ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1032.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1032/2018-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných M. V. , O. P. , J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 6 To 282/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 159/2016 takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 6 To 282/2017, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 13 T 159/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 4. 2017, č. j. 13 T 159/2016-520, byli obvinění M. V., O. P. a J. V. v bodě I. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. V bodě II. byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem porušení povinnosti dozorčí a jiné služby podle §390 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění O. P. a J. V. byli podle §329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Obviněný M. V. byl odsouzen podle §329 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni tři obvinění a poškozená I. B. Z podnětu odvolání obviněného M. V. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 6 To 282/2017-598 částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného. Nově jej uznal vinným shodným přečinem ve zrušeném bodě, ale s upřesněním skutkového děje a uložil mu i shodný trest, jak mu byl uložen soudem prvního stupně. Odvolání obviněných O. P., J. V. a poškozené I. B. podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně (bod I.) se obvinění M. V., O. P. a J. V. dopustili uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 9. 2. 2016 ve 20:41 hod. v souvislosti s výkonem pravomoci policejního orgánu v policejní cele v budově Obvodního oddělení Policie ČR v U. H. poté, co zde byla eskortována poškozená I. B., která byla téhož dne v 19:31 hod. zajištěna v místě svého trvalého bydliště kvůli výtržnosti, tuto společně v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, dále v rozporu se základními povinnostmi policisty a s pravidly stanovenými pro omezení osobní svobody v §9, 11 a 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, na cca 11 minut připoutali zády k mříži policejní cely dvěma kusy pout za vzpažené a roztažené ruce nad hlavou, aby je nemohla dát dolů, kdy motivem tohoto jednání obviněných bylo ji tímto způsobem potrestat za její předchozí hrubé a vulgární chování vůči službu konajícím policistům spojené s boucháním na dveře cely a kopáním do mříží. Tímto jednáním nebylo poškozené způsobeno žádné zranění ani psychická újma.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně, který upřesnil pouze formu zavinění v popisu skutku, (bod II.) se obviněný M. V. dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 9. 2. 2016 v době od 20:00 hod. do 8:00 hod. dne 10. 2. 2016 na Obvodním oddělení Policie ČR v U. H. v době výkonu dozorčí služby z nedbalosti porušil pravidla pro výkon této služby stanovené závaznými pokyny policejního prezidenta č. 180/2012 a č. 159/2009 a zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, neboť jako osoba odpovědná za řádný chod oddělení nezabezpečil řádný režim a chod v policejních celách, a to konkrétně v době nejméně od 20:41 hod. do 20:51 hod., kdy zde byla eskortována poškozená I. B., po jeho rozhodnutí a vydaném rozkazu společně s O. P. a J. V. v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, dále v rozporu se základními povinnostmi policisty ve smyslu §9, 11 a 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ji připoutal na cca 11 minut zády k mříži policejní cely dvěma kusy pout za vzpažené a roztažené ruce nad hlavou, aby je nemohla dát dolů, kdy motivem tohoto jednání obviněných bylo ji tímto způsobem potrestat za její předchozí hrubé a vulgární chování vůči službu konajícím policistům spojené s boucháním na dveře cely a kopáním do mříží. Tímto jednáním nebylo poškozené způsobeno žádné zranění ani psychická újma.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo. Mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je extrémní nesoulad. Soudy nesprávně vyhodnotily naplnění znaků obou přečinů, když jejich závěry postrádají oporu v provedeném dokazování, jelikož skutky nejsou trestným činem. Kromě toho soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a došlo k porušení principu ultima ratio. Poukázal na okolnosti případu, kdy poškozená je osobou dlouhodobě agresivní, známou i policii v U. H. svým nepřizpůsobivým jednáním a výtržnostmi. V celách nebylo vhodné poutací zařízení, absentovaly vnitřní předpisy, poučení a zaškolení v problematice poutání zadržených osob. Soudy dovodily motiv jeho jednání na podkladě domněnek, které nemají oporu v důkazech. Z okolností případu lze jeho jednání považovat za zcela legitimní z důvodu, aby poškozená byla pod vizuální kontrolou, aby se nezranila, a navíc byla připoutána jen po nevyhnutnou dobu. Způsob upoutání nebyl neadekvátní vzniklé situaci a na poškozenou neměl negativní následky. V obdobných případech byli příslušníci Policie ČR potrestáni toliko kázeňským postihem, aniž by z jejich jednání byla vyvozována trestní odpovědnost.
Závěrem obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby, případně přikázal soudům věc znovu projednat a rozhodnout.
Dodatečně obviněný M. V. doplnil dovolání na podporu své argumentace stran absence vnitřních předpisů, nepoučení a nezaškolení policistů ohledně poutání zadržených osob. Poukázal na skutečnost, že metodický materiál k používání donucovacích prostředků včetně pout u neovladatelných osob byl vydán až v roce 2017 a přiložil k této problematice Stanovisko ředitele Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy ze dne 29. 5. 2018.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný O. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně a jednostranně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů bylo odmítnuto navrhované doplnění dokazování. Soud nezohlednil chování poškozené, její duševní stav a ovlivnění alkoholem a bez jakéhokoli důkazu pouze na základě vlastní úvahy uzavřel, že připoutání poškozené bylo trestem za její předchozí chování. Důvodem jejího připoutání ale byla obava, že se zraní a poškodí majetek na policejní služebně. Připoutání provedl na základě rozkazu obviněného M. V., přičemž je obecně známo, že o rozkazu se nediskutuje, odvolat se proti němu je možné až po jeho vykonání. Navíc žádný z přítomných policistů neshledal v tomto rozkaze zřejmý rozpor s právním předpisem, poloha při poutání se mu nejevila jako zdravotně závadná, nepřirozená nebo nepohodlná. Policisté, kteří se při poutání jiných osob dopustili obdobných pochybení, byli obvykle postiženi kázeňsky. Soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a porušily princip ultima ratio, neboť projednávaný skutek není trestným činem.
Závěrem obviněný O. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce dovolání také obviněný J. V. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve svém dovolání uplatnil v podstatě totožné námitky jako obviněný M. V. Namítl, že je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich učiněnými právními závěry, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo. Důkazy byly hodnoceny svévolně a soudy dospěly k závěru, že skutek je trestným činem, ačkoli jím není. Nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe a došlo k porušení principu ultima ratio. Motiv jednání dovodily soudy pouze na základě domněnek, bez opory v důkazech. Plnil rozkaz nadřízeného, který chtěl mít poškozenou pod vizuální kontrolou a chtěl zabránit jejímu případnému zranění. Jako podřízený byl povinen splnit rozkaz, není-li tento zjevně zločinný, což v daném případě nebyl, a to ani podle obviněného O. P. Příkaz nadřízeného je okolností vylučující protiprávnost, což soudy nezohlednily. Zdůraznil, že poškozená je osobou dlouhodobě agresivní, známou i místní policii v U. H. svým nepřizpůsobivým jednáním a svými výtržnostmi. V celách nebylo vhodné poutací zařízení, absentovaly vnitřní předpisy, poučení a zaškolení v problematice poutání zadržených osob. Kromě toho neměl projednávaný skutek na poškozenou žádný negativní následek. V jiných případech byli za podobné skutky policisté potrestáni toliko kázeňským postihem, aniž by z jejich jednání byla vyvozována trestní odpovědnost.
Závěrem obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám jej zprostil obžaloby, případně aby soudům přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných vyjádřil a poukázal na to, že obvinění činí námitky předně proti skutkovým zjištěním, přičemž o extrémní rozpor se nejedná, neboť soudy v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly logické úvahy, jimiž dospěly k závěru, že skutek se stal tak, jak je uveden ve výrocích rozhodnutí. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a nikoliv hmotně právní. Námitka proti závěru soudu, že připoutání poškozené bylo trestem za její předchozí chování, je povahy skutkové. Ostatní části všech tří dovolání se týkají právního posouzení skutku a v tomto rozsahu s nimi v zásadě souhlasí. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno pro jednání, které mělo spočívat v tom, že poškozená byla připoutána v takové výšce nad podlahou, že na ni bez způsobení si bolesti nemohla nohama dosáhnout a musela je proto roztáhnout a postavit se na postele. Takové jednání obviněným nebylo prokázáno, naopak bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi a videozáznamem z cely. Lze souhlasit s námitkou stran porušení principu ultima ratio, neboť čin obviněných je skutečně výjimečným případem, který pro svou mimořádnost vyžaduje, aby bylo užito §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jen tímto postupem je totiž možno zohlednit okolnosti, které škodlivost jednání obviněných snižují natolik, že užití trestní represe se jeví jako nadbytečný zásah veřejné moci do vztahů, u nichž to zákonodárce zjevně nepředpokládal. Jen tímto způsobem je možno dosáhnout toho, aby bylo možno považovat rozhodnutí i za spravedlivé a nikoliv jen za formálně správné. Soud prvního stupně dovodil trestní odpovědnost pouze z konkrétní formy a nikoliv ze samotné podstaty užití pout. Státní zástupce poukázal na osobu poškozené, která se zjevně vymykala běžné praxi policistů. Snížení její důstojnosti připoutáním bezprostředně navazovalo na její jednání, jímž okázale nerespektovala důstojnost svou ani důstojnost přítomných osob. Proto bylo oslabeno snížení její důstojnosti a lišilo se od snížení důstojnosti osoby, která by důstojnost sebe i druhých respektovala. Navíc poškozené nebyla způsobena žádná újma na zdraví. Délka spoutání a stupeň snížení důstojnosti poškozené je podle státního zástupce příliš nízké, než aby se mohlo hovořit o hrubém porušení právních norem.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání všech tří obviněných jsou důvodná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných proti skutkovým zjištěním soudů a hodnocení důkazů jsou námitkami, které obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě toliko uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani námitka stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku všech tří obviněných, že soudy obou stupňů nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a porušily princip ultima ratio. Trestným činem je každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, ale v případě méně závažných trestných činů je tento závěr korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Z uvedeného je patrné, že takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě, jako je úprava správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod. Trestnými činy tak mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srov. např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závažnost činu ve vztahu k hodnocení možnosti použití principu ultima ratio je nutno vždy posuzovat s ohledem na konkrétní podmínky projednávané věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její společenské škodlivosti. O takovýto případ se jedná právě nyní. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obvinění, jakožto policisté vykonávající službu, připoutali na zemi stojící poškozenou pouty k mřížím uvnitř cely tak, že měla vzpažené a roztažené ruce nad hlavou a byla zády k mříži. Takto obvinění jednali s cílem ji svým způsobem potrestat za její předchozí hrubé a vulgární chování vůči nim, ačkoli to bylo v dané situaci nadbytečné a v rozporu s jejich povinnostmi a vnitřními předpisy Policie. Na druhou stranu však nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozená byla takto spoutána pouhých 11 minut a podle lékařských vyšetření jí tímto nebyla způsobena žádná psychická ani fyzická újma. Ze strany obviněných se nejednalo o svévolné jednání, ale o reakci na vulgární a agresivní chování poškozené, za současné jejich znalosti poškozené, jako osoby opakovaně páchající výtržnosti, agresivní, nevyzpytatelné, trpící psychickou poruchou a akutně intoxikovanou alkoholem. Nelze také přehlédnout, že policisté v zásadě neměli možnost poškozenou připoutat jiným způsobem v důsledku absence vhodného poutacího zařízení v prostoru před celami a též v cele. Tomu koresponduje i skutečnost, že reakcí na tento případ byla přijata nová opatření a prostor před celami byl vybaven poutací lavicí pevně spojenou se zemí a byla vydána i metodika k používání donucovacích prostředků u neovladatelných osob. Oproti původnímu popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě bylo dokazováním vyloučeno tvrzení poškozené, že po připoutání musela stát pouze na špičkách, pokud chtěla stát na podlaze a tudíž, že tento způsob připoutání byl pro ni bolestivý.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ačkoli jednání obviněných bylo nesprávné, v dané situaci nadbytečné a došlo k porušení ve výroku zmiňovaných vnitřních předpisů a zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR, nedosáhlo takové intenzity a stupně společenské škodlivosti, aby bylo nutné přistoupit k aplikaci trestního práva ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto shledal tuto námitku obviněných opodstatněnou. Nelze přisvědčit námitce obviněných O. P. a J. V., že je vyloučena protiprávnost jejich jednání z důvodu, že pouze plnili rozkaz nadřízeného. Obvinění byli v době projednávaného skutku policisté s dlouholetou praxí, žádný z nich, ani jejich další přítomní kolegové (svědci T. Z. a Z. Ch.) neupozornili obviněného M. V., že by jeho rozkaz byl v rozporu s právním předpisem, ani následně tuto skutečnost neoznámili vedoucímu příslušníkovi toho, kdo rozkaz vydal, a naopak oba obvinění shodně připustili, že žádnou protiprávnost v tomto rozkaze nikdo z nich neshledal, a proto podle něj konali. Vzhledem k tomu, že došlo k porušení vnitřních předpisů a zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR, není vyloučena jejich odpovědnost za kázeňské provinění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod ve svých dovoláních uplatnili obvinění O. P. a J. V. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože byl dán tento dovolací důvod již v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně v rámci nového projednání a rozhodnutí věci zváží, zdali by jednání obviněných mohlo být kázeňským proviněním a podle toho ve věci rozhodne, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu