ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.420.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 420/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. dubna 2018 o dovolání obviněného V. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 To 475/2017-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 98/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 To 475/2017-169, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání V. B. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2017, č. j. 3 T 98/2017-136, kterým byl uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému testu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.
Dovolání a vyjádření se k němu
2. Proti shora uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle mínění obviněného podmínky pro použití shora uvedených dovolacích důvodů byly splněny jednak tím, že soud druhého stupně jeho důvodné odvolání zamítl, a tím naplnil důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a dále tím, že nebylo odstraněno nesprávné právní posouzení skutku v rozsudku soudu prvního stupně, čímž byly splněny podmínky pro odkaz na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle přesvědčení obviněného v tom, že poškozené nezpůsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku. V této souvislosti poukazuje na to, že ze znaleckého posudku pouze vyplývá „možnost uvažovat o tom, že poškozené byly způsobeny mučivé útrapy“ . Ze znaleckého posudku však nevyplynul jednoznačný závěr o jejich existenci, a proto měl soud prvního stupně respektovat zásadu „in dubio pro reo“. Na podporu svého tvrzení argumentuje dále tím, že vůči poškozené sice použil jistého násilí, avšak poškozená má v důsledku nadměrné konzumace alkoholu ke zvýšené tvorbě hematomů sklony. Podle obviněného nebylo násilí takové intenzity, aby odůvodňovalo právní kvalifikaci jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty. S ohledem na shora uvedené skutečnosti měl být vypracován znalecký posudek k tomu, zda byly poškozené jeho jednáním způsobeny mučivé útrapy či další psychické potíže a jaké intenzity. Dále vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, ke kterým se doznal. Vzhledem k tomu, že se k jednání doznal, měla být uvedená skutečnost brána v úvahu při ukládání trestu. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek a soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, uvedl, že námitky uplatněné dovolatelem v mimořádném opravném prostředku je nutno označit za zjevně neopodstatněné, neboť se jedná o námitky opakovaně obviněným zmiňované, přičemž soudy nižších stupňů na ně ve svých rozhodnutích reagovaly, a zákonu odpovídajícím způsobem své závěry odůvodnily ve svých rozhodnutích. Poukazuje také na to, že odvolací soud reagoval i na návrh obviněného na doplnění dokazování, a proto ani v případě námitky obviněného k nutnosti vypracování znaleckého posudku nelze hovořit o opomenutém důkazu. Podrobněji rovněž rozvádí charakter zjištěného zranění u poškozené, aby konstatoval, že pokud soudy dospěly k závěru, že k těžšímu následku došlo z pouhé nedbalosti obviněného, pak státní zástupce je spíše toho názoru, že v daném případě bylo možno jednání obviněného posoudit jako úmyslné zavinění, avšak přísnějšímu posouzení v současné době brání zákaz reformace in peius. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodnost dovolání
7. Z dovolací argumentace obviněného vyplývá, že tento se neztotožnil s právní kvalifikací jednání, pro které byl uznán vinným, když primární pochybení soudů spatřuje v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily zranění zjištěná u poškozené, kterým přiznaly povahu těžké újmy na zdraví, aniž by si tuto skutečnost dostatečně podložily znaleckým posudkem, jehož vypracování navrhoval a aniž by vyhodnotily jeho námitku, že poškozená trpí zvýšenou tvorbou hematomů, které ani neodpovídají užitému násilí. K uvedené argumentaci musí Nejvyšší soud konstatovat, že se nejedná o námitky hmotně právního posouzení věci, byť znak těžké újmy na zdraví je upraven v §122 tr. zákoníku, ale že se jedná o námitky spočívající v nesprávném a nedostatečném hodnocení důkazů, nedostatcích v provedeném dokazování a až následně tedy ve skutkovém zjištění, které představám obviněného neodpovídá.
8. Pokud jde o námitky obviněného spočívající v tvrzení, že svým jednáním nezpůsobil poškozené zranění, které odpovídalo znakům těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. h) tr. zákoníku, tj. pojmu mučivých útrap, pak je nutno uvést, že jde o stejné námitky, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního i druhého stupně a na tyto námitky zmíněné soudy reagovaly výkladem uvedeného znaku s odkazem na příslušnou judikaturu [(viz např. str. 6 rozsudku, rozh. č. 31/1973 Sb. rozh. tr.) či str. 3 usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání poukazuje na již dříve uplatněné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ V předmětné trestní věci byly uplatněny námitky skutkové a procesní, dovolací důvod nenaplňující, proto nepřicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Další námitka uplatněná jak v odvolání, tak dovolání, spočívala v argumentaci obviněného o nutnosti vypracování znaleckého posudku k osobě poškozené. Na tuto námitku reagoval soud odvolací (viz str. 2 jeho usnesení) a Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje. Pokud znalecký posudek nebyl vypracován, nelze hovořit ani o porušení práva na spravedlivý proces ani nedostatcích v rozsahu dokazování (srov. např. I. ÚS 3658/16, či I. ÚS 733/01), neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, proč považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné. V dovolání poukazuje obviněný také na náchylnost poškozené k tvorbě hematomů, čímž se snaží zpochybnit charakter zjištěného poranění poškozené, které bylo soudy kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. V této souvislosti je však nutno obviněného upozornit na tu skutečnost, že se jednalo o celou škálu zranění a násilných útoků, kterým byla poškozená po několik hodin vystavena a o jejichž intenzitě hovoří např. zlomeniny nosních kůstek (viz bod 9).
9. Otázkou těžké újmy na zdraví se zabýval soud prvního stupně (viz str. 6 rozsudku) v rozsahu obecných a teoretických úvah. Vedle uvedených teoretických úvah se však také konkrétně vyjádřil ke zjištěným zraněním poškozené (viz str. 5 rozsudku). Úvahy soudu prvního stupně dále ještě rozvedl v odůvodnění svého usnesení odvolací soud, přičemž z obou rozhodnutí vyplývá, že obviněný po dobu nejméně devíti hodin opakovaně poškozenou bil, kopal do různých částí těla a způsobil jí vedle 96 podlitin na horní polovině těla, naražených žeber a zlomeniny nosních kostí další zranění, přičemž v průběhu napadání poškozené tuto bil do již poraněných míst, čímž bezpochyby byla také stupňována nejen fyzická bolest, ale jak správně soudy konstatovaly, byly stupňovány v průběhu delší doby také útrapy duševní. S ohledem na správná skutková zjištění nelze akceptovat námitku obviněného, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno podle mírnější právní kvalifikace.
10. Pokud obviněný v dovolání poukazuje na své doznání a to, že k uvedené skutečnosti nebylo přihlédnuto při ukládání trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, pak Nejvyšší soud pouze ve stručnosti musí uvést, že uvedená námitka je nepodřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Současně je nutno konstatovat, že z uvedeného rozhodnutí také vyplývá, že nepřiměřenost trestu nelze namítat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který umožňuje podat dovolání, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci byl obviněnému ukládán úhrnný trest (za dva trestné činy), přičemž podle trestní sazby nejpřísněji trestného činu podle §146 odst. 3 tr. zákoníku bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, šlo o přípustný druh trestu, který byl uložen v zákonné trestní sazbě. Tedy i za situace, pokud by dovolání bylo podáno do výroku o trestu s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., muselo by být s ohledem na shora uvedené skutečnosti odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde také mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem musel Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, ve vztahu k odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu