ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.637.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 637/2018-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 6. 2018 o dovolání, které podali obviněný V. L. a obviněný R. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 To 50/2017-18321, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 4/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2017, č. j. 48 T 4/2010-18152, byli uznáni vinnými
obviněný V. L.
zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ve znění novely zák. č. 40/2009, účinné od 1. 1. 2010,
obviněný R. M.
zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ve znění novely zák. č. 40/2009, účinné od 1. 1. 2010,
obviněný F. K.
zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ve znění novely zák. č. 40/2009, účinné od 1. 1. 2010,
obviněná D. P.
trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 271/2007 Sb., účinného do 30. 11. 2007.
Uvedené trestné činnosti se tito obvinění dopustili tím, že
v době nejméně od 30. 8. 2007 do 31. 10. 2007, převážně v Š., okres F.-M., a na jiných místech, v úmyslu zkrátit daň a získat tak neoprávněný prospěch, obžalovaný R. M., po dohodě s obžalovaným V. L., který byl do 31. 8. 2007 jediným jednatelem společnosti Ferroslužby, s. r. o., IČ: 258 39 217, se sídlem Sokolská 1393, Šenov, okres Frýdek-Místek (dále jen Ferroslužby), evidované jako plátce ke spotřební dani, s měsíčním zdaňovacím obdobím u správce daně, Celního úřadu ve Frýdku-Místku a jako plátce k dani z přidané hodnoty, s měsíčním zdaňovacím obdobím u správce daně, Finančního úřadu Ostrava I, získal ke spolupráci a instruoval obžalovaného F. K., aby k datu 31. 8. 2007 převzal funkci jediného jednatele této obchodní společnosti a současně odkoupil 100% obchodní podíl, k čemuž mu poskytl finanční hotovost ve výši 3.000.000 Kč, kdy obžalovaný V. L. si při prodeji obchodního podílu byl vědom toho, že obžalovaní F. K. a R. M. nemají žádné zkušenosti s obchodováním s pohonnými hmotami a za společnost Ferroslužby bude ve skutečnosti aktivně jednat a vystupovat obžalovaný R. M., který je řídící osobou ve vztahu k obžalovanému F. K. a těsně před převodem obchodního podílu ve společnosti Ferroslužby zajistil obžalovaný V. L. podpisem smlouvy ze dne 30. 8. 2007 u dosavadního generálního dodavatele minerálních olejů, společnosti SLOVNAFT, a. s., IČ: 31 322 832, se sídlem Vlčie hrdlo 1, 824 12 Bratislava, Slovenská republika (dále jen SLOVNAFT), pro společnost Ferroslužby navýšené kvóty dodávek minerálních olejů na období měsíců září až prosinec 2007, a to v objemu 8.000 tun motorové nafty a 2.000 tun minerálních benzinu Natural 95, což výrazně přesáhlo povolenou kvótu ročního objemu dovozu pohonných hmot Celním ředitelstvím Ostrava, když zástupcům dodavatele i správcům daně zatajil změnu jednatelství a prodeje obchodního podílu ve společnosti Ferroslužby a taktéž aktivně získal pro další spolupráci s novým jednatelem společnosti - obžalovaným F. K. - dosavadního obchodního zástupce společnosti Ferroslužby, P. W., a externí účetní této společnosti E. M., M. S., když současně po změně jednatelství ponechal ve společnosti dostatek finančních prostředků k realizaci dohodnutého nákupu pohonných hmot, což umožnilo obžalovanému F. K., aby z pozice jediného jednatele a společníka obchodní společnosti Ferroslužby, zakoupil od společnosti SLOVNAFT:
- v měsíci září 2007 celkem 2.728.712 litrů motorové nafty a 772.755 litrů benzinu Natural 95,
- v měsíci říjnu 2007 celkem 4.453.861 litrů motorové nafty a 1.321.443 litrů benzinu Natural 95,
a takto zakoupené pohonné hmoty cestou daňového skladu společnosti Ferroslužby v B.-S., ul. O., uvedl na daňovém území České republiky do oběhu tak, aby byly vyskladněny a prodány společnosti PROTRANS P. H. P., Polská republika, společnosti Správa silnic Moravskoslezského kraje, příspěvková organizace, IČ: 000 95 711, se sídlem Úprkova 1, Ostrava, a taktéž s obchodní finanční ztrátou společnosti NABEOL, s. r. o., IČ: 258 66 087, Příkop 838/6, Brno-Střed (dále jen NABEOL), a dále na daňovém území České republiky prodal společnosti NABEOL dne 12. 9. 2007, 17. 9. 2007, 18. 9. 2007, 19. 9. 2007, 20. 9. 2007 a 21. 9. 2007 celkem 305,5 tun biopaliva Methylesteru a dne 17. 10. 2007 a 18. 10. 2007 celkem 43,40 tun Methylesteru, které předtím zakoupil od spol. SETUZA, a.s., závod Olomouc, Hamerská 50, Olomouc,
a takto získané finanční prostředky následně vyvedl z účtů společnosti Ferroslužby tak, že
z účtu vedeného u Československé obchodní banky, a. s., vybral na hotovosti vždy na pobočce v H. dne 4. 9. 2007 částku 200.000 Kč, dne 17. 9. 2007 částku 1.800.000 Kč, dne 24. 10. 2007 částku 400.000 Kč,
a z účtu vedeného u Komerční banky, a. s., dne 7. 9. 2007 na pobočce v O.-P. částku 400.000 Kč, dne 17. 9. 2007 na pobočce v M. O. 1.600.000 Kč, dne 27. 9. 2007 částku 8.000.000 Kč, dne 2. 10. 2007 částku 8.000.000 Kč, dne 11. 10. 2007 částku 8.000.000 Kč, dne 19. 10. 2007 částku 8.000.000 Kč, vždy na pobočce P., a dne 29. 10. 2007 na pobočce H. částku 134.000 Kč,
které následně předal obžalovanému R. M.,
a další finanční prostředky vyvedl z účtu společnosti Ferroslužby tak, že na základě instrukcí obžalovaného R.M. z uvedených peněžních účtů společnosti převedl postupně od 26. 9. 2007 do 26. 10. 2007 finanční hotovost ve výši celkem 118.094.825 Kč na peněžní účet obchodně a později i personálně propojené společnosti DAMISAM, s. r. o., IČ: 277 87 252, se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Jiráskovo náměstí 159/10 (dále jen DAMISAM, s. r. o.), vedeného u České spořitelny, a.s., na pobočce v U. H., který obžalovaná D. P., jako jediná jednatelka a společník této obchodní společnosti, účelově založila dne 25. 9. 2007 po dohodě s obžalovaným R. M., přestože si s ohledem na výši převáděných finančních prostředků a uzavření simulované smlouvy o půjčce byla vědoma, že tyto finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti, přičemž ve snaze zastřít původ těchto finančních prostředků následně postupně vybrala z tohoto účtu na hotovosti celkovou finanční částku ve výši 118.097.988,50 Kč, kdy poté z této částky předala obžalovanému F. K., za aktivní účasti obžalovaného R. M., v sídle společnosti Ferroslužby v Š. finanční částku ve výši 60.000.000 Kč, když se zbylými finanční prostředky v hotovosti naložila blíže nezjištěným způsobem,
a poté dne 31. 10. 2007, opětovně za aktivní účasti obžalovaného R. M., převedla svůj 100% obchodní podíl a jednatelství ve společnosti DAMISAM na obžalovaného F. K. za částku 200.000 Kč kterou mu poskytl obžalovaný R. M.,
což umožnilo obžalovanému F. K., jako statutárnímu zástupci společnosti Ferroslužby, aby za uvedený daňový subjekt daňová přiznání ke spotřební dani a k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce září 2007 příslušným správcům daní sice podal, ale ve shodě s původním záměrem v zákonné lhůtě ani později daň neodvedl a za zdaňovací období měsíce října 2007 již ani daňová přiznání v zákonné lhůtě ani později nepodal a aby se vyhnul kontaktu a jednání se správci daní a uhrazení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, stal se pro správce daně nekontaktní osobou tím, že vycestoval za pomoci obžalovaného R. M. do ciziny, kde se následně zdržoval bez udání pobytu na různých místech, zejména v H. na Kubě a poté ve Slovenské republice,
čímž obžalovaní F. K., R. M. a V. L. popsaným společným jednáním, s vědomím povinností, které pro daňový subjekt Ferroslužby vyplývaly ze zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění, a ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, porušili §4 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1 zákona o spotřebních daních a zapříčinili zkrácení spotřební daně z dovozu 772,76 tisíc litrů benzinu a 2.728,71 tisíc litrů motorové nafty za zdaňovací období září 2007 ve výši nejméně 36.300.143 Kč a za zdaňovací období měsíce října 2007 ve výši nejméně 59.961.757 Kč z dovozu 1.321,44 tisíc litrů benzinu a 4.453,86 tisíc litrů motorové nafty, tedy celkem zkrátili spotřební daň o částku ve výši nejméně 96.261.900 Kč, a dále porušením §21 a §25 zákona o dani z přidané hodnoty zkrátili daň z přidané hodnoty za uskutečněná zdanitelná plnění v tuzemsku a za uskutečněná zdanitelná plnění dovozem zboží, zatíženého spotřební daní, z jiného členského státu Evropské unie za zdaňovací období září 2007 ve výši nejméně 17.178.218 Kč a za zdaňovací období říjen 2007 ve výši nejméně 24.370.871 Kč, tedy celkem zkrátili daň z přidané hodnoty o částku ve výši nejméně 41.549.089 Kč a způsobili tak českému státu, zastoupenému shora uvedenými správci daní, zkrácením daňových povinností celkovou škodu ve výši nejméně 137.810.989 Kč,
přičemž obžalovaná D. P. shora popsaným jednáním vědomě umožnila zastřít původ finančních prostředků v celkové výši 118.097.988,50 Kč.
2. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni:
obviněný V. L.
podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný R. M.
podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup a prodej, jakož i zákazu výkonu řídící funkce v obchodních společnostech podléhajících přímo členu statutárního orgánu na dobu 5 let,
obviněný F. K.
podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let,
obviněná D. P.
podle §252a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let.
3. O odvolání obviněných V. L., R. M. a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 To 50/2017-18321, jímž k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu uloženém obviněnému V. L., a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného V. L. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup a prodej, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výši 5.400.000 Kč, a to v podobě 360 denních sazeb po 15.000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest obviněný nevykonal, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Týmž rozsudkem podle §256 tr. ř. zamítl odvolání V. L. a R. M.
4. Těmto rozhodnutím předcházel odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 48 T 4/2010, který byl na podkladě odvolání všech obviněných zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 2 To 116/2014, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti (v bodě 3.) citovanému rozsudku vrchního soudu podali dovolání obvinění V. L. prostřednictvím obhájce JUDr. Víta Srby, a R. M. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Lenky Mičanové.
6. Obviněný V. L. opřel dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Poukázal na to, že soud prvního stupně se v (v pořadí druhém) rozsudku v plném rozsahu nevypořádal se závěry předchozího zrušujícího usnesení odvolacího soudu. Opět totiž převzal text žalobního návrhu a výrok původního zrušeného rozsudku nalézacího soudu, přestože nově provedené důkazy takovou verzi skutkového děje nepotvrdily. Obviněný je přesvědčen, že nebyl proveden žádný důkaz prokazující existenci dohody mezi ním a R. M., jeho povědomí o tom, že F. K. a R. M. nemají zkušenost s obchodováním s pohonnými hmotami a aktivně za společnost bude vystupovat obviněný R. M., záměrné zatajení změny v osobě jednatele a prodeje podílu ve společnosti Ferroslužby, s. r. o., před správcem daně, aktivní získání zaměstnanců P. W. a E. M. pro další spolupráci s novým jednatelem, ponechání finančních prostředků na nákup pohonných hmot od společnosti SLOVNAFT, a. s., ve společnosti i po prodeji obchodního podílu, společné záměrné porušení povinností plynoucích ze zákona o spotřebních daních a zákona o dani z přidané hodnoty. Odvolacímu soudu vytkl, že na jeho námitky nereagoval, a současně připomněl své odvolání ze dne 5. 4. 2017, na jehož obsah a uplatněné výhrady odkázal.
7. Postup nalézacího soudu podle obviněného odporoval ustanovení §125 tr. ř. To se promítlo i do následné aplikace ustanovení §23 tr. zákoníku (v závěru soudů o spolupachatelství). Obviněný tvrdí, že se s D. P. neznal, stejně tak neznal ani F. K. a R. M. V průběhu realizace trestné činnosti nebyl zaznamenán jeho kontakt s těmito osobami. Závěr o spolupachatelství soudy založily na důkazně nepodložených úvahách. Obviněný nesouhlasí se závěrem soudů, že jednal v přímém úmyslu. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/02, podle něhož je nezbytné pachateli úmysl prokázat. S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání je přesvědčen, že soudy zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými závěry. Rozhodnutí nalézacího soudu je podle názoru obviněného v rozporu s pravidlem in dubio pro reo .
8. Obviněný dále vznesl rovněž námitky proti rozsudku odvolacího soudu. Opakované dokazování provedené před nově složeným senátem nalézacího soudu potvrdilo verzi skutkového děje, kterou dovolatel v průběhu trestního řízení prezentoval. Rozsudek odvolacího soudu vykazuje znaky překvapivosti, jelikož nelogicky neguje závěry uvedené v usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 3. 2015, přestože ke změně důkazní situace nedošlo. Dovolatel má za to, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, které uplatnil a jimiž realizoval právo na obhajobu. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že porušil jeho právo na spravedlivý proces, a to ve variantě tzv. opomenutých důkazů. Tento závěr zakládá na zjištění, že nalézací soud neprovedl důkaz výslechem svědka M. Z. Tvrdí, že do trestné činnosti byly zapojeny i jiné osoby, zatímco jeho účast na trestné činnosti tento svědek vyloučil (jak má plynout z usnesení ze dne 14. 11. 2008, jímž svědek Z. v postavení policejního orgánu zahájil trestní stíhání obviněného K.). Výslechem tohoto svědka měly být objasněny skutečnosti týkající se interpretace pořízených záznamů telekomunikačního provozu a dokumentace ze sledování osob a věcí.
9. Odvolací soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces rovněž tím, že nereagoval na tvrzení R. M. jeho novým výslechem. Reprodukci provedených důkazů, pokud jde o hodnocení kroků, které činil v souvislosti s uzavřením smlouvy ze dne 30. 8. 2007, odvolací soud provedl neúplně. Obviněný odvolacímu soudu vytýká nesprávnost vyhodnocení 1) jednání ve společnosti SLOVNAFT, a. s., ze dne 26. 4. 2007, 2) emailové komunikace ze dne 17. 5. 2007 a 25. 7. 2007, 3) uzavření smlouvy se společností NABEOL, s. r. o., ze dne 6. 8. 2007. Podle názoru dovolatele lze pouze spekulovat o konkrétním podílu jednotlivých osob, které participovaly na rozdělení prospěchu z trestné činnosti. Závěr odvolacího soudu (jímž odůvodnil především uložení peněžitého trestu), podle něhož měl obviněný podstatný podíl na výnosu z trestné činnosti, nelze jednoznačně doložit.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 To 50/2017-18321, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2017, č. j. 48 T 4/4/2010-18152, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna na toto rozhodnutí obsahově navazující rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný R. M. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že z provedeného dokazování nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by soudy mohly dospět k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §240 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Soudy provedené důkazy nehodnotily jednotlivě a v jejich souhrnu. Závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty soudy učinily výhradně na podkladě svědecké výpovědi F. K., aniž by tato jeho tvrzení byla podložena jinými důkazy a přestože z provedených důkazů plyne, že v této době spoluobviněný K. nemluvil pravdu ohledně zásadních skutečností týkajících se této trestní věci, a dovolatel předložil důkazy, které jeho tvrzení zpochybňují.
12. Soudy se nevypořádaly s jeho námitkami, jimiž zpochybňoval právní kvalifikaci žalovaného jednání. Nedošlo totiž ani k vyměření nižší daně správcem daně, ani k tomu, že by daň nebyla vyměřena vůbec. Za období září 2007 podal obviněný K. daňová přiznání ke spotřební dani i k dani z přidané hodnoty a výše vyčíslené daně za tento měsíc nebyla správcem daně nijak zpochybněna. Za zdaňovací období října 2007 byla vyměřena daň dle pomůcek, či na základě podkladů, které měl celní úřad k dispozici. Právní závěry soudů tedy nemohou obstát, pokud z provedených důkazů plyne, že daň byla vyměřena samotným správcem daně a došlo pouze k jejímu neodvedení. Ani z výpovědi svědka Ing. W. nelze dovozovat záměr daňového subjektu nepřiznat a neodvést spotřební daň za období září a říjen 2007. Pracovníci finančního úřadu potvrdili, že za období září 2007 nedošlo ke zkrácení daně, nýbrž k jejímu neodvedení, a daňové přiznání bylo řádně podáno.
13. Obviněný má za to, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť objasnil okolnosti, za nichž se seznámil se spoluobviněným K., doložil jeho bohatou podnikatelskou minulost a z obsahu spisu plyne, že ho nelze jakkoli spojovat s jednáním obchodní společnosti Ferroslužby, s. r. o. Z žádného důkazu dále nevyplývá, že by byl odpovědný za převod a přípravu převodu obchodní společnosti Ferroslužby, s. r. o., na spoluobviněného K. a s jeho osobou nejsou spojeny ani obchodní vztahy mezi obchodními společnostmi SLOVNAFT, a. s., a Ferroslužby, s. r. o., v době před vstupem obviněného K. do posledně jmenované společnosti. V době přípravy převodu obchodní společnosti Ferroslužby, s. r. o., nemohl být nijak spojován s touto společností a ani obviněný K. nepotvrdil, že by se s ním v této době znal. Z žádného důkazu neplyne ani jeho zájem na tom, aby se obviněný K. stal jednatelem společnosti Ferroslužby, s. r. o. Nebylo prokázáno, že obviněného K. přiměl k tomu, aby se stal vlastníkem a jednatelem společnosti Ferroslužby, s. r. o., proto, aby ji mohl řídit. To neprokazuje ani generální plná moc, kterou mu měl obviněný K. udělit. Soudy se nijak nevypořádaly s jeho námitkou, že generální plná moc je absolutně neplatná. Nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že mu byla plná moc udělena jen pro případ nutnosti zastoupení obviněného K. po dobu jeho nepřítomnosti a daňové přiznání ke spotřební dani za společnost Ferroslužby, s. r. o., mohl podat toliko držitel povolení k provozování daňového skladu. S ohledem na převod obchodní společnosti Ferroslužby, s. r. o., na obviněného K. mělo Celní ředitelství Ostrava odejmout původní povolení k provozování daňového skladu (§20 odst. 14, odst. 16 zákona o spotřebních daních).
14. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by aktivně vystupoval při peněžních transakcích, výběrech finančních prostředků, převodu obchodního podílu na obviněného K. (od tohoto obviněného nikdy neobdržel žádné finanční prostředky), nevyvíjel žádnou aktivitu vůči společnosti DAMISAM, s. r. o. Nepravdivost skutkových tvrzení obviněného K. dokládají dopisy ze dne 11. 9. 2007 a 15. 9. 2007, kupní smlouva o dodávce zboží ze dne 15. 9. 2007 a smlouva o půjčce ze dne 18. 9. 2007. Za vyvrácené má i tvrzení tohoto obviněného ohledně jeho vycestování na Kubu. Při veřejném zasedání se neúspěšně domáhal nového výslechu obviněného K.
15. Podle názoru obviněného nebyla prokázána ani subjektivní stránka žalovaného jednání. Úmyslně nemohl způsobit, že by daň společnosti Ferroslužby, s. r. o., nebyla vyměřena vůbec či v zákonné míře, a stejně tak není odpovědný za neodvedení daně příslušnému správci daně.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2017, č. j. 2 T 50/2017-18321, a aby buď přikázal jmenovanému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl Nejvyšší soud sám.
17. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který s odvoláním se na teoretická východiska stran užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k dovolání obviněného V. L. konstatoval, že jeho dovolání neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad zákonných znaků zločinu podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení.
18. Podatel sice zmiňuje konstatování odvolacího soudu, podle kterých mohl být skutek popsán přiléhavěji (str. 15 rozhodnutí nalézacího soudu), neuvádí však žádnou konkrétní argumentaci, z níž by vyplývalo, že popis skutku ve výroku o vině nemůže obstát. Pouze na podkladě vlastního hodnocení důkazů a polemikou s úplností provedeného dokazování odmítá prakticky veškerá relevantní skutková zjištění, která jsou v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí uvedena. Zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, jichž se dovolává, jsou zásadami práva procesního. Svoji argumentaci navíc obviněný zčásti pojímá jako polemiku s kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné podle §265a odst. 4 tr. ř. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 587/2012, nelze podle názoru státního zástupce přihlížet k té části dovolání, ve které podatel odkazuje na argumentaci svého odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
19. Státní zástupce míní, že dovolatel žádá zcela zásadní změnu skutkového základu soudních rozhodnutí a setrvává na obhajobě uplatňované v původním řízení, kde celou věc prezentoval jako standardní prodej obchodního podílu F. K. Pokud formálně zmiňuje otázku spolupachatelství, popř. subjektivní stránku trestného činu, pak opět nevznáší žádné hmotněprávní námitky týkající se znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, popř. úmyslného zavinění podle §15 tr. zákoníku. Za námitky skutkového charakteru pokládá i výhrady týkající se podmínek pro uložení peněžitého trestu. Tvrzený extrémní nesoulad z námitek podatele v žádném případě nevyplývá.
20. Důkazní řízení netrpí podle názoru státního zástupce ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Soudy dostatečným způsobem vysvětlily (str. 53 rozhodnutí soudu nalézacího, str. 15 rozhodnutí soudu odvolacího), proč považovaly výslech svědka Mgr. Z. za nadbytečný. Státní zástupce dodal, že tento svědek nebyl osobou, která by vnímala svými smysly nějaké okolnosti související s trestnou činností dovolatele. Přímo z textu dovolání vyplývá, že šlo o policistu, který se měl vyjadřovat k tomu, proč změnil stanovisko ohledně účasti dovolatele na trestné činnosti, a k interpretaci pořízených odposlechů. Svědek tedy měl v podstatě sdělovat svoje subjektivní hodnocení, což ovšem postrádá jakoukoli důkazní hodnotu. Dostatečným způsobem odvolací soud rovněž vyložil, proč u veřejného zasedání neprováděl opakovaný výslech obviněného M. (str. 17 – 18 rozhodnutí). Provedení tohoto výslechu ostatně nenavrhoval dovolatel, ale obviněný M., resp. jeho obhájkyně. Státní zástupce dodal, že ani obviněný M. neměl vypovídat o okolnostech trestné činnosti, ale o údajném záměru obviněného K. změnit výpověď.
21. Protože dovolatel neuplatnil žádné námitky, které by byly relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je státní zástupce přesvědčen, že relevantně nebyl uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
22. K dovolání obviněného R. M. státní zástupce uvedl, že značná část jeho námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to všechny ty námitky, ve kterých podatel odmítá skutková zjištění soudy učiněná, a to jednak v obecné rovině (např. tvrzeními, že soudy náležitě nehodnotily provedené důkazy), jednak tak, že cituje a na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá jednotlivá skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, a to včetně těch, která mají pro závěr o vině velmi omezený význam (pomoc obviněnému K. při vycestování na Kubu). Rovněž polemika o platnosti plné moci není ničím jiným než snahou „vysvětlit“ skutečnost, že byl zplnomocněn k tomu, aby společnost Ferroslužby zastupoval a „činil veškeré úkony, které by v rozsahu práv a povinností činil z titulu funkce jednatele společnosti“. Námitky směřující výlučně do oblasti skutkového zjištění nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolatel se domáhá pouze toho, aby soudy akceptovaly jeho vlastní verzi hodnocení důkazů, zejména pokud se týká hodnověrnosti obviněného K., přestože z jeho opakovaných výpovědí vyplývá, že ve společnosti Ferroslužby, s. r. o., působil jako tzv. bílý kůň. V této souvislosti odvolací soud rovněž dostatečně zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu, aby obviněný K. byl v odvolacím řízení vyslýchán jako svědek.
23. Pod deklarovaný dovolací důvod lze však podřadit námitky, podle kterých právní kvalifikace není správná, protože nedošlo k vyměření nižší daňové povinnosti správcem daně, ani k tomu, že by daň nebyla vyměřena vůbec, neboť za zdaňovací období září 2007 bylo daňové podání podáno a za říjen 2007 byla daň vyměřena na podkladě pomůcek a podkladů správců daně. K tomu státní zástupce uvedl, že ustanovení §240 tr. zákoníku chrání zájem státu na správném vyměření daně a jiných povinných plateb, ale též zájem na příjmech z těchto povinných plateb. Úmysl pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku logicky směřuje k tomu, aby daň neodvedl, nikoli snad pouze k tomu, aby nepodáním daňového přiznání nebo uvedením nepravdivých údajů „zkomplikoval život“ správci daně. Pod ustanovení §240 tr. zákoníku proto lze podřadit i jednání pachatele, který provádí činnosti zakládající povinnost k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmů s úmyslem tyto daně nikdy nezaplatit, a proto současně úmyslně vytváří situaci, aby daňová povinnost nemohla být reálně splněna, byť následně formálně daňové přiznání podá. Právě takový charakter podle mého názoru mělo jednání obviněných. Formální podání daňového přiznání obviněným K. za měsíc září 2007 nemění nic na tom, že státu se nikdy nedostalo daňového příjmu, který mu náležel. Navíc formálním podáním daňového přiznání za měsíc září 2007 si obvinění vytvářeli podmínky k tomu, aby v trestné činnosti mohli nerušeně pokračovat ještě v říjnu 2007.
24. Za zcela jasnou považuje situaci v případě zkrácení daní za zdaňovací období října 2007. Předmětný trestný čin může být spáchán i úmyslným nepodáním daňového přiznání. V takovém případě správce daně nebyl povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale byl oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Stejné zásady podle jeho názoru platí i v případě nepodání přiznání ke spotřební dani plátcem této daně u správce daně registrovaným. Trestný čin byl dokonán již nepodáním daňových přiznání ve stanovené lhůtě a následným neodvedením daně ve stanovené lhůtě. Jestliže v daném případě správci daně využili možnost daň vyměřit podle pomůcek, šlo již o postup směřující k nápravě protiprávního stavu vyvolaného trestným činem pachatele.
25. Za bezpředmětnou považuje státní zástupce námitku dovolatele, podle které nebyl osobou povinnou daně odvést nebo podávat za společnost Ferroslužby, s. r. o., daňová přiznání. Nehledě na existenci výše zmíněné generální plné moci státní zástupce připomněl, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku není trestným činem se speciálním subjektem. Jeho pachatelem může být kdokoli, kdo svým jednáním způsobí zkrácení daně. Dovolatel v součinnosti s dalšími obviněnými úmyslně jednal tak, aby společnost Ferroslužby, s. r. o., svoje daňové povinnosti za měsíce září – říjen 2007 nikdy nesplnila a za měsíc říjen 2007 ani nepřiznala. Uzavřel proto, že ty dovolací námitky obviněného M., které odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, jsou zjevně nedůvodné.
26. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného M. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a obviněný L. uplatňuje výlučně námitky skutkového charakteru, které formálně deklarovaným, ani žádným jiným dovolacím důvodům obsahově neodpovídají, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání V. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b, a dovolání obviněného R. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
29. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
33. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
34. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
35. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
36. V souvislosti s obsahem dovolání obviněného V. L. lze celkově konstatovat, že uplatňuje námitky obsahově shodné s výhradami, s nimiž se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
37. K dovolací argumentaci obviněného je dále nutno uvést, že směřuje do oblasti skutkové a procesní, kdy obviněný vytýká soudům obou stupňů opomenutí, resp. nesprávné hodnocení provedených důkazů. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání především v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V nyní projednávané věci však žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu dán není.
38. I když byl závěr o vině (spolupachatelství) obviněného vybudován na podkladě nepřímých důkazů, jeví se závěry vyvozené nalézacím i odvolacím soudem jako logické a přesvědčivé. Po zrušení v pořadí prvého odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem se nalézací soud (rozhodující posléze v jiném složení senátu) zaměřil především na rozbor a vyhodnocení jednotlivých kroků, které učinil obviněný L. před prodejem obchodního podílu ve společnosti a v době jejího předání novému majiteli. Bez povšimnutí nemohly soudy ponechat skutečnost, že poslední den před prodejem obchodního podílu ve společnosti obviněný podepsal jako jednatel společnosti Ferroslužby, s. r. o., se společností SLOVNAFT, a.s., novou smlouvu o odběru pohonných hmot v objemu výrazně převyšujícím dřívější dodávky (aniž by tehdy nebo později upozornil na to, že dojde ke změně ve vlastnictví a řízení společnosti). Soudy se dále zaměřily i na okolnosti sjednání smlouvy s klíčovým odběratelem pohonných hmot – společností NABEOL, s.r.o., i na kroky, které obviněný podnikl ve vztahu k provozování celního skladu. Před prodejem obchodního podílu ve společnosti totiž obviněný požádal o doplnění povolení k provozování daňového skladu i ve vztahu k motorovému benzínu. Obviněný L. také zajistil, aby ve společnosti setrval na klíčové pracovní pozici svědek P. W., který objednával jednotlivé dodávky pohonných hmot, takže dodavatel, který nebyl informován o personálních změnách ve vedení společnosti Ferroslužby, s. r. o., jednal stále se stejnou osobou.
39. Vlastní trestná činnost byla zrealizována během krátkého časového období několika týdnů, kdy bylo pro pachatele nezbytné nakoupit, dovézt a odprodat mimořádně vysoký objem pohonných hmot tak, aby došlo k jejich zaplacení a vyzvednutí získaných finančních prostředků dříve, než stihnou na neobvyklé obchodní aktivity (výrazné překročení povoleného objemu pohonných hmot procházejících celním skladem neodpovídající udělenému povolení a složenému zajištění daně a neuhrazení daně za předchozí zdaňovací období) zareagovat příslušné orgány (dne 15.11.2017 bylo rozhodnuto o odejmutí povolení k provozování daňového skladu). K úspěšné realizaci trestné činnosti tak bylo nutné využití zkušených pracovníků obsluhujících daňový sklad, jakož i osob zpracovávajících administrativu a účetnictví ve vztahu k těmto obchodům, zejména však účast svědka W. Závěry nalézacího soudu (str. 55 – 59 rozsudku krajského soudu) i odvolacího soudu (str. 18 – 22 rozsudku vrchního soudu) o zapojení a úloze obviněného V. L. do realizace posuzované trestné činnosti se tak opírají o konkrétní zjištění vyvozená z řádně provedených důkazů.
40. V kontextu shora uvedeného je potřeba shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Z jeho rozhodnutí je patná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí tak nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud druhého stupně se pak po provedeném přezkumu ztotožnil (ve výroku o vině) se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
41. V daných souvislostech je vhodné připomenout i závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
42. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
43. Důvodná není ani námitka týkající se neprovedených důkazů. Návrhem obviněného na výslech policisty Mgr. M. Z. se náležitě zaobíral již nalézací soud a přesvědčivě vysvětlil, proč pokládal výslech tohoto policejního orgánu za nadbytečný (str. 28 rozhodnutí krajského soudu). Rovněž důkazním návrhem obviněného R. M., který byl přednesen při veřejném zasedání před odvolacím soudem, se tento soud dostatečně zabýval a také vyložil, proč nepovažoval za potřebné znovu opakovaně předvolávat a vyslýchat obviněného F. K., případně osoby z jeho okolí (str. 18 rozsudku vrchního soudu). K tomu lze dodat, že obviněný K. byl k věci vyslýchán podrobně a opakovaně, k posouzení jeho osoby byla provedena celá řada důkazů včetně opakovaného znaleckého vyšetření tohoto obviněného a opatřeny byly dokonce i materiály z doby jeho školní docházky.
44. Podobně jako u obviněného L. i v dovolání obviněného R. M. byly z velké části uplatněny námitky, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Výhrady vůči soudy vyvozeným skutkovým zjištěním a tvrzení opřená o vlastní odlišné hodnocení provedených důkazů, především pak zpochybnění věrohodnosti výpovědi spoluobviněného K., nemohou naplnit uváděný dovolací důvod a založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Zpochybnění objektivní stránky trestného činu v podobě odmítnutí účasti dovolatele na přípravě převodu obchodního podílu ve společnosti Ferroslužby, s.r.o., na obviněného K. a na řízení tohoto obviněného ve funkci jednatele společnosti, stejně jako výhrady k naplnění subjektivní stránky s odkazem na to, že dovolatel nebyl osobou, která by měla osobní odpovědnost za plnění uvedených zákonných povinností, neboť působil jen v pozici řadového zaměstnance společnosti, který se jen řídil pokyny svého nadřízeného – jednatele společnosti F. K., jsou pouze polemikou s hodnocením důkazů ze strany nalézacího a odvolacího soudu a opakováním obhajoby, se kterou se tyto soudy dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. I ve vztahu k této části dovolání lze znovu připomenout již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, vztahující se k opakování námitek uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. K námitce týkající se návrhu na výslech obviněného K. před odvolacím soudem se rovněž vyjádřil Nejvyšší soud již výše v souvislosti s dovoláním obviněného L.
45. Pod deklarovaný dovolací důvod bylo možné podřadit námitky, podle nichž není správná právní kvalifikace zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když nedošlo k tomu, že by daň nebyla vyměřena vůbec nebo v nesprávné výši, neboť za zdaňovací období září 2007 bylo daňové přiznání přiznáno a výše přiznané daně nebyla ze strany správců daně zpochybněna, a za říjen 2007 byla daň vyměřena podle pomůcek a podkladů o evidenci dovozů a prodejů z daňového skladu.
46. Problematikou trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se obsáhle zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, publikovaném pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr., kde vyjádřil názor, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu ke spotřební dani spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani při současném zatajení zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem spotřební daně (srov. §4 odst. 1 písm. f/ zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a §9 odst. 3 písm. e/ tohoto zákona), neboť správce daně je v takovém případě oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši spotřební daně.
47. Velký senát Nejvyššího soudu ve zmiňované věci zaujal názor, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., stejně tak i přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, lze nejen ve vztahu k dani z přidané hodnoty, ale rovněž tak i ke spotřební dani, spáchat i úmyslným nepodáním přiznání k této dani a tím i zatajením zdanitelného plnění, přestože pachatel nebo osoba, za niž jedná, je plátcem spotřební daně [v daném případě šlo o plátce daně podle ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních, kterému vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit dnem nabytí vybraných výrobků nebo dnem, kdy u něj byly zjištěny vybrané výrobky, a to tím dnem, který nastal dříve – srov. §9 odst. 3 písm. e) zákona o správě daní a poplatků], v případě prvně zmíněné daně z přidané hodnoty plátcem této daně registrovaným u správce daně. V takovém případě správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně. Z těchto důvodů je třeba takový případ právně kvalifikovat jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., přičemž jde-li o daň z přidané hodnoty, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004, uveřejněný pod č. 22/2005-I., Sb. rozh. tr.). Navíc podle daňového řádu stejně jako podle dříve platného a účinného zákona o správě daní a poplatků správce daně není povinen stanovit výši nepřiznané daně podle pomůcek, ale je oprávněn předpokládat u daňového subjektu nulovou výši daně. Ke zkrácení daně pak dojde v důsledku nečinnosti pachatele vůči finančnímu úřadu spočívající v nepodání daňového přiznání a zatajení zdanitelného plnění, nikoli v příčinné souvislosti s případnou nečinností správce daně. V tomto směru je třeba označit námitku obviněného týkající se nepřiznání a neodvedení daně za měsíc říjen 2007 za neopodstatněnou.
49. Odlišným způsobem však bylo namístě hodnotit jednání pachatelů za období září 2007, za něž jednatel společnosti řádně podal nezkreslená daňová přiznání ke spotřební dani a dani z přidané hodnoty. Tuto část jednání by totiž bylo třeba posuzovat jako jiný trestný čin, jmenovitě jako trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku (původně trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zákona).
50. Zkrácením daně nebo jiné povinné platby totiž není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, resp. nebyla-li zatajena skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti. Zkrácením rovněž není za těchto okolností samotné nezaplacení daně nebo jiné povinné platby, jejíž výše nebyla zkrácena. Neodvedená či nezaplacená daň nebo jiná povinná platba se předepsaným způsobem vymáhá, zejména v exekučním řízení. Pokud by v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) pachatel mařil nebo podstatně ztěžoval toto řízení (zejména tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, na kterou je výkon rozhodnutí veden), mohl by spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a). Kdyby si pachatel počínal obdobným způsobem ještě před vydáním exekučního titulu (např. před vydáním platebního výměru na daňové či jiné nedoplatky), mohlo by jeho jednání směřující k zmaření uspokojení daňové a jiné obdobné pohledávky naplňovat skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele podle §222, resp. za okolností uvedených v §223 by mohlo jít o trestný čin zvýhodnění věřitele, jestliže by daňový či jiný dlužník ve stavu své insolvence zvýhodnil jiného věřitele, aby tak zmařil uspokojení daňové či obdobné pohledávky (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 2414).
51. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, bylo jako trestný čin poškození věřitele posouzeno i jednání pachatelů, kteří v období od března 2005 do února 2006 v úmyslu poškodit věřitele obchodní společnosti N., a to Českou republiku zastoupenou Finančním úřadem P, odčerpali z této obchodní společnosti úhradou fiktivního závazku finanční prostředky představující daň z přidané hodnoty, čímž společným jednáním způsobili České republice na neodvedené dani z přidané hodnoty škodu ve výši minimálně 111 858 553 Kč. Tito pachatelé tedy jednali v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, když činili fiktivní dispozice s majetkem obchodní společnosti N., ač si z okolností museli být vědomi toho, že takové jejich jednání může mít následek (účinek) v podobě způsobené škody, neboť věděli, že obchodní společnost N. je jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty povinna ji účtovat v zákonných termínech (konkrétně ke dni 25. 10. 2005, 25. 1. 2006 a 25. 4. 2006) a odvést Finančnímu úřadu P., a že v důsledku těchto dispozic nebude mít finanční prostředky k jejímu uhrazení, a nebude tak schopna svůj závazek splnit. Podnikatelská aktivita této obchodní společnosti se tak omezila na příjem inkasovaných prostředků z daně z přidané hodnoty, o nichž sice v zájmu vzbuzení zdání řádné podnikatelské činnosti pravidelně podávala příslušná daňová přiznání, avšak se záměrem nesplnit platební povinnost z toho vyplývající, a to prostřednictvím odčerpání takto získaných finančních prostředků. Obchodní společnost N., sice splnila povinnost přiznat daň v předmětných čtvrtletních zdaňovacích obdobích roku 2005 a 2006, ale na druhé straně činila vše, aby pohledávka České republiky vyplývající z daně z přidané hodnoty nebyla reálně vymožitelná. V téže souvislosti bylo zmíněno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 823/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitě 23 pod č. T 523., podle kterého je skutková podstata trestného činu poškození věřitele naplněna, jestliže pachatel jako jednatel obchodní společnosti činil postupně kroky k odstranění majetku obchodní společnosti tak, aby se vyhnul plnění jejích závazků i vůči finančním orgánům státu.
52. S ohledem na názory vyjádřené ve shora uvedených rozhodnutích lze dovodit, že v nyní posuzované trestní věci by bylo namístě posoudit jednání pachatelů jako dva skutky. Jednání spáchané v období září 2007, za něž byla řádně podána daňová přiznání, by bylo možné právně posoudit jako trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku (původně trestný čin poškozování věřitele podle §256 tr. zákona), jímž byla způsobena škoda ve výši 53 478 361 Kč, další jednání z října 2007, za který již daňové přiznání řádně podáno nebylo, když jednatel společnosti se stal nekontaktním a bez vysvětlení odcestoval na neznámou adresu v zahraničí, by nadále naplňovalo znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž došlo ke zkrácení daně o celkovou částku 84 332 628 Kč. I nadále by tedy bylo nutné posuzovat jednání pachatelů jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že ve větším rozsahu zkrátili daň a spáchali uvedený čin ve velkém rozsahu.
53. I když by mohlo přicházet v úvahu na podkladě shora uvedených úvah zrušení rozhodnutí z podnětu dovolání obviněného R. M., musel zároveň Nejvyšší soud zvažovat, zda by uvažovaná změna právního posouzení nebyla porušením principu zákazu reformace in peius zakotveného v ustanoveních §264 odst. 2 tr. ř. a §265 s odst. 2 tr. ř. K uvedené problematice zaujal Nejvyšší soud názor v rozhodnutí ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 65/2018, když dovodil, že zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním nemůže v situaci, kdy právní posouzení skutku je ovlivněno povinností soudu respektovat znění §259 odst. 4 tr. ř., §264 odst. 2 či §265s odst. 2 tr. ř., odůvodnit samotná námitka dovolatele, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku. V takovém případě musí dovolatel namítnout a argumentačně doložit, že skutek bylo možno posoudit podle jiného, zákonu odpovídajícího ustanovení i při dodržení podmínek uplatňujícího se zákazu reformationis in peius . V případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius , musí dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takové případě není zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již proto nepřichází v úvahu ani postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
54. V posuzované věci byl dovolatel R. M. (spolu se dvěma spolupachateli) odsouzen nalézacím soudem pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byl mu uložen (samostatný) trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců (mírně nad spodní hranicí trestní sazby uvedené v §240 odst. 3 tr. zák.), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest zákazu činnosti na dobu 5 let. Pokud by bylo stejné jednání popsané ve výroku o vině posouzeno ve smyslu výše uvedených úvah jednak jako stejný zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (jímž došlo ke zkrácení daně o více než 80 000 000 Kč) a dále navíc jako zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku (se způsobením škody přesahující 50 000 000 Kč), musel by být dovolateli ukládán podle §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest v rámci trestní sazby uvedené v §240 odst. 3 tr. zákoníku a v úvahu by tak přicházelo uložení trestu přísnějšího, než v původním rozhodnutí nalézacího soudu. Taková změna rozhodnutí v neprospěch obviněného R. M. odvolacím soudem (když státní zástupce podal odvolání pouze v neprospěch spoluobviněného V. L.) by byla nepřípustným postupem v rozporu s ustanovením §264 odst. 2 tr. ř., které nepřipouští změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného, pokud je napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného.
55. Ve vztahu k části jednání vztahujícímu se ke zdaňovacímu období října 2007 (se zkrácením daně o částku převyšující 80 000 000 Kč) bylo možné stran námitky, že správce daně mohl vyměřit daň z daňových pomůcek či dokladů o obchodech s dovezenými pohonnými hmotami, vyhodnotit dovolání jako zjevně neopodstatněné, podle stejného ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu však Nejvyšší soud odmítl dovolání i v další části vztahující se ke zdaňovacímu období září 2007, kde dovolatel poukázal na řádně podané daňové přiznání. Tuto část jednání by bylo možné považovat za samostatný skutek, na rozdíl od názoru dovolatele by však nešlo o jednání beztrestné, ale o jednání naplňující znaky zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Změna právního posouzení by však znamenala nepřípustné zhoršení v neprospěch obviněného, který by byl opětovně uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ohroženým trestem odnětí svobody od pěti do deseti let) a vedle toho dalším zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku, přičemž by mu nebyl ukládán trest samostatný, ale trest úhrnný za dva trestné činy. Pokud odvolací soud nepřistoupil k takovéto změně původního rozhodnutí nalézacího soudu, když rozhodoval ve věci obviněného R. M. jen z podnětu odvolání tohoto obviněného, šlo o postup v souladu s ustanovením §264 odst. 2 tr. ř. a ani dovolací soud nemohl z podnětu dovolání tohoto obviněného navodit situaci, která by mohla vést pouze ke změně dovoláním napadeného rozhodnutí v neprospěch dovolatele. Dovolání obviněného R. M. tedy Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného V. L. pak bylo odmítnuto podle §265i odst. l písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a námitky tohoto obviněného pod deklarovaný ani jiný dovolací důvod podřadit nelze.
56. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
57. Součástí mimořádného opravného prostředku obou obviněných byl i podnět, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil do doby rozhodnutí o dovolání výkon trestu, který byl dovoláním napadenými rozhodnutími obviněným uložen. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se bezpředmětným o podnětu obviněných rozhodovat (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 6. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík