ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.358.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 358/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2018 o dovolání obviněného Z. N. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 14 To 300/2017, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 2 T 105/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 9. 2017, č. j. 2 T 105/2017-443, byl obviněný Z. N. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti DEK TRADE, a.s. ve výši 256.586 Kč a společnosti Stavebniny DEK a.s. ve výši 34.797 Kč. Podle skutkových zjištění okresního soudu se uvedeného jednání dopustil tím, že
v Ú. n. O. jako jednatel společnosti AVI-MONT s.r.o., IČ: 27555411, se sídlem Smetanova 607, Ústí nad Orlicí, oprávněn k obchodnímu vedení společnosti a k rozhodování o použití finančních prostředků:
1) uzavřel dne 17. 1. 2014 rámcovou kupní smlouvu č. 5261/2014 se společností DEKTRADE a.s., na základě které odebral v období od 9. 11. 2015 do 18. 12. 2015 zboží – stavební materiál, vyúčtovaný fakturami č. 1500942658 ze dne 14. 11. 2015, č. 1500970348 ze dne 21. 11. 2015, č. 1500999595 ze dne 28. 11. 2015, č. 15010003662 ze dne 30. 11. 2015, č. 1501027490 ze dne 5. 12. 2015, č. 1501046899 ze dne 12. 12. 2015 a č. 1501067992 ze dne 19. 12. 2015, který použil na stavebních zakázkách, realizovaných společností AVI-MONT s.r.o., a přestože byly zakázky společnosti AVI-MONT s.r.o. řádně uhrazeny, příslušnou část inkasovaných prostředků ani přes urgence neodvedl společnosti DEKTRADE a.s. na úhradu stavebního materiálu, ačkoli věděl, že podle čl. VIII. Uzavřené rámcové kupní smlouvy vlastnické právo ke zboží, a tedy i k finančním prostředkům, které za něj obdrží, nabývá kupující teprve úplným zaplacením kupní ceny, k němuž však nedošlo, získané finanční prostředky použil nebo nechal použít na jiné účely, čímž poškozené společnosti DEKTRADE a.s., IČ: 48589837, se sídlem Tiskařská 10/257, Praha 10, způsobil škodu ve výši 256.586 Kč ,
2) uzavřel dne 4. 1. 2016 rámcovou kupní smlouvu č. 22566/2016 se spol. Stavebniny DEK a.s., na základě které odebral v období od 11. 1. 2016 do 23. 1. 2016 zboží – stavební materiál, vyúčtovaný fakturami č. 1600021092 ze dne 16. 1. 2016 a č. 1600032364 ze dne 23. 1. 2016, který použil na stavebních zakázkách, realizovaných společností AVI-MONT s.r.o., a přestože byly zakázky společnosti AVI-MONT s.r.o. řádně uhrazeny, příslušnou část inkasovaných prostředků ani přes urgence neodvedl společnosti Stavebniny DEK a.s. na úhradu stavebního materiálu, přestože věděl, že podle čl. VIII. Uzavřené rámcové kupní smlouvy vlastnické právo ke zboží, a tedy i k finančním prostředkům, které za něj obdrží, nabývá kupující teprve úplným zaplacením kupní ceny, k němuž však nedošlo, získané finanční prostředky použil nebo nechal použít na jiné účely, čímž poškozené společnosti Stavebniny DEK a.s., IČ: 03748600, se sídlem Tiskařská 10/257, Praha 10, způsobil škodu ve výši 34.797 Kč .
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 14 To 300/2017, podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněným podané dovolání proti rozhodnutí (usnesení, nikoli rozsudku, jak uvedl chybně v textu dovolání) odvolacího soudu zaměřil proti výroku o zamítnutí jeho odvolání, respektive napadl výroky o vině a trestu. Namítl, že zásadním problémem výkladu u soudů obou stupňů je otázka vlastnictví ke zboží a utrženým prostředkům, je-li sjednána výhrada vlastnictví. Zdůraznil, že pokud má být princip vlastnictví prodávajícího plošně aplikován na běžné dodávky materiálu ke spotřebě, či zboží k dalšímu prodeji, a to tím, že bude přenesen na vlastnické právo k utrženým finančním prostředkům, pak vyvstává řada problémů (jak má být s takovými penězi účtováno, jak mají být zdaněny, není zřejmé, zda může kupující s prostředky dále nakládat, jak postupovat při částečné platbě za platbu, co v případě exekuce nebo konkursu na majetek kupujícího, vytváření skupiny privilegovaných věřitelů). Podle názoru obviněného, jestliže prodávající vědomě prodává zboží ke spotřebě, či okamžitému prodeji, musí si být také vědom, že případná výhrada vlastnictví zajišťuje možnost vrácení zboží, které je ještě v držení kupujícího, nezajišťuje však kompletně odlišný způsob nakládání s finančními prostředky, který by musely respektovat i státní orgány. Dále namítl, že měla být uvážena otázka úmyslu dovolatele, jehož úmysl by neměl být vyvozován z detailní znalosti dopadů jediné věty dlouhých smluvních podmínek. S ohledem na shora uvedené důvody se dovolatel domáhá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde, případně aby ve věci sám rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) připustil, že námitky obviněného k právnímu posouzení výhrady vlastnického práva lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto námitky však nelze označit za opodstatněné. S totožnými námitkami uplatněnými v předchozím řízení se náležitě vypořádaly nalézací i odvolací soud. Zmíněná problematika je vyřešena ustálenou rozhodovací praxí a kromě rozhodnutí zmiňovaných obecnými soudy (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 229/2006) lze odkázat i na řadu dalších rozhodnutí, která shodným způsobem hodnotí jako trestný čin zpronevěry nevyplacení zinkasovaného finančního ekvivalentu za svěřenou věc, k níž byla sjednána výhrada vlastnického práva. Například lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001, ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005, ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 483/2011, ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 331/2013 a ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016. Údajné problémy zmiňované v dovolání obviněného nejsou žádnými skutečnými problémy a rozhodně neodůvodňují zásah do ustálené rozhodovací praxe. Konkrétní trestní věc obviněného se nijak nevymyká z řady jiných podobných případů. To, jak má být účtováno o utržených finančních prostředcích za svěřenou cizí věc s výhradou vlastnického práva, nemá vliv na posouzení, komu svědčí vlastnické právo jako právo absolutní, neodvislé od způsobu účtování.
5. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 1 Afs 111/2009 se o dodání výrobku na základě kupní smlouvy, k němuž se vztahuje výhrada vlastnického práva, účtuje do výnosů v okamžiku jeho dodání (§3 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Dosažení výnosu není závislé na tom, zda současně s dodáním výrobku přejde vlastnické právo na kupujícího. Obdobné by platilo o účtování i v případě zpeněžení svěřené věci s výhradou vlastnického práva na základě smlouvy o dílo. Pro daňové a účetní účely jsou podstatné momenty splnění dodávky a dodání zboží, které nejsou identické s právním pojetím vlastnického práva ve smyslu občanského zákoníku. Příhodná není ani argumentace odkazující na případy možného vedení exekučního či insolvenčního řízení na majetek kupujícího. Tyto procesní postupy řešení civilních sporů z neuspokojených závazků povinného (dlužníka) nemají vliv na posouzení trestní odpovědnosti. Irelevantní je i poukaz na existenci skupiny privilegovaných věřitelů, kterým svědčí výhrada vlastnického práva na dodané movité věci, neboť i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Tdo 552/2017, bylo konstatováno, že závazky, jejichž součástí je tzv. výhrada vlastnictví, skutečně požívají vyšší ochrany, než obvyklé obchodní vztahy mezi podnikateli. To se promítá i do roviny trestněprávní podle §206 tr. zákoníku o trestném činu zpronevěry. Otázka zavinění obviněného byla dostatečně právně posouzena již v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu.
6. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného není opodstatněné, proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
11. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12. Posouzením případů, kdy pachatel nakládá se svěřenou věcí s vědomím prodávajícího tak, že uvedenou věc převede na další osobu, se zabýval Nejvyšší soud již v celé řadě rozhodnutí. Už v rozhodnutí ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikovaném pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr. vyjádřil Nejvyšší soud právní názor, že za věc svěřenou ve smyslu ustanovení §248 odst. 1 tr. zákona (nyní §206 odst. 1 tr. zákoníku) o trestném činu zpronevěry je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila.
13. Ze shodného právního názoru vycházela celá řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 5 Tdo 337/2005 nebo 5 Tdo 443/2014. V rozhodnutí ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015 Nejvyšší soud dovodil, že j estliže je mezi stranami kupní smlouvy dohodnuta výhrada vlastnického práva ke zboží, které je již ze své povahy určeno k tomu, aby ho kupující v rámci své podnikatelské činnosti dále zpracoval do nějakého díla zhotoveného pro třetí osobu, pak předmětem zpronevěry spáchané kupujícím není toto zboží, nýbrž jeho peněžní ekvivalent, který se do dispozice kupujícího dostane ve formě plnění oné třetí osoby jako úplata za zhotovení díla. Zboží, jehož se týká výhrada vlastnického práva a za které nebyla zaplacena kupní cena, má z hlediska kupujícího povahu cizí svěřené věci. Pokud je zboží v souladu se svým určením použito k zabudování do díla pro třetí osobu, transformuje se jeho povaha cizí svěřené věci do peněžního ekvivalentu poskytnutého onou třetí osobou. Z hlediska kupujícího se tak cizí svěřenou věcí stává peněžní částka reprezentující cenu zboží, kterou kupujícímu zaplatila ona třetí osoba. Jde o to, aby výhrada vlastnického práva neztratila svůj smysl jako institut posilující postavení prodávajícího v jistotě, že mu kupní cena bude skutečně zaplacena. Námitky obviněného, podle nichž se peněžní prostředky zaplacené kupujícímu třetí osobou stávají vlastnictvím kupujícího bez ohledu na výhradu vlastnického práva prodávajícího, nemohou v daném kontextu obstát, neboť by to znamenalo obcházení smyslu výhrady vlastnického práva ve vztahu ke zboží určeného k tomu, aby s ním kupující dále obchodoval. Má-li být vyhověno jednak tomu, že kupující může v rámci svého podnikání volně nakládat se zbožím, na které se vztahuje výhrada vlastnického práva prodávajícího, tedy že může toto zboží i dále zcizit, a jednak tomu, že zůstane zachováno postavení prodávajícího vyplývající z výhrady vlastnického práva, nelze smysl výhrady vlastnického práva zachovat jinak než transformací účinků výhrady vlastnického práva ke zboží do peněžního ekvivalentu, který kupující získá použitím zboží ve své podnikatelské činnosti. Jedině tak je udržena rovnováha poměrů nastolených dohodnutou výhradou vlastnického práva. Tomu není nijak na překážku okolnost, že ujednání výhrady vlastnického práva mezi prodávajícím a kupujícím nezakládá žádný trojstranný právní vztah, jehož účastníkem by byla třetí osoba, se kterou následně obchoduje kupující s použitím zboží, jehož se týká výhrada vlastnického práva.
14. Právní názor obsažený v dovoláním napadeném rozhodnutí, podle něhož má povahu svěřené věci i finanční výtěžek, do něhož se transformovala věc koupená pachatelem od poškozeného s výhradou vlastnického práva, je tak v souladu s konstantní judikaturou obsaženou v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu a nijak se nerozchází s právními závěry vyjádřenými ve zmíněných rozhodnutích. Posuzovaná věc se ostatně nijak nevymyká z okruhu obdobných věcí projednávaných již dříve Nejvyšším soudem, a to včetně věcí, kdy se výhrada vlastnického práva vztahovala k materiálu, který byl zapracován do zakázky podle smlouvy o dílo, jako tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Námitky obviněného zpochybňující uvedený právní názor proto vyhodnotil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
15. S posouzením otázky zavinění se dostatečně určitým způsobem vypořádal již nalézací soud a velmi podrobně se posouzením úmyslného zavinění obviněného ve vztahu k trestnému činu zpronevěry zaobíral odvolací soud (str. 5, 6 usnesení odvolacího soudu). K argumentaci odvolacího soudu lze dodat, že obviněný osobně podepsal rámcovou kupní smlouvu ze dne 17. 1. 2014 (na č. l. 63 spisu), která se stává pouze ze dvou stran textu. Už na prvé straně bylo výslovně zmíněno, že nedílnou součástí této smlouvy jsou smluvní podmínky prodávajícího, přičemž kupující prohlašuje, že je četl a že s nimi souhlasí. Na druhé straně textu jsou konkrétně uvedeny jednotlivé smluvní podmínky celkem v 10 článcích (na jediné straně textu), přičemž čl. VII pojmenovaný „Dodací podmínky a převod vlastnických práv“ výslovně uvádí, že vlastnické právo ke zboží přechází z prodávajícího na kupujícího úplným zaplacením kupní ceny. Celkově tedy nejde o text, který by byl nadměrně dlouhý, pro právního laika obtížně srozumitelný, nebo mohl vyvolávat nejasnosti. Obviněný osobně podepsal obě strany uvedené kupní smlouvy a podpisem na obou stranách textu výslovně potvrdil, že smluvní podmínky četl a že s nimi v plném rozsahu souhlasí. Obdobné platí pro smlouvu ze dne 4. 1. 2016 (str. 64 spisu), jejíž text je v důsledku použití většího typu písma o půl strany delší. Námitky obviněného zpochybňující jeho zavinění s odůvodněním, že šlo o jedinou větu z dlouhých smluvních podmínek a že není důvod vyvozovat trestněprávní postih z výkladu smluvních ujednání, tak nemohou obstát.
16. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Z. N. odmítl, neboť je pokládá za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání . Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík