ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.168.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 168/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. února 2018 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 To 99/2017-236, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 68/2016, takto:
II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 To 99/2017-236, ve výroku, jímž došlo k zamítnutí odvolání obviněného R. P., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 2. 2017, č. j. 5 T 68/2016 – 182 byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se (společně s L. T. a V. P.) dopustil tím, že
dne 12. 12. 2015 v době od 03.10 hod. do 03.25 hod. v T., ve V. ul. – před vstupem do klubu N., všichni pod vlivem alkoholu,
1) obžalovaný L. T. fyzicky napadl obžalovaného R. P., a to tak, že jej nejprve dvakrát udeřil pěstí do obličeje, poté jej natlačil na vchodové dveře, kde ho pětkrát udeřil pěstí zezadu do hlavy, načež jej uchopil kolem krku do tzv. kravaty, dále jej udeřil pěstí do pravého boku, a následně se ve vzájemném držení přesunuli k zídce schodiště, kde upadli na zem, a obžalovaný L. T. tak obžalovanému R. P. způsobil dva drobné svislé škrábance na pravé tváři, drobnou oděrku zevně od pravého oka, drobnou oděrku pod pravým okem, drobnou oděrku na dolním víčku pravého oka, drobnou oděrku nad vnitřním koncem pravého obočí, téměř příčný škrábanec nad pravým obočím, škrábance jdoucí ze zevní čtvrtiny horního víčka levého oka přes zevní oční koutek do levé lícní krajiny a škrábanec či kožní ranku pod zevním koncem levého obočí jdoucí rovnoběžně s ním, kterážto poranění nejsou považována za poruchu zdraví, avšak reálně hrozil vznik zlomeniny nosních kůstek s posunem, čili lehkého zranění s obvyklou dobou léčení kolem 10 dnů,
2) obžalovaný R. P., poté co byl fyzicky napaden obžalovaným L. T. – viz bod 1), když po společném pádu na zem obžalovaný L. T. ležel na zemi, tohoto fyzicky napadl, a to tak, že jej nejméně pětkrát udeřil pěstí do hlavy, nejméně dvakrát mu udeřil hlavou o betonovou zídku schodiště a opakovaně jej kopl kolenem do hlavy a břicha, a způsobil tak obžalovanému L. T. podkožní krevní výron nad pravým obočím, mírný krevní výron a nepatrný otok víček pravého oka, jemný krevní výron spojivky pravého oka, krevní výron v krajině levé očnice, ranky v levém obočí na horním víčku a vnitřním koutku levého oka, krevní výron ve spojivce levého oka, zhmoždění levé tváře, zavzdušnění podkoží levé tváře, rozvolnění čelně-lícního švu, tříštivou zlomeninu přední, zadní i vnitřní stěny dutiny horní čelisti vlevo s jejím zakrvácením, tříštivou zlomeninu spodiny, vnitřní a zevní stěny levé očnice se zavzdušněním tkání očnice a s krevním výronem za levou oční koulí, zlomeninu nosních kůstek s mírným posunem, krevní výron levého ušního boltce a oděrky vpředu na krku, čili těžké zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů,
3) obžalovaný V. P. fyzicky napadl obžalovaného L. T. poté, kdy tento byl po předchozím fyzickém napadení ze strany obžalovaného R. P. – viz bod 2) opřený o zídku, a to tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, načež obžalovaný L. T. upadl na zem a utrpěl tržně-zhmožděnou ránu v týlní krajině vlevo délky 1,5 cm jdoucí do podkoží s krevním výronem v okolí a otřes mozku, čili zranění lehké s obvyklou dobou léčení kolem 10 dnů, přičemž reálně hrozil vznik zlomeniny spodiny lební a nitrolební poranění nejspíše v podobě zhmoždění mozku nebo nitrolebního krvácení, čili těžké zranění pro poškození důležitého orgánu, a s obvyklou dobou léčení v řádu několika měsíců,
4) obžalovaný V. P. fyzicky napadl F. K., a to tak, že jej udeřil hlavou do nosu (dal mu tzv. hlavičku), poté ho udeřil rukou z boku do hlavy, což se pokusil zopakovat, načež se vzájemně chytili a upadli společně na zem, přičemž poškozený F. K. utrpěl pouze krevní výron z nosu, což si nevyžádalo lékařské ošetření.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna ČR odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i ostatní spoluobvinění. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 To 99/2017–236 , tak, že zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek pouze k odvolání obviněného V. P. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a rozhodl způsobem tam vymezeným. Týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných L. T. a R. P.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tibora Stana dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť napadeným rozsudkem bylo zamítnuto odvolání obviněného, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný zopakoval hlavní argument obhajoby z předcházejícího řízení, že jednání L. T. vůči své osobě nevyvolal a že ten na něj zaútočil nečekaným brutálním způsobem. Z tohoto důvodu byl nucen se v danou chvíli bránit. Připomenul, že v předcházejícím řízení namítal, že jednal v nutné obraně. Pokud by jeho jednání překročilo meze nutné obrany, jednalo by se o exces a bylo by namístě na jeho jednání aplikovat §146a tr. zákoníku. Důvody, pro které není možné jednání obviněného právně kvalifikovat podle §146a tr. zákoníku odvolací soud vůbec neuvedl. Má za to, že privilegovaná skutková podstata §146a tr. zákoníku k §145 tr. zákoníku, resp. §146 tr. zákoníku byla do trestního zákoníku zavedena právě pro ty případy, kdy pachatel reaguje na předchozí jednání poškozeného. S ohledem na §29 odst. 2 tr. zákoníku má za to, že o vybočení z mezí nutné obrany se jedná tehdy, jestliže pachatel použil při své obraně prostředku podstatně silnějšího, než bylo třeba k odvrácení útoku nebo škoda způsobená nutnou obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící. Obviněný má za to, že při srovnání popisu útoku i reakce na něj lze dospět k závěru, že útok z hlediska intenzity byly způsob útoku i použitá obrana srovnatelné. Z těchto důvodů byl použitý prostředek k odvrácení útoku přiměřený.
6. Obviněný namítl, že intenzita obrany musí být způsobilá k odvrácení útoku. Proto může být zásadně silnější než útok, jinak by k jeho odvrácení nedošlo. Použití ustanovení o nutné obraně bylo na místě. Pokud odvolací soud zaujal stanovisko, že se o nutnou obranu nejedná (čili jeho jednání přesáhlo meze nutné obrany), měl jeho jednání kvalifikovat podle §146a tr. zákoníku. Obviněný současně poukázal na stěžejní význam výpovědi T. R. s tím, že jeho výpověď učiněná před soudem prvního stupně se diametrálně liší od té, kterou učinil v přípravném řízení. Svědek si nepamatoval počátek události, zcela odlišně popsal i to, co se týká vlastního útoku dovolatele na L. T. Obviněný odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nevyhověl požadavku obhajoby na dopracování znaleckého posudku, příp. jeho doplnění výslechem znalce před odvolacím soudem. Současně poukázal na to, že v řízení byl použit „neprocesní“ materiál pořízený před zahájením trestního stíhání, a to prostřednictvím samotné výpovědi ve formě úředního záznamu a jednak prostřednictvím znaleckého posudku. Tím krajský soud připustil použití úředního záznamu, a to dokonce ve výrokové části rozhodnutí.
7. Obviněný nesouhlasí rovněž s uloženým trestem. Míní, že mu byl uložen nezákonný trest a v této souvislosti poukázal na to, že se soud vůbec nezabýval použitím §58 odst. 6 tr. zákoníku. Současně nezohlednil skutečnost, že se z jeho strany jednalo o reakci na předcházející útok, aniž by byla vzata v potaz polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře a vrátil věc (zřejmě soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání, jehož opis mu byl doručen dne 22. 1. 2018, ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby dovolání obviněného projednal a rozhodnul.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
19. Protože dovolání obviněného obsahuje námitky, jež jsou podřaditelné pod jím uplatněný důvod dovolání, přičemž je nelze pokládat za námitky umožňující Nejvyššímu soudu rozhodnout o podaném dovolání způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal na jeho podkladě Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal následující skutečnosti.
20. Podstatou obhajoby obviněného, která se nese napříč jednotlivými stádii jeho trestního řízení, je zdůrazňování vlastní příčiny fyzického napadení spoluobviněného L. T., tj. vyvolání konfliktu touto osobou, jíž byl prvotně sám fyzicky napaden. Od tohoto faktu, který je v souladu se skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně – viz bod 1), odvíjí obviněný (a prostřednictvím svého obhájce uplatňuje) svou obhajobu, kdy prvotně tvrdí, že se dopustil činu právem dovoleného a tudíž beztrestného, neboť údajně jednal v nutné obraně, a pro případ, že by takto jeho konflikt se spoluobviněným nebyl soudem vyhodnocen, namítá, že jeho skutek měl být posouzen v podobě privilegované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku (zde bez specifikace příslušného odstavce).
21. Přestože uvedené alternativní návrhy na právní posouzení mu vytýkaného jednání prokazatelně uplatnil u obou soudů nižších stupňů (před soudem nalézacím v rámci konečného návrhu svého obhájce – viz č. l. 176 verte, u odvolacího soudu jak v rámci písemně zpracovaného odvolání – viz č. l. 218-220, tak v přednesu svého obhájce – viz č. l. 233 verte), tyto se jimi zabývaly toliko částečně a navíc ne zcela akceptovatelným způsobem.
22. Uvedené konstatování se vztahuje zejména k soudu prvního stupně, který (obdobně jako posléze soud odvolací) nejenže vůbec nevyložil, proč podle něj nepřichází v úvahu posouzení činu dovolatele v podobě právní kvalifikace podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, ale navíc svůj právní závěr, že dovolatel nejednal za podmínek nutné obrany založil na zcela vadné právní argumentaci. Z odůvodnění jeho rozsudku totiž plyne, že tak učinil proto, že „tím silnějším agresorem (bez ohledu na to, kdy vůbec s fyzickým napadením tehdy začal, což byl nesporně obžalovaný T.) byl právě obžalovaný P.“.
23. Důslednou nápravu tohoto pochybení neučinil ani soud odvolací, který v reakci na odvolací námitku obviněného, že jednal v nutné obraně, uvedl, že „[j]e pravdou, že byl fyzicky napaden jako první obžalovaným T., nicméně … lze jednoznačně shledat, že v průběhu incidentu s obžalovaným brzy získal navrch a poté na něho útočil, a to velmi razantně, aniž by byl sám již napadán. Teprve v průběhu tohoto útoku způsobil obžalovanému rozsáhlá zranění v obličeji, která mají povahu těžké újmy“ , z čehož činí závěr, že jednání obviněného „nelze kvalifikovat jako nutnou obranu, … , nýbrž vedle přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku jako těžké ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku“.
24. Vyjádření obsažené v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není dostačující, neboť vůbec nebere v potaz to, co se stran projevů bránící se osoby v nutné obraně připouští (a co je i obsahem dovolací argumentace obviněného), tj. že obránce může k odvrácení útoku zvolit i intenzivnější formy svého (obranného) jednání, neboť podmínkou je pouze to, aby tato obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z toho současně plyne, že není vyloučeno, aby obránce přivodil svým obranným jednáním i závažnější následek, než je ten, který hrozil z podniknutého útoku útočníka (tj. osoby, která se prvá dopustila protiprávního jednání).
25. Vyjde-li se ze skutkového vymezení obsaženého ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, pak z něj neplyne, že by spoluobviněný L. T. dovolatele napadl v reakci, na jeho nějaké nepřístojné, či provokující jednání, byť např. z výpovědi svědka F. K. (str. 7 rozsudku) by mohl vyplývat opak, jak ostatně připouští soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 8-9). Za daného stavu, pokud (a toto konstatují soudy obou stupňů) prvně fyzicky napadl dovolatele spoluobviněný L. T., je zřejmé, že dovolatel byl oprávněn se tomuto útoku bránit, a pokud tak činil, nelze pouze z faktu, že byl „silnějším agresorem“ , činit závěr, že nejednal za podmínek nutné obrany.
26. Na straně druhé je nezbytné již na tomto místě zdůraznit, že jeho jednání (míněno v celém zjištěném rozsahu) nutně nemusí být jako jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku posouzeno, neboť trestní odpovědnost dovolatele může nastoupit z důvodu překročení jejích mezí, a to buď pro exces extenzivní , či pro exces intenzivní.
27. Lze patrně usuzovat, že odvolací soud jednání dovolatele vyhodnotil jako exces z nutné obrany, a to vzhledem k jeho vyjádření obsaženém v odůvodnění jeho rozsudku, tj. že dovolatel zranění spoluobviněnému způsobil, „aniž by byl sám již napadán“. Dovodit je možno to, že uvedený soud vyšel ze zjištění, že zranění spoluobviněnému dovolatel přivodil až poté, co útok na jeho osobu vedený ze strany spoluobviněného L. T. skončil. Zřejmě proto odvolací soud další (nikoli již obrannou) fyzickou aktivitu dovolatele vůči označenému spoluobviněnému hodnotí jako útok ( „v průběhu tohoto útoku“ ).
28. Transparentnosti rozhodnutí odvolacího soudu by proto přispělo, pokud by ten v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nalézací soud důvodně přistoupil k vyvození trestní odpovědnosti dovolatele, avšak ne z důvodů jím v jeho rozsudku vyložených, nýbrž pro výše uvedené zhodnocení odvolacího soudu, tj. že jeho jednání, které podle zjištění soudů bylo příčinou zdravotního následku posouzeného jako těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, bylo realizováno ve formě útoku, neboť dovolatel se dopustil extenzivního vybočení z podmínek nutné obrany (útok ze strany spoluobviněného na něj již netrval a ani bezprostředně nehrozil).
29. Současně však je nezbytné poukázat na fakt, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vyšel (bod 27.), není explicitně v rozsudku soudu prvního stupně vyjádřeno. Uvedený soud (aniž to jednoznačně vyjádřil) patrně uvažoval o intenzivním excesu dovolatele (tomu by nasvědčoval text odůvodnění jeho rozsudku: „… měl zvolit obranu takovou, aby byla přiměřená způsobu útoku obžalovaného T. vůči němu.“ ) . Je však třeba konstatovat, že způsob jeho zdůvodnění, pro který neshledal v jednání dovolatele splnění podmínek §29 odst. 1 tr. zákoníku, je zcela nedostatečný, neboť k intenzitě jeho obrany se podrobněji nevyslovil. Zejména vůbec nezdůvodnil, proč jeho obranu považuje za zcela zjevně nepřiměřenou ve smyslu §29 odst. 2 tr. ř., tj. takovou, která pro obránce přináší důsledek projevující se v tom, že jeho čin není pokládán za právem dovolený a tudíž beztrestný. Je ostatně třeba konstatovat, že soud prvního stupně obranu dovolatele za zcela zjevně nepřiměřenou ve svém rozsudku nikde neoznačil.
30. Vzhledem k výše citovaným pasážím odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé nejen to, že se v náhledu na posouzení věci (důvodů svých rozhodnutí) rozešly, ale zejména i to, že odvolací soud svůj právní závěr učinil na podkladě skutkového základu, který není v rozsudku soudu prvního stupně vyjádřen. Přitom je nezbytné připomenout, že odvolací soud (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 234-235) sám žádné dokazování, jež by mu umožnilo se od skutkových zjištění nalézacího soudu odchýlit, příp. tato zpřesnit, neprovedl.
31. Zcela zarážející je skutečnost, že odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) se vůbec nezabýval odvolací námitkou dovolatele, v níž pro případ, že by jeho jednání nebylo odvolacím soudem posouzeno v rámci §29 odst. 1 tr. zákoníku, navrhoval, aby bylo kvalifikováno podle §146a tr. zákoníku. Jak již stručně zmíněno výše, ač tuto kvalifikaci obhájce obviněného navrhoval jak u soudu prvního stupně ( „k ublížení na zdraví došlo z omluvitelné pohnutky, protože tento útok byl nečekaný, prudký“ ), tak i v písemně zpracovaném odvolání ( „Pokud by byla soudem zvažována následná nepřiměřenost nutné obrany, případně v některé fázi útoku zanikla, měl soud I. stupně jednání... kvalifikovat dle §146a TZ…“ ), v rozhodnutí odvolacího soudu na ni nelze nalézt žádnou reakci. I když vlastní zdůvodnění navržené právní kvalifikace nebylo v předcházejících stadiích řízení tak precizní jako v podaném dovolání (zde již obviněný konkrétně namítá, že jeho jednání má být posouzeno jako reakce „na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného“ ), měla být jeho odvolací námitce věnována náležitá pozornost, neboť absencí reakce na ni zatížil odvolací soud své rozhodnutí vadou, který dosahuje kolize jeho procesního postupu se zásadami spravedlivého procesu.
32. V daném směru lze konstatovaný závěr opřít o příkladem uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, která se vyslovila k problematice spravedlivého procesu. Ústavní soud tak např. opakovaně připomíná, že „[j]edním z principů, představujícím součást práva na spravedlivý proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právnímu závěry na straně druhé….“ (např. nález ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 645/16), či že „[o]dvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod).“ (např. nález ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12). Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyzdvihuje, že „[ú]stavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že požaduje přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (kupř. nálezy sp. zn. OV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 , IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09)“- (např. usnesení ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3997/13).
33. Dovolací soud, který musí brát zřetel na to, že „[n]aprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu“. Přitom „[a]tributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Evropský soud pro lidská práva sice v zásadě připouští, že soud rozhodující o opravném prostředku může pojmout odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či jinak. Na druhou stranu ale musí být patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance [viz rozsudek ze dne 19. 12. 1997 ve věci H. proti Finsku, stížnost č. 20772/92, §60; či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 19. 12. 1997 ve věci P. proti Řecku, stížnost č. 14582/09, oddíl 1]. Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou pak základem pro výše zmíněné výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1680/13 ze dne 22. 12. 2015, body 21-25).“ - (nález ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
34. Požadavek řádného a ústavněprávně konformního odůvodnění rozhodnutí soudu je splněn tehdy, je-li toto odůvodnění soudem vyhotoveno způsobem umožňujícím pro jeho úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost jeho přezkoumatelnost. „Povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. V trestním řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 30. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 124/97, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000, ze dne 8. července 2003 sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03). V rámci odůvodnění svých rozhodnutí jsou pak soudy povinny se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. září 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. března 2003 sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 12. července 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 , ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07, ze dne 17. dubna 2008 sp. zn. I. ÚS 3184/07, ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09, či ze dne 16. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14).“ – (nález ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16).
35. Vyslovuje-li dovolací soud podiv nad přístupem odvolacího soudu, je tomu tak proto, že dovolatelem již v předcházejících stadiích uplatněný návrh na právní posouzení jeho jednání (v nynější argumentaci konkrétně se opírající se o zákonný znak §146a tr. zákoníku – v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ) vychází z toho, co je součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů, tj. že jednání dovolatele navazovalo na předchozí fyzický útok vůči němu ze strany spoluobviněného L. T., který jimi byl posouzen jako čin soudně trestný, konkrétně jako souběh trestných činů výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku s pokusem ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za daného stavu bylo zcela nezbytné zaujmout stanovisko k tomu, zda tento fyzický útok na něj je možno vnímat jako předchozí zavrženíhodné jednání spoluobviněného, které by umožnilo posoudit jednání dovolatele způsobem jím navrženým, případně proč takové posouzení v jeho případně nepřichází v úvahu.
36. Je zcela nepřijatelné, aby řešení této otázky bylo přesunuto až do stadia rozhodování o mimořádném opravném prostředku. Otázka adekvátního zákonného hmotně právního posouzení skutku musí být zásadně vyřešena již k okamžiku, jímž se trestní stíhání obviněného ukončuje, v daném případě k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněného. Odvolací soud na svou roli, jež mu jako soudu druhého stupně náleží, nemůže rezignovat tím, že se odmítne zabývat smysluplnou odvolací námitkou.
37. Za daného stavu není nezbytné, aby dovolací soud reagoval na námitky dovolatele, které pod jím uplatněný dovolací důvod nelze podřadit (námitky procesního a potažmo skutkového charakteru). Nelze však (opět z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces) nezmínit to, že rozsudek odvolacího soudu zatěžuje i další vada, jíž je absence reakce na důkazní návrh dovolatele uplatněný již v rámci písemného vyhotovení jeho odvolání. Z protokolu o veřejném zasedání lze sice zjistit, že o něm odvolací soud procesně rozhodl, avšak v rozporu se zněním §125 odst. 1 věty druhé tr. ř. již v odůvodnění svého rozsudku ani stručně nezmínil, proč důkazním návrhům obviněného nevyhověl. Přitom takové řešení zakládá podle Ústavního soudu nesprávnou realizaci důkazního řízení porušující právo obviněného na spravedlivý proces – viz jeho judikatura k otázce tzv. opomenutého důkazu ( …návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a zcela neodpovídající povaze a závažnosti věci. ). Je nadbytečné připomínat, že Ústavní soud zastává názor, že takto vymezené pochybení soudů může dosáhnout ústavněprávních rozměrů a zavdat důvod ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Dovolací soud usuzuje, že tyto možné důsledky jsou soudům nižších stupňů dostatečně známy, jakož i to, že úkolem dovolacího soudu je mimo jiné to, aby těmto následným řešením svou rozhodovací praxí předcházel.
38. Dovolací soud, který zjistil, že důvod ke kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu vyvstává z důvodu nedostatečně a nepřesvědčivě zdůvodněné právní kvalifikace skutku dovolatele, jež zakládá obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemá důvod se vyslovovat k námitkám dovolatele, které vznesl vůči výroku o trestu, jenž musí být zrušen jako výrok obsahově navazující na výrok o vině.
39. Ze skutečnosti, že odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného, ač podle zjištění dovolacího soudu byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že obviněný důvodně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. vztahující se k této alternativě.
40. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2017, č. j. 14 To 99/2017-236, ve výroku, jímž došlo k zamítnutí odvolání obviněného R. P., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
41. Úkolem odvolacího soudu je o odvolání obviněného nově rozhodnout, a to při vázanosti právními závěry vyslovenými v tomto usnesení. Je na odvolacím soudu, aby zvážil, zda skutkový stav zjištěný napadeným rozsudkem je dostatečný pro jeho rozhodnutí, či zda nepřichází v úvahu jeho dílčí doplnění, které může v rozsahu zákonem vymezeným realizovat odvolací soud. V dané souvislosti se připomíná, že odvolací soud musí zvážit důvodnost důkazních návrhů obhajoby, které pro řízení před odvolacím soudem uplatnila, a pro případ, že jim nevyhoví, musí v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, proč tak učinil. Tato povinnost nedopadá na případ, že by odvolací soud dospěl k závěru o nutnosti provedení rozsáhlejšího důkazního řízení a z těchto důvodů vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V daném případě je však potřebné, aby odvolací soud konkrétně formuloval, jaké úkony má nalézací soud provést (a tudíž zaujal stanovisko i k vzneseným důkazním návrhům).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. února 2018
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu