ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.477.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 477/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017, sp. zn. 67 To 325/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 15 T 142/2016, byli obvinění L. K. (dále též „obviněný“), D. K. Z. a J. P. uznáni vinnými přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutek pod bodem I.), a obviněný L. K. byl uznán vinným též přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem II.).
2. Skutku pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu se obvinění dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„v době od 1. 2. 2015 do 1. 12. 2015, kdy jej vyklidili, neoprávněně užívali byt č. 3, na adrese P., majitelky Y. S., a to nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 1. 2014 a sjednané na dobu určitou do 31. 1. 2015, ačkoliv věděli, že doba nájmu na dobu určitou uplynula.“
3. Obviněný byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené Y. S. (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 136.400 Kč. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o trestu dalších obviněných.
4. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017 sp. zn. 67 To 325/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek nalézacího soudu zrušen u obviněného L. K. ve výroku o vině pod bodem II., v celém výroku o uloženém trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. K. byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustil tím, že
„dne 28. 1. 2014, při sjednávání nájemní smlouvy k bytu č. 3, na adrese P., zamlčel poškozené majitelce bytu Y. S., podstatné skutečnosti o finanční situaci své a své manželky D. K. Z., spočívající mj. v nařízené exekuci vůči své osobě pro neuhrazené platby zdravotního pojištění ve výši 205.073 Kč, a to dne 24. 1. 2014, rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 39 EXE 147/2014, s penále ve výši převyšující 600.000 Kč, dále skutečnost, že je dlužníkem Finančního úřadu hl. m. Prahy pro neuhrazení daně z příjmů fyzických osob za období let 1997-2004 převyšující částku 2.700.000 Kč, a zavázal se k hrazení stanoveného nájemného a plateb spojených s užíváním bytu v celkové výši 9.050 Kč za měsíce únor a březen 2014 a dále za každý měsíc 17.050 Kč, společně s manželkou, ačkoliv on sám neměl v této době žádný fakticky doložitelný stálý příjem finančních prostředků a jediným pravidelným příjmem v období od února 2014 do října 2014 byl plat jeho manželky ve výši cca 15.000 Kč, který pobírala od společnosti Česká pošta a.s., přičemž tato částka při zajištění nezbytných životních potřeb nepostačovala k plnění finančních závazků sjednaných v nájemní smlouvě, a tímto jednáním způsobil poškozené Y. S., za období od 1. 2. 2014 do 1. 12. 2015 škodu na neuhrazeném nájmu a platbách spojených se službami ve výši 157.550 Kč.“
5. Za tento přečin a při nezměněném výroku o vině přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené škodu ve výši 110.547 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
6. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že se nedopustil jednání tak, jak je popsáno v obžalobě a napadených rozsudcích, zejména se nedopustil trestněprávního jednání.
7. Část dovolání obsahující argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu nadepsal jako „skutek a subjektivní stránka trestného činu“, k čemuž poukázal na některé okolnosti. Prvně připomněl, že v předmětném bytě bydlel od 1. 2. – 4. 6. 2014 pouze P., zatímco on s manželkou bydlel do 4. 6. 2014 v jiném podnájmu, takže neměli potřebu již dne 28. 1. 2014 uzavírat nájemní smlouvu, když do 4. 6. měli uhrazený jiný nájem. Podotkl, že u poškozené platil nájemné od počátku, byť se zpožděním a jen částečně, poškozená však byla obeznámena s jejich obtížnou sociální situací. Výpověď z nájmu obdrželi až dne 16. 11. 2014, načež s poškozenou jednali o prodloužení smlouvy a měli za to, že výpověď je neplatná, přičemž o její neplatnost a o vyklizení bytu se s poškozenou soudili také v občanskoprávním řízení. V dané souvislosti poukázal na rozsudek civilního soudu, jímž bylo rozhodnuto, že byt musí vyklidit a odevzdat poškozené do 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku, která nastala dnem 11. 1. 2016, byt však vyklidili již dne 30. 11. 2015. Zmínil rovněž, že trestní oznámení ze strany poškozené bylo podáno až dne 23. 4. 2015, tedy až tři měsíce po skončení ročního smluvního nájemního vztahu. V neposlední řadě zdůraznil, že sama poškozená uznala uhrazení částky 201.550 Kč na nájemném z celkové výše 359.100 Kč.
8. Stran skutku pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu vyjádřil názor, že se nejedná o trestněprávní jednání, nýbrž o odlišný civilně právní názor jeho a poškozené. Opětovně podotkl, že s poškozenou jednal o prodloužení nájemní smlouvy, a dodal, že neměl dostatek času na vystěhování, byl nemocen a manželka se spolubydlícím mu z důvodu jejich pracovní vytíženosti nemohli pomáhat, přičemž poškozená jim měla přislíbit, že v bytě budou moci zůstat. V návaznosti na to namítl, že pokud byl dán konsenzus o bydlení, nemůže dojít ke spáchání trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud poškozená uváděla něco jiného, jedná se o tvrzení proti tvrzení a jeho obhajoba v tomto bodě nebyla vyvrácena. Ve svůj prospěch poukázal též na výše zmíněný rozsudek civilního soudu s tím, že datum jeho právní moci (11. 1. 2016) bylo pro něj jedinou právní jistotou, o níž se mohl opírat. Konstatoval proto, že měla být respektována zásada subsidiarity trestní represe, jelikož trestní odpovědnost lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, přičemž v jeho věci byly aplikovány účinné prostředky civilního práva, a to žaloby na vyklizení.
9. Ke skutku pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu předně připomněl, že k naplnění trestného činu podle §209 tr. zákoníku je potřebný úmysl pachatele, který musí být dán již v době započetí podvodného jednání, takže jeho úmysl musel být dán již ke dni podpisu nájemní smlouvy. Podotkl, že nájemné platil vždy řádně, z předchozího bytu se stěhoval jen z důvodu rekonstrukce a účty o předchozích platbách obecným soudům předložil, tyto je však nepovažovaly za podstatné. Z těchto účtů má podle něj plynout, že nebyl typem člověka, který nechce nebo nemůže platit za bydlení. Namítl, že byl odsouzen v podstatě za to, že nepřiznal poškozené všechny své konkrétní závazky, což však podle něj vyplývá pouze z jejího tvrzení, přičemž se opět jedná o tvrzení proti tvrzení, takže by se měla uplatnit zásada in dubio pro reo. Soudům nižších stupňů vytkl rovněž nevyslechnutí svědkyně A. N., jež měla být přítomna úvodní prohlídce a rozhovoru, v němž měl poškozené hovořit o svých poměrech. Zdůraznil, že neměl žádný úmysl zatajit jakékoliv skutečnosti o svých majetkových poměrech, když měl za to, že poškozené je obecně známo, že on jako osoba pracující v pojišťovnictví měl špatné životní poměry a nestálé příjmy. Navíc měl poškozené sdělovat své dluhy, bylo ji známo dostatečné množství informací a jeho osobu mohla poznat dostatečně předtím, než s ním podepisovala smlouvu. Poté zmínil půjčku 300.000 Kč, jež si s manželkou vzal dne 23. 12. 2013, jakož i částku ve výši 180.000 Kč, jež byla na účet jeho manželky připsána dne 15. 1. 2014. Namítl, že pokud by měl úmysl zatajit své majetkové poměry a neplatit nájemné, nesnažil by se to s poškozenou řešit a nezaplatil by jí nájemné ve výši 201.550 Kč, k čemuž dodal, že je těžká hranice pro posouzení, kdy měl poznat, že nebude mít dostatek finančních prostředků na zaplacení bydlení. Dále uvedl, že nájem měli dohodnutý pro tři osoby ve výši celkem 17.050 Kč měsíčně s tím, že P. měl hradit 8.350 Kč měsíčně a K. 8.700 Kč měsíčně, tj. cca 5.700 Kč na osobu, což na P. není nijak nepřiměřené, přičemž mohli vždy věřit, že peníze dokážou obstarat. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 200/96 konstatoval, že v době podpisu nájemní smlouvy a v průběhu nájmu měl dostatek finančních zdrojů a k neuhrazování nájmu došlo až v době 1. 2. 2015 – 30. 11. 2015, kdy byl mezi účastníky „bezesmluvní vztah“ a vzájemně se dohadovali o prodloužení smlouvy a o její neplatnosti, takže poškozená měla přistoupit i k výzvě úhrady P. Zdůraznil, že vždy věřil a byl si jist, že peníze právě na nájemné získá. Per analogiam pak poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 146/2000, podle nějž nelze považovat za podvod jednání dlužníka, u nějž nastanou překážky plnění závazku, které nemohl v době uzavření smlouvy předvídat, teprve po uzavření smlouvy, jestliže by jinak byl schopen závazek splnit. V návaznosti na to uvedl, že v době uzavírání nájemní smlouvy s manželkou měli příjmy, jeho manželka pracovala u České pošty a on pracoval externě pro Knihy Dobrovský a byl činný jako podnikatel, u nichž jsou nepravidelné příjmy běžné, kterážto skutečnost byla podle něj jedním z nejdůležitějších faktorů při rozhodování obecných soudů, což shledal nespravedlivým. V neposlední řadě poznamenal, že při posuzování úmyslu (ne)platit ve smyslu trestněprávním je logické, že v bytě obydleném třemi dospělými pracujícími osobami se počítá s účastí na každého z nich placení nájemného.
10. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017 sp. zn. 67 To 325/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 15 T 142/2016, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
11. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V první řadě konstatovala, že způsob dovolací argumentace stran nesprávného právního posouzení skutku pod bodem I. svědčí především o nerespektování skutkového podkladu výroku o vině obviněného přečinem podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Časový údaj vztahující se k obdržené výpovědi z nájmu bytu tak označila z pohledu přisouzených skutkových okolností za zcela nerozhodný, jelikož předcházel přisouzenému období, které obviněný nerespektuje, ani když poukazuje na lhůtu k vyklizení bytu. Poukazovaná zásada subsidiarity trestní represe pak podle státní zástupkyně na případ obviněného nedopadá, neboť za stavu, kdy veškeré formální znaky přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku byly jeho jednáním (jakož i jednáním obou spoluobviněných) naplněny, nelze mít za to, že soudy ve věci činné pochybily, pokud shledaly nutným aplikovat na posuzované jednání normy trestního práva. Zdůraznila, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní, jak tomu bylo v posuzovaném případě, načež odkázala na související judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu.
12. Rovněž ohledně dovolací argumentace ve vztahu ke skutku pod bodem II. uvedla, že nevychází z příslušných přisouzených skutkových okolností, jež se vztahují k podmínkám, za kterých došlo k podvodnému uzavření nájemní smlouvy, nikoliv k těm, které tomu předcházely, jak obviněnému poukázal v souvislosti s absencí potřeby na jeho straně i na straně jeho manželky takovou smlouvu vůbec uzavírat. Podotkla, že z povahy přisouzených skutkových okolností rozhodně nevyplývá, že by byl uznán vinným „v podstatě za to, že poškozené nepřiznal všechny svoje konkrétní závazky“, nýbrž za to, že jí zamlčel svoji finanční situaci, která byla z hlediska jejího rozhodnutí uzavřít s ním a jeho manželkou nájemní smlouvu k bytu podstatnou a zásadní, a dále že ji bez ohledu na svoji reálnou neschopnost dostát svým platebním závazkům z uzavírané nájemní smlouvy uvedl v tomto směru v omyl, ve kterém s ním (a s jeho manželkou) nakonec takový smluvní vztah navázala. V návaznosti na to konstatovala, že zpochybnění skutkového podkladu podvodného jednání s odkazem na to, jaké měla mít poškozená obecné vědomosti o životní úrovni osob pracujících v oblasti pojišťovnictví, nelze z důvodu věcného zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. učinit předmětem dovolacího přezkumu. Chybějící respekt k opatřenému skutkovému stavu věci shledala i v té dovolací námitce, jejímž prostřednictvím obviněný poukázal na nedostatek svého podvodného záměru s ohledem na inkaso finančních prostředků ve výši 300.000 Kč na podkladě úspěšné žádosti o úvěr ze dne 23. 12. 2013, jakož i na možnost dispozice s další částkou 180.000 Kč ode dne 15. 1. 2014. Zdůraznila, že rozhodný skutkový stav věci ke dni uzavření podvodné nájemní smlouvy vychází z aktuální platební zátěže obviněného v řádech 3.500.000 Kč, jakož i z velmi omezených a nestabilních příjmových možností jeho rodinného rozpočtu a tím i z takové jeho nedostatečné finanční situace ke dni uzavření nájemní smlouvy s poškozenou, která nemohla doznat žádné změny k lepšímu ani s přihlédnutím k výše poukazovaným příjmům z doby před uzavřením nájemního vztahu. V této souvislosti navíc poznamenala, že zmiňované finanční prostředky nebyly podle skutkových zjištění použity k pokrytí neuhrazených platebních závazků vůči poškozené a že částka úvěrových peněz 300.000 Kč ve skutečnosti znamenala pouze další pasivum v rodinném rozpočtu K., jak správně uzavřel již nalézací soud. Konstatovala tedy, že opatřená skutková zjištění soudů obou stupňů rozhodně nevypovídají o tom, že by finanční situace obviněného a tím i jeho schopnost pravidelně platit platby dohodnuté v nájemní smlouvě s poškozenou doznala podstatné změny k horšímu až po uzavření nájemní smlouvy tak, aby se na jeho případ mohl přiměřeně vztahovat jím poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 146/2000. K tvrzení obviněného o neprokázání toho, že by úmyslně neplatil nájemné nebo že by již předem věděl, že je nebude schopen zaplatit každý měsíc, pak rovněž uvedla, že se odvíjí od jiných než přisouzených skutkových okolností. Týž závěr vztáhla i k jeho argumentaci, podle níž „je zcela logické, že z pohledu trestněprávního při posuzování jeho úmyslu neplatit nájemné v bytě, kde bydlí tři dospělé pracující osoby, se počítá s účastí na placení nájemného od každého z nich“, jelikož přehlíží, že přisouzené okolnosti podvodného uzavření smlouvy se vztahují pouze k jeho rodinné finanční situaci, již poškozené zamlčel, čímž ji uvedl v omyl o své schopnosti plnit přijatý platební závazek. Uzavřela proto, že na posuzování otázky jeho zavinění se nemohou podílet jím poukazované okolnosti, za kterých se na plnění platebního závazku podle neformálního příslibu měla podílet třetí osoba zcela mimo rámec dohodnutých smluvních podmínek s poškozenou.
13. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a rozhodl tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila s odkazem na §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř..
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2017 sp. zn. 67 To 325/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. V obecnosti pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V nyní posuzované věci však dovolací námitky obviněného směřují převážně (resp. ohledně skutku pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu výlučně ) do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká neprovedení některých důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené), včetně nerespektování zásady in dubio pro reo , jakož i vadná skutková zjištění ohledně povědomí poškozené o finanční situaci obviněného. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje (že mu poškozená přislíbila, že v bytě budou moci zůstat, že jí o svých závazcích informoval, že k nehrazení nájemného docházelo až od 1. 2. 2015 atd.) a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se skutků tak, jak jsou popsány v rozsudcích soudů nižších stupňů, nedopustil). Především (v případě skutku pod bodem II. výlučně ) z těchto skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném posouzení jeho jednání.
21. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
22. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám, jimiž obviněný navíc pouze opakuje svou obhajobu uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, alespoň ve stručnosti vyjádří.
24. Pokud obviněný ohledně skutku pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu uvádí, že mu poškozená přislíbila, že v bytě budou moci zůstat, tak takové tvrzení nutno označit za rozporné se soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež vycházející z výpovědi poškozené a souvisejících listinných důkazů. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že poškozená hrozila obviněným výpovědí z nájmu (z důvodu řádného neplacení nájemného) poprvé již v dubnu 2014, načež jim v listopadu téhož roku předala výpověď z nájmu bytu (jelikož nájemné a související platby ani po opakovaných urgencích řádně nehradili), v níž byla mj. jasně stanovena měsíční lhůta na vystěhování z bytu. Soud prvního stupně pak zcela ve prospěch obviněných stanovil dobu, od kdy tito užívali byt poškozené protiprávně, až od 1. 2. 2015 (tj. po skončení původně smluvené doby nájmu). Provedeným dokazováním tak bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný (jakož i jeho spoluobvinění) užívali byt poškozené minimálně v období od 1. 2. 2015 do 31. 11. 2015 bez právního důvodu a zcela proti vůli poškozené (kterou tato posléze zdůraznila ještě podáním civilní žaloby na vyklizení bytu, jakož i podáním trestního oznámení).
