ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1498.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1498/2018-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 o dovolání obviněného M. L. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 3 To 20/2018-4518, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněný M. L. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Krajského soudu Ostravě ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 34 T 9/2009, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky popsanými pod body 1 až 8 výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích po dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný i poškozená společnost Oberbank Leasing, s. r. o. odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 3 To 20/2018 odvolání poškozené vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody vztahujícího se k předmětné poškozené a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozené společnosti škodu ve výši 2 875 261 Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 3 To 20/2018 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Na podporu uplatněných dovolacích důvodů obviněný prezentoval svoje přesvědčení o nutnosti posouzení předmětného trestného činu nikoliv jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, ale jako trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na neexistenci podvodného úmyslu v době sjednávání předmětných smluv, na základě kterých mělo k trestněprávnímu jednání docházet. Obviněný dále zdůraznil, že v této souvislosti by měla být posuzována rovněž výše způsobené škody, neboť její výpočet se s ohledem na okamžik jejího vzniku u zmiňovaných trestných činů liší. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí a následně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a dále, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc znovu projednat a rozhodnout.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i základní charakteristiku uplatněných dovolacích důvodů a následně se vyjádřil k obsahu dovolání uplatněného obviněným. Státní zástupce uvedl, že má za to, že zjištěný skutkový stav plně odpovídá právní kvalifikaci protiprávního jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Dále sice připustil, že u trestněprávního jednání souvisejícího s uzavíráním leasingových smluv se nabízí možnost posoudit danou situaci jako jeden ze dvou obviněným uvedených trestných činů, nicméně v konkrétním případě se skutečně jedná o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku a nikoliv trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na prokázanou existenci podvodného úmyslu, již v době uzavírání předmětných leasingových smluv. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
III.
Důvodnost dovolání
9) V předmětné trestní věci tedy obviněný, s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., namítl nesprávné posouzení předmětného jednání jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, a to s ohledem na absenci podvodného úmyslu, když toto jednání podle jeho mínění mohlo být maximálně posouzeno jako trestný čin zpronevěry. V této souvislosti rovněž zdůraznil potřebu odlišit výpočet výše trestným činem způsobené škody.
10) V daném případě by zjištění výše uvedené vady mohlo mít hmotně právní důsledky ve vztahu k rozsahu viny obviněného, jakož i vliv na samotnou právní kvalifikaci předmětného jednání, a proto, v souladu s obecným konstatováním uvedeným shora, Nejvyšší soud deklaruje možnost podřadit výše zmíněné výhrady pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by však neexistovala situace tvrzená obviněným, že jeho úmysl páchat trestnou činnost nebyl dán v době předcházející uzavírání leasingových smluv (blíže též bod 15, 16). S ohledem na obsah dovolání obviněného Nejvyšší soud předně konstatuje, že pro řešení právních otázek je rozhodný skutek, který je nutno chápat jako událost, která se ve vnějším světě objektivně stala, oproti tomu popis skutku je chápán jako slovní forma, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace a je popisem vyjadřujícím skutek, a to i ve výrocích o vině. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, i když skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011). Ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. stanovícím náležitosti popisu skutku musí skutková věta výrokové části rozsudku obsahovat takové náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) by bylo možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (ve smyslu výše citovaného §120 odst. 3 tr. ř.).
11) Vzdor tvrzení obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předchozím odstavci popsaným zákonným požadavkům výroku o vině v dovoláním napadeném rozsudku soudu prvního stupně vyhovuje, jelikož všechny podstatné skutkové okolnosti pro použitou základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku jsou v ní obsaženy. Nejvyšší soud je tak oprávněn na základě takto zjištěných skutkových okolností posuzovat správnost právních závěrů soudů nižších stupňů. V popisu skutku je mj. uvedeno, že “obviněný v úmyslu s další nezjištěnou osobou nebo osobami vylákat zboží a řádně toto nezaplatit (tj. obohatit sebe nebo jiného) a nedostát smluvně převzatému finančnímu závazku, vylákal pod nepravdivou záminkou“ zboží, které odebral, řádně neuhradil a bezprostředně po uzavření poslední leasingové smlouvy ukončil svoji funkci jednatele ve společnosti a tuto převedl na nového majitele, jemuž však převzaté zboží – vozidla nepředal, přičemž po celou dobu této činnosti vytvářel falešné podmínky k zakrytí předem pojatého úmyslu se obohatit, a svým jednáním způsobil škodu převyšující 24 mil Kč.
12) K trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je vhodné uvést, že tohoto se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující výše nejméně 5 000 000 Kč.
13) K otázce omylu, jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu je vhodné připomenout, že podle právní teorie je omyl chápán jako rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl se poté rozumí jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci nebo jsou s nimi v rozporu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně odlišnějších, resp. méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
14) Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se v tomto konkrétním případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný v pozici jednatele obchodní společnosti, již v době uzavření předmětných leasingových smluv jednal v úmyslu na základě těchto smluv získaná motorová vozidla užít k jiným, než deklarovaným účelům a tyto nezaplatit.
15) V kontextu výše uvedených skutečností tak musí Nejvyšší soud konstatovat, že nelze přisvědčit v dovolání obsaženému tvrzení o nutnosti posoudit předmětný trestný čin jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na absenci podvodného úmyslu v době uzavření leasingových smluv, jak se domáhá obviněný. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje fakt, že existence podvodného úmyslu již v okamžiku uzavírání leasingových smluv vyplývá ze samotné skutkové věty výroku o vině, kde je uvedeno, že obviněný jednal popsaným způsobem právě v úmyslu “vylákat zboží a řádně toto nezaplatit a nedostát smluvně převzatému finančnímu závazku”, a kde následuje popis týkající se modu operandi předmětného trestného činu, který uvedený závěr plně podporuje. Ze skutkové věty výroku o vině tak vyplývá, že soudy nižších stupňů byl zjištěn podvodný záměr obviněného již při uzavírání předmětných smluv, konkrétně byl zjištěn záměr vylákat motorová vozidla, který obviněný realizoval prostřednictvím smyšleného účelu provozování podnikatelské činnosti ve společnosti, v níž byl jednatelem, jak je ostatně dokazováno již samotnou povahou této podnikatelské činnosti, která byla vyhodnocena jako zcela nerentabilní bez bližšího ekonomického významu (viz str. 15 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) či převodem společnosti na tzv. “bílého koně” prakticky bezprostředně po získání posledního vozidla. Obviněným namítaná skutečnost hrazení akontací popř. některých splátek na získaná vozidla tak již jen dokresluje sofistikovanost podvodného jednání obviněného. Všechny tyto výše popsané skutečnosti je tak třeba hodnotit jako skutečnosti jejichž jedinou a zásadní snahou a základním motivem bylo spáchání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
16) Nejvyšší soud tak opakovaně konstatuje, že jak ze skutkové věty, tak z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný celým svým počínáním nechtěl plnit sjednané smluvní podmínky, nýbrž chtěl již při uzavírání leasingových smluv pouze vylákat předmětná vozidla. V takovém případě nemůže obstát požadavek obviněného na právní posouzení jeho jednání jako přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť o ten by se jednalo, pokud by byla na podkladě smlouvy o tzv. finančním pronájmu (leasingu) pachateli svěřena do nájmu věc, kterou později v průběhu nájemního vztahu neoprávněně prodal (srov. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 292/2000). Obviněný již při uzavírání leasingových smluv s dotčenými společnostmi činil tak již s tím, že jejich podmínky nedodrží, protože právě tyto úvěry byly jen součástí jeho podvodného záměru. Proto Nejvyšší soud dospěl ve shodě se soudy nižších stupňů k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
17) Pouze okrajově, neboť nevznikly pochybnosti o podvodném jednání obviněného, považuje Nejvyšší soud k rozdílu mezi trestným činem zpronevěry a podvodu, na které poukazuje obviněný a jeho argumentaci, že podvodný úmysl musí být dán již na samém počátku jednání pachatele, ale v jeho trestní věci nebyl spolehlivě prokázán, a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, uvést, že na trestní věc obviněného tato rozhodnutí nedopadají, byť v nich obecná teoretická východiska nejsou ani závěry v této trestní věci zpochybněna. V předmětné trestní věci obviněný argumentuje tím, že mu nebyl prokázán úmysl nezaplatit leasingové splátky, poukazuje na to, že reálně tyto smlouvy uzavřel a vozidla převzal, nestal se jejich vlastníkem a jestliže s nimi naložil nezjištěným způsobem, pak se nedopustil podvodu, ale maximálně zpronevěry, jak již bylo shora uvedeno. V této souvislosti poukazuje na celou řadu svědků, kteří mu potvrzují jeho obhajobu (str. 7 dovolání). Obviněný patrně přehlíží, byť je nutno uvést, že jde o námitku skutkovou, že otázce věrohodnosti jeho výpovědi, ale i výpovědím svědků se věnoval Vrchní soud v Olomouci např. v bodě 30 svého rozsudku, kde ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, proč považuje výpovědi obviněným uváděných svědků za nevěrohodné. Z výpovědí celého okruhu dalších svědků vzaly soudy za prokázané, že služba Quick Wash byla provozována nejvýše 11 vozidly nikoli však 39. Tvrzení svědků vypovídajících ve prospěch obviněného např. k počtu vozidel vybavených mycími vestavbami bylo vyvráceno objektivně dodaným počtem mycích zařízení. K otázce rentability zamýšlené činnosti, která měla potvrdit úmysl obviněného „řádně podnikat“, a tuto skutečnost měl potvrdit znalecký posudek, je vhodné uvést, že posudek byl vypracován pouze na základě údajů poskytnutých obviněným, bez znalostí dalších skutečností zachycených ve spise. Nejvyšší soud na tomto místě poukázal pouze na některé skutečnosti s ohledem na námitky obviněného, aby bylo zřejmé, že na ně bylo soudem druhého stupně reagováno pod body 31-32, přičemž Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je dovoláním napadeno, je jasné, srozumitelné, logické a nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů.
18) Z důvodů výše popsaných nelze pro vyčíslení výše způsobené škody vycházet z obviněným zmiňovaných soudních rozhodnutí, která jsou rozhodná pro stanovení škody u leasingové zpronevěry. Naopak Nejvyšší soud se i v této okolnosti ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, jestliže škodu určily podle částky, kterou obviněný od dotčených společností podvodně vylákal, neboť právě částky, které byly úvěrovými společnostmi poskytnuty prodejcům vozidel, poté, co obviněný částečnou cenu vstupními akontacemi a prvními splátkami uhradil, představují výši škody, kterou obviněný způsobil a o niž se v zásadě obohatil.
19) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nebylo důvodu rozhodovat o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu