ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.451.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 451/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. dubna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 7 To 407/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 51/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2017, č. j. 89 T 51/2017-309, byl obviněný uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za tento zločin a za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 11 T 41/2017-64, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyřicet jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 11 T 41/2017-64, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že dne 9. 10. 2016 v době od 20:00 hod do 23:59 hod. v B. na ul. K. č. …, v prostorách neobydleného zdevastovaného domu pod vlivem alkoholu napadl po předchozí rozepři nejprve verbálními výrazy „cikánská kurva, mrcha“ svoji družku poškozenou D. Z., a poté i fyzicky tak, že ji udeřil dřevěnou nohou od rozbité židle do hlavy a zad, poté ji svalil na zem a kopal jí do obličeje a do těla, během konfliktu ji také udeřil několika ranami pěstí do obličeje a vytrhl vlasy, kdy jí způsobil poranění, a to zhmožděninu a krevní podlitinu v temenní krajině hlavy vpravo, vytrhání vlasů v pravé temenní krajině, pravděpodobný otřes mozku, tržnězhmožděnou ránu horního rtu vlevo, kdy došlo k poranění původní tržné rány, oděrky brady, zhmoždění levé poloviny hrudníku, projevující se bolestivostí, rozsáhlou skupinu krevních podlitin na levé hýždi a levém boku, zhmoždění stěny břišní projevující se bolestivostí, otok obou zápěstí, otoky a oděrky hřbetu obou rukou, krevní podlitinu nad levým kolenem a bezvědomí a dále již dne 4. 10. 2016 na stejném místě napadl ze stejného důvodu, také pod vlivem alkoholu, výše uvedenou poškozenou přesně nezjištěným způsobem, čímž jí způsobil hlubokou oděrku čela vlevo, krevní podlitiny obličeje, krevní podlitiny kolem obou očí, zlomeninu spodiny pravé očnice, zlomeninu nosních kostí, tržnou ránu horního rtu vlevo, krevní podlitiny břicha, krevní podlitinu obou stehen, kdy tato zranění si v obou případech vyžádala lékařské ošetření, přičemž tímto útokem, který vedl pomocí nástroje do oblasti hlavy či pomocí kopů do oblasti břicha poškozené, jí mohl způsobit závažná a i život ohrožující poranění, která mohla ve svém důsledku způsobit omezení v obvyklém způsobu života poškozené na dobu delší než šest týdnů s vážnými trvalými následky.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 7 To 407/2017-347, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Podle obviněného se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání. V popise skutku nejsou uvedeny skutečnosti týkající se jeho úmyslu, ani který z jeho činů byl pokusem a který byl dokonaný. Jeho jednání ze dne 4. 10. 2016 nebylo prokázáno žádnými přímými či nepřímými důkazy. Soud prvního stupně jen zopakoval obžalobu a odvolací soud se k této námitce vyjádřil nesourodě a nedostatečně. Skutkový stav týkající se jednání ze dne 9. 10. 2016 nebyl správně zjištěn. Sama poškozená popřela, že by došlo k nějakému útoku, což zakládá pochybnosti o jeho vině. Dále namítl, že je nesoulad mezi právním posouzením jednotlivými soudy, když soud prvního stupně kvalifikoval jeho jednání jako spáchané v úmyslu přímém a odvolací soud v úmyslu nepřímém. Podle obviněného nelze v jeho jednání spatřovat žádný úmysl ke spáchání zločinu ublížení na zdraví, neboť poškozené dal facku a asi třikrát přes zadek. Nebylo ani prokázáno, že by poškozené hrozila těžká újma na zdraví, když tato možnost je pouze hypotetická. Podle obviněného soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a porušily jeho právo na spravedlivý proces.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Námitky obviněného stran hodnocení důkazů a skutkových závěrů soudů obou stupňů jsou námitky skutkového typu a obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Vinu obviněného spolehlivě prokazují především znalecký posudek znalce MUDr. Milana Votavy, svědek P. W., listinné důkazy (např. lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu), zčásti i výpověď samotného obviněného a časové souvislosti. Soudy správně uzavřely, že se obviněný dopustil napadení poškozené v obou dnech. K lékařskému ošetření poškozené v důsledku napadení jinou osobou došlo v obou případech poté, co tato měla konflikt s obviněným, když z důkazů vyplývá, že žádná jiná osoba než obviněný ji objektivizovaná zranění nemohla způsobit. Opakované fyzické napadání byl dlouhodobě způsob soužití obviněného a poškozené, což pramenilo především z bezdomoveckého způsobu života, pravidelného užívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. Je namístě se ztotožnit se způsobem hodnocení výpovědi poškozené, které soudy nižších stupňů neuvěřily, neboť tato se zjevně snažila svou výpovědí vyvinit obviněného, jakožto svého druha. Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, které by případně mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Ani námitka obviněného, že nebylo jasně vymezeno, který skutek byl pokusem a který dokonaným trestným činem, nemůže být považována za relevantní, neboť jak již uvedl odvolací soud v reakci na obdobnou námitku obviněného (str. 3 usnesení odvolacího soudu), obě postupná jednání obviněného uvedená ve skutkové větě se týkají jediného skutku, který byl posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit toliko námitku obviněného, že v rozhodnutí soudů obou stupňů není vyjádřeno naplnění subjektivní stránky předmětného pokusu trestného činu.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soud prvního stupně skutečně svůj rozsudek zčásti nekoncepčně a nelogicky odůvodnil stran zavinění, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, přestože z úvah předcházejících tomuto závěru hovoří v podstatě o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu. Vědomostní složka zavinění je ve skutkové větě v podstatě vyjádřena, avšak vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nekriticky převzal popis skutku z obžaloby, kde explicitní specifikace volní složky absentuje, není tato vyjádřena pregnantně ani ve skutkové větě rozsudku a navíc je vcelku nejasně popsána v jeho odůvodnění. Soud druhého stupně však toto pochybení v zásadě napravil (str. 4 usnesení odvolacího soudu) a v odůvodnění svého usnesení již správně dovodil v jednání obviněného nepřímý úmysl, a to ve vztahu k možnému způsobení závažnějšího následku ve formě těžké újmy na zdraví tak, jak předpokládá ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s odůvodněním usnesení odvolacího soudu stran subjektivní stránky ztotožnil, pokud tento uzavřel, že obviněný musel vědět, že při útoku pěstmi, kopy a údery dřevěnou nohou od židle vedenými proti hlavě a hrudníku poškozené, může s vysokou pravděpodobností způsobit i závažná poranění. Tato intelektuální složka zavinění je zřejmá již z toho, že obviněný má vcelku bohaté praktické zkušenosti s násilnou trestnou činností, a to i vůči poškozené D. Z. Přitom každý dospělý člověk ví, že údery v daném případě dřevěným hranolem (noha od židle), dále údery pěstí a kopy mohou vést k těžké újmě na zdraví, pokud jsou směřovány na hlavu a hrudník, navíc v případě poškozené, která v důsledku opilosti nebyla schopna se útokům nijak aktivně bránit. Volní složka zavinění je v daném případě vyjádřena sice poněkud implicitně, ale vyplývá z popisu konkrétního jednání kladeného obviněnému za vinu, tedy z charakteru úderů, jejich množství, z opakovaného a stupňovaného útoku vůči poškozené s odstupem několika málo dnů, z lokalizace úderů a způsobeného následku, jakož i nebezpečí, které poškozené z útoků hrozilo, čímž obviněný musel být srozuměn s možností způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. Kvalifikace jednání obviněného jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku je tak zcela přiléhavá a popis skutkového děje obsahuje všechny znaky pokusu tohoto zločinu. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.