25. Ohledně skutku pod bodem II. výroku rozsudku odvolacího soudu je zapotřebí odmítnout tvrzení obviněného, že nájemné platil vždy řádně (popř. že je nehradil až od 1. 2. 2015), že se z předchozího nájmu stěhoval jen z důvodu rekonstrukce, že poškozenou informoval o svých finančních závazcích a že v době podpisu nájemní smlouvy měl dostatek finančních prostředků. Jak bylo soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování zjištěno, obviněný společně se svou manželkou v postavení nájemců (obviněný J. P. nebyl stranou nájemní smlouvy) od počátku nájmu bytu neplnili řádně závazky sjednané v nájemní smlouvě, když jejich dluh byl rozsudkem odvolacího soudu stanoven ve výši 157.550 Kč. Stejně tak nehradili řádně a včas ani závazky plynoucí z předchozího nájmu, což bylo skutečným důvodem pro ukončení daného nájemního vztahu. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je však potřeba zdůraznit především skutečnost, že tento před poškozenou zamlčel své závazky minimálně ve výši převyšující částku 3.500.000 Kč, přičemž pokud by poškozená v době podpisu nájemní smlouvy o těchto závazcích věděla, v žádném případě by s obviněným a jeho manželkou nájemní smlouvu neuzavřela. Obviněný pak vedle značných finančních závazků neměl v době podpisu nájemní smlouvy sám žádné pravidelné příjmy a jeho manželka disponovala měsíčními příjmy pouze ve výši cca 15.000 Kč, což by při nutnosti uhrazování dalších základních životních potřeb a závazků obviněných na placení nájemného (ani při zohlednění příspěvku J. P.) nepostačovalo. Jak přitom správně poznamenaly soudy nižších stupňů, obviněným zmiňovaný úvěr ve výši 300.000 Kč nelze považovat za aktivum a závěr o jeho nepříznivé finanční situaci v době podpisu nájemní smlouvy, kteroužto podstatnou skutečnost před poškozenou zamlčel, nemohou s ohledem na jeho vysoké zadlužení nikterak zvrátit ani případné nepravidelné příjmy (jako kupř. obviněným poukazovaných 180.000 Kč).
26. Vytýká-li obviněný soudům nižších stupňů, že nevyhověly jeho důkazním návrhům na výslech svědkyně A. N., popř. že nepovažovaly za podstatné jím předložené účty o předchozích platbách, tak Nejvyšší soud připomíná, že takové námitky by mohly být z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní pouze v případě, že by zakládaly vadu tzv. opomenutých důkazů (viz bod 22. tohoto usnesení). O takovou vadu (jak již výše zmíněno) se však v nyní posuzované věci nejedná, jelikož soudy nižších stupňů se těmito důkazními návrhy obhajoby v dostatečném rozsahu zabývaly a jejich zamítnutí věcně adekvátním způsobem odůvodnily, k čemuž lze odkázat na str. 10 rozsudku nalézacího soudu a str. 10-11 rozsudku soudu druhého stupně.
27. Na tomto místě je potřeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Dále je zapotřebí zdůraznit, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy (řadou listinných důkazů a částečně též výpovědí J. P.), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud přitom soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
28. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
29. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však soudům nižších stupňů vytknul rovněž nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, přičemž takovou výhradu hmotně právního charakteru lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní, nicméně z níže uvedených důvodů ji nelze přiznat žádné opodstatnění.
30. Nezbytnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe obviněný odůvodnil tím, že v jeho věci byly aplikovány účinné prostředky civilního práva, a to žaloba na vyklizení. K tomu však postačí připomenout závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016 (publikovaného pod č. 50/2017 Sb. rozh. tr.), podle nichž „ zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy.“
31. V daném kontextu lze poukázat ještě na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) k zásadě subsidiarity trestní represe, z něhož plyne, že „[t]restným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. […] Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
32. S přihlédnutím ke shora zmíněným judikaturním východiskům tudíž skutečnost, že poškozená se protiprávnímu jednání obviněného (jakož i dalších obviněných) bránila žalobou v občanskoprávním řízení (což nezakládá překážku ne bis in idem ), nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného. Obviněný svým protiprávním jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nijak nevybočovalo z jiných případů odpovídajícím dané skutkové podstatě, právě naopak. Obviněný navzdory tomu, že mu již v listopadu 2014 byla doručena výpověď z nájmu bytu z důvodu neplnění závazků plynoucích z nájemní smlouvy, v níž mu byla mj. stanovena měsíční lhůta k vystěhování, a posléze i navzdory uplynutí původně sjednané roční doby nájmu dne 31. 1. 2015, v tomto bytě setrval až do 30. 11. 2015, přičemž tak minimálně v období 1. 2. 2015 – 30. 11. 2015 užíval byt poškozené protiprávně. Pokud pak zmiňuje souběžně běžící civilní řízení, jehož prostřednictvím se poškozená pouze snažila domoci vyklizení neoprávněně pobývajících osob z jejího bytu, které tak i přes její opakované urgence neučinily dobrovolně, pak lze mj. poukázat na skutečnost, že obviněný, evidentně veden snahou dané civilní řízení prodloužit, podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 12 C 369/2014, blanketní odvolání, čímž „úspěšně“ docílil, že daný rozsudek se stal pravomocným až dne 11. 1. 2016. I se zřetelem k této skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo v případě skutku obviněného popsaného pod bodem I. výroku rozsudku nalézacího soudu zcela namístě.
33. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu