ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1182.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1182/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 3 To 53/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 19 T 8/2017, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 16. 1. 2017 v O., na ulici R., kolem 22.15 hodin řídil osobní vozidlo zn. VW Passat přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Opavy, Odboru dopravy, Oddělením dopravních přestupků č. j. MMOP 137145/2016 dne 5. 12. 2016, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2017, uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, přičemž o výkonu této sankce byl osobně informován při předchozí silniční kontrole dne 14. 1. 2017 příslušníkem policie.“
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 3 To 53/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že soudy chybně vyhodnotily naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu. Po skutkové stránce bylo prokázáno, že řídil motorové vozidlo, ačkoliv mu byl rozhodnutím Magistrátu města Opavy uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Příslušné rozhodnutí správního orgánu mu bylo doručeno tzv. fikcí doručení a on se o uloženém trestu fakticky nedozvěděl. Zásilka obsahující rozhodnutí správního orgánu nebyla podle něj po neúspěšném pokusu o doručení v rozporu s pokynem na ní vložena do schránky, která pro tento účel byla na ohlašovně zřízena. V rámci odvolacího řízení doložil soudu důkazy, že oznámení o uložení předmětné zásilky nebylo vyvěšeno ani na elektronické úřední desce obce. Soudy založily svá rozhodnutí na tom, že k naplnění subjektivní stránky došlo v důsledku informace, kterou mu podal policista u silniční kontroly dne 14. 1. 2017, kdy jej informoval pouze o tom, že má zákaz řízení.
6. V návaznosti na to vznesl dovolatel otázku, zda ústně podaná informace o zákazu řízení, aniž by obsahovala další podrobnosti, je dostatečná k tomu, aby umožnila učinit závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Aby získal vědomost o uloženém zákazu řízení motorových vozidel, musela by taková ústní informace obsahovat všechny náležitosti, které zákon vyžaduje u příslušného rozhodnutí (tj. §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), jinak taková ústní informace nemůže svými účinky nahrazovat doručení správního rozhodnutí. Ústně podaná informace mohla podle něj představovat pouze podnět k tomu, aby si existenci zákazu řízení ověřil a rozhodnutí převzal. Připustil, že pokud i přes obdrženou informaci neučinil kroky k převzetí správního rozhodnutí, mohl jednat v nepřímém úmyslu mařit výkon úředního rozhodnutí. Takový závěr však podle něj nelze učinit v situaci, kdy měl na ověření existence rozhodnutí a jeho převzetí jeden pracovní den.
7. Dále obviněný uvedl, že odvolací soud závěr o jeho zavinění učinil také na základě výpovědi svědkyně L. P., jak byla učiněna před Krajským soudem v Ostravě v řízení sp. zn. 20 A 5/2017, přičemž tuto výpověď interpretoval tak, že svědkyně měla obviněného třikrát informovat o uložení zásilky obsahující rozhodnutí správního orgánu, kterým byl uložen trest zákazu činnosti. Takový závěr však podle dovolatele z výpovědi svědkyně vůbec nevyplývá, neboť mluvila o zásilce v obecné rovině a zmíněné informace o zásilce podávala obviněnému v roce 2017. Inkriminované rozhodnutí správního orgánu ze dne 5. 12. 2016 však bylo obviněnému doručováno dne 7. 12. 2016 a po uplynutí úložní doby vráceno správnímu orgánu dne 21. 12. 2016. Pokud jej jmenovaná svědkyně informovala o doručení nějaké zásilky, nemohlo se tedy jednat o zásilku obsahující rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 5. 12. 2016. V tomto směru odvolací soud vyvodil z provedeného dokazování nesprávné skutkové závěry. Zde obviněný namítl existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Dodal, že soud druhého stupně mu přičetl k tíži, že se dříve zúčastnil několika jiných přestupkových řízení a musel předpokládat, že proti němu bude vedeno přestupkové řízení i v tomto případě. Jedná se o nesprávnou úvahu. Obviněný měl trvalý pobyt hlášen na ohlašovně ve všech správních řízeních proti němu vedených a korespondence mu byla vždy řádně doručena. Tuto si přebíral na adrese ohlašovny buď na základě informace o uložení zásilky na internetových stránkách obce, nebo na základě telefonické informace od pracovnice obecního úřadu. Proto předpokládal, že bude vyrozuměn i v tomto případě, avšak nestalo se tak. Nelze mu klást k tíži, že správnímu orgánu nesdělil adresu pro doručování. Pokud mu nebylo doručeno vyrozumění o zahájení přestupkového řízení, neměl kam takovou adresu sdělit.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 3 To 53/2018, a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se věcně vyjadřovat. Současně vyslovil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 3 To 53/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci však námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry (jež byly podkladem pro závěr o úmyslném zavinění), přičemž současně vykresluje vlastní verzi skutkového stavu (nevěděl o existenci uloženého zákazu řízení) a na této své verzi pak staví své tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad tak vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
19. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
20. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
21. Nutno konstatovat, že soudy obou stupňů se se skutkovým základem věci a navazujícím právním posouzením náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dovolací soud proto může v plném rozsahu odkázat na jejich argumentaci.
22. Může proto pouze v krátkosti připomenout, že jak sám dovolatel ve svém dovolání uvedl, dotčené rozhodnutí správního orgánu, kterým mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení, mu bylo doručeno tzv. fikcí doručení. Tento postup je řádným zákonným způsobem doručení. Je upraven v §24 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tak, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Když správní orgán doručil obviněnému tímto postupem, doručil mu v souladu se zákonem. Policista, který obviněnému sdělil, že má uložen zákaz řízení, deklaroval to, co již bylo obviněnému v souladu se zákonem doručeno správním orgánem, tj. Magistrátem města Opavy. Policista obviněnému skutečnost, že má uložen zákaz řízení, sdělil v průběhu silniční kontroly dne 14. 1. 2017, když vystupoval jako orgán veřejné moci při výkonu služby a na žádost obviněného tuto skutečnost ještě znovu ověřoval v informačním systému a informoval jej navíc i o tom, že předmětný zákaz byl uložen rozhodnutím Magistrátu města Opavy a že mu běží ode dne 4. 1. 2017. Není proto jakýchkoliv pochyb, že obviněný si byl vědom toho, že mu byl uložen zákaz řízení a svým jednáním spočívajícím v následném řízení motorového vozidla dne 16. 1. 2018 dal najevo, že byl srozuměn s tím, že daný zákaz porušuje – maří výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci. V jeho jednání bylo dáno zavinění ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze ještě doplnit, že pokud dovolatel vznášel námitky proti hodnocení výpovědi svědkyně L. P. učiněné v řízení před Krajským soudem v Ostravě, sp. zn. 20 A 5/2017, je z rozhodnutí soudu druhého stupně patrno, že tato výpověď nebyla ve věci klíčovým důkazem, bez kterého nemohl obstát závěr o vině obviněného.
23. Lze pak konstatovat, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Možno shrnout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
24. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
26. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu