ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.472.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 472/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. dubna 2018 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 8 To 126/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 8 To 126/2017, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2017, č. j. 5 T 2/2017-546, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Dovolání a vyjádření se k němu
2) Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 8 To 126/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle mínění obviněného spočívá v tom, že právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným a se kterou se neztotožňuje, nemá oporu v provedeném dokazování. Za nesprávný považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu. Soudu druhého stupně vytýká, že se povrchně zabýval jeho námitkami k posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť podle názoru obviněného nebylo možno jednání kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy. V této souvislosti zdůrazňuje, že jeho úmyslem nebylo poškozeného usmrtit a takový úmysl nelze ani z provedeného dokazování dovodit, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Skutečnosti, na základě kterých soud prvního stupně dovodil naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy ve fázi pokusu, považuje za nedostatečné, neboť on (obviněný), přestože nepopřel, že nožem na poškozeného zaútočil, neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, a takový záměr nelze dovodit ani z míst, kam byl útok nožem směřován, případně ani z jeho verbálních projevů. V úvahu podle dovolatele měla být rovněž brána prodleva mezi verbálním útokem obviněného na poškozeného a použitím nože. Závěry soudů o pohnutce, které vycházejí ze znaleckého posudku, považuje za spekulativní. Přehlédnuta neměla být ani skutečnost, že obviněnému bylo způsobeno silně krvácející zranění a pod vlivem příkladu kamaráda, který po podobném zranění zemřel, tato skutečnost u obviněného vyvolala subjektivně pociťovanou obavu o vlastní život. Jeho záměr poškozeného usmrtit nelze dovozovat paušálně ani z použitého nože. S ohledem na absenci vražedného úmyslu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
3) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, uvedl, že námitky uplatněné dovolatelem v mimořádném opravném prostředku je nutno označit za zjevně neopodstatněné, byť současně připouští, že „hmotně právnímu důvodu“ odpovídají pouze v části, v níž obviněný zpochybňuje obecná východiska pro posouzení subjektivní stránky. Oproti tomu do této kategorie (právně relevantních námitek) již nespadají ty námitky, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Rovněž mimo dovolacího důvodu jsou námitky, kterými je zpochybňováno soudy provedené hodnocení důkazů. V souvislosti s otázkou zjištěného skutkového stavu je oproti obviněnému státní zástupce toho názoru, že zjištěný skutkový stav plně odpovídá provedenému dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rovněž je v souladu s platnou judikaturou. Podle státního zástupce nelze souhlasit ani s argumentací obviněného, že mělo jít o fyzickou potyčku, v níž jednání obviněného bylo již jen reakcí na napadení poškozeným. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvodnost dovolání
7) Z dovolací argumentace obviněného primárně vyplývá, že se neztotožňuje s právní kvalifikací jednání, kterou byl uznán vinným, a že tato právní kvalifikace nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly s naplněním subjektivní stránky uvedeného zločinu (odvolací soud se konkrétněji nezabýval jím uplatněnými námitkami). V návaznosti na otázku prokázání subjektivní stránky trestného činu obviněný popisuje situaci, která konfliktu s poškozeným předcházela [odsouzený tak opakovaně uvádí, že k jeho jednání došlo v situaci, kdy sám čelil útoku ze strany poškozeného, který směřoval do oblasti jeho hlavy, a to v podobě dvou úderů vedených vší silou] a která tuto situaci provázela [obviněný nepopřel, že na poškozeného předmětným nožem zaútočil, avšak intenzita útoku nebyla silná nebo natolik razantní, aby z této skutečnosti mohl být jednoznačně dovozován vražedný úmysl, mezi verbálními projevy (hádkou) a samotným útokem uplynul natolik významný časový úsek, že z verbálních projevů nelze dovozovat jeho vnitřní poměr k usmrcení poškozeného nožem], aby z uvedeného dovodil a poukázal na tu skutečnost, že provedenými důkazy mu nebylo prokázáno, že by jeho úmyslem bylo poškozeného usmrtit.
8) Nejvyšší soud k argumentaci obviněného považuje za nezbytné nejprve uvést, že obdobné výhrady, které byly obviněným uplatněny v řízení o dovolání, byly již předmětem přezkumu soudem odvolacím, případně na námitky obhajoby musel v průběhu dokazování reagovat již soud prvního stupně. Do této kategorie zapadají námitky, že obviněný neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, že pro tento závěr nesvědčí žádný z provedených důkazů, že podle platné judikatury nelze pouze z verbálních výhružek dovozovat úmysl k vraždě, že útok na poškozeného následoval až poté, co sám poškozený obviněného napadl holí atd. (viz odvolání obviněného, též stručné odůvodnění usnesení soudu druhého stupně str. 1-2). Na případ, kdy obviněný v dovolání poukazuje na již dříve uplatněné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ V předmětné trestní věci byly uplatněny námitky skutkové a procesní, dovolací důvod nenaplňující, proto nepřicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9) Nejvyšší soud v rámci uplatněných námitek musí ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že problematika subjektivní stránky trestného činu je upravena ustanovením hmotného práva, avšak samotné toto zjištění nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že námitky uplatněné obviněným jsou právně relevantní z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již shora (bod 2) bylo uvedeno, že obviněný soudům vytýká, že právní kvalifikace nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly s naplněním subjektivní stránky uvedeného zločinu. Z uvedené argumentace je podle mínění Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný soudům nižších stupňů vytýká nedostatky v rozsahu provedeného dokazování, když dále uvádí, že právní kvalifikace nemá oporu v provedeném dokazování a současně jim vytýká nesprávné hodnocení důkazů, když uvádí, že se nevypořádaly s naplněním subjektivní stránky trestného činu. Takto koncipované námitky však nenaplňují obsahový rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve své podstatě jde o námitky, kterými obviněný soudům vytýká nesprávně provedené dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávně zjištěný skutkový stav věci, tj. nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pro závěr vyslovený Nejvyšším soudem, že jde o námitky skutkové a procesní pak svědčí zbývající část dovolání, ve které je popisován děj před a v průběhu konfliktu, který je vlastní verzí obviněného, který nebyl ve své podstatě soudem prvního stupně akceptován.
10) Jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom nemožnosti podřadit námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Přitom z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento důsledně postupoval podle §125 tr. ř.
11) Přestože obviněný opětovně odkazuje na námitky, které se staly již předmětem přezkumu soudy nižších stupňů, a tudíž by postačilo, aby Nejvyšší soud odkázal pro stručnost na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (viz bod 8), považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň zmínkou reagovat na námitky obviněného. Předně je nutno uvést, že skutkové zjištění, které shledal správným také soud odvolací, konstatuje, že obviněný „za užití střední intenzity tlaku hrotu nože opakovaně, nejméně čtyřikrát, bodl do horní poloviny těla, čemuž se poškozený bránil tím způsobem, že jej poté nejméně dvakrát udeřil dřevěnou holí do hrudníku a do čela hlavy,…“ Za takto popsaného skutkového stavu je pak bezpředmětná a zavádějící argumentace obviněného, že z jeho strany šlo o obranu před agresivním jednáním poškozeného (viz blíže např. str. 26-27 rozsudku soudu prvního stupně). Za tohoto zjištění pak nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné vyjadřovat se ke konstatování soudu druhého stupně, že z „pohledu právní kvalifikace je nepodstatné, kdo v tomto případě konflikt vyvolal a zda k útoku poškozeného holí došlo před jeho pobodáním nebo až po něm“, když skutkové zjištění [které odvolací soud shledal správným], včetně odůvodnění rozsudku soudu prvního stupě jednoznačně vychází ze zjištění, že došlo k prudké slovní rozepři, následně obviněný fyzicky napadl poškozeného tím způsobem, že jej opakovaně kopl do dolní části těla, opakovaně udeřil pěstí do obličeje a následně pak uchopil na kuchyňské lince nůž, kterým zaútočil na poškozeného a nejméně čtyřikrát bodl poškozeného do horní poloviny těla, což jednoznačně vylučuje jednání v nutné obraně a rovněž tak jednoznačně stanoví dobu, kdy měl poškozený hůl proti obviněnému použít (útoku obviněného se poškozený bránil tím způsobem, že jej nejméně dvakrát udeřil dřevěnou holí do hrudníku a čela hlavy). Z argumentace obviněného je oproti skutkovému zjištění soudu prvního stupně patrno, že tento se snaží docílit zjištění, že šlo z jeho strany o obranu před útokem poškozeného (viz str. 3 dovolání), což je však v diametrálním rozporu se skutkovým zjištěním, které učinil soud prvního stupně.
12) Jak již uvedl soud druhého stupně, lze souhlasit s jeho stručným konstatováním, že pouhé vyhrožování usmrcením nemůže automaticky vést k závěru o úmyslu pachatele poškozeného usmrtit. Obviněný v rámci dovolání, při tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného zločinu (pokusu vraždy), však záměrně přehlíží velmi podrobné hodnotící závěry soudu prvého stupně, který vycházel z výpovědi poškozeného a správně poukázal na situaci, která bezprostředně předcházela slovní rozepři, přestože se obhajoba snažila poškozeného znevěrohodnotit tvrzením o tom, že agresivní (pod vlivem alkoholu) byl poškozený, když opak byl pravdou (dechová zkouška u poškozeného byla negativní), neboť požívání alkoholu, jeho agresivita a více jak 1,5 promile alkoholu v krvi obviněného v době útoku na poškozeného, bylo bez důvodných pochybností provedenými důkazy prokázáno (např. st. 16 rozsudku). Ve světle provedených důkazů neobstála ani obhajoba obviněného v tom směru, že zranění, která byla na těle poškozeného (modřiny) shledána, si poškozený způsobil v podnapilosti v době předcházející předmětnému konfliktu (tudíž je výpověď podle obviněného nevěrohodná ohledně proběhnuvšího konfliktu), neboť znalec mechanismus jejich vzniku, prezentovaný obviněným, označil s ohledem na časové souvislosti, charakter úrazových změn a jejich „barevné projevy a změny“, jako velmi málo pravděpodobný až vyloučený (viz str. 26 rozsudku). Délka čepele použitého nože, místo, kam byl útok obviněného proti tělu poškozeného veden, intenzita útoku, počet těchto útoků, ale také zjištění, které orgány těla poškozeného byly zasaženy (viz např. str. l3-15, 23), ale také slovní projev obviněného při útoku vůči poškozenému, to vše spolu s dalšími důkazy (jak uvádí soud prvního stupně viz str. 24-34) byly okolnosti, které prokazují přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
13) Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je logické, přesvědčivé a nevykazuje znaky libovůle, a proto nelze ani hovořit o porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
14) S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde také mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
15) Vhledem k výše uvedeným skutečnostem musel Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, ve vztahu k odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu