ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1492.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1492/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 5. 2018, č. j. 14 To 99/2017-317, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 68/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2017, č. j. 5 T 68/2016-182 , byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se (společně s L. T. a V. P.) dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 14 To 99/2017-317 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d ), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině a trestu týkajících se obviněného R. P. a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 12. 12. 2015 v době od 03.10 hod. do 03.25 hod. v Táboře, ve XY ulici – před vstupem do klubu N., pod vlivem alkoholu, poté co byl fyzicky napaden obžalovaným L. T., narozeným dne XY, který byl za své jednání právně kvalifikované jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku již pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2017, č. j. 5 T 68/2017-182, a který po společném pádu ležel na zemi a již na obžalovaného neútočil, tohoto fyzicky napadl tak, že jej nejméně pětkrát udeřil pěstí do hlavy, nejméně dvakrát mu udeřil hlavou o betonovou zídku schodiště a opakovaně jej kopl kolenem do hlavy a břicha, a způsobil tak L. T. podkožní krevní výron nad pravým obočím, mírný krevní výron a nepatrný otok víček pravého oka, jemný krevní výron spojivky pravého oka, krevní výron v krajině levé očnice, ranky v levém obočí, na horním víčku a vnitřním koutku levého oka, krevní výron ve spojivce levého oka, zhmoždění levé tváře, zavzdušnění podkoží levé tváře, rozvolnění čelně-lícního švu, tříštivou zlomeninu přední, zadní i vnitřní stěny dutiny horní čelisti vlevo s jejím zakrvácením, tříštivou zlomeninu spodiny, vnitřní a zevní stěny levé očnice se zavzdušněním tkání očnice a s krevním výronem za levou oční koulí, zlomeninu nosních kůstek s mírným posunem, krevní výron levého ušního boltce a oděrky vpředu na krku, čili těžké zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
4. Za toto jednání obviněného odsoudil podle §146a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
5. Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud ve věci rozhoduje již podruhé, neboť svým usnesením ze dne 1. 2. 2018, č. j. 6 Tdo 168/2018-24, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 To 99/2017-236, ve výroku, jímž došlo k zamítnutí odvolání obviněného R. P., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu (specifikovaném v bodě 3.) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tibora Stana dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře bylo nově rozhodnuto k jeho odvolání v dané věci, přestože v řízení, které mu přecházelo byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Obviněný předně konstatoval, že odvolací soud nerespektoval jemu závazný právní názor Nejvyššího soudu. Namítl, že krajský soud se při svém rozhodování omezil pouze na změnu právní kvalifikace a vlastní podstatu právního posouzení ve vztahu k nutné obraně odsouzeného neřešil. Svůj závěr o vině pak opírá o neprocesní materiál, a to úřední záznam svědka R. ze dne 7. 1. 2016, tedy sepsaný před tzv. sdělením obvinění. Nejednalo se tudíž o dvě výpovědi, jak soud druhého stupně uzavřel. Tento svědek navíc podal před soudem zcela jiný obraz o předmětné události. Úřední záznam není možné použít jako procesní materiál, tedy jako důkaz. Dodává, že obviněný T. se znal s policejním komisařem L. a obhájce má proto, krom formálních vad, pochybnosti ve vztahu k tomuto úřednímu záznamu. Má za to, že soud druhého stupně připustil nezákonné použití úředního záznamu o vysvětlení osoby podle §158 odst. 5 tr. ř. před soudem.
8. Dovolatel dále namítá, že incident nevyvolal a z kamerového záznamu je zřejmé, že s odsouzeným T. vychází před bar v přátelském obětí, načež jej ten naprosto nečekaně napadl a on byl proto nucen se bránit. Z jeho strany se proto jednalo o nutnou obranu. Pakliže by měl soud za to, že jednání obviněného překročilo rozsah nutné obrany, musí odůvodnit, kdy skončila obrana a kdy nastal exces (neboť na začátku se jednalo o nutnou obranu v každém případě) a v jaké fázi incidentu došlo k ublížení na zdraví odsouzeného T. Z výpovědi odsouzeného P. vyplynulo, že odsouzený T. byl agresivní i po odvrácení jeho útoku obviněným.
9. Soud druhého stupně překvalifikoval jednání obviněného, aniž by své rozhodnutí odůvodnil a obhajobou navržené důkazy bez dalšího neprovedl, a rozhodoval za původní a nezměněné důkazní situace. Obhájce znovu poukázal na to, že znalecký posudek MUDr. Františka Vorla byl vyhotoven na základě úředního záznamu o podání vysvětlení svědka R. a jeho závěry proto nemohou být procesně použity.
10. Obviněný dále namítl, že mu byl uložen nezákonný trest. Uvedl, že je osobou bezúhonnou a do dané situace se dostal bez vlastního zavinění. Soud mu však uložil trest ve výměře jako by odsuzoval pachatele, který sám jiného napadl.
11. Závěrem odsouzený uvedl, že použití neprocesních, tj. nezákonných důkazů byla zjištěna skutková stránka, která neodpovídá provedenému dokazování. Věc proto nebyla dostatečně a úplně objasněna. Daný skutek je nesprávně právně kvalifikován, což vedlo k uložení nezákonného trestu.
12. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře č. j. 14 To 99/2017-317 ze dne 30. 5. 2018 zrušil v celém rozsahu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že má za to, že v rámci napadeného rozhodnutí dostál krajský soud svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu prezentovaným v jeho usnesení napravil veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu bezvadné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
20. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
22. Pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko ty jeho námitky, prostřednictvím nichž se domáhá posouzení svého jednání jako nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem a pouze změnil právní kvalifikaci, aniž by se blíže zabýval námitkou obhajoby stran nutné obrany.
23. Z obsahu spisu plyne, že dovolatel uplatňoval svoji obhajobu stran aplikovatelnosti §29 tr. zákoníku o nutné obraně na jeho jednání v průběhu celého trestního řízení. Nejvyšším soudem pak bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že se touto obhajobou obviněného nezabýval. Dovolací soud při novém projednání věci znovu posoudil stav věci a provedl důkaz čtením výslechu svědka R. z hlavního líčení, který znovu hodnotil. Následně se zabýval tím, jestli je jednání obviněného možno posoudit jako nutnou obranu podle §29 nebo jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
24. Odvolací soud dospěl k závěru (viz bod 25. rozsudku), že jednání obviněného T., jenž dovolatele napadl způsobem, který založil jeho trestní odpovědnost přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je možno považovat za zavrženíhodné. Toto jednání spoluobviněného, předcházející a vyvolávající bezprostřední reakci dovolatele, odůvodnilo závěr, že odvolací soud část jednání dovolatele ( „až do zmíněného okamžiku, kdy obžalovaný T. již ležel na zemi a proti obžalovanému P. již neútočil a ani se o to nepokoušel“ ) vyhodnotil jako nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Následující jednání obviněného pak již za nutnou obranu nepovažoval, poznamenal však, že se stále jednalo o bezprostřední reakci na předchozí zavrženíhodné jednání obviněného T. Toto jednání proto posoudil jako extenzivní exces z nutné obrany. S ohledem na to, že obviněnému T. způsobil zranění, která mají povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, kvalifikoval toto jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněnému T. úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví z omluvitelné pohnutky. Zbývá dodat, že s ohledem na skutková zjištění vyjádřená již v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku nevzniká pochybnost o tom, v kterém okamžiku a na základě jakého úrazového mechanismu přivodil dovolatel poškozenému zde popsaná zranění, která odůvodnila výše uvedenou právní kvalifikaci činu.
25. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se podrobně zabýval obhajobou obviněného a zevrubně se vyjádřil k tomu, kterou část jeho jednání lze považovat za nutnou obranu a od kterého okamžiku se již jednalo o exces z nutné obrany (v tomto případě exces extenzivní, tedy co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval). Jednání obviněného, které již nebylo možné posoudit jako nutnou obranu, pak odvolací soud správně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, přičemž užití této právní kvalifikace podrobně odůvodnil. Námitka obviněného, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, proto není opodstatněná. Vůči samotné právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku obviněný žádné námitky nevznesl.
26. Odvolací soud se bez výjimky řídil závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí ve věci a splnil vše, co po něm bylo vyžadováno. Námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání jsou tudíž pouze opakování argumentace, se kterou se již odvolací soud uspokojivě vypořádal. Dovolací soud se se závěry odvolacího soudu bez dalšího ztotožnil. Na tento případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
27. Obviněný dále namítl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vychází z „neprocesního materiálu“, a to úředního záznamu svědka T. R. ze dne 7. 1. 2016. Má proto za to, že soud druhého stupně připustil nezákonné použití úředního záznamu o vysvětlení osoby podle §158 odst. 5 tr. ř. Z protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 5. 2018 (viz č. l. 306-307) se zjišťuje, že během tohoto zasedání byl proveden důkaz přečtením výpovědi svědka T. R., kterou učinil v hlavním líčení, a to podle §211 odst. 1 tr. ř., tedy za předchozího souhlasu přítomného obviněného, prezentovaného jeho obhájcem, i státní zástupkyně. Ze zvukového záznamu, který byl pořízen na tomto zasedání, se dále zjišťuje, že přepis protokolu ve spise zcela odpovídá průběhu tohoto zasedání tak, jak byl zachycen na tomto zvukovém záznamu s tím, že souhlas obhájce i státní zástupkyně je zcela zřetelný, přičemž sám obhájce obviněného poznamenal, že se jedná o důkaz, který obhajoba navrhovala. Z tohoto zvukového záznamu je dále zřejmé, že soudce zpravodaj přečetl výpověď svědka T. R. ve stejném znění, jako je uvedeno v protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 8. 2016 (viz č. l. 147-148). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 23. – 24.) uvedl, že tento důkaz ve veřejném zasedání provedl, přičemž následně tento důkaz zhodnotil a popsal, k jakým skutkovým zjištěním na jeho základě dospěl. Odvolací soud zde – míněno ve smyslu důkazního prostředku, na jehož podkladě by tvořil svá skutková zjištění - nijak neodkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto svědka ze dne 7. 1. 2016 (s tou výjimkou, kdy se zabývá údajnými rozpory mezi výpovědí tohoto svědka z přípravného řízení a hlavního líčení, na které poukazovala obhajoba). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud ani během veřejného zasedání, ani v odůvodnění svého rozhodnutí nepoužil jako základ svých skutkových zjištění úřední záznam o podaném vysvětlení svědka T. R. ze dne 7. 1. 2016.
28. Existenci těchto rozporů („ svědek navíc podal před soudem zcela jiný obraz o předmětné události “) namítl obviněný také ve svém dovolání. Jak bylo výše řečeno, odvolací soud se v reakci na stejnou námitku obviněného, jež vznesl ve svém odvolání, vyjádřil (bod 23. rozsudku) tak, že připustil, že svědek popisoval odlišným způsobem počátek incidentu, toto však bylo způsobeno zřejmě delším časovým odstupem od dané události, v dalších podstatných bodech se však výpovědi tohoto svědka shodují, přičemž jsou podporovány také kamerovým záznamem. Hodnocení důkazů je doménou toho orgánu, jež tento důkaz provádí, což v tomto případě byl odvolací soud, neboť v souladu se zásadou bezprostřednosti je to právě on, kdo má nejlepší předpoklady k jeho posouzení. Vzhledem k tomu, a dále s ohledem na skutečnost, že odvolací soud se s touto námitkou obviněného uspokojivě vypořádal, Nejvyšší soud se s jeho závěry zcela ztotožnil.
29. Pokud jde o údajné pochybnosti obhájce ve vztahu k úřednímu záznamu svědka R. z důvodu, že se odsouzený T. zná s komisařem, který činil úkony v přípravném řízení, tato námitka neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu. Nadto, obhájce nepředložil žádné důvody (krom údajné komunikace o tenisovém zápasu), na základě nichž by mohly vzniknout pochybnosti o nestrannosti policejního orgánu. Pokud dále obhájce uvádí, že jeho pochybnosti se vztahují k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení tohoto svědka, dovolací soud poznamenává, že tohoto nebylo při rozhodování soudu použito a svědek byl vyslechnut v hlavním řízení ve věci. Dovolací soud dále upozorňuje, že obhájce tuto skutečnost uvedl až ve druhém dovolání ve věci ze dne 18. 10. 2018, přestože mu tato skutečnost byla známa již od přípravného řízení (minimálně ode dne 7. 1. 2016, kdy svědek T. R. vysvětlení podal). Pokud měl obhájce obviněného pochybnosti o nestrannosti policejního orgánu činného v přípravném řízení, měl svoji námitku uplatnit již v tomto přípravném řízení a nikoli čekat až na podání druhého mimořádného opravného prostředku ve věci.
30. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud „bez dalšího“ neprovedl obhajobou navržené důkazy. V rámci veřejného zasedání dne 24. 5. 2018 obhájce odkázal na důkazní návrhy z písemného vyhotovení odvolání obviněného (č. l. 218–221). Zde obhajoba navrhla provedení důkazu opakovaným výslechem znalce, přehráním kamerových záznamů a čtením výslechu svědka T. R. Odvolací soud o těchto návrzích rozhodl následovně. Výslech svědka T. R., jež učinil v hlavním líčení dne 29. 8. 2016, byl čten v rámci téhož veřejného zasedání (viz bod 29). Opakované přehrání kamerových záznamů zamítl, neboť tento důkaz byl nalézacím soudem řádně proveden a podrobně vyhodnocen, přičemž se jedná o důkaz objektivní povahy, jehož obsah se nemohl od hlavního líčení nijak změnit. K doplnění znaleckého posudku uvedl, že znalec MUDr. František Vorel vypracoval znalecký posudek na základě posouzení výpovědí obviněných a svědků v přípravném řízení a během svého výslechu v hlavním líčení ve věci byl konfrontován se změnami ve výpovědích, na svých závěrech však setrval. Odvolací soud proto nepovažoval další dokazování v tomto směru za nutné (viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru je třeba poznamenat, že není procesní povinností obecných sudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka a neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
31. V souvislosti se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, obviněný namítá, že tento je založen na výpovědích svědků a obviněných učiněných v přípravném řízení a jeho závěry proto nemohou být procesně použity. Jak již bylo uvedeno v předchozím bodu, tento znalecký posudek byl vypracován již v přípravném řízení na základě v tu dobu dostupného spisového materiálu. Znalec, jenž tento posudek vypracoval, byl však následně vyslechnut v hlavním líčení, kde uvedl, že výpověď svědka R. z hlavního líčení nemění nic na závěrech jeho znaleckého posudku, neboť jeho výpověď nebyla podstatným zdrojem pro posouzení zranění, přičemž za nejpodstatnější zdroje označil zdravotnickou dokumentaci a videozáznam (viz č. l. 173 verte). Přesto dovolací soud považuje za potřebné doplnit, že trestní řád sice povoluje čtení úředních záznamů o podání vysvětlení pouze se souhlasem státního zástupce a obviněného (viz §211 odst. 6 tr. ř. – nejedná se tedy o procesně absolutně nepřípustný důkaz, jak naznačuje obhájce obviněného), stejné omezení však trestní řád nevztahuje na znalecké posudky.
32. Dovolatel dále závěrem svého dovolání namítl, že mu byl uložen nezákonný trest. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., toto však obviněný neučinil. Za nezákonný by bylo nutno považovat takový trest, který byl uložen, přestože zákon uložení takového druhu trestu nepřipouští anebo pokud byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku za něž zákon stanovuje trestní sazbu do čtyř let. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v délce dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Obviněnému byl tudíž uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře, kterou zákon za daný trestný čin stanovuje. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obviněného hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými.
34. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v alternativě zvolené obviněným, může být tento naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod nenaplnil.
35. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu