ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.671.2018.3
sp. zn. 6 Tdo 671/2018-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání dne 25. 7. 2018 o dovolání obviněného M. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 50/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 2 T 10/2016, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 50/2017, ohledně obviněného M. L. a podle §261 tr. ř. též ohledně obviněného L. K., a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému M. L. a L. K. společně a nerozdílně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Č., bytem S., H., částku ve výši 1 300 000 Kč. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění M. L. a L. K. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. Č., bytem S., H., částku ve výši 430 000 Kč.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 2 T 10/2016, byli obviněný M. L. a obviněný L. K. uznáni vinnými (M. L. pod bodem I. a III.) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, L. K. (pod bodem II. a III.) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustili jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2) Obviněný M. L. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání osmi let, spočívajícím v zákazu provozování investičních činností, poskytování finančního a investičního poradenství. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. 2 T 155/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. L. uložena povinnost nahradit způsobenou škodu poškozenému V. M. ve výši 4.400.000,- Kč. Obviněný L. K. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání pěti let, spočívajícím v zákazu provozování investičních činností, poskytování finančního a investičního poradenství. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 4 T 58/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému L. K. uloženo nahradit způsobenou škodu poškozenému J. B. ve výši 395.154,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu, a to poškozenému B. H. částku 4.500.000,- Kč, poškozenému R. K. částku 1.480.000,- Kč, poškozenému M. D. částku 350.000,- Kč, poškozenému M. Č. částku 430.000,- Kč a poškozené společnosti Randi Group s. r. o. částku 1.300.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl dále poškozený M. D. odkázán se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali oba obvinění odvolání, o kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 50/2017, rozhodl podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. tak, že napadený rozsudek ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. L. uznal vinným (pod body 2. a 3) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, L. K. (pod body 1. a 2. b), c), e) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustili jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Obviněný M. L. byl za toto jednání a za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 11. 2015, č. j. 2 T 155/2015 – 305, dále za dva přečiny padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, dva zločiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, 5 písm. b) a §234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku za užití §238 tr. zákoníku, za přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2017, č. j. 49 T 8/2016 – 1823 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2017, č. j. 12 To 49/2017 – 2010, odsouzen podle §234 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání osmi let, spočívajícímu v zákazu provozování investičních činností, poskytování finančního a investičního poradenství. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2017, č. j. 49 T 8/2016 – 1823 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2017, č. j. 12 To 49/2017 – 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný L. K. byl za toto jednání a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 5. 2016, č. j. 4 T 58/2016 – 46, odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání pěti let, spočívající v zákazu provozování investičních činností, poskytování finančního a investičního poradenství. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 5. 2016, č. j. 4 T 58/2016 - 46, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným na náhradu škody, a to poškozenému B. H. částku 4.300.000,- Kč, poškozenému R. K. částku 1.480.000,- Kč, poškozenému M. Č. částku 1.300.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. L. uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody, a to poškozenému M. D. částku 350.000,- Kč, poškozené Randi Group s. r. o. částku 1.300.000,- Kč, poškozené L. Č. částku 151.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému L. K. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. B. na náhradu škody částku 395.154,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli dále poškozený M. D. a poškozený B. H. odkázáni se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný M. L. byl dále rozsudkem Vrchního soudu v Praze zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1 KZV 151/2015-87, podané u Městského soudu v Praze dne 8. 11. 2016, pro skutky kvalifikované jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněného L. K. ohledně bodů III. c), e) vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
4) Obvinění M. L. a L. K. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 50/2017, dovolání. [Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 802/2018 byla trestní věci obviněného L. K. původně vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 671/2018 (spolu s věcí M. L.) vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí].
5) Obviněný M. L. podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, s výjimkou té části, kterou byl zproštěn obžaloby. Ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný především upozornil, že v rozsudku soudu druhého stupně bylo na str. 7 uvedeno, že má dovolatel společně a nerozdílně s obviněným K. zaplatit na náhradě škody poškozenému M. Č. částku ve výši 1.300.000,- Kč, přičemž tato částka rovněž zazněla při vyhlašování daného rozsudku, zatímco v odůvodnění na str. 10 je uvedena částka ve výši 430.000,- Kč. Dodal, že se nejedná o pouhou chybu v psaní, počtech či jinou zjevnou nesprávnost, ale o nesprávně uvedenou výši povinnosti zaplatit poškozenému náhradu škody ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Konstatoval, že k soudu prvního stupně podával žádost o povolení obnovy řízení, ve které shora citovanou vadu vytýkal. Dále je toho názoru, že nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného společného trestu, když odvolací soud nevymezil důvody, proč se v daném případě mělo jednat o pokračování v trestné činnosti. Následně vytýká zmatečnost v určení výše škody v případě poškozeného H., když na str. 3 rozsudku soudu odvolacího je uvedena částka ve výši 4.370.000,- Kč, na str. 7 částka ve výši 4.300.000,- Kč a na str. 9 částka ve výši 4.500.000,- Kč. Důvodnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledává ve skutečnosti, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest odnětí svobody. Rovněž namítl, že při rozhodování odvolacího soudu tento vytknul soudu prvního stupně „pravděpodobně“ nezhojitelnou vadu, spočívající v tom, že soud prvního stupně odsuzoval dovolatele za sbíhající se trestnou činnost, přičemž měl vyčkat právní moci předchozího rozsudku. Na základě shora uvedeného proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na uvedeném závěru setrval obviněný i prostřednictvím konečného návrhu, který u veřejného zasedání přednesla jeho obhájkyně.
6) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obviněných a obecně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolání obviněného M. L. uvedl, že za částečně důvodné je nutné považovat námitky týkající se výroku o náhradě škody poškozenému M. Č. Dodal, že nemá k dispozici zvukový záznam z průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem, pokud by však bylo tvrzení dovolatele pravdivé, neměla by přiznaná náhrada škody oporu v provedeném dokazování. Za bezpředmětné pak považuje námitky týkající se údajné zmatečnosti stanovení výše škody v případě poškozeného B. H. Konstatoval, že údaj ze skutkové věty je nejasný, avšak na tyto okolnosti poukázal již odvolací soud a nelze zhoršovat postavení obviněných. Námitky týkající se uložení společného trestu nepovažuje rovněž za důvodné, když se dle jeho názoru měl postup podle §45 odst. 1 tr. zákoníku týkat dílčího útoku, který je uveden pod bodem 3) výroku o vině. Dodal, že obviněný konkrétní námitky týkající se pokračování v trestné činnosti neuvedl. Konečně uvedl, že nepřiměřenost trestu není žádným dovolacím důvodem, když trest byl ukládán v mezích stanovených zákonnou sazbou. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. L. napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. Č. a dále ponechal na úvaze dovolacího soudu, zda bude postupovat podle §265m odst. 1 tr. ř. nebo §265m odst. 2 tr. ř. Na úvaze dovolacího soudu rovněž ponechal postup podle §261 tr. ř. ohledně obviněného L. K. Pro případ, že by byla vada napravitelná podle §131 odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pokud by soud nerozhodoval ve věci sám rozsudkem, navrhl, aby jakékoli rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní zástupkyně přítomná u veřejného zasedání po zjištění, že rozsudek byl skutečně ohledně poškozeného Č. vyhlášen na přiznání nároku na náhradu škody ve výši 1 300 000 Kč, přestože se poškozený připojil k trestnímu řízení pouze s částkou 430 000 Kč, preferovala postup dovolacího soudu ve smyslu písemného vyjádření ohledně tohoto obviněného a spoluobviněného K. ve smyslu §265m odst. 2 tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného M. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným M. L. (dále jen „obviněným“, příp. „dovolatelem“) vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
11) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
12) K dovolání obviněného musí Nejvyšší soud uvést následující. Námitky ohledně výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. Č. dovolací soud shledal důvodnými. V obecné rovině je nutno připomenout, že podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §229 odst. 1 tr. ř. není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.
13) Účelem trestního řízení je vyslovení viny či neviny a případné uložení trestu. K tomuto pak vede trestní soud řízení, a to postupem podle §2 odst. 5 tr. ř., který stanoví rozsah dokazování. Pokud je v trestním řízení rozhodováno též o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo o vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, je tak činěno v řízení adhezním. Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§43 odst. 3) a když o tomto nároku rozhoduje soud v trestním řízení. Adhezní řízení ovšem netvoří žádnou samostatnou, časově či jinak formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského nebo obchodního zákoníku nebo zákoníku práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního řádu. (Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, 2830 2831 s.).
14) Soud nárok na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení přizná (zcela nebo částečně), jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení. Naopak pokud podle výsledků dokazování není podklad pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo (§229 odst. 1 tr. ř.), soud odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud odkáže poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem, jestliže v hlavním líčení, ať již z jakéhokoli důvodu, přizná uplatněný nárok jen zčásti (§229 odst. 2). (Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, 2832 s.). 26. Na tomto místě je zapotřebí konstatovat, že v dané věci uplatnil poškozený M. Č. svůj nárok na náhradu škody řádně a včas.
15) Ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 50/2017 je nesprávně (jak vyplynulo z důkazů založených ve spise) uvedena výše povinnosti nahradit škodu společně a nerozdílně obviněným M. L. a L. K. poškozenému M. Č. ve výši 1.300.000,- Kč, namísto částky 430.000,- Kč. Jak již správně uvedl Městský soud v Praze ve svém přípisu ze dne 23. 3. 2018, popř. též tímto přípisem i Vrchní soud v Praze, nejedná se o zřejmou nesprávnost ve vyhotovení rozhodnutí, kterou by bylo možno podle §131 tr. ř. napravit, neboť bylo zjištěno, že takto vadně byl již rozsudek odvolacího soudu vyhlášen. V daném případě je z provedeného dokazování zřejmé, jakož i z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, podle jakého hmotněprávního předpisu postupovaly při rozhodování o uplatněných nárocích na náhradu škody, proč považovaly za splněné zákonné znaky daných ustanovení, o která své závěry opřely, avšak v rozporu s nimi odvolací soud v tomto ohledu chybně vyhlásil výrok o náhradně škody ve vztahu k poškozenému M. Č.
16) V návaznosti na uvedené je nutno v první řadě uvést, že Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudu druhého stupně, že výsledky dosavadního dokazování skýtaly dostatečný základ pro věcné rozhodnutí o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody způsobenou trestnou činností obviněných. Zásadně se ztotožnil se zjištěními, jež byla podkladem pro rozhodnutí o nárocích poškozených, včetně poškozeného M. Č. (pokud se týče částky 430.000,- Kč). S ohledem na shora uvedené nemohl obstát výrok o povinnosti obviněného M. L. a L. K. společně a nerozdílně podle §228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozenému M. Č. ve výši 1.300.000,- Kč, namísto částky 430.000,- Kč, jak uvedl odvolací soud. Jestliže obviněný poukázal na to, že mu byla uložena povinnost k náhradě škody mj. v rozporu s odůvodněním rozhodnutí o nároku na náhradu škody, lze takovou námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
17) Odlišná situace však nastala v souvislosti s námitkami obviněného M. L. stran určení výše náhrady škody vůči poškozenému B. H. (tuto námitku již nelze z důvodů níže rozvedených pod dovolací důvod podřadit). Podle již zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze byli oba obvinění společně a nerozdílně zavázáni k zaplacení náhrady škody poškozenému ve výši 4.500.000,- Kč. Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací nově rozhodl tak, že povinnost k náhradě škody zmíněnému poškozenému ve výrokové části citovaného rozhodnutí spočívá v zaplacení částky ve výši 4.300.000,- Kč. Obviněný namítá „zmatečnost“ v určení této konkrétní výše škody, a to z důvodu, kdy se v několika pasážích napadeného rozhodnutí objevují ve vztahu k poškozenému B. H. různé částky. Konkrétně se jedná o uvedení částky v tzv. skutkové větě rozhodnutí odvolacího soudu, kde je uvedena částka 4.370.000,- Kč [skutek 2. b), str. 3 napadeného rozsudku], dále ve výroku o náhradě škody částka 4.300.000,- Kč (str. 7 napadeného rozsudku), částka 4.500.000,- Kč v rámci odůvodnění (str. 9 napadeného rozsudku). S odlišně uvedenou částkou ve vztahu k výroku o náhradě škody z již zrušeného rozsudku soudu nalézacího, se již vypořádal soud odvolací, a to především na str. 16 odůvodnění svého rozhodnutí. V řízení bylo prokázáno, že oba obvinění společně postupně vykázali za účelem údajného zhodnocení formou investic v 15 hotovostních splátkách od poškozeného B. H. finanční prostředky v celkové výši 4.500.000,- Kč. Rovněž bylo zjištěno, že poškozenému byla nějaká částka vrácena, přičemž nebylo postaveno na jisto, o jakou konkrétní výši se jedná. Odvolací soud proto postupoval ve prospěch obou obviněných tak, že na základě provedeného dokazování, vzal za prokázané, že se jednalo o částku maximálně ve výši 200.000,- Kč (přičemž skutečná vrácená částka je pravděpodobně ještě nižší). Z hlediska trestního práva, k dokonání daného trestného činu v příslušné kvalifikované skutkové podstatě, pro kvalifikaci trestného činu podvodu, je rozhodující celá vylákaná částka, tedy částka 4.500.000,- Kč. Následné vrácení částky určené jako 200.000,- Kč je možno posuzovat pouze jako náhradu škody. Částka uvedená ve výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu, ve výroku o náhradě škody (str. 7), ve výši 4.300.000,- Kč je tedy správná, určená rozdílem mezi celkovou vylákanou částkou na poškozeném a vrácenými prostředky. Částka 4.370.000,- Kč uvedená na straně 3 je údajem, ke kterému soud dospěl rozdílem mezi celkovou vylákanou částkou a částkou 130.000,- Kč (4500000 – 130000 = 4370000), kterou poškozený v postavení svědka uvedl také jako možnou a pravděpodobnou výši vrácené částky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval ve prospěch obviněných, nejistotu ohledně přesné výše vrácené částky poškozenému zhojil tím, že uvěřil výpovědím obviněných a vrácenou částku určil ve výši 200.000,- Kč. Soud tak v dané pasáži pouze chybně uvedl mezitímní výpočet výše škody. K námitce ohledně částky uvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 9 je vhodné uvést, že ji nelze přisvědčit již vůbec, neboť se jedná o citaci skutkových zjištění z již zrušeného rozsudku nalézacího soudu (viz popsáno shora). Vzhledem k částečné náhradě škody ve výši 200.000 Kč, kdy odvolací soud vycházel ze zásady v pochybnostech ve prospěch obviněných a při existenci tvrzení o vrácení částky 130 000 Kč a 200 000 Kč, se přiklonil k částce vyšší, ke které bylo nutno při rozhodování o náhradě škody přihlédnout, jež je zároveň určená ve prospěch obviněných, byla odvolacím soudem ve výroku o náhradě škody správně určena částka 4.300.000,- Kč.
18) Obviněný současně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který podřadil námitku, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď tvrzení že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo tvrzení, že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 až §42tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19) Námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20) Vrchní soud v Praze ukládal obviněnému souhrnný společný trest, kdy rozpětí trestní sazby činilo 8 až 12 let. Soud dospěl k závěru, že na obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody uloženým v horní polovině této trestní sazby, a to v trvání 11 let. Trest byl tedy uložen v rámci sazby stanovené zákonem, a proto námitky obviněného vůči jeho délce nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádný jiný, byť obviněný může osobně takový trest pociťovat jako vysoký. Při určení výše trestu postupoval odvolací soud podle kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, přitěžující okolnosti ve smyslu §42 tr. zákoníku shledal v tom, že obviněný páchal trestnou činnost po delší dobu, na více osobách, s rozmyslem a po předchozím uvážení, a že spáchal více trestných činů, přičemž jde o závažnější trestnou činnost. Naopak polehčující okolnost nebyla na straně obviněného shledána, kdy soud zvláště zdůraznil, že obviněný již byl dříve, než trestnou činnost spáchal, odsouzen za stejnou trestnou činnost. Podmínky ve smyslu §43 odst. 2 a §45 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného společného trestu byly dány.
21) V souvislosti s všeobecnou námitkou obviněného, že „odvolacím soudem nebyly řádně specifikovány podmínky pro uložení souhrnného společného trestu“ nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné s ohledem na tuto neurčitou námitku opětovně odůvodňovat princip souhrnného a společného trestu, když soud druhého stupně ve svém rozsudku dostatečným způsobem odůvodnil, proč v případě trestné činnosti byly dány důvody pro použití ustanovení §45 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na straně 20, kde se odvolací soud vypořádal s otázkou souhrnného trestu a rovněž reagoval na námitku obviněného, že souhrnný trest mu měl být ukládán také ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 6. 2014, který byl obviněnému doručen dne 31. 10. 2014 (správně soud odvolací poukázal na ustanovení §314e odst. 7 tr. ř.). Nad rámec odůvodnění ohledně otázky souhrnného trestu soudem druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit např. na rozhodnutí č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr., které mj. jednoznačně stanoví, že „více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující-byť nepravomocný-rozsudek za nějaký trestný čin. Rovněž k otázce pokračujícího trestného činu a dílčího útoku pokračujícího trestného činu se odvolací soud vyjádřil a vysvětlil (str. 19), proč obviněnému musel ukládat také trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (společný trest). Jak však již Nejvyšší soud uvedl shora, námitka obviněného v souvislosti s problematikou souhrnného a společného trestu spočívala v tvrzení obviněného, že „odvolacím soudem nebyly řádně specifikovány podmínky pro uložení souhrnného společného trestu“, k čemuž Nejvyšší poznamenává (jak již uvedl shora), že v daném případě nejde o hmotně právní námitku, navíc nelze argumentaci obviněného přisvědčit, neboť odvolací soud svůj postup při ukládání souhrnného společného trestu dostatečně odůvodnil. V reakci na námitku obviněného ohledně tzv. „pravděpodobně nezhojitelné vady“ je vhodné uvést, že soudu prvního stupně byl odvolacím soudem vytknut postup, kdy věděl, že v jiné věci byl již vyhlášen rozsudek a nevyčkal rozhodnutí odvolacího soudu, aby pak sám mohl soud prvního stupně uložit souhrnný trest. Jak vyplynulo z rozhodnutí odvolacího soudu, sám tento postup soudu prvního stupně napravil, když v době svého rozhodování zjistil, že věc, která je v souběhu, byla již pravomocně skončena, a proto sám souhrnný trest uložil. Tudíž šlo ze strany odvolacího soudu o pouhou výtku procesní (srov. rozh. č. 27/1971-III. Sb. rozh. tr.). V neposlední řadě je ve vztahu k tvrzení obviněného, že mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu (§44 tr. zákoníku) a nerespektování tohoto postupu zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 399/2017, ve kterém tento mj. uvedl, že „požadavek aplikace §44 tr. zákoníku je založen na námitce nepřiměřenosti trestu“. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu není však podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř.
22) Ačkoli trestní věc obviněného L. K. byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí (viz shora) ohledně obviněného M. L. a podle §261 tr. ř. též ohledně L. K., dospěl Nejvyšší soud při přezkoumání dovolání obviněného M. L. k závěru, že důvod dovolání, na základě něhož rozhodl ve prospěch obviněného M. L., prospívá také obviněnému L. K., byla na základě této skutečnosti ve vztahu k obviněnému L. K. aplikována tzv. zásada beneficium cohaesionis (srov. §265k odst. 2 věty třetí tr. ř.). Vzhledem ke skutečnosti, že ohledně výroku o náhradě škody ohledně obviněného M. Č. nebylo nutno provádět obsáhlejší dokazování (§265r odst. 7 tr. ř.), mohl Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. poté, co podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 6 To 50/2017, a to pouze ve výroku o náhradě škody, jimž byla obviněnému M. L. a L. K. společně a nerozdílně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Č., bytem S., H., částku ve výši 1.300.000,- Kč a za situace, kdy současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, sám ve věci rozhodnout tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění M. L. a L. K. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. Č., bytem S., H., částku ve výši 430 000 Kč, což je částka, o kterou se obvinění obohatili a s jejíž náhradou se poškozený připojil k trestnímu stíhání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu