ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.781.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 781/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2018 o dovolání obviněného A. L. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 21/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný A. L. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 46 T 21/2017, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tohoto rozsudku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že jeho jednání právně posouzené jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nedosahuje takového stupně společenské závažnosti, aby bylo možno jej považovat za jakýkoliv trestný čin a s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe považuje za dostačující uplatnění pouze přestupkové odpovědnosti. Dále zdůraznil, že v jeho jednání absentuje úmysl vykonávat přímé a svrchované panství nad předmětným mobilním telefonem. Pokud jde o jednání pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně poukázal na skutečnost, že poškozená nedala souhlas s jeho trestním stíháním, přičemž namítá, že v předmětné době existoval mezi ním a poškozenou partnerský vztah. I zde se pak domáhá aplikace subsidiarity trestní represe a posouzení jeho jednání jako možného přestupku. Zároveň zpochybnil i relevanci zjištěné škody, neboť namítá, že jeden z dokladů k opravě se vztahuje k pozdějšímu období. Dále poukázal na to, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoliv to trestní zákoník ve spojení s právem Evropské unie neumožňuje. Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody dále obviněný zpochybňuje opodstatněnost jeho uložení v nepodmíněné formě, což ve výsledku považuje za trest nepřiměřeně přísný. Na základě shora uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 5 To 338/2017, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka obviněného ve vztahu k naplnění objektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku obsahově míří spíše na zpochybnění znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu §205 tr. zákoníku, přičemž tento znak ve skutkové podstatě zločinu loupeže obsažen není. Tato námitka obviněného se tak míjí s užitou právní kvalifikací. Dále státní zástupce uvedl, že ve vztahu k jednání pod bodem 1) neobstojí ani námitka obviněného spočívající v uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť v posuzované věci nejde o takové okolnosti, které by svou závažností neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dále státní zástupce poukázal na to, že obviněný pominul, že okolnosti zakládající nutnost vyžádat si souhlas poškozené s jeho trestním stíháním se posuzují ve vztahu k době, kdy je vedeno trestní stíhání, nikoli k době, kdy došlo ke stíhanému jednání, přičemž soudy obou stupňů správně dovodily, že mezi obviněným a poškozenou již nebyl v době vedení trestního stíhání vztah takové kvality, který by bylo možné považovat za vztah druha a družky či vztah jemu obsahově podobný. K výhradám obviněného proti uloženému trestu vyhoštění státní zástupce uvedl, že obviněný v této věci není osobou, na níž by dopadaly výluky trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zmínil, že v této věci není prostor k aplikaci obviněným prosazovaného principu přímého účinku nedostatečně implementované Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS s významem pro EHP (dále jen “směrnice”). Jednání obviněného podle jeho názoru lze považovat za intenzivní do té míry, že odůvodňuje uložení trestu vyhoštění i přes to, že obviněný požívá občanství Evropské unie. Pokud obviněný nesouhlasí s uloženým trestem odnětí svobody, státní zástupce poukázal na to, že námitky nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Závěrem státní zástupce uvedl, že ve věci neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
5. V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství opětovně poukázal na to, že jeho jednání posouzené soudy podle §173 odst. 1, §178 odst. 1, 2 a §228 odst. 1 tr. zákoníku je zveličováno. Podle obviněného šlo o pouhou bagatelní a nezávažnou hádku, a tudíž mělo být uplatněno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s trestem vyhoštění zmiňuje skutečnosti již uplatněné v dovolání a odkazuje na nutnost aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1216/2014 na předmětnou trestní věc. Trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný a nezákonný, a proto trvá na vyhovění svého dovolání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. K prvnímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Nejvyšší soud s ohledem na charakter v dovolání uplatněných námitek musí uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami [před soudem prvního stupně uvedl, že si poškozená vše vymyslela. Mobilní telefon mu dobrovolně půjčila. Okno rozbila poškozená nebo její známý viz str. 3 rozsudku. O mobilní telefon ji požádal – půjčila mu ho dobrovolně, a když v afektu opouštěl byt, zapomněl jej vrátit. Výpověď poškozené je nepravdivá a vykazuje řadu nepřesností. Žádný důkaz nepotvrzuje, že měl rozbít okno, došlo pouze k roztržce, která je soukromé povahy a měla být postoupena jako možný přestupek (bod 1 rozsudku). Nikdo neviděl, že by způsobil škodu, relevantní je pouze doklad na škodu 1. 745 Kč (bod 2 rozsudku). Ničeho se nedopustil. Je občanem EU – nebyly naplněny znaky pro jeho vyhoštění – ohrožení v oblasti veřejného pořádku nebo bezpečnosti (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně)], se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazů vztahující se ke spáchání předmětného trestného činu a z něho vyplývající nesprávné skutkové zjištění a hmotněprávního posouzení, jakož i absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe, které lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Nad rámec své přezkumné činnosti musí Nejvyšší soud uvést (s ohledem na charakter obviněným uplatněných námitek nad rámec již uvedeného v bodě 7 a 8 tohoto usnesení), že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
12. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného, a to včetně výše jím způsobené škody, byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků, znaleckým posudkem či listinnými důkazy, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, bagatelizující jeho jednání, hodnotící ho jako běžný partnerský konflikt. Argumentuje-li obviněný ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, že jeho úmyslem nebylo vykonávat vlastnické právo nad mobilním telefonem poškozené, a proto nemohla být naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, doplňuje Nejvyšší soud, že uvedený trestný čin spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Znakem uvedené skutkové podstaty tedy není úmysl výkonu “všech atributů vlastnického práva”, jak se mylně domnívá obviněný, nýbrž úmysl zmocnit se cizí věci, který může být chápán i jako úmysl dočasného užívání či dispozice s takovou cizí věcí. Soudy nižších stupňů bylo na základě provedených důkazů prokázáno, že se obviněný zmocnil za použití násilí mobilního telefonu poškozené (zkroutil ji ruku za záda, kousl ji do ruky, aby uvolnila stisk ruky, ve které držela telefon, který ji pak vytrhl z ruky a s ním odešel).
13. Ve vztahu k námitkám vztahujícím se k nedostatku souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného Nejvyšší soud podotýká, že správně nižší soudy vyložily ve svých odůvodněních, že nutnost orgánů činných v trestním řízení vyžádat si souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného, se posuzuje ve vztahu k době, kdy trestní stíhání má být či je vedeno a nikoli k době, kdy došlo k samotnému trestně stíhanému jednání. V konkrétním případě lze uzavřít, že v době trestního stíhání nebyl vztah mezi obviněným a poškozenou takového charakteru, aby založil podmíněnost trestního stíhání obviněného souhlasem poškozené (viz str. 6 usnesení soudu druhého stupně).
14. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněného, vyhovují odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zákonným ustanovením (§125 odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla zahrnovat. Ze spisu k otázce trvání partnerského vztahu obviněného s poškozenou v době konání trestního řízení vyplynulo, že od 12. 3. 2015 nelze hovořit o partnerském vztahu, neboť sama poškozená uvedla, že „obviněného vyhodila“.
15. K druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že z uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jinými slovy řečeno obsahem námitek musí být skutečnost, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
16. Obviněný v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu namítl, že mu jako občanu Rumunska, a tedy současně občanu Evropské unie, byl uložen nepřípustný trest vyhoštění z České republiky. Nepřípustnost trestu spatřuje obviněný zejména v tom, že jednání, kterým byl uznán vinným, nenaplnilo míru „závažnosti“ ohrožení některého ze „základních“ zájmů společnosti, tak jak ji vyžaduje předmětná směrnice.
17. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám uvádí, že podle §80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle §80 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
18. Podle §419a tr. zákoníku tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie:
1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV;
2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV;
3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu;
4) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí;
5) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/123/ES ze dne 21. října 2009, kterou se mění směrnice 2005/35/ES o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za protiprávní jednání;
6) Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány;
7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. června 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí;
8) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS;
9) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady 2005/222/SVV;
10) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii.
19. Je tak zcela zřejmé, že vzdor tvrzení obviněného o absenci implementace jím zmiňované směrnice, byla tato směrnice novelou tr. zákoníku provedenou zák. č. 141/2014 Sb. v ustanovení §419a tr. zákoníku uvedena jako jeden z předpisů Evropské unie, které jsou v tr. zákoníku zapracovány.
20. Nejvyšší soud dále konstatuje, že dotčená směrnice v tzv. konsolidovaném znění v bodě 1 preambule stanoví, že občanství Unie přiznává každému občanu základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě o založení Evropského společenství a v opatřeních přijatých k jejímu provedení. V bodě 22 preambule se uvádí, že Smlouva o založení Evropského společenství, jakož i opatření přijatá k jejímu provedení umožňují omezit právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, přičemž shodné důvody pro omezení vstupu a práva pobytu, podle kterého smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie jsou uvedeny v čl. 27 odst. 1 směrnice. V návaznosti na to směrnice stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby, dále že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje a konečně, že osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice). Diferencovaný status občanů Unie pobývajících na území jiného členského státu se podle směrnice projevuje mimo jiné tím, že hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území (viz čl. 28 odst. 2 směrnice). Podle směrnice rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno proti občanům Unie, kteří a) posledních deset let měli pobyt v hostitelském členském státě nebo b) jsou nezletilými osobami, kromě případů, kdy je vyhoštění v nejlepším zájmu dítěte, jak je stanoveno v Úmluvě OSN o právech dítěte ze dne 20. 11. 1989 (viz čl. 28 odst. 3 směrnice). Směrnice obsahuje i ustanovení, podle něhož hostitelský členský stát nesmí vydávat rozhodnutí o vyhoštění jako formu sankce nebo jako právní důsledek trestu odnětí svobody, pokud nejsou splněny požadavky článků 27, 28 a 29 směrnice (viz čl. 33 směrnice). Směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti směrnice (viz čl. 37 směrnice). Členské státy byly povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí do 30. 4. 2006, přičemž tato opatření přijatá členskými státy musela obsahovat odkaz na směrnici nebo musel být takový odkaz učiněn při jejich vyhlášení (viz čl. 40 odst. 1 směrnice).
21. Smyslem citovaných ustanovení mimo jiné je garantovat občanům Unie pobývajícím na území jiného členského státu takovou míru ochrany před vyhoštěním, která zajišťuje reálnost principu, podle něhož Unie je prostorem volného pohybu osob.
22. V České republice jsou ve vztahu k občanům Evropské unie výše uvedené podmínky uložení trestu vyhoštění obsaženy v ustanoveních §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku a lze je považovat prakticky za doslovnou implementaci předmětné směrnice. Podle těchto ustanovení soud neuloží trest vyhoštění, jestliže je pachatel občanem Evropské unie a má na území České republiky povolen trvalý pobyt, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku; pachatel je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu; pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
23. Privilegovaná úprava, která občanům Evropské unie poskytuje zvýšenou ochranu před trestem vyhoštění, se podle doslovného znění trestního zákoníku nevztahuje na jiné občany Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku. Formálně vzato jsou občané Evropské unie, kteří nejsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, postaveni naroveň ostatním cizincům, tj. občanům jiných než členských států Evropské unie, neboť se na ně vztahuje ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1216/2014].
24. Ve světle výše uvedených skutečností je tak nutné, aby soudy v rámci své rozhodovací činnosti vykládaly ustanovení §80 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k jiným občanům Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, způsobem slučitelným s citovanou směrnicí, zejména s ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice. V těchto ustanoveních jsou totiž obsažena obecná hlediska, kterými je třeba se řídit při ukládání trestu vyhoštění občanům Evropské unie, na které se nevztahuje privilegovaná úprava trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku.
25. Lze tedy shrnout, že uložení trestu vyhoštění občanům Evropské unie podle §80 odst. 1 tr. zákoníku je přípustné, jestliže se tak stane z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, a to v podobě skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, navíc v souladu se zásadou přiměřenosti. Takto je v kontextu shora uvedených informací třeba interpretovat podmínku, že uložení trestu vyhoštění vyžaduje „bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem“.
26. Nejvyšší soud tak nepřisvědčil námitce obviněného, neboť shledal [oproti trestní věci obviněného vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1216/2014], že trest vyhoštění byl obviněnému uložen zcela v souladu se zákonem, a to i podle všech hledisek uvedených v §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, avšak výkladově korigovaných ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice. Jak soudy nižších stupňů správně argumentovaly, bylo zjištěno, že obviněný byl na území České republiky již dvakrát soudně trestán, a to za majetkovou trestnou činnost, přičemž mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 3 T 121/2004 uložen na dobu dvou let trest vyhoštění z území České republiky a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 194/2013 trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce jednoho roku. Na území Rumunska byl pak obviněný soudně trestán celkem pětkrát. Je tedy zcela zřejmě, že obviněný nejen že od svého protiprávního jednání neupustil, ale toto ještě dále stupňoval, neboť se v projednávaném případě dopustil mimo jiné také násilného trestného činu [přiměřeně roz. č. 10/1974 Sb. rozh. tr.]. Je zcela zřejmé, že již dříve uložené tresty (jakož i trest vyhoštění) neměly na obviněného žádný výchovný vliv a páchání trestné činnosti se stalo součástí jeho životního stylu. Jeho přítomnost na území České republiky je tedy nežádoucí, neboť obviněný jednáním poškozoval nejen majetek, ale i bezpečnost lidí a obecný zájem na respektovaném společenském soužití, k páchání trestné činnosti nemá kritický náhled, trestnou činnost bagatelizuje a z předchozích výchovných trestů si nevzal ponaučení, přičemž jeho trestná činnost má vzestupnou tendenci v rámci své škodlivosti pro společnost, což jsou důvody pro vyhoštění v souladu s výše uvedenými ustanoveními. Z předchozích soudních rozhodnutí pro obviněného jasně vyplynulo, jaká na území České republiky existují pravidla chování a že není vyloučeno mj. také uložení trestu vyhoštění při nerespektování těchto pravidel. Ta skutečnost, že obviněnému byl ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 194/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 66/2013 uložen také trest vyhoštění, jednoznačně prokazuje, že měl obviněný informace k možnému uložení trestu vyhoštění při nerespektování pravidel chování, a nic na tom nemění ani skutečnost, že uvedený trest (vyhoštění) nebyl po rozhodnutí Nejvyšším soudem sp. zn. 7 Tdo 1216/2014, kterým bylo výše uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušeno, již Městským soudem v Praze po vrácení věci, znovu uložen. Gradace trestné činnosti, násilná trestná činnost a spáchání více trestných činů, to vše jsou okolnosti, které (s ohledem na výše uvedené skutečnosti) uložení trestu vyhoštění (v souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními) odůvodňují.
27. Ve vztahu k argumentaci obviněného, že jeho jednání – pokud by bylo prokázáno, že se ho dopustil, mělo být posouzeno podle ustanovení §12 tr. zákoníku a ev. postoupeno k projednání jako přestupek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud jde o jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jednalo se o zločin loupeže, kdy jednání obviněného naplňující znaky zmíněného trestného činu v posuzované věci svojí závažností nevybočuje z běžně se vyskytujících podstat trestných činů dané skutkové podstaty (nelze dovodit, že by šlo o banální žárliveckou roztržku, násilí obviněného se stupňovalo), nelze přehlížet ani skutečnost, že obviněný byl uznán vinným několika trestnými činy, (byť ve vztahu k §178 a §228 odst. 1 tr. zákoníku se dovolával aplikace §163 tr. ř. – jeho aplikaci však neuplatnil ani podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přesto na tuto námitku Nejvyšší soud reagoval – viz bod 13, avšak ztotožnil se se závěry nižších soudů). V souvislosti s námitkou obviněného na použití §12 odst. 2 tr. zákoníku lze odkázat na kritéria vymezená k možnosti aplikace tohoto ustanovení v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.], na uvedenou námitku reagoval také již soud druhého stupně na straně 7 svého usnesení. Logicky byl rovněž odvolacím soudem odůvodněn výrok o náhradě škody (viz str. 8), který mj. vycházel ze zjištění – ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví cen a odhady se specializací na movité věci, se kterým se Nejvyšší soud ztotožňuje [správnost úvah soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale také dalších důkazů – viz č. l. 192, 211, 217 a 232 – již zmíněného znaleckého posudku]. Obstát nemohla ani námitka obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. V souvislosti s otázkou trestu a možnosti dovolání proti výroku o nesprávně uloženém trestu je nezbytné odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které se zabývá problematikou námitek uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dále považuje Nejvyšší soud ve vztahu k otázce přiměřenosti trestu zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Z výše uvedených rozhodnutí vyplývá, že námitka, na kterou obvinění (obecně), rovněž však i obviněný v předmětné trestní věci, poukazují, že jim „byl uložen nepřiměřeně přísný, exemplární, odstrašující trest“, je námitku, pod uvedené dovolací důvody nepodřaditelnou.
28. V kontextu výše uvedených skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného pouze v části námitek, uplatněných v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné, ostatní námitky obviněného směřovaly proti skutkovému zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přičemž takové námitky je nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř., částečně také §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] označit za právně irelevantní.
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu