznat náhradu v penězích.“ Dodat lze, že při posuzování věci podle nyní účinného občanského zákoníku, by se nárok opíral o znění §81 a násl., případně jiných ustanovení obsažených v jeho části první.
115. Určení povahy hmotně právního nároku v rozsudku trestního soudu, jenž je adhezním výrokem kompenzován, je nezbytné i proto, aby v případě, že o něm rozhodne způsobem upraveným v §229 tr. ř., měl soud rozhodující v civilním řízení (popřípadě jiný příslušný orgán) najisto postaveno, o jakém nároku bylo adhezní řízení vedeno, příp. o jakém nároku již bylo zčásti rozhodnuto (při aplikaci §229 odst. 2 tr. ř.). Pouze transparentně vyjádřené právní posouzení a subsumpce uplatněného nároku (např. na náhradu nemajetkové újmy) pod příslušné ustanovení hmotného práva občanského, umožňuje zajistit jednotu a přehlednost rozhodovací praxe.
116. Nutno zdůraznit, že až krokem následujícím po tomto zjištění je určení kompenzace nemajetkové újmy. I z tohoto zorného úhlu je třeba považovat řešení zaujaté odvolacím soudem za nesprávné. Nepřijatelné je východisko odvolacího soudu, které je zmíněné výše v bodě 109 . tohoto usnesení. Popírá totiž zcela smysl úpravy obsažené v ustanovení §2958 o. z., které stanoví: „[p]ři ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
117. Citované ustanovení rozhodně nelze vyložit způsobem, z něhož vyšel odvolací soud, tedy tak, že by (soud) byl při svém rozhodování „vázán pouze zásadou ´slušnosti´“ . Soud druhého stupně zcela přehlíží, že tento způsob odčiněn újmy, kterou poškozený utrpěl, je zákonem pojat toliko jako možnost, která se uplatní až subsidiárně, tedy až v situaci, kdy se nepodaří výši náhrady určit způsobem, s nímž primárně počítá text obsažený ve větě první zmiňovaného ustanovení (tím není současně vyjádřeno, že by se zásada slušnosti neuplatnila již i při rozhodování podle věty první citovaného ustanovení). Jinými slovy vyjádřeno, soud nic neopravňuje k tomu (nejde o možnosti dané soudu na výběr), aby rezignoval na povinnost rozhodnout o nároku poškozeného způsobem upraveným v první větě §2958 o. z.
118. To, že způsobem zvoleným odvolacím soudem posupovat nelze, lze doložit i tím, že takovou možnost vylučuje např. i právní názor vyjádřený v příslušných komentářích. Podle jednoho z nich „[z]ákon stojí na vcelku logicky znějícím požadavku, aby popsané újmy byly plně vyváženy peněžitou náhradou… Tento maximalistický princip pomíjí, že přesná kvantifikace nemajetkových újem je navýsost složitá, ne-li nemožná. Proto se u odškodňování těchto újem nehovoří o reparační, nýbrž o kompenzační funkci náhrady, tedy že poškození hodnot nelze napravit a nahradit, nýbrž pouze zmírnit či kompenzovat peněžitým plněním. Nelze-li výši náhrady takto určit (tj. míněno jako plnou kompenzaci), má se podle věty druhé komentovaného ustanovení náhrada stanovit podle zásad slušnosti. Ani ty nejsou nikterak definovány a jejich vágnost je zcela srovnatelná s nezřetelným požadavkem plné náhrady. Je proto otázkou, co má slušnost v této souvislosti vyjadřovat a zda je alespoň pro určité typy újem srovnatelná a zobecnitelná.“ [viz Švestka, Jiří, Dvořák, Jan, Fiala, Josef. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. (§2521-3081). Wolters Kluwer: Praha, 2014, s. 1107-1108].
119. Přes počáteční nejasné výkladové kontury předmětného ustanovení se výklad nové občanskoprávní úpravy v obecných rysech ustálil v navazujícím vývoji, podle něhož je nepochybné, že měřítko zásad slušnosti, jako jediné a určující kriterium, se ve své podobě uplatní pouze tehdy, pokud by zapojení ostatních kritérií (viz §2958 věta první) neumožnilo dospět sledovanému cíli (tj. vyčíslení náhrady nemajetkové újmy). To dokládá další z názorů obsažených v komentářové literatuře, podle něhož „[p]riorita prvního způsobu by měla opodstatnění pouze v tom případě, pokud by újma mohla být objektivně kvantifikována, přičemž v některých případech by tento způsob selhával. Nemajetková újma je však vždy subjektivní a její náhrada vychází z různých objektivizačních kritérií. Vztah mezi těmito dvěma způsoby určení náhrady lze spíše popsat tak, že čím méně objektivizačních kritérií máme k dispozici (nebo čím jsou méně přesná), tím spíše je třeba zapojit do rozhodování hledisko slušnosti.“ [viz Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1709].
120. Navíc je nutno poukázat na to, že si odvolací soud nesprávně vyložil i to, jak má být o uplatněném nároku rozhodnuto v situaci, kdy je nezbytné aplikovat ustanovení věty druhé citovaného ustanovení. To rozhodně neumožňuje, aby ke zdůvodnění přiznané částky odčinění nemajetkové újmy soud přistoupil tak, že svůj přístup podrobněji nevyloží. Opět lze odkázat na již zmíněné komentáře, které stran této možnosti uvádějí, že „slušnost v sobě zahrnuje především požadavek ohleduplnosti vůči oběti, tolerance k jejímu utrpení a akceptaci možného nadhodnocení výše náhrady (s respektem k pravidlu – v pochybnostech ve prospěch), což musí být založeno na celospolečenském konsenzu. Odkaz na zásady slušnosti neznamená, že by soud měl zcela opomenout okolnosti případu, naopak, měl by je zvažovat právě v kontextu výše uvedeného.“ Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1709-1710).
121. Užití možnosti upravené větou druhou §2958 o. z. musí být podloženo důvodně učiněným závěrem, že újmu poškozeného nelze odčinit způsobem upraveným větou první téhož ustanovení. Jinak řečeno, soudem zjišťovaná nedostatečnost znaleckého posudku předloženého poškozenou (posudek č. l. 964-969), který byl v rámci dokazování proveden jako listinný důkaz postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 1107), resp. nepředložení žádného důkazního prostředku (znaleckého posudku), který by se zaobíral vyčíslením finanční kompenzace za přivození posttraumatické stresové poruchy nezletilému, nemůže být dostatečným argumentem pro postup spočívající ve stanovení náhrady výlučně podle zásad slušnosti. V takovém případě je nezbytné se pokusit doplněním dokazování vady, které přiznání nároku brání, odstranit, případně – pokud by takové dokazování podstatně protáhlo trestní řízení – je třeba rozhodnout způsobem, který v těchto situacích zákon předpokládá (§229 odst. 1 tr. ř.). Již vůbec důvodnost postupu podle věty druhé §2958 o. z. nelze založit v situaci, kdy poškozený žádným způsobem důvodnost svého nároku (stran podmínek a výše kompenzace) nedoloží.
122. Uvedené nedostatky důkazního řízení nelze řešit způsobem, k němuž přistoupil soud odvolací, tj. rozhodnout o náhradě jejím stanovením výlučně podle zásad slušnosti. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové musí trestní soud důsledně vycházet ze znění §2958 odst. 1 o. z., které mu neumožňuje, aby bez splnění podmínky, že výši náhrady nelze určit způsobem primárně předvídaným (§2958 odst. 1 věta první o. z.), přistoupil k jejímu stanovení podle zásad slušnosti.
123. Nedostatečnost zdůvodnění adhezního výroku je zřejmá i při porovnání toho, co od odůvodnění takového výroku požaduje judikatura Ústavního soudu. Ta zdůraznila požadavek náležitého odůvodnění adhezního výroku s vazbou na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. II. ÚS 1320/08: „[a]by bylo naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, 2005. str. 1782 a násl.). ] s tím, že rozsah, v němž je třeba takový výrok odůvodnit, by měl být zásadně srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním [nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11: „ [a]dhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních.“ ].
124. Zbývá dodat, že i Ústavní soud připouští, že splnění této povinnosti by mohlo v jednotlivých trestních věcech klást na důkazní řízení vedené trestním soudem tak značné nároky, že by jeho provádění bylo na újmu rychlosti řízení a že tudíž může být plně opodstatněné řešení spočívající v odkázání poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody či nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních (např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, podle něhož „jedině pečlivé uvážení všech kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy umožní stanovit její adekvátní kompenzaci. Tvrzení a prokázání požadovaných skutečností přitom náleží poškozeným či jejich zmocněnci a soudy nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení.“ )
125. Dovolací soud usuzuje, že možnost takového řešení nastává zejména tehdy, není-li uplatněný nárok dostatečně důkazně podložen na základě dokazování prováděného OČTŘ za účelem objasnění znaku skutkové podstaty trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. V případě rozhodování o odčinění nemajetkové újmy je třeba konstatovat, že má-li tato přestavovat kompenzaci za přivození posttraumatické stresové poruchy, není možno klást rovnítko mezi její prokázání ve smyslu rozhodování o vině a ve smyslu rozhodování o uplatněném nároku poškozeného. Zde je pozitivní rozhodnutí odvislé od toho, v jakém směru dokazování, jehož provedení by nemělo plně nebo ve zcela rozhodujícím rozsahu ležet na bedrech OČTŘ, prokázalo naplnění podmínek vyžadovaných §2958 o. z. Pokud je zpracovaný posudek soudem vyhodnocený jako nedostatečný pro takové rozhodnutí a je-li zřejmé, že objasnění nezbytných otázek by si vyžádalo důkladnější dokazování, které by mohlo vést (z hlediska rozhodování o vině a trestu) k neodůvodněnému prodloužení trestního stíhání obviněného, pak je postup podle §229 odst. 1 tr. ř. zcela namístě.
126. Při zjištěních, která dovolací soud stran nesprávnosti výroku o náhradě škody učinil (za správné nutno označit jen konstatování odvolacího soudu, že náklady poškozené na pořízení znaleckého posudku nelze klást mezi nároky, o nichž by soud měl rozhodovat podle §228 tr. ř.), dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu druhého stupně je vadný i ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení.
V.
K důvodům a způsobu rozhodnutí dovolacího soudu
127. Z důvodů, které vyložil v části IV./2B, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí, resp. i již jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadou, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na podkladě podaného dovolání proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 61 To 42/2018-1464, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2017, č. j. 58 T 40/2017-1242, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
128. Zrušení označených rozhodnutí je odůvodněno naplněním výše uvedeného dovolacího důvodu. Pokud se obviněný domáhal i vyslovení toho, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k naplnění i dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak takovému hodnocení nepřisvědčil.
129. Z dosud uvedeného je sice zřejmé, že odvolací soud
a) nesplnil svoji úlohu a procesním postupem nezasáhl vůči nesprávnostem, jež je třeba hodnotit jako vadu vymezenou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž je rozsudek soudu prvního stupně zatížen, a že navíc
b) svým rozhodnutím vyvolal další nezákonnost, která naplňuje tentýž dovolací důvod v jeho druhé alternativě,
avšak podstatné je zjištění, že o odvolání obviněného nerozhodl způsobem, který je upraven v ustanovení §253 tr. ř. či §256 tr. ř., tj. že jeho odvolání ani neodmítl, ani nezamítl.
130. Dovolací soud proto naplnění druhého dovolatelem uplatněného důvodu dovolání neshledal.
131. Stran podání, která dovolací soud zmínil pod bodem 28., má Nejvyšší soud za to, že jeho vyjádření k podání předsedkyně senátu soudu prvního stupně je dostačující, ve vztahu k podání nezletilého poškozeného, resp. jeho opatrovnice, lze dodat následující skutečnosti.
132. Již výše dovolací soud uvedl, že z obsahu tohoto podání při svém rozhodování nevycházel. Důvodnost dovolání obviněného posuzoval samostatně, neboť musel zohlednit již výše uvedená specifika řízení o dovolání, jakožto mimořádném opravném prostředku, k jehož podání (jakož i k možnosti procesní reakce na něj ve formě vyjádření k němu) zákon explicitně opravňuje jen osoby výslovně vyjmenované. Lze ostatně poukázat i na to, že procesní omezení poškozeného vůči dvěma hlavním procesním stranám (tj. státnímu zástupci a obviněnému) se projevuje již v řízení o řádných opravných prostředcích [např. v řízení o odvolání limitováním rozsahu, v němž může poškozený napadat rozsudek soudu prvního stupně – viz §246 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Právní úprava obsažená v trestním řádu, v jeho znění účinném v době rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání, vyjadřuje stále to, co připomněl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 249/2000: „Poškozený, byť je samostatnou stranou trestního řízení, tedy nemá právo podat obžalobu a tímto "monopolním právem" disponuje pouze stát. Logickým důsledkem výše uvedené koncepce trestního řízení v České republice je proto i napadené ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, podle něhož poškozený může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, a nikoliv v jeho dalších částech. […] Z ústavněprávního hlediska navíc Ústavní soud připomíná, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tatáž sbírka, svazek 14, str. 291, 293).“.
133. Byť poškozenému nelze upřít právo, aby se i v dovolacím řízení vyjádřil k tomu, jak má podle něj Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodnout (neboť zejména v případech, kdy součástí napadeného výroku je adhezní výrok, jímž je obviněnému uložena povinnost např. k odčinění majetkové újmy, jako je tomu v případě posuzovaném, je ho nutno považovat za osobu, jež může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčena), realizace takové možnosti současně neznamená, že by od ní měla být dovozena povinnost dovolacího soudu zaobírat se jeho argumentací, která směřuje k vyvrácení dovolacích námitek obviněného či názorů obsažených ve vyjádření státní zástupkyně k tomuto dovolání, týkajících se otázky viny obviněného (zejména pak i ve vztahu k poškozené), a povinnost na tuto podrobně reagovat a v jednotlivostech se s ní vypořádat.
134. S oporou o tento výklad proto dovolací soud v narativní části svého rozhodnutí nevymezil, a to ani v základních rysech, co na podporu svého požadavku, aby dovolací soud dovolání obviněného zamítl, poškozený uplatnil.
135. Protože zákon [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] umožňuje, aby o dovolání, je-li výsledkem posouzení jeho důvodnosti vydání rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodl v neveřejném zasedání, rozhodl o mimořádném opravném prostředku obviněného v této formě zasedání soudu. K aplikaci zmíněného ustanovení přistoupil Nejvyšší soud proto, že vady, jimiž napadená rozhodnutí trpí, nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání.
VI.
K dalšímu postupu ve věci
136. Protože náprava vytýkaných pochybení je spojena již s potřebou konkretizace skutkových zjištění, tedy činností, která je prvotně vyhrazena soudu prvního stupně, rozhodl dovolací soud, jak již shora řečeno (bod 127.), po zrušení obou odsuzujících rozhodnutí soudů nižších stupňů o vrácení věci k dalšímu řízení obvodnímu soudu.
137. Jeho úkolem je, aby s přihlédnutím k tomu, co je obsaženo v odůvodnění tohoto usnesení, o vině obviněného znovu rozhodl.
138. Dovolací soud již v úvodu této části považuje za potřebné zdůraznit, že svým kasačním rozhodnutím nikterak nehodlá zpochybnit oprávnění, které je soudu prvního stupně (jako OČTŘ, jež důkazy ve zcela rozhodujícím rozsahu v řízení soudním provádí) svěřeno, tj. hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), neboť i on je zásadně vázán tímto hodnocením. Z toho plyne, že splňuje-li takové hodnocení to, co zákon stanoví, musí je (a skutková zjištění z nich vyvozená) respektovat i tehdy, pokud by naznal, že s přihlédnutím k jiné skupině důkazů by bylo lze dospět ke skutkovým zjištěním odlišným (srov. rozhodnutí č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Stejně jako soud odvolací proto ani dovolací nemůže zadávat soudu prvního stupně jakékoli závazné pokyny k tomu, jak má či nemá hodnotit ten či onen důkaz, či skupinu důkazů. O nic takového dovolací soud neusiluje ani v případě posuzovaném.
139. Na druhé straně (a plyne to z povahy a účelu opravného řízení) je však nepochybně oprávněn požadovat to, aby se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se stěžejní důkazní materií komplexně ( jednotlivě i v jejich souhrnu ) a s oporou o důkazy, z nichž vyšel, doložil, že skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku v nich mají dostatečné ukotvení.
140. Je proto na soudu prvního stupně, aby zvážil, zda důkazy (ve smyslu poznatků plynoucích z důkazních prostředků, o něž se opírá) odůvodňují konkrétně vyjádřený způsob jednání obviněného, jímž má být z hlediska tohoto zákonného znaku naplněna objektivní stránka trestného činu, jímž ho uznává vinným, zda tvrzení obsažené v žalobním návrhu má i po dokazování soudem provedeném v jím označeném důkazu dostatečný podklad a pokud tomu tak není, aby popis skutku přizpůsobil (při zachování jeho totožnosti) výsledkům provedeného dokazování.
141. Věc posuzovanou není možno z hlediska skutkového hodnotit jako jednoduchou již s ohledem na vymezení doby, po kterou se obviněný trestného jednání vůči poškozeným podle tvrzení žalobce měl dopouštět. Uvedený fakt však nemůže znamenat, že by mohl odůvodnit vágnější vymezení skutku, jak např. z hlediska konkrétních forem/projevů jednání, jimiž měl obviněný znaky žalovaných zločinů naplnit, tak z hlediska časového vymezení jejich spáchání. Vyjádřeno jinak, obecně je žádoucí, aby soud učinil taková zjištění, která by vyjádřila jednání pachatele co možno nejkonkrétněji z hlediska obou zmiňovaných faktorů.
142. Vztáhne-li se tento požadavek na to, co vyjádřil rozsudek soudu prvního stupně, pak výkladem toho, jak je skutek ve vztahu k oběma poškozeným vymezen ( „v období od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016“ ), je třeba dospět k poznatku, že obviněný „týral … svého nezl. syna poškozeného JJJJJ *) …“ od jeho věku dvou let (nar. 6. 5. 2002) i tak, že „poškozeného bil tak, že jej např. udeřil rukou na zadek nebo i silou do zad či rukou, a to i vícero ranami“, přičemž nelze určit, zda a z čeho takový poznatek plyne (jak často se tohoto jednání obviněný dopouštěl) a tedy i jak je vyvrácena obhajoba obviněného, který přiznává jen ojedinělé fyzické napadení svého syna.
143. Již výše dovolací soud naznačil, že je nezbytné, aby se soud prvního stupně podrobněji vypořádal s tím, co (po stránce skutkových zjištění) uplatnil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Toto je nezbytné i proto, že ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Protiprávnost činu by z popisu skutku měla být zřejmá. Právě v uvedené souvislosti vyvstávají závažné pochybnosti o důvodnosti skutkového vyjádření trestně právního charakteru jednání obviněného zaměřeného vůči nezletilému, které již dovolací soud zmínil výše (bod 83). Současně je třeba zmínit, že výtku dovolacího soudu je třeba vnímat ve smyslu výše vyloženém a nikoli snad tak, že by Nejvyšší soud sdílel názor, že za situace, že pachatel sám podle svého vlastního přesvědčení, že svým jednáním sledoval řádnou výchovu svých dětí, nemůže být shledán odpovědným trestným činem týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku, ať již pro nedostatek znaku objektivní stránky jeho jednání, nebo pro nedostatek znaku subjektivní stránky. O opaku svědčí to, co Nejvyšší soud uvedl např. ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1512/2017.
144. Judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 821/2017) upozornila na to, co zmiňuje i dovolání obviněného, že při vymezení skutku, jež je předmětem hmotně právní subsumpce, by se soud měl vyvarovat užívání slov, která vyjadřují právní kvalifikaci činu, a jež jsou soudem uvedena v tzv. právní větě. Znak týrání , resp. i protiprávnost činu, by tak měl soud vymezit bez jeho užití ve větě skutkové, když nepochybně možnosti českého jazyka umožňují to, aby jeho obsahové vyjádření formuloval již samotnou konkretizací jednání, jehož se podle jeho skutkového zjištění obviněný vůči poškozeným dopustil.
145. Soudu prvního stupně se připomíná, že při svém dalším rozhodování je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto usnesení. Dovolací soud na zvážení soudu nalézacího ponechává, zda a případně v jakém rozsahu je nezbytné, aby ke splnění toho, co z výše uvedeného textu pro něj plyne, před svým novým rozhodnutím doplnil dokazování. V uvedeném směru tedy ve smyslu právě citovaného ustanovení neukládá nalézacímu soudu žádné závazné pokyny.
146. Nejvyšší soud rovněž odkazuje na ve věci se uplatňující ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., z něhož plyne, že při dalším rozhodování jsou ve věci rozhodující soudy vázány zde vyjádřeným zákazem reformationis in peuis , neboť ke zrušení napadených rozhodnutí došlo výlučně z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného. Onu nepřekročitelnou hranici ohledně výroku o vině představuje to, co vyjádřil z hlediska svých zjištění ve výrokové části a následně v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, z hlediska výroku o trestu kombinace rozsudků soudů prvního a druhého stupně (viz omezení provedené soudem odvolacím) a ve výroku o povinnosti obviněného odškodnit poškozené to, co vyjádřil rozsudek soudu odvolacího.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.