ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.421.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 421/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 9. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7 To 355/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 90/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 14 T 90/2016, byl obviněný M. S. uznán vinným spácháním přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 12 T 164/2015, mu byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2016, sp. zn. 12 T 164/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7 To 355/2017, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domnívá, že soudy se náležitě nevypořádaly se všemi jeho námitkami uvedenými v odvolání, zejména s námitkou nenaplnění subjektivní stránky přečinu podvodu. Subjektivní stránka nebyla podle názoru obviněného ani prokázána ani její presumpce v rozhodnutích odůvodněna či vyvozena. Odvolací soud podle obviněného pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 54/1967. S přiléhavostí tohoto rozhodnutí na jeho případ ovšem obviněný nesouhlasí, když je subjektivní stránka přečinu podvodu vztahována k jeho úmyslu nezaplatit ve lhůtě splatnosti vystavených faktur. Obviněný dále poukazuje na část uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle které, pokud se na straně odsouzeného vyskytla objektivní překážka, nelze jednání považovat za trestný čin podvodu. Obviněný v této souvislosti uvádí, že o takový případ jde, když objektivní překážkou bylo protizákonné ukončení nájemní smlouvy ze strany paní B. (jejíž výslech shledal odvolací soud nadbytečným), když takový bezprecedentní krok nemohl nijak předvídat ani předpokládat. Obviněný rovněž poukazuje na svou následnou aktivitu, kterou reagoval na nastalou situaci, ať již v podobě videí na youtube, emailů zasílaných obchodním partnerům a klientům. Nastalou situaci se snažil řešit i nástroji směnného obchodu, také se před objekt zrušené provozovny opakovaně dostavil a snažil se situaci vysvětlit příchozím zákazníkům, či se snažil zajistit krátkodobý pronájem maloobchodních prostor. Podle obviněného tedy není pravdou, že by nevyvíjel ve věci nápravy žádnou aktivitu. Obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým soudy zdůvodnily, v čem spočívala jeho motivace k trestnímu jednání. Dále se teoreticky, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabýval způsoby prokazování subjektivní stránky trestných činů. Domnívá se, že v jeho případě neexistuje žádný přímý důkaz ani o eventuálním úmyslu se ke škodě jiného obohatit. Tvrdil, že inzerci sjednával s vědomím toho, že tuto bude hradit z očekávaných příjmů z prodeje svých produktů, za účelem čehož si zajistil vhodné prostory v centru P. Ze žádného z důkazů podle obviněného nelze dovodit jeho srozumění s tím, že inzerci a marketingovou propagaci neuhradí. Obviněný se domnívá, že jeho obhajoba nebyla náležitě vyvrácena a je toho názoru, že jeho jednání z hlediska subjektivní stránky naplňuje pouze stupeň nedbalostní. Provedené důkazy podle obviněného neumožňují dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Dodal, že z principu presumpce neviny plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, které bylo v jeho případě porušeno, když bylo bez řádného prokázání viny rozhodnuto v jeho neprospěch. Odvolací soud se dále podle obviněného opomněl vyjádřit k námitce subsidiarity trestní represe, která nebyla soudy správně vyhodnocena. Podle obviněného se jednalo o spor ze smlouvy, který měl být řešen prostředky občanského práva. Zvláště za situace, kdy většina poškozených společností nedodala obhajobou požadované tehdejší obchodní podmínky. Uvedl, že měl za to, že v případě neuhrazení první otištěné objednávky, nebude v tištění inzerce za strany mediálních společností pokračováno a tato jeho obhajoba nebyla podle něj vyvrácena. Když mediální společnosti uvedly, že si obviněného nijak neprověřovaly ani nezkoumaly jeho bonitu, převzaly na sebe podle názoru obviněného zcela dobrovolně riziko neuhrazení objednávek, které měly především řešit nejdříve cestou civilního soudního řízení. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazovaní a se způsobem odůvodnění a předjímání soudů, jakou vypovídací potenci navržené důkazy mají. Uvedl např. navrhovaný důkaz výpovědí svědkyně Š. k objasnění složení a původu výrobků, výpovědí svědka V. k částkám, které byly za služby hrazeny. Obviněný je přesvědčen, že v celém řízení byly provedeny výhradně obžalobou navržené důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco důkazy, které navrhl on, a svědčily v jeho prospěch, nebyly připuštěny. Obviněný uvedl, že o některých navržených důkazech, soudy nerozhodly vůbec a nevyjádřily se k nim. Uvedl v této souvislosti rozhodnutí Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Pokud jde o výši škody, obviněný rozporuje částku 1 772 451 Kč, neboť vzhledem k nedoložení tehdy platných obchodních podmínek, není podle něj postaveno na jisto, zda byly mediální společnosti oprávněné v případě neuhrazení první objednávky v tištění dalších pokračovat. Podle obviněného je rovněž zásadní pro stanovení výše škody, že na některých objednávkách absentoval jeho podpis a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu není souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a ve věci sám rozhodl, popřípadě, aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání jsou opakováním obhajoby obviněného. Uvedla, že plně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že na základě provedených důkazů bylo možno jednoznačně dospět k závěru, že obviněný při jednání se všemi poškozenými vzhledem ke své tehdejší finanční situaci musel jednat s vědomím, že za poskytnuté služby nebude moci zaplatit do dne splatnosti jemu vystavených faktur a že tím poškozené uvádí v omyl ohledně své aktuální solventnosti, aby se ke škodě jejich majetku obohatil o hodnotu jimi poskytnutých služeb. Závěr o vině obviněného je tedy plně v souladu s provedenými důkazy, které obviněného usvědčují a současně vylučují jakýkoli jiný skutkový děj pro obviněného příznivější. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 1099 a násl. tr. spisu). Z hlediska právní kvalifikace jsou námitky opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se zabýval již nalézací soud a své skutkové i hmotně právní závěry náležitě odůvodnil.
Podstatou podaného dovolání, je opakované a vytrvalé přesvědčení obviněného, že žádnými z provedených důkazů nebyl prokázán jeho podvodný úmysl a nebyla tak naplněna subjektivní stránka přečinu podvodu, jímž byl uznán vinným. Obviněný své jednání popsané ve skutkové větě v podstatě nepopírá, avšak i nadále ho nepovažuje za trestné (zdůrazňuje své dobré úmysly a přesvědčení, že mu obchody půjdou dobře). V jeho věci se tak podle něj jedná toliko o spor ze smlouvy. Nesouhlasí s tím, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, přičemž nesouhlasí především s důvody, pro které soudy návrhy zamítly. Nesouhlasí s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a jaké závěry z provedeného dokazování vyvodily. Má za to, že byla v jeho případě porušena zásada in dubio pro reo.
Námitka absence subjektivní stránky na straně obviněného je obecně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli obviněný ji založil z podstatné části na námitkách, jimiž nesouhlasí s tím, jaké důkazy soudy ve věci provedly, resp. neprovedly, zejména jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Opakovaně prosazuje svůj způsob hodnocení provedených důkazů a závěry, ke kterým měly podle něj dospět i oba soudy.
Nejvyšší soud se námitkou týkající se údajné absence subjektivní stránky zabýval, neztotožnil se s ní a shledal jí zjevně neopodstatněnou.
Ve věci se jedná o úmyslný přečin podvodu, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. V takové formě zavinění u obviněného shledaly i soudy nižších stupňů. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného zločinu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že obviněný se v posuzované době nesporně nacházel ve svízelné finanční situaci, kdy měl dluhy z předchozího podnikání v řádu milionů korun, podnikání mu přivodilo trestní stíhání a byly proti němu vedeny exekuce. Tyto skutečnosti ostatně vyplývají z výpovědi samotného obviněného. Obviněný popisoval celý proces vzniku jeho podnikání s kosmetickými oleji, přiznal, že do tohoto podnikání vstupoval s minimálním kapitálem. S vědomím toho se přesto rozhodl u několika mediálních společností objednat masivní reklamu, která měla podpořit prodej výrobků zn. SKINGUARD společností SG EUROPE LTD. Z výpovědí zástupců poškozených společností bylo zjištěno, že vůči poškozeným využil své osobní schopnosti a vystupoval velice profesionálně, sebevědomě, přičemž se prezentoval jako zástupce britské společnosti, případně se zaštiťoval inzercí, která mu již vyšla v jiných časopisech (viz výpověď svědkyně M. J., S. V.). Nepochybně budil dojem dobře fungující společnosti, již rozsahem objednávaných služeb. Masivní inzerci v renomovaných médiích (časopisech) však obviněný objednával s vědomím, že nemá peníze na její zaplacení, věděl, v jaké tíživé finanční situaci se nachází a věděl, že na zaplacení (nákladných) reklam si teprve musí vydělat prodejem kosmetických produktů, přitom musel být schopen (s ohledem na svou neúspěšnou podnikatelskou minulost) zároveň reálně vyhodnotit možnosti svých budoucích příjmů. Obviněný tyto rozhodné skutečnosti poškozeným zamlčel (nedostatek finančních prostředků), spoléhal přitom na zcela nejisté události, které ani nemohl svou vůlí ovlivnit, tedy, že v relativně krátké době (do splatnosti jednotlivých faktur) získá klientelu a prodejem kosmetických produktů získá peníze na zaplacení faktur za uveřejněnou reklamu. Obviněný přitom věděl, že podnikání rozhodně neběží podle jeho představ a již vůbec ne tak, aby byl schopen platit ze zisku, který ani nebyl generován, nákladnou masivní reklamu tak, jak jí objednal (osobně či prostřednictvím telefonické a emailové komunikace). Obviněný jako jediný vypovídal o zástupech klientů, když naopak jeho spolupracovníci (A. B., J. Š.) zaregistrovali pouze jen jednotlivé klienty. Obviněný tak poškozené evidentně uváděl v omyl v tom, že jim peníze v dohodnutém termínu vrátí. Ze všech okolností případu vyplývá, že obviněný při vědomí nedostatku finančních prostředku a navíc existence dluhu, byl smířen s tím, že peníze za objednanou reklamu v dohodnutém termínu (v termínu splatnosti faktur) poškozeným neuhradí. Inzerci tak zcela evidentně již na počátku objednal s vědomím, že nemá peníze na její zaplacení a byl také srozuměn s tím, že ji ve smluvené době (do splatnosti faktur) nezaplatí, když se spoléhal na nejistou budoucí událost spočívající v návratnosti investice a inzerci chtěl hradit z tržeb. Tuto skutečnost potvrzuje především zaslání podvodného dokladu o zaplacení inzerce ve výši 51 673 Kč poškozené společnosti (která jako jediná požadovala platbu za první objednanou inzerci předem), ačkoli věděl, že částka z jeho účtu neodešla a neodejde, neboť na účtu nebyl dostatek finančních prostředků (viz jednání se společností CZECH NEWS CENTRE, a. s.). Sám obviněný vypovídal, že zálohové faktury neplatil, protože neměl dostatek finančních prostředků, že to neřešil a doufal, že se projekt nějakým způsobem zvedne (str. 7 rozhodnutí soudu prvního stupně). Nelze akceptovat námitku obviněného, že je snad vinou samotných poškozených, že nezjišťovali jeho bonitu, a tím se dobrovolně vystavili riziku nezaplacení pohledávek. Ani obviněným zmiňovaná výpověď z nájmu nebytových prostor nemohla být překážkou, která by mu snad bránila splnit jeho závazek a vyviňovala jej. Důvod ukončení nájmu, ke kterému se podrobně vyjádřil již odvolací soud na str. 7 usnesení, byl totiž výhradně na jeho straně, když neplnil smluvní podmínky nájmu a jeho klienti si tam chodili stěžovat, že jim nedodal již zaplacené zboží. Ukončení nájmu pronajimatelem tak nebylo žádnou objektivní překážkou, která by mu překazila jeho podnikání, jak obviněný namítá. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky uvedeného zločinu, kdy správně shledaly u obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitka obviněného ohledně absence subjektivní stránky je zjevně neopodstatněná.
V této souvislosti je třeba uvést k námitce obviněného, že soudy provedenými důkazy vyvrátily obhajobu obviněného, že nejednal v podvodném úmyslu, dostatečně reagovaly na námitky obviněného uplatněné v trestním řízení (opakované též v dovolání). Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou obviněného, že se soudy opomněly vyjádřit k některým jeho návrhům na doplnění dokazování, když v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů (str. 14 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 5 – 7 rozhodnutí soudu druhého stupně). Pokud obviněný nesouhlasí s tím, že soudy odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování (např. výslechem svědkyně E. B., H. Š., J. V., obchodními podmínkami poškozených společností), tak odvolací soud ve výše zmíněné části odůvodnění usnesení jasně uvedl důvody tohoto postupu a Nejvyšší soud s ohledem na provedené důkazy s tímto odůvodněním souhlasí. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se jednalo také v daném případě a již soud prvního stupně jejich provedení shledal nadbytečným. Soud druhého stupně pak neshledal žádná pochybení nalézacího soudu stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Nejvyšší soud tedy nesouhlasí s námitkou obviněného, že se soudy nezabývaly a nevypořádaly s jeho důkazními návrhy a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud obviněný nesouhlasí s důvody a způsobem, jak soudy odůvodnily své závěry o nadbytečnosti provedení důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že dovolací námitky proti důvodům rozhodnutí jsou podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Pokud obviněný brojí proti výši způsobené škody, Nejvyšší soud uvádí, že jde v tomto případě o námitku skutkovou, tedy neodpovídající uplatněnému důvodu dovolání, když obviněný namítá, že výše škody mu nebyla provedeným dokazováním dostatečně prokázána. Došlo-li podvodným vylákáním inzerce od poškozených, resp. vylákání služeb, za které obviněný nehodlal zaplatit, pak je způsobenou škodou celá dohodnutá cena za objednané a provedené služby. Pro úvahy o právní kvalifikaci a naplnění kvalifikačního znaku spočívajícího ve způsobení značné škody u zločinu podvodu je třeba vycházet z částek představujících cenu služeb, které obviněný od poškozených vylákal či se pokusil vylákat objednávkami inzerce, čemuž také odpovídá, že byl uznán vinným spácháním přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Spolehlivě bylo prokázané, že obviněný byl zadlužený již v době, kdy u poškozených společností inzerci objednával, na jeho bankovních účtech nebyly žádné finanční prostředky nebo minimální, přičemž nereálně očekával zisk finančních prostředků ze zcela nejistých budoucích událostí. Na výši škody proto nemá vliv skutečnost, že poškozená společnost inzerci po nezaplacení první faktury sama nezastavila, když inzerci v důsledku podvodného jednání obviněného podle objednávky vytiskla celou, jak bylo dojednáno. Pokud jde o rozsah objednávek, tento byl stanoven na základě výpovědí zástupců poškozených společností a listinných důkazů (vystavených faktur, závazných objednávek či emailové komunikace). Soudy se rovněž zabývaly námitkami obviněného stran toho, že některé objednávky nebyly jím podepsané a jiné ano, když z provedeného dokazování plyne, že objednávky byly schvalovány obviněným zejména po vzájemné komunikaci, prostřednictví emailu.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také městský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní (existenci takového rozporu obviněný ostatně ani výslovně nenamítal). Neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy jasně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Na základě provedeného dokazování soudy zcela oprávněně shledaly vyvrácenou obhajobu obviněného o jeho poctivém jednání a naopak uzavřely, že obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti a objednával nákladnou a masivní inzerci s vědomím, že za ni poškozeným v dohodnutých termínech nezaplatí a její zaplacení bylo závislé na zcela nejisté budoucí události.
Je tedy zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
K námitce obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že především jde o námitku procesní, v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené, nemá žádné opodstatnění námitka, že odsuzující výrok o vině je porušením zásady subsidiarity trestní represe. Není přitom pravdou tvrzení obviněného, že by se odvolací soud touto námitkou nezabýval (viz str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu). V posuzované kauze nejde jen o pouhý civilněprávní spor vyplývající ze smluvního vztahu. Skutek spočíval v jednání obviněného, které navenek sice mělo formu legálního právního úkonu, ale ve skutečnosti výrazně překročilo rámec soukromoprávního vztahu a dodalo jeho činu vyloženě kriminální charakter. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Posuzovaný případ se svým rozsahem a s přihlédnutím ke škodlivému účinku (kvalifikovaná skutková podstata) rozhodně nevymyká z okruhu běžných protiprávních jednání tohoto druhu, které jsou postihovány trestní sankcí. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly. Tomuto dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu