ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.850.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 850/2018-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovoláních, která podali obvinění J. K. , a L. M. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 40 T 5/2017 , byli obvinění M. D., J. K. a L. M. (dále též „obvinění“) shledáni vinnými zvlášť závažným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výroku rozsudku jmenovaného soudu.
2. Za tento trestný čin byl obviněný J. K. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí 2 ks zde specifikovaných mobilních telefonů. Obviněný L. M. byl za výše uvedený trestný čin odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí 3 ks zde konkretizovaných mobilních telefonů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození F. V. a P. V. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. D. a o zproštění obviněných V. M. a Z. M. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
3. Odvolání obviněných J. K. a L. M. byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018 , podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění J. K. a L. M. (dále též „dovolatelé“) dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný L. M. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
5. Obviněný J. K. v odůvodnění svého dovolání předně soudům obou stupňů vytknul porušení §2 odst. 5 tr. ř. s tím, že se nevypořádaly se všemi skutečnostmi, jež uvedl na svou obhajobu, a poté poukázal na rozpory, které podle něj nebyly náležitě vyhodnoceny. Prvně zmínil konstatování soudu o jeho „opakovaném naléhání“, za které je považována jeho věta, již měl pronést v baru A., a to „J., řekni, jak to je, ať je klid“ . Namítl, že tato věta nevyplývá ze žádného důkazu a že nebylo prokázáno, že by ji pronesl ve smyslu pohrůžky násilí, přičemž nikdo ze svědků nepotvrdil, že by na ně působil nějak výhrůžně. Dále uvedl, že podle soudu měl být součástí skupiny lidí po celou dobu jejich působení na území České republiky a že s nimi měl jednat od 30. 10. 2016, byť tomu odporují veškeré důkazy, a jak výpovědi svědků, tak záznamy telefonních hovorů prokazují, že se s těmito lidmi (L. M., M. D. atd.) setkal až náhodně dne 3. 11. 2016. V této souvislosti soudům nižších stupňů vytknul přehlížení svědeckých výpovědí či výpovědí spoluobviněných, jež potvrzují, že jej neznají (resp. že jej obviněný L. M. zná jen jako přítele jeho družky), že v celé záležitosti nijak nefiguruje a že v baru A. i v bytě L. M. byl jen náhodně. Odmítl rovněž argumentaci, podle níž působil v baru A. či v bytě L. M. stejně výhrůžně jako spoluobvinění, a to údajně již svojí přítomností, jelikož pro to neexistuje žádný důkaz, když ani svědci (YYYYY *), QQQQQ *) či WWWWW *)) neuvedli, že by je zastrašoval, vydíral nebo že by z něj měli strach. Dále připomněl tvrzení soudu o tom, že QQQQQ *) se za jeho „dohledu“ přesunul vozidlem Z. M. k domu XXXXX *), což podle něj opět neplyne ze žádného důkazu. Namítl, že vina mu je prokazována výpovědí svědka QQQQQ *), který lže, když uvádí, že (obviněný J. K.) byl v předešlých dnech u domu V. a že dne 3. 11. 2016 tento dům označil, zatímco z provedeného dokazování vůbec nevyplývá, že by do 3. 11. 2016 u domu V. byl. Podle rozsudku nalézacího soudu se mu měl svědek QQQQQ *) svěřit též s místem původu peněz, což odmítl s tím, že od jmenovaného svědka se dozvěděl pouze to, že má peníze od kamaráda z B. p. s. A. Dále připomněl, že soud jej popisuje jako spolupachatele na základě tvrzení, že obviněným M. D. a L. M. nijak (ani slovně) nezabránil v jejich jednání, a že jeho pokus uklidnit situaci v baru A. výše citovanou větou považuje za jeho aktivní zapojení se. V daném kontextu zdůraznil, že je nelogické, aby se mohl aktivně zapojovat do rozhovoru lidí, jež viděl poprvé v životě a vyjma L. M. a QQQQQ *) pro něj byli zcela cizí. Zmínil rovněž, že podle rozsudku nalézacího soudu měl být přítomen vyhrožování v bytě L. M. v době, kdy podle YYYYY *) byl společně se svědkem QQQQQ *) nepřítomen, načež zdůraznil, že nemohl být současně na dvou místech, a tyto úvahy soudu označil za další důkaz koncipování rozsudku tak, aby jej udržel za každou cenu jako spolupachatele organizované skupiny.
6. V další části dovolání upozornil na svůj stav při prvotním výslechu konaném dne 7. 11. 2016, kdy v důsledku předchozího požití drog, únavy z výslechů a zadržení i navzdory přítomnosti advokáta nebyl schopen posoudit svou schopnost vypovídat pravdivě, takže do své výpovědi zakomponoval všechny informace, jež do té doby slyšel. Na podporu svého tvrzení poukázal na to, že u daného výslechu popřel užívání drog, byť byl jejich pravidelným uživatelem a v té době byl pod jejich vlivem, což nesdělil ani svému advokátovi, s nímž se viděli poprvé v životě, načež poznamenal, že i policejní orgán musel mít informace o jeho konzumaci drog. Poté připomněl, že soudy obou stupňů vycházely ze zprávy Vazební věznice Brno-Bohunice, z níž nevyplývalo jeho ovlivnění návykovými látkami, nicméně z pozdějšího sdělení ředitele vazební věznice plyne, že původně byly poskytnuty nesprávné informace, jelikož obviněný byl dne 10. 11. 2016 podroben vstupní lékařské prohlídce s pozitivním výsledkem na přítomnost pervitinu a marihuany. V dané souvislosti poukázal na sníženou schopnost poživatelů návykových látek reálně vnímat prožité skutečnosti a věcně je reprodukovat, pročež soudům nižších stupňů vytknul neprovedení jím navrženého důkazu, a to znaleckého posudku o jeho „příčetnosti“ v době jeho výpovědi učiněné dne 7. 11. 2016, jenž má vliv na objasnění skutku. Poté se ohradil vůči tvrzení nalézacího soudu, že měl být členem organizované skupiny, jelikož není žádný důkaz o tom, že by dostal či předal instrukce, nýbrž je svědeckými výpověďmi prokázáno, že už v bytě L. M. chtěl, aby mu tento zajistil cestu domů k rodičům, a pouze jeho doznání předkládá, že jeho pohnutkou bylo zjištění, kde bydlí XXXXX *). Dále označil za prokázané, že QQQQQ *) byl v B. u domu V. sám a sám od něj odešel v době, kdy tam obviněný J. K. již nebyl, a poté, co QQQQQ *) odjel za B. p. s. A. s WWWWW *), se ze své vůle vrátil do vozidla Z. M. Nesouhlasil proto s tvrzením nalézacího soudu, že QQQQQ *) byl pod jeho dohledem. Neztotožnil se ani s hodnocením jeho telefonického rozhovoru se svědkyní M. H. v jeho neprospěch, jelikož z přepisů je podle něj možné dovodit, že převážnou část pobytu v daném bytě, byl uzamčen na toaletě, kde si aplikoval drogu pervitin, na což svědkyně v rozhovoru poukazuje a popisuje i jeho stav poté, co jí otevřel dveře.
7. Následně vznesl výhrady vůči výroku o trestu rozsudku nalézacího soudu s tím, že jelikož se měl nyní souzené trestné činnosti dopustit v listopadu 2016, tj. před vyhlášením „rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 8 To 190/2017,“ měl mu být uložen souhrnný trest. Nesouhlasil ani s uloženým trestem propadnutí věci z důvodu nenaplnění podmínek podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jednalo o dva telefony, s nimiž nekomunikoval s nikým ze spoluobviněných, pouze z jednoho telefonu hovořil se svědkyní M. H. Podotkl, že telefon Sony X-peria nebyl použit v souvislosti se spácháním trestné činnosti a není ani jejím výnosem, nýbrž jej policii předal proto, aby vyvrátil pochybnosti o komunikaci. V neposlední řadě poukázal na (k dovolání přiložený) dopis, který obdržel od YYYYY *) po konání odvolacího řízení, v němž jmenovaný uvádí, že vypovídal nesprávně a před soudem měl strach z L. M. Závěrem vyjádřil názor, že jeho zamítnuté důkazní návrhy, tj. zpracování znaleckého posudku stran jeho ovlivnění návykovými látkami dne 7. 11. 2016 a znaleckého posudku o „pravdomluvnosti“ svědků QQQQQ *), WWWWW *) a YYYYY *) mají význam na zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
8. Obviněný J. K. ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, přičemž souhlasil, aby o jeho dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
9. Obviněný L. M. úvodem svého mimořádného opravného prostředku namítl několik závažných pochybení soudu spočívajících v nevyloučení důkazů provedených neprocesním způsobem, v neprovedení zcela zásadních důkazů a v neadekvátním hodnocení provedených důkazů, čímž podle něj došlo k porušení zásady bezprostřednosti, jakož i jeho práva na spravedlivý proces garantovaného zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §211 odst. 3 tr. ř., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
10. Poté přistoupil ke konkretizaci námitek, jimiž odůvodnil svůj názor o nesprávném právním posouzení skutku podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy že jednáním obviněných měla být způsobena značná škoda. Namítl, že daný skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž je s ním ve zřejmém rozporu, načež připomněl související úvahy nalézacího soudu a obsah některých důkazů s tím, že ve svědeckých výpovědích absentuje jakákoliv zmínka o výši peněz, jež mu měla být sdělena. V této souvislosti zdůraznil, že z výslechu obviněného M. D. neplyne, že by obviněný L. M. měl být při návštěvě QQQQQ *), kde se přítomné osoby měly dozvědět o výši finančních prostředků, které měl mít svědek YYYYY *) u sebe (40.000 USD), přičemž jeho neúčast v bytě QQQQQ *) dne 2. 11. 2016 mají potvrzovat i svědectví V. M. či K. M. Upozornil rovněž na nesourodost informací o výši finančních prostředků v jednotlivých výpovědích obviněných, kdy poukázal na svou výpověď, v níž nejprve uváděl výši 40.000 USD a poté výši 400.000 Kč, poté zmínil výpověď obviněného M. D. o výši 40.000 až 50.000 USD či dokonce až 15.000.000 USD, jakož i výpověď obviněného J. K., jenž hovořil o výši 90.000.000 Kč, načež opětovně podotkl, že nikdo z vyslechnutých nepotvrdil, že by mu měla být předána informace o výši peněz. Výhrady vznesl i vůči zjištění soudu prvního stupně, podle něhož měl obviněný J. K. informaci o tom, že v domě má být cca 90.000 USD, jelikož to odporuje výpovědi tohoto obviněného z přípravného řízení i hlavního líčení. Posléze namítl, že svědci YYYYY *), WWWWW *) ani QQQQQ *) neuvedli, že by dali obviněným informaci o množství peněz v domě nezletilého XXXXX *), resp. že pouze YYYYY *) uvedl, že od daného nezletilého očekává částku ve výši 200.000 Kč. Odmítl proto tvrzení, že soudy při aplikaci zásady in dubio pro reo akceptovaly pouze ty části výpovědí jmenovaných svědků, jež se navzájem podporovaly.
11. Další výhrady vztáhnul ke tvrzení o nesprávném právním posouzení znaku vymezeného v §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož měl trestný čin vydírání spáchat nejméně se dvěma osobami. Předně v daném kontextu popřel, že by v baru A. užil vůči poškozeným násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí či jiné těžké újmy, když navíc nebyl přítomen jednání s poškozenými po celou dobu, jelikož odešel dříve, jak vyplývá z výpovědí ostatních obviněných, a po celou dobu nebyl přítomen ani ve svém bytě, s čímž se soud rovněž nevyrovnal. Pak připomněl, že svědek QQQQQ *) nepotvrdil, že by jemu nebo svědkovi YYYYY *) měl v baru A. nějak vyhrožovat nebo použít násilí nebo se na něm podílet, nýbrž tento svědek uvedl, že nikdy nebyl přítomen tomu, že by obviněný L. M. někoho napadl, a to ani ve svém bytě. Zmínil i výpověď svědka D. D., zaměstnance baru A., jenž si v den incidentu rovněž ničeho nevšiml. Poté poukázal na výpověď svědka WWWWW *), který nebyl přítomen napadení YYYYY *) ze strany obviněných, a byť hovořil, že YYYYY *) dostal nafackováno a že na něj bylo mířeno zapálenou letlampou, neuvedl, že by pod těmito pohrůžkami byl k něčemu nucen nebo kde a kým měl dostat nafackováno. Nadto poznamenal, že z výpovědi WWWWW *) plyne, že mu (obviněný L. M.) po příchodu do jeho bytu připravil kávu, následně se bavil s obviněným M. D. a že ostatní se do hovoru nijak nezapojovali. Shrnul tedy, že u YYYYY*) je prokázána pouze jedna facka, k níž došlo v baru A. Dále konfrontoval tvrzení YYYYY *), že mu měl obviněný L. M. vyhrožovat vyhozením z okna, s výpovědí obviněného M. D., jenž uvedl, že tak jednal on v reakci na to, že na něj YYYYY *) foukal dým z marihuany. Podotkl, že obvinění byli usvědčeni zejména na základě výpovědi svědka YYYYY *) z přípravného řízení, který následně odmítl vypovídat a v průběhu odvolacího řízení napsal soudu druhého stupně dva přípisy, přičemž v prvním uvedl, že si v přípravném řízení vše vymyslel, zatímco v druhém tvrdil, že ho k prvnímu dopisu donutil obviněný L. M. Obviněný však takové donucení odmítl a odvolacímu soudu zaslal korespondenci, v níž ho YYYYY *) žádá o nákup určitého zboží výměnou za to, že bude vypovídat v jeho prospěch, a zároveň mu sděluje, že se bál říct skutečnou pravdu, na jejímž základě by obviněného L. M. pustili a tento by se mu mohl mstít za křivé svědectví. Posléze vyslovil nesouhlas se závěrem soudu druhého stupě, že výpovědi svědků se v podstatných rysech (co do jednání obviněných) navzdory některým rozporům shodují, jelikož podle něj si tito svědci vymýšlejí, aby bagatelizovali svou trestnou činnost, jež byla s odstupem času prokázána. Připomněl, že s ohledem na pochybnosti o věrohodnosti daných svědeckých výpovědí bylo žádáno připojení spisů z trestní věci, v níž byli tito svědci stíháni za jednání vůči nezletilému XXXXX *), načež si odvolací soud vyžádal pouze rozsudek Okresního soudu v Hodoníně v dané věci. Soudu druhého stupně proto vytknul, že si nevyžádal celý spis, aby mohl z výpovědí YYYYY *), WWWWW *) a QQQQQ *) zjistit konkrétní okolnosti případu, čímž došlo k rozšíření řady opomenutých důkazů a zabránění správnému zjištění skutkového stavu.
12. V poslední části dovolání brojil vůči tomu, že soudy nižších stupňů považovaly za stěžejní usvědčující důkazy rovněž výpovědi obviněných J. K. a L. M. učiněné v době krátce po jejich zadržení. V této souvislosti připomněl, že v hlavním líčení oba dovolatelé uvedli, že v přípravném řízení vypovídali pod vlivem drog, že si většinu výslechu nepamatují a skutečnosti si vymysleli tak, aby co nejvíce bagatelizovali svoji vinu a dosáhli případného propuštění ze zadržení. Vyslovil tudíž přesvědčení o nepoužitelnosti daných důkazů s tím, že z důvodu ovlivnění návykovými látkami nebyli ve stavu umožňujícím podání relevantní výpovědi, což má dokládat i sdělení MUDr. Sobotky, podle něhož byli dne 10. 1. 2017 podrobeni toxikologickému vyšetření, přičemž ještě po dvou měsících u nich byla zjištěna přítomnost těchto návykových látek, což svědčí o tom, že při zadržení a výslechu museli být pod jejich velmi silným vlivem. Upozornil rovněž na to, že při vzetí do vazby měl být ve spise označen jako „toxikoman“, zatímco na základě žádosti nalézacího soudu bylo MUDr. Holcem vyhotoveno potvrzení, že při přijetí měli dovolatelé negativní test na omamné a návykové látky, načež soud druhého stupně dospěl k nepodložené hypotéze, že si dané omamné či psychotropné látky opatřili pravděpodobně v době jejich vazebního stíhání. Takový závěr označil za hrubé porušení zásady in dubio pro reo , jakož i zasažení problematiky opomenutých důkazů, jelikož obhajoba navrhovala zpracování nejméně odborného vyjádření k možnosti ovlivnění dovolatelů předmětnými látkami v době výslechu. V návaznosti na to uvedl, že THC se může v moči vyskytovat i po dobu několika měsíců od posledního užití, pokud tomu předchází jejich dlouhodobé užívání jako v případě dovolatelů, načež v obecnosti zmínil různé možnosti vlivu omamných a psychotropních látek na vnímání člověka, projevující se mj. ve snížené věrohodnosti svědka. Zdůraznil proto, že pokud jsou pravidelní uživatelé těchto látek v postavení svědků či obviněných, je nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení měly na zřeteli negativní vliv daných látek na posuzování jejich věrohodnosti, k čemuž odkázal příkladmo na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 1/02.
13. Obviněný L. M. ve světle výše uvedeného uzavřel, že o jeho vině nesvědčí žádný použitelný a nezpochybnitelný přímý důkaz ani ucelený řetězec důkazů nepřímých. Shora popsané porušení jeho ústavně garantovaných práv tak podle něj zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k tomu, že odvolací soud nezjednal nápravu formou kasace vadného rozsudku soudu prvního stupně, je dán rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu i obsahově navazující rozsudek soudu prvního stupně a v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc tomuto soudu k novému projednání. Souhlasil přitom, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
14. K podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) s tím, že námitky stran nesprávného právního posouzení skutku jsou v případě obviněného J. K. v podstatné části a v případě obviněného L. M. výlučně zaměřeny ke zpochybnění správnosti skutkového podkladu výroku o jejich vině. K tomu v obecnosti připomněla, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného důvodu dovolání, nemohou být právně relevantní ty námitky, které soudům vytýkají neúplnost provedeného dokazování nebo nesprávnost hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění. V daném kontextu uvedla, že dovolatelé spatřují důvod k zásahu do skutkového stavu věci především v neprovedení jejich důkazních návrhů, popř. jejich realizování v nedostatečné míře, a tudíž ve fenoménu tzv. opomenutých důkazů, přičemž zdůraznila, že takový zásah do jejich práva na spravedlivý proces by byl dán pouze tehdy, pokud by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly jimi navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení přisouzeného skutku. Na takovou situaci však podle státní zástupkyně dovolatelé nepoukazují, jestliže oběma soudům pouze vytýkají, že nenapravily vady v úplnosti skutkových zjištění, k nimž mělo dojít zamítnutím jejich důkazních návrhů, konkrétně návrhů na vypracování znaleckého posudku k míře jejich ovlivnění omamnými a psychotropními látkami v době jejich prvotní výpovědi, příp. k související otázce jejich příčetnosti v době spáchání přisouzeného jednání, a dále návrhu znaleckého posouzení věrohodnosti výpovědí svědků QQQQQ *), YYYYY *) a WWWWW *). Se zřetelem k popsané kvalitě dovolací argumentace nepovažovala za účelné zabývat se opakovaně těmito důkazními návrhy, a to zvláště za stavu, pokud tak z hlediska jejich reálného důkazního přínosu učinil v předepsané procesní kvalitě již soud prvního stupně, přičemž úplnost jeho skutkových závěrů akceptoval a dále rozvedl i soud odvolací. Poznamenala rovněž, že soud druhého stupně po doplnění dokazování o rozsudky Okresního soudu v Hodoníně ve věci vedené proti QQQQQ *) a WWWWW *) dospěl k závěru o absenci odlišného obsahu výpovědí těchto mladistvých obviněných ve srovnání s těmi, jež uvedli v postavení svědků v této trestní věci z hlediska skutečností rozhodných pro posouzení otázky viny nynějších dovolatelů.
15. K dalším výhradám dovolatelů uvedla, že jsou založeny na jejich vlastním způsobu hodnocení provedeného dokazování, a to ve spojení s požadavkem na zohlednění jimi poukazovaných důkazů a skutečností z nich plynoucích, a to aniž by takovým způsobem došlo k odůvodnění extrémně rozporné kvality rozhodných skutkových zjištění, které by vycházelo z celkového důkazního stavu této věci. Nadto zdůraznila, že takové námitky byly opakovaně uplatněny již v předchozích stadiích nynějšího trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a posléze se s nimi i zákonným způsobem vypořádaly, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, jež označila za zcela logická, přesvědčivá a plně odpovídající postupu podle §2 odst. 6 tr. ř.
16. Naproti tomu za způsobilý podnět k dovolacímu přezkumu považovala námitky uplatněné dovolatelem J. K. týkající se jeho trestního postihu, které však neshledala důvodnými, především pokud tento dovolatel namítl, že mu měl být uložen souhrnný trest. Připomněla totiž, že o souběh trestných činů ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť se tak stalo před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. S odkazem na související judikaturu (rozhodnutí publikovaná pod č. 34/1965 a č. 50/1978 Sb. rozh. tr.) podotkla, že v takovém případě se jedná o recidivu, kdy je potřeba uložit samostatný trest. Konstatovala proto, že nyní projednávaná trestná činnost z listopadu 2016 není ve vztahu souběhu k odsouzením dovolatele ve věcech vedených u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 85/2016 a Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 92/2016, neboť se jí dopustil až po doručení trestního příkazu v první označené trestní věci, k němuž došlo dne 8. 7. 2016, jak zcela správně vyhodnotil již soud prvního stupně. K trestu propadnutí věci pak uvedla, že jeho uložení bylo odůvodněno užitím předmětných mobilních telefonů ke spáchání trestného činu, spočívajícím jak ve vzájemné komunikaci se spoluobviněnými, tak i v dílčí komunikaci s poškozenými, takže nelze namítat nedodržení podmínek §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby tak bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Dospěl přitom k následujícím závěrům.
19. Dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 6 To 3/2018 , jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatelé jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
25. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že námitky dovolatelů (vyjma výhrad obviněného J. K., jimiž se domáhá uložení souhrnného trestu) směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Soudům nižších stupňů totiž vytýkají neúplnost provedeného dokazování (zamítnutí jejich důkazních návrhů na vypracování znaleckého posudku stran zdravotního stavu obviněného J. K., resp. stran ovlivnění dovolatelů návykovými látkami při jejich výslechu v přípravném řízení a znaleckého posudku na „pravdomluvnost“ svědků QQQQQ *), YYYYY *) a WWWWW *), popř. na vyžádání celého spisu vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 Tm 24/2017), nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo ), vadná skutková zjištění a obviněný L. M. namítá též procesní nepoužitelnost shora zmíněných výpovědí z přípravného řízení. Současně přitom prosazují vlastní hodnocení důkazů a vyvozují vlastní zjednodušující skutkový závěr (že se souzeného skutku nedopustili, jelikož na výše jmenované svědky nepůsobili výhrůžně, popř. nebyli přítomni výhrůžnému jednání vůči těmto svědkům, dále že obviněný J. K. nevykonával dohled nad QQQQQ *) před domem V., že vydané mobilní telefony neužíval v souvislosti se souzenou trestnou činností a že obviněný L. M. neměl žádné informace o výši finančních prostředků, jež se měly nacházet v domě V.). Pouze (s výjimkou shora zmíněné námitky obviněného J. K.) na základě těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozují závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný L. M. sice formálně deklaruje nesprávné právní posouzení skutku [nenaplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání vymezených v §175 odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku], popř. obviněný J. K. v obecnosti namítá absenci podmínek pro uložení trestu propadnutí věci stanovených v §70 odst. 1 tr. zákoníku, nutno však podotknout, že příslušné (zdánlivě hmotně právní) námitky dovolatelé neopírají o soudy zjištěný skutkový stav, nýbrž o svou vlastní verzi skutkového děje.
26. Dovolatelé tedy v daném směru (resp. obviněný L. M. vůbec) nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňují žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují ve skutečnosti zejména v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové výhrady však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze .
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci neshledal žádný deficit důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, k čemuž uvádí ve stručnosti následující.
29. Předně nutno (ve shodě se soudy nižších stupňů) odmítnout výhrady dovolatelů vůči použitelnosti jejich výpovědí učiněných dne 7. 11. 2016 v přípravném řízení, popř. vůči potřebě doplnit dokazování o znalecké zkoumání míry jejich ovlivnění návykovými látkami u těchto výslechů. Jak v dané souvislosti přiléhavě poznamenal především soud druhého stupně, výslechům dovolatelů byli dne 7. 11. 2016 přítomni (kromě policejního orgánu) státní zástupce a tři obhájci, přičemž oběma dovolatelům byla před jejich výslechy umožněna porada s obhájci a nikdo z přítomných nečinil žádné výhrady vůči schopnosti jejich výslechu. Pokud dovolatelé akcentují skutečnost, že v době daného výslechu byli pod takovým vlivem návykových látek, že nebyli schopni pravdivé výpovědi, což má potvrzovat i obviněným J. K. přiložený dopis z Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno a obviněným L. M. doložený protokol o provedení orientačního toxikologického vyšetření ze dne 10. 11. 2016 (byť v daném kontextu nutno zmínit, že předkládání nových skutečností a důkazů není v dovolacím řízení přípustné, viz bod 30. tohoto usnesení), tak soudy obou stupňů s možností jejich ovlivnění návykovými látkami operovaly a náležitě se s tím vypořádaly. Ani odvolací soud přitom netvrdil (navzdory zprávě Vazební věznice Brno-Bohunice ze dne 3. 8. 2017, na níž poukázal pouze podpůrně ), že by dovolatelé při výslechu dne 7. 11. 2016 nebyli pod vlivem návykových látek, nýbrž uvedl, že nebyli ovlivněni natolik „masivně“, že by nebyli schopni podat relevantní výpověď. S uvedeným názorem se nelze než ztotožnit a pouze pro úplnost lze v této souvislosti dodat, že proti tak významnému ovlivnění omamnými a psychotropními látkami, jaké je líčeno dovolateli v jejich dovoláních, svědčí mj. i samotný (podrobný a poměrně konzistentní) obsah jejich výpovědí, jenž v podstatných bodech koresponduje s výpověďmi svědků QQQQQ *), YYYYY *) a WWWWW *) (dále též „poškození“) i řadou dalších důkazů (např. úředními záznamy o vyhodnocení vydaných mobilních telefonů, SIM karet a paměťových karet; úředními záznamy ze dne 5. 11. 2016 na č. l. 432-434 spisu; protokolem o sledování osob a věcí provedeném dne 3. 11. 2016 na č. l. 535-536 spisu; protokolem o záznamu telekomunikačního provozu ze dne 30. 3. 2017 a přiloženým přepisem telefonických hovorů za období od 29. 10. 2016 do 6. 11. 2016 na č. l. 581-588 p. v. spisu atd.), a v neposlední řadě proti tomu svědčí i skutečnost, že předmětné výslechy byly prováděny po více než 24 hodinách od jejich zadržení. Žádnou relevanci proto nelze přiznat ani námitkám dovolatelů stran opomenutí jejich důkazních návrhů na provedení znaleckých posudků k míře jejich ovlivnění návykovými látkami (popř. ke zdravotnímu stavu obviněného J. K.) v době jejich výslechu v přípravném řízení, když podstatné je, že soudy obou stupňů zamítnutí těchto návrhů ve světle judikaturních požadavků náležitě odůvodnily (viz str. 36 rozsudku nalézacího soudu, str. 23-24, 27 usnesení odvolacího soudu).
30. V daném kontextu nelze souhlasit ani s námitkami dovolatelů vůči neprovedení dalších jimi navrhovaných důkazů (znaleckého posudku stran „pravdomluvnosti“ poškozených či vyžádání celého spisu vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 Tm 24/2017), jimiž chtěli dovolatelé dosáhnout zpochybnění věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozených učiněných v nyní posuzované věci. Kromě toho, že soudy nižších stupňů se i těmito důkazními návrhy dostatečně zabývaly a věcně adekvátním způsobem odůvodnily jejich zamítnutí (viz str. 34-36 rozsudku nalézacího soudu, str. 26-29 usnesení odvolacího soudu), takže ani v tomto směru se nemůže jednat o vadu tzv. opomenutých důkazů, je zapotřebí zdůraznit, že zejména soud prvního stupně věnoval posouzení věrohodnosti daných výpovědí patřičnou pozornost, a tyto hodnotil jak jednotlivě, tak především v kontextu dalších provedených důkazů, a v odůvodnění svého rozsudku pečlivě vyložil, jaká skutková zjištění plynoucí z těchto výpovědí vzal (při plném respektu k zásadě in dubio pro reo ) za prokázané. Pokud pak obviněný J. K. v daných souvislostech přikládá k dovolání dopis svědka YYYYY *), jenž měl obdržet po konání odvolacího řízení, tak je potřeba opětovně zdůraznit, že tzv. nova (nové důkazy a skutečnosti) jsou v rámci řízení o dovolání nepřípustná, jelikož zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení jemu předcházejícího se posuzuje podle skutkového a právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popř. kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo [viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 2/1996 Sb. rozh. tr.].
31. Vedle výše zmíněných výhrad brojí dovolatelé i vůči dílčím skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, aby tak popřeli svůj podíl na souzené trestné činnosti, když se především snaží bagatelizovat své jednání vůči poškozeným (že poškozeným nijak nevyhrožovali, příp. že nebyli danému výhružnému jednání přítomni). Nicméně z výpovědí poškozených (především QQQQQ *) a YYYYY *)), jež se v jednotlivých částech skutkového děje vzájemně doplňují i podporují, jednoznačně plyne, že oba dovolatelé (za současného – jak dovodily soudy nižších stupňů – největšího podílu obviněného M. D.) spolupůsobili na výhrůžném jednání vůči poškozeným za účelem toho, aby jim tito sdělili informace o uložení finančních prostředků rodiny V., příp. aby vylákali z domu nezletilého XXXXX *), který jim měl dávat americké dolary. Nejprve v baru A. obviněný L. M. společně s obviněným M. D. opakovaně a výslovně vyhrožovali poškozeným QQQQQ *) a YYYYY *) užitím násilí nebo jiné těžké újmy (obviněný M. D. vůči nim násilí i užil), čemuž byl z bezprostřední blízkosti přítomen i obviněný J. K., který se rovněž zapojoval do naléhání (zejména) na QQQQQ *) s tím, aby jim sdělil požadované informace, o čemž přímo svědčí výpověď svědka YYYYY *). Obdobné výhrůžky se opakovaly posléze v bytě obviněného L. M. nejprve vůči YYYYY *), jemuž obvinění M. D. a L. M. za přítomnosti obviněného J. K. (kterou opět přímo potvrzuje výpověď svědka YYYYY *)) výslovně vyhrožovali užitím násilí a obviněný L. M. navíc zvyšoval reálnost takové pohrůžky držením letlampy (nebo obdobného zařízení) a demonstrací její funkčnosti, načež se do bytu dostavil i poškozený WWWWW *), jemuž obviněný M. D. za přítomnosti dovolatelů vyhrožoval opět pohrůžkami násilí za účelem toho, aby mu řekl „všechno, co ví o tom klukovi a o těch penězích“ . Svědci QQQQQ *) a WWWWW *) navíc explicitně potvrdili i to, že měli z obviněných (v důsledku jejich výhrůžného jednání) strach.
32. Pouze pro úplnost lze na tomto místě konstatovat, že se zřetelem ke shora popsaným skutečnostem není pochyb o tom, že tři obvinění svým společným jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož vůči poškozeným užili násilí, pohrůžky násilí i jiné těžké újmy za účelem toho, aby tito něco konali. Není přitom rozhodné, že obviněný J. K. se podílel na daném výhrůžném jednání vůči poškozeným menší měrou než další spoluobvinění (popř. že obviněný L. M. neužil vůči poškozeným násilí, nýbrž „pouze“ pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy), když podstatné je, že již svou přítomností (popř. slovným zapojením se do naléhání na poškozené v baru A.) spoluvytvářel a zesiloval pohrůžky násilí výslovně pronášené dalšími dvěma obviněnými. V obecnosti k tomu lze připomenout, že znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může být naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který již svou pouhou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhrůžek násilím, jež pronášejí ostatní spolupachatelé (viz rozhodnutí publikované pod č. 11/2006 Sb. rozh. tr.). Ani k naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, když stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, které je objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. V daných souvislostech lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 3371/1929 Sb. rozh. NS – Vážný, podle něhož „ zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“ Nadto lze poznamenat, že obviněným nebylo přisouzeno spáchání trestného činu vydírání v postavení členů organizované skupiny ve smyslu §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, takže související výhrady obviněného J. K. o tom, že nedostával žádné instrukce a tyto ani nepředával, nutno označit za nepřípadné.
33. K dalším výhradám obviněného J. K. směřujícím ke zpochybnění skutkových zjištění soudů ohledně jeho dohledu nad QQQQQ *) postačí poukázat na jeho vlastní výpověď z přípravného řízení, v níž podrobně popsal, jak dne 3. 11. 2016 dojeli s QQQQQ *) autem (řízeným Z. M.) do B. p. s. A., kde QQQQQ *) pod jeho dohledem (neúspěšně) zvonil na dům V., aby z něj vylákal nezletilého XXXXX *). Tato část jeho výpovědi je přímo podpořena výpovědí svědka QQQQQ *) a částečně též výpovědí (tehdy obviněného) Z. M., jakož i některými listinnými důkazy (viz bod 29. tohoto usnesení). Ostatně i toto jeho „dohlížení“ na QQQQQ *) před domem V. v kontextu předchozího výhrůžného jednání vůči poškozeným (jehož účelem bylo mj. právě vylákání nezletilého XXXXX *) z domu) dokresluje nikoliv zanedbatelný podíl obviněného J. K. na posuzovaném skutku. V reakci na jeho dovolací námitky je dále zapotřebí zmínit, že v bytě obviněného L. M. byl přítomen předtím, než s QQQQQ *) odjeli k domu V., jakož i poté, co se z B. p. s. A. vrátili, a především byl přítomen výhrůžnému jednání spoluobviněných, což výslovně potvrdil svědek YYYYY *). V neposlední řadě se nutno nesouhlasně vyjádřit k jeho tvrzení, že mobilní telefony, jež dobrovolně vydal policejnímu orgánu, nebyly užity v souvislosti se souzenou trestnou činností, jelikož soudy nižších stupňů dospěly k opačnému skutkovému závěru, jenž má oporu v provedeném dokazování [v daném směru lze zmínit zejména na protokol o vydání hmotné věci (mobilních telefonů) ze dne 7. 11. 2016, úřední záznam o vyhodnocení vydaných mobilních telefonů, SIM karet a paměťových karet dovolatele ze dne 22. 2. 2017 a podpůrně též výpověď tohoto obviněného, v níž popisuje opakované užívání mobilního telefonu v rámci souzené trestné činnosti].
34. Obviněný L. M. pak s obecným poukazem na údajnou absenci znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ještě namítá, že neměl povědomí o výši finančních prostředků, jež měl obdržet svědek YYYYY *) od nezletilého XXXXX *), popř. o množství peněz nacházejících se v domě V. Ani této skutkové polemice obviněného se závěry soudů nižších stupňů však nelze přiznat žádnou relevanci, neboť z výpovědi samotného obviněného L. M. učiněné v přípravném řízení vyplývá, že jeho představa o výši peněz v domě (resp. stodole) V. byla 100.000 USD. V rámci této výpovědi dále výslovně uvedl, že když dne 2. 11. 2016 jeli autem od QQQQQ *) (nikoliv tedy v bytě QQQQQ *), jak naznačuje v dovolání), tento poškozený mluvil o částce 40.000 USD, přičemž obviněný J. K. mu měl původně zmiňovat částku až kolem 15.000.000 USD, čemuž však nevěřil. Soud prvního stupně poukazuje rovněž na přepis telefonického rozhovoru obviněného L. M. se Z. M., kde hovoří, „že tam má být údajně až devadesát …“ , což lze v kontextu dalších důkazů opodstatněně vyložit jako 90.000 USD. Nalézací soud přitom opět za důsledného respektu zásady in dubio pro reo dospěl k závěru vyjádřenému v tzv. skutkové větě výroku svého rozsudku o částce ve výši nejméně 40.000 USD, což v přepočtu odpovídá kvalifikované skutkové podstatě vymezené v §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
35. V reakci na shora rozvedené skutkové a procesní námitky dovolatelů je dále zapotřebí uvést, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se pak po řádně provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu. Na tomto místě nutno zdůraznit, že za situace, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědí poškozených (a částečně též výpovědí dovolatelů z přípravného řízení) jakožto přímých usvědčujících důkazů, podpořených také dalšími (byť i nepřímými) důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny vymezené v §2 odst. 2 tr. ř., jakož ani porušení jiných, obviněným L. M. jen v obecnosti zmíněných, základních zásad či ústavně chráněných práv.
36. V daných souvislostech je vhodné připomenout i závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. např.).
37. Činí-li obvinění za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a pouze (resp. obviněný J. K. převážně) z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku nebo jiných okolností relevantních z hlediska norem hmotného práva, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
38. Obviněný L. M. uplatnil ve svém dovolání [vedle shora vypořádaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. Nicméně za situace, kdy námitky obviněného L. M. nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
39. Ohledně dovolání obviněného J. K. je pak potřeba konstatovat, že pokud by bylo podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Tento obviněný však vznesl námitky rovněž vůči uloženému trestu odnětí svobody s tím, že místo samostatného trestu mu měl být uložen trest souhrnný, což ve světle konstantní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) lze považovat za výhradu vůči jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a z formálního hlediska ji tudíž lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
40. Nejvyšší soud k dané námitce předně v obecnosti připomíná, že podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, pokud pachatele odsuzuje za trestný čin, který spáchal dříve , než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek (popř . doručen trestní příkaz ) za jiný jeho trestný čin.
41. Obviněný J. K. se dopustil nyní souzeného skutku v listopadu 2016. Nicméně ještě předtím, dne 8. 7. 2016, mu byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 18 T 85/2016, jehož výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 15 T 92/2016 (ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 8 To 190/2017), jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest i ve vztahu k trestnému činu, za jehož spáchání byl odsouzen citovaným trestným příkazem. Podstatné tedy je, že trestné činy, jimiž byl obviněný J. K. uznán vinným citovanými rozhodnutími Okresního soudu v Hodoníně, byly ve vztahu souběhu , jelikož je spáchal před doručením trestního příkazu Okresního soudu v Hodoníně dne 8. 7. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že nyní posuzovaného skutku se dopustil až po doručení předmětného trestního příkazu, jedná se o recidivu jak ve vztahu k trestnému činu, za jehož spáchání byl odsouzen tímto trestním příkazem, tak ve vztahu k trestnému činu, jímž byl shledán vinným shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně. Obviněnému J. K. byl tudíž správně uložen trest samostatný , což ostatně soud prvního stupně ve svém rozsudku náležitě odůvodnil (viz str. 45 jeho rozsudku). Ani této jeho jediné formálně relevantní námitce tak nelze přiznat žádné opodstatnění.
42. Nejvyšší soud z výše jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. K. jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněného L. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř. Uvedené rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.