ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1026.2018.3
8 Tdo 1026/2018-I.-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 67 To 127/2018, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 20/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 67 To 127/2018, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018, bylo podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné M. H. (dále jen „obviněná“) pro skutek spočívající v tom, že
nejméně od počátku září 2017, kdy převzala výzvu k vyklizení nemovitosti ze dne 25. 8. 2017, na kterou reagovala přípisem ze dne 13. 9. 2017, do současné doby v P., J., bez řádného právního titulu obývá a brání oprávněnému vlastníkovi T. B., v užívání bytové jednotky 1159/3 ve druhém patře panelového domu, J., P., který T. B. nabyl do výlučného vlastnictví na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytu ke dni 3. 4. 2017, přičemž podezřelá si byla vědoma toho, že jí samotné zaniklo užívací právo k bytové jednotce již dne 27. 4. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 53/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 353/2015, přičemž opakovaně v období od 25. 8. 2017 byla písemně vyzývána k vystěhování a vyklizení předmětné bytové jednotky, včetně písemné předžalobní výzvy, přesto však přes opakované výzvy ničeho neučinila a předmětnou nemovitost nadále neoprávněně obývá a odmítá vyklidit .
2. V takto popsaném jednání obviněné spatřovala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 v podaném návrhu na potrestání přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 4 však bez projednání věci dospěl k závěru, že výše popsaný skutek není trestným činem.
3. Proti citovanému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 včas stížnost, kterou však Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 67 To 127/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, když se ztotožnil se soudem prvního stupně o možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
4. S takovým rozhodnutím stížnostního soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman (dále též „dovolatel“) a podal proti němu v neprospěch obviněné dovolání (učinil tak prostřednictvím svého I. náměstka JUDr. Igora Stříže, neboť pro svou momentální nepřítomnost by je nestačil podat ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.). Ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť měl za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , tedy bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, jakož i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel nejprve ve stručnosti popsal úvahy obou soudů nižších stupňů a shrnul, že oba soudy sice shledaly v jednání obviněné naplnění znaků skutkové podstaty uváděného přečinu (neboť aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, jejíž uplatnění přichází do úvahy pouze v případě, že jsou znaky trestného činu dány), nicméně současně dovodily, že skutek není trestným činem. S tímto závěrem však s ohledem na všechny okolnosti případu nesouhlasil.
6. Nejvyšší státní zástupce následně poukázal na limity aplikace principu subsidiarity trestní represe zakotveném ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh tr., které zčásti také citoval. Poté uvedl, že existence jiné, netrestní právní normy, byť obecně umožňující určitou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, sama o sobě nezakládá povinnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio výhradně jen podle této normy. Podotkl, že primární funkcí trestního práva a aplikace jeho institutů je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Orgány činné v trestním řízení jsou v návaznosti na to povinny postupovat tak, aby tyto trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (odkázal tu na §1 odst. 1 tr. ř.).
7. K posuzované věci dovolatel konstatoval, že ze strany obou soudů nižších instancí nebyly zohledněny podstatné okolnosti případu mající vliv na vyhodnocení závažnosti jednání obviněné, která se protiprávního jednání dopouštěla po dobu nejméně šesti měsíců, tedy zjevně dlouhodobě, a to navzdory skutečnosti, že si byla vědoma, že v rámci občanskoprávního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 53/2011, resp. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Co 353/2015, bylo rozhodnuto, že členem bytového družstva není obviněná, ale K. H., který následně s bytem disponoval, až se jeho vlastníkem stal T. B. (stalo se tak ke dni 4. 4. 2017). Soudy rovněž nezohlednily, že obviněná – ačkoliv byla písemně vyzývána k vyklizení nemovitosti – tuto nadále neoprávněně obývá, oprávněnému uživateli brání v jeho užívání a nemovitost odmítá vyklidit.
8. Nejvyšší státní zástupce dále zdůraznil, že obviněná poškozenému za užívání bytu po celou dobu ničeho nehradí. Neztotožnil se proto s konstatováním soudů, že by jejím jednáním nebyla způsobena škoda, resp. že poškozený má možnost obrátit se na občanskoprávní soud. Tato skutečnost podstatným způsobem zvyšuje závažnost jednání obviněné, stejně jako další okolnosti popisované poškozeným, podle kterého si členové společenství vlastníků jednotek stěžují na obviněnou, že v domě dělá hluk a fyzicky napadá další obyvatele domu (což bylo opakovaně řešeno policejní hlídkou), přičemž po poškozeném často požadují nápravu. Závěr soudů odůvodňující malou společenskou škodlivost tím, že poškozený se může svých cílů, tedy vyklizení bytu domoci žalobou na vyklizení bytu, a úhrady dluhu na neoprávněném užívání bytu rovněž prostřednictvím občanskoprávního řízení, proto nemá opodstatnění.
9. Podle dovolatele stejně tak nelze akceptovat poukaz soudů na skutečnost, že ve věci je paralelně vedeno občanskoprávní řízení o vyklizení bytu, neboť podle znění zákona i stávající soudní praxe není takové rozhodnutí v občanskoprávním řízení nezbytným předpokladem k dovození navrhované trestní odpovědnosti. Ani samotný fakt, že se vlastník uvedeného objektu svých nároků domáhá též u civilního soudu, rozhodně nezakládá překážku pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti obviněné. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1195/2004, je totiž nutno připustit existenci případů, kdy pachateli musí být od počátku zcela zřejmé, že objekt užívá bez právního důvodu a jeho úmyslné zavinění proto může i předcházet dni právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, které užívání kvalifikuje jako neoprávněné (o čemž již navíc rozhodnuto bylo). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, pak plyne, že od okamžiku, kdy poškozená osoba projevila svou vůli vůči pachateli, aby ukončil užívání jejího obydlí, došlo ke vzniku protiprávního jednání a k naplnění znaků přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 tr. zákoníku. V konkrétním případě toto nastalo právě doručením výzvy k vyklizení nemovitosti ze dne 25. 8. 2017, na kterou obviněná reagovala přípisem ze dne 13. 9. 2017. Napadeným rozhodnutím je potom nastalý protiprávní stav dále udržován.
10. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani s názorem obou soudů nižších stupňů, pokud argumentovaly tím, že společenskou škodlivost jednání obviněné snižuje rovněž fakt, že není jasné, kam by se (obviněná) měla možnost odstěhovat. K tomu zopakoval, že obviněná za užívání bytu poškozenému ničeho nehradí, a to přes skutečnost, že není osobou nemajetnou, sama uvádí čistý měsíční příjem ve výši 15.000 Kč a své majetkové poměry hodnotila jako přiměřené. Poukazoval-li soud prvního stupně na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, jedná se o typově odlišné věci, neboť nelze srovnávat tzv. squatting s obsazením funkčního bytu, resp. s bráněním oprávněné osobě v užívání funkčního bytu, ačkoli si užívající osoba je plně vědoma toho, že jí právo k užívání bytu nepřísluší.
11. Dovolatel na závěr shrnul, že v posuzované věci se jedná o případ natolik společensky škodlivý, že je namístě uplatnění trestněprávní odpovědnosti, neboť zjištěné skutkové okolnosti nesvědčí tomu, že by jednání obviněné nedosahovalo ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům daného přečinu. Již vůbec není takový závěr možný bez projednání věci v rámci postupu podle §314c odst. 1 tr. ř., kdy je rozhodováno bez provádění důkazů a toliko v případě, kdy absentují jakékoli pochybnosti či nejasnosti a pokud by jiný procesní postup nemohl na daném závěru ničeho změnit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2477 a 3556). Taková situace zde však zjevně nenastala.
12. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 67 To 127/2018, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
13. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. soud prvního stupně zaslal dovolání nejvyššího státního zástupce obviněné, které jí bylo doručeno dne 31. 7. 2018. Ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2018 obviněná označila podané dovolání za nedůvodné a navrhla jej odmítnout z důvodů podle §265i odst. 1 písm. c), d), e), f) tr. ř. či zamítnout podle §265j tr. ř. Požádala také o veřejné projednání dovolání v intencích ustanovení §265r tr. ř. K tomuto účelu zažádala o přidělení obhájce. To odůvodnila tím, že po návratu z emigrace v České republice investovala, byla však okradena řadou lidí. Vystřídala postupně několik advokátů s katastrofálním výsledkem. Zkritizovala Českou advokátní komoru, která je plná bývalých i současných členů a funkcionářů KSČ, KSČM či STB. Vzhledem k jejímu „právnímu monopolu“ ji (obviněnou) nemůže v řízení před soudem zastupovat organizace HABEAS CORPUS, která se jí ujala v roce 2014. Samu sebe obviněná označila za „starou, nemocnou, okradenou a diskriminovanou“ a definovala kritéria, která by měl přidělený obhájce splňovat. Následně vyjádřila naději, že osoby rozhodující o jejích právech a povinnostech nejsou též členové bývalé KSČ, a pokud náhodou ano, žádá o jejich vyloučení z důvodu jednak neslučitelnosti výkonu funkce soudce a státního zástupce se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jednak toho, že ona sama kvůli této ideologii emigrovala a nemůže být souzena členy KSČ. V řízení před Nejvyšším soudem dále požádala o účast člena zastupitelského úřadu Švýcarské konfederace, svého osobního asistenta (z důvodu pokračující nemoci) a případně i tlumočníka, neboť dlouho žila v zahraničí a některým pojmům v českém jazyce nerozumí.
14. Dále obviněná konstatovala, že dovolání podala neoprávněná osoba. Podle §265d tr. ř. totiž může dovolání podat nejvyšší státní zástupce (kterým je v současné době JUDr. Pavel Zeman) a obviněný. JUDr. Igor Stříž však zatím nejvyšším státním zástupcem není. V předmětném podání není řádně definován dovolací důvod a tento navíc není podložen relevantními a pravdivými okolnostmi, zjištěnými v souladu se zákonem. Je zde zcela opomenuto, že státní zástupce je povinen postupovat v souladu se základními zásadami trestního řízení, zakotvenými v ustanovení §2 tr. ř., což v daném případě zjevně neučinil a porušil zejména §2 odst. 4, 5 a 14 tr. ř., když skutkový stav objasňoval jednostranně ve prospěch T. B., ačkoli (obviněná) včas doložila důkazy ve svůj prospěch (tato svá podání posléze vyjmenovala včetně uvedení jejich hmotnosti v kilogramech). Výslovně pak dodala, že „pan JUDr. Igor Stříž si měl nejdříve udělat pořádek na nižších státních zastupitelstvích a zde nechat řádně prošetřit práci příslušných pracovníků, než ji bezdůvodně stíhat a ještě proti ní podávat dovolání“. Soudy nižších stupňů zjevně vycítily situaci a její trestní stíhání správně zastavily.
15. Následně obviněná citovala své stanovisko k žalobě T. B. (dále též „poškozený“) na vyklizení předmětného bytu, na jejímž základě bylo zahájeno řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, vedené pod. sp. zn. 8 C 286/2017. Žalobu neuznává, tvrzení žalobce nejsou doložena, navíc jsou v rozporu s objektivní realitou. O právo užívání bytu byla připravena bývalým manželem K. H. v řízení o vrácení údajného daru, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 38 C 53/2011. Vzhledem k tomu, že nemá kde bydlet, žádala o náhradní bydlení, ale soud jí v tomto směru odkázal na řízení o vyklizení. Připomněla, že K. H. ji nikterak nevyzval k placení nájemného. Za užívání předmětného bytu složila nájemné do soudní úschovy (řízení je vedeno u Okresního soudu v Mělníku). Poté obviněná obšírně popsala „mafiánské praktiky“, páchané organizovanou skupinou osob, spočívající v diskriminaci její osoby „na základě věku, státní příslušnosti, majetku a rodu“ s cílem vyštvat ji z předmětného bytu. Ve zkratce mělo jít o: vyděračský dopis T. B. ze dne 25. 8. 2017, obsahující výhrůžky vyklizení bytu za účasti exekutora, hlučnou rekonstrukci bytu č. 6 manželi B. (zahrnující vytopení bytu č. 3, který ona obývá), odstranění dřevěné bedny, stojící před bytem č. 3, D. Ch. a dvěma rusky mluvícími občany, zamezení její účasti na kontrolní prohlídce bytu č. 3 a pokračování ve stavebním řízení, opakované bezdůvodné přivolávání hlídky Policie ČR neznámou osobou na ni pod záminkou rušení klidu, bezdůvodné zadržení jejího přítele P. M., „návštěvu“ T. B. a dalších 6 až 8 osob, označených jako „security“, v úmyslu vyhodit ji z bytu bez rozhodnutí soudu, fyzické napadení ze strany D. Ch. na chodbě domu. Jako další skutečnosti zmínila podání návrhu na obnovu řízení ve věci sp. zn. 38 C 53/2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4. T. B. neměl (obviněné) doložit své vlastnictví k předmětnému bytu a nikdy ji nevyzval k placení nájmu. Podivila se též nad převody vlastnictví k bytu a vyslovila přesvědčení, že K. H. „účelově uklízí majetek“. Poukázala na §2285 občanského zákoníku, podle něhož ji K. H. nevyzval k opuštění bytu, platí tedy, že nájem je ujednán na dobu nejvýše dvou let od právní moci rozhodnutí o vrácení daru, tj. do 10. 3. 2018, resp. 27. 4. 2018, proto je nutno žalobu na vyklizení zamítnout. Odkázala také na §2221 a §2222 občanského zákoníku.
16. Obviněná zdůraznila, že v trestním řízení trvá na provedení důkazů uvedených ve shora citovaném vyjádření k věci sp. zn. 8 C 286/2017, a dodala, že pokud by státní zastupitelství a policejní orgány dělaly svou práci řádně v souladu se svými zákonnými povinnostmi, zjistily by, že: poškozenou je ve skutečnosti ona, stala se obětí mafiánských a diskriminačních praktik, složila peníze na nájem do soudní úschovy, avšak nikdo o ně neměl zájem, ohledně předmětného bytu běží několik dalších řízení, a to u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 286/2017 a 38 C 53/2011 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 25/2018. Zároveň požádala, aby si Nejvyšší soud právě uvedené spisy vyžádal. Závěrem podotkla, že státní zastupitelství se zcela nemístným způsobem vměšuje do civilního sporu, jeho postup je protiústavní a zasahuje do jejích lidských práv a svobod.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné na základě §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1, 2 tr. ř., přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání zakotvené v §265f tr. ř.
18. Podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §265p odst. 1 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání dovolání v neprospěch obviněné(ho) nejvyšší státní zástupce. Pokud obviněná poukazovala na skutečnost, že v tomto případě podal dovolání I. náměstek nejvyššího státního zástupce JUDr. Igor Stříž, a namítla, že jde o osobu k danému úkonu neoprávněnou a navrhla odmítnout dovolání (mimo jiné) podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., je zapotřebí v prvé řadě poukázat na právní názor vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 15 Tdo 354/2011, formulovaný takto: „ Nejvyšší státní zástupce je jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. podat dovolání. To ovšem na druhé straně neznamená, že by toto ustanovení vylučovalo, aby za splnění zákonných podmínek stanovených v §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství podal dovolání v jeho zastoupení náměstek nejvyššího státního zástupce. “ .
19. K tomu lze doplnit, že Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí naopak vymezil proti přenesení celé agendy dovolání na některého z náměstků nejvyššího státního zástupce, jelikož ten je oprávněn jej pouze zastupovat. Právě zmíněné požadavky byly v posuzovaném případě ze strany Nejvyššího státního zastupitelství bezezbytku dodrženy, neboť se jednalo o mimořádný postup v době nepřítomnosti JUDr. Pavla Zemana v úřadu, a to ve snaze zachovat zákonnou dvouměsíční dovolací lhůtu uvedenou v §265e odst. 1 tr. ř. Nelze totiž pominout ustanovení §265e odst. 4 tr. ř., podle něhož navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné . Pokud by ani za takové situace nebylo umožněno realizovat jinak výlučné oprávnění nejvyššího státního zástupce jeho 1. náměstkem, byla by tím v řadě případů zcela eliminována možnost podat dovolání ze strany obžaloby (ať již ve prospěch či v neprospěch obviněného), což jistě není účelem a cílem žádného z trestněprávních předpisů.
20. Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jak již bylo zmíněno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), f) a g) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí , nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř . Nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, když uvedl, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí . Jeho naplnění spatřoval v nesplnění podmínek pro zastavení trestního stíhání podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Uplatnil jej v úzké souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V jeho rámci namítal nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio vyjádřených v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud se neztotožnil s výhradou obviněné, že „v podaném dovolání není řádně definován dovolací důvod a tento navíc není řádně podložen relevantními a pravdivými okolnostmi, zjištěnými v souladu se zákonem“, pro niž navrhovala odmítnout dovolání (mimo jiné) podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Naopak lze vyzdvihnout, že dovolací důvody nejenže jsou v podání výslovně uvedeny, ale především jsou podpořeny argumenty, které do zákonného rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. l), f) a g) tr. ř. přesně zapadají. Nadto je Nejvyšší soud shledal do značné míry relevantními. Proto neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání a přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
23. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v přezkoumávané trestní věci nebyly především splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Je vhodné připomenout, že podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v §181 odst. 1 a §186. Podle výsledků přezkoumání samosoudce učiní některé z rozhodnutí uvedených v §188 odst. 1 písm. a) až f) . Podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. po předběžném projednání obžaloby soud zastaví trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v §172 odst. 1 . Podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce zastaví trestní stíhání, není-li tento skutek trestným činem a není důvod pro postoupení věci . Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je podmínkou pro výše nastíněný postup spolehlivé zjištění , že nejsou naplněny znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Existuje-li naopak určitá (byť jen malá) možnost prokázání znaků trestného činu v dalším průběhu řízení nelze trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavit (k tomu přiměřeně srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář, 7. Vydání, Praha: C. H. Beck, str. 2196).
24. Soud prvního stupně považoval za spolehlivě prokázané (i bez potřeby provedení dokazování v hlavním líčení), že společenská škodlivost předmětného skutku nedosahuje intenzity trestného činu, a proto je potřeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. S tím se následně ztotožnil i soud druhého stupně. Nejvyšší soud naopak po prostudování příslušného spisového materiálu dospěl k závěru opačnému. Shledal, že skutkové okolnosti přezkoumávaného případu rozhodně neposkytují za stávající důkazní situace dostatečný podklad pro tak kategorický závěr, jaký soudy nižších stupňů učinily. Odhalil totiž celou řadu skutečností, které naznačují vyšší míru společenské škodlivosti jednání obviněné, než jakou oba ve věci dříve činné soudy připouštěly. V této souvislosti si rovněž nelze nepovšimnout, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, o niž soud první instance své rozhodnutí opřel, je na tuto trestní věc do značné míry nepřiléhavá (srov. níže). Právě uvedené svědčí zejména o tom, že ani jeden ze soudů nižších stupňů konkrétní okolnosti tohoto případu nezkoumal dostatečně pečlivě. Přetrvává tak důvodné podezření, že by uplatnění trestní represe mohlo být po náležitém objasnění všech rozhodných skutečností v hlavním líčení přece jen na místě. Procesní podmínky pro zastavení trestního stíhání výše popsaným způsobem nebyly v dané věci splněny, což nemohlo vést k jinému řešení, než ke zrušení obou napadených rozhodnutí v dovolacím řízení.
25. Přestože právní posouzení věci bude odvislé od zjištění soudu prvního stupně v nadcházející fázi tohoto trestního řízení, považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se i k námitkám nejvyššího státního zástupce uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe . Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
26. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
27. Z dosavadních skutkových zjištění a ze spisového materiálu vyplývá, že na obviněnou bezúplatně převedl členská práva a povinnosti k bytu její tehdejší manžel K. H.. Tento však z důvodu nevhodného chování obviněné vůči němu a jeho nové partnerce, zahrnujícího opakované vulgární slovní i fyzické útoky, podal dne 25. 2. 2011 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žalobu na vrácení daru. Rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 38 C 53/2011, bylo určeno, že členem bytového družstva je H. (č. l. 10). Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 22 Co 353/2015 (č. l. 19). Právní moc obou rozhodnutí a zároveň i zánik užívacího práva obviněné k předmětné bytové jednotce nastal dne 27. 4. 2016. Dne 3. 4. 2017 nabyl nemovitost do svého vlastnictví poškozený T. B. (dále jen „poškozený“), a to s právními účinky od 4. 4. 2017.
28. Přípisem ze dne 25. 8. 2017 vyzval poškozený obviněnou k vyklizení nemovitosti nejpozději do 9. 10. 2017. Pokud by tak ve stanovené lhůtě neučinila, pohrozil jí vyklizením bytu „za účasti exekutora ČR a policie ČR dne 10. 10. 2017 v 10:00 hodin“ (č. l. 36). Na to obviněná zastoupená občanským sdružením HABEAS CORPUS reagovala přípisem ze dne 13. 9. 2017. Podle ní poškozený neprokázal, že je skutečným vlastníkem nemovitosti, požadavek na vyklizení označila za „nepodložený, neopodstatněný a šikanózní, který poškozená nebude ani akceptovat, ani tolerovat“ (č. l. 37). Následovala předžalobní výzva poškozeného ze dne 14. 9. 2017 a jeho další výzva k umožnění prohlídky nemovitosti a její vyklizení ze dne 26. 9. 2017. Obviněná dané výzvy nerespektovala a byt nevyklidila. Proto na ni podal poškozený dne 19. 10. 2017 trestní oznámení a následně dne 25. 10. 2017 podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žalobu na vyklizení bytu, čímž bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. 8 C 286/2017, které nebylo dosud (tj. ke dni 31. 10. 2018) skončeno. Z vyjádření obviněné k dovolání nejvyššího státního zástupce je patrné, že ve zmiňovaném bytě setrvávala přinejmenším ke dni 8. 8. 2018.
29. Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že při úvahách o možné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je nutné přistupovat ke každému případu individuálně a pečlivě hodnotit všechny jeho konkrétní okolnosti. Tomu soudy nižších instancí evidentně nedostály, což je patrné zejména z odkazů na určitá rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, která se vztahovala ke skutkově zcela odlišným případům.
30. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16 , ten se týkal protiprávního užívání usedlosti C. skupinou squatterů. Ti nejprve obývali zchátralou historickou památku od roku 2012 do roku 2014 na základě dohody s jejím vlastníkem, který ovšem posléze nabyl dojmu, že squatteři obsah této dohody nedodržují, proto vznesl požadavek na vyklizení usedlosti. Po marném uplynutí výpovědní doby podal majitel nemovitosti na squattery trestní oznámení. Neoprávněné užívání usedlosti C. trvalo od uplynutí stanovené lhůty k vyklizení celkem 36 dní a bylo ukončeno zásahem Policie ČR, tj. bez jakéhokoliv využití nástrojů civilního práva. Obviněný (jeden ze squatterů) byl v následném trestním řízení uznán obecnými soudy vinným z přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto kontextu pak Ústavní soud vyzdvihl povinnost obecných soudů zaměřit se na existenci a možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle. Pokud princip subsidiarity trestní represe neaplikují, musí konkrétně odůvodnit, proč podle jejich názoru takové prostředky k dispozici nebyly a proč neexistovala jiná možnost než trestní postih stěžovatele . Ústavní soud dále poukázal na skutečnost, že v dané věci nebyla prokázána škoda vzniklá neoprávněným užíváním, ani jakékoliv zamezení realizace konkrétního plánu vlastníka s usedlostí C. Též se vymezil proti pohrdavému náhledu soudu prvního stupně na squattery jako takové.
31. K nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 , lze konstatovat, že šlo o případ odlišný nejen po stránce skutkové, ale také právní. V této kauze manželka obviněného (poškozená) opustila společně užívaný dům (odešla k novému partnerovi), přičemž odstěhovala i veškeré vybavení domácnosti. Tímto obviněný nabyl dojmu, že zmíněným projevem vůle poškozené dům opustit její užívací právo k němu zaniklo. Proto poté, co ona za několik měsíců svůj postoj změnila, jí neumožnil dům nadále užívat (nevydáním klíčů, výměnou zámku). Jádrem tohoto případu tak byla existence užívacího práva na straně poškozené a samotné naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo k nebytovému prostoru ze strany obviněného (především po stránce subjektivní). Ústavní soud označil právní situaci týkající se užívacích práv jako nejednoznačnou a v úzké souvislosti s tím uvažoval též o principu „ultima ratio“.
32. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1183/2016 , bylo řešeno jednání obviněného, který neoprávněně užíval nebytový prostor po dobu sedmi měsíců. Rozhodnutím soudu (v prvním stupni) mu byla uložena povinnost nemovitost vyklidit, což ve stanovené lhůtě také učinil. Zároveň probíhalo u civilního soudu řízení na vydání bezdůvodného obohacení, a to za ušlé nájemné. Dva měsíce po vyklizení nemovitosti bylo zahájeno trestní stíhání obviněného. Stalo se tak na základě trestního oznámení podaného poškozeným, jenž zjistil, že stav nebytového prostoru neodpovídal jeho stavu v době, kdy jej nabyl do vlastnictví, a na zařízení a vybavení měla vzniknout jednáním neznámé osoby škoda. Soudy, včetně Nejvyššího soudu, zohlednily především ten fakt, že nástroje práva civilního byly v dané věci efektivní a vedly k ukončení protiprávního užívání předmětné provozovny ještě před zahájením trestního stíhání. Tomu přikládaly vyšší význam než vzniku škody, která ani není zákonným znakem skutkové podstaty §208 tr. zíkoníku, a kterou měl poškozený možnost (a již tak i činil) uplatňovat v řízení občanskoprávním.
33. Usnesením ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 11 Tdo 684/2013 odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněné, která byla uznána vinnou přečinem podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Ta v daném případě nerespektovala pravomocné rozhodnutí civilního soudu, kterým jí byla uložena povinnost vyklidit byt, a měla zde po dobu dalších devíti měsíců uskladněny své věci. Dovolací soud při hodnocení společenské škodlivosti skutku vyzdvihl, že obviněná v bytě ani nebydlela a zdůraznil, že se nejednalo o situaci, kdy by se jeho opuštěním dostala do stavu bezdomovectví, což by mohlo odůvodňovat sníženou společenskou škodlivost jejího činu .
34. Pokud tedy soud prvního stupně (následně podpořen i soudem odvolacím) v přezkoumávané věci vystavěl v podstatě celé odůvodnění svého rozhodnutí na citované, velmi nepřiléhavé judikatuře, nereflektoval skutkový stav této věci, přičemž některé okolnosti vůbec nezjišťoval (např. zda obviněné reálně hrozí onen stav bezdomovectví). Za takové situace nemohl přezkoumávané jednání adekvátně právně posoudit, a tudíž ani zákonným způsobem rozhodnout. Z napadených rozhodnutí je patrné, že jediným kritériem, které oba soudy vzaly v potaz, je paralelně vedené občanskoprávní řízení o vyklizení bytu, které nebylo dosud skončeno; jinými slovy řečeno, nebyly vyčerpány veškeré nástroje jiných právních odvětví k ochraně práv poškozeného. Takový náhled považuje Nejvyšší soud za příliš zjednodušující. Zákon ani žádné z výše uvedených rozhodnutí přímo nepodmiňuje možnost trestního postihu pachatele pravomocným rozhodnutím civilního soudu o vyklizení neoprávněně užívané nemovitosti (to je zejména patrné např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16, které požaduje pouze zkoumání možnosti efektivního využití jiných právních prostředků, případně pečlivé odůvodnění, proč tyto jiné nástroje v daném případě nepostačují).
35. Pro zachování maximální míry objektivity musí Nejvyšší soud připomenout také nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04 , který by mohl (více než dosud zmíněné judikáty) podpořit stanovisko nižších soudů v této trestní věci. Obviněná obývala nájemní byt, kdy pronajímatelem byl současně její zaměstnavatel. Nájemní smlouva byla uzavírána vždy na dobu jednoho roku. Poté, co byl pracovní poměr z důvodů organizačních změn u zaměstnavatele ukončen, nebyla s ní uzavřena nájemní smlouva na další rok. Obviněná požadovala náhradní bydlení, to bylo ale výsledkem její dezinterpretace jednoho ustanovení nájemní smlouvy. Uzavírání smluv pouze na dobu určitou považovala za rozporné s dobrými mravy, rovněž se hájila tím, že s dětmi nemá kam se odstěhovat. Protiprávní užívání bytu z její strany trvalo celkem 17 měsíců, a to po dobu řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení, pravomocné rozhodnutí soudu v této věci nakonec v určené lhůtě respektovala. O vzniku škody (neplacením nájemného) není v této věci zmínka. Ústavní soud ve svém nálezu formuloval následující stanovisko: Za předpokladu, že je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, a to až do doby uplynutí soudem stanovené lhůty k vyklizení bytu, nelze proto bez dalšího připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v předmětném bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru . Každopádně ani v tomto nálezu Ústavní soud nestanovil povinnost obecných soudů automaticky aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe na všechny obdobné případy, kde dosud neskončilo (či nebylo využito) řízení na vyklizení bytu. Nelze odhlédnout od formulace „bez dalšího“, která v sobě nutnost posouzení všech dalších rozhodných okolností zahrnuje, čímž v odůvodněných případech připouští i odlišné řešení. Nadto zmíněný případ se, na rozdíl od přezkoumávané věci, týkal vztahu pronajímatel – nájemce a období bezprostředně navazujícího na ukončení nájemního vztahu a zánik užívacího práva nájemce k bytu.
36. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu lze proto konstatovat, že podmínkou shledání trestní odpovědnosti pachatele za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru není bez dalšího ani bezvýsledné vyčerpání prostředků civilního práva k ochraně zájmů oprávněného uživatele nemovitosti. Jak již bylo zmíněno výše, nezbytnou nutností je posouzení všech konkrétních okolností individuálního případu. Proto již v minulosti senát Nejvyššího soudu rozhodující v této věci opakovaně podpořil uznání viny některých obviněných i přesto, že proti nim nebylo vedeno či pravomocně ukončeno řízení na vyklizení nemovitosti. Jednalo se např. o usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1532/2014 , kdy usnesením soudního exekutora o udělení příklepu získal poškozený dům, který předtím skončil v dražbě. Ten obýval obviněný, otec bývalé majitelky domu. Poškozený po určitou dobu (více než rok) umožňoval obviněnému užívání domu, poté však projevil vůli, aby nemovitost vyklidil. Toto obviněný nerespektoval a blokoval poškozeného v užívání domu po období delší jednoho roku. Civilní řízení o vyklizení domu bylo po dobu trestního řízení přerušeno. Dále je možno odkázat na usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014 , v němž bylo projednáváno jedání obviněného, který si pronajímal nebytové prostory (halu) od Národní knihovny České republiky. Ačkoliv věděl, že nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou, i po jeho ukončení halu nadále (přinejmenším osm měsíců) využíval ke své podnikatelské činnosti, na opakované výzvy k vyklizení nereagoval, nájemné nehradil. V souběžně probíhajícím civilním řízení se obviněný bránil tím, že se snažil „zpochybnit procesní postupy soudu, nikoli důvodnost samotného návrhu“.
37. Při porovnání podstatných okolností ve výše probraných kauzách se skutkovým dějem v přezkoumávaném případě (v rozsahu, ve kterém byl v dosavadním řízení zjištěn), je zřetelně patrné, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe v této trestní věci je přinejmenším sporná. Jednání obviněné (jak již bylo uvedeno shora) totiž vykazuje určité prvky, které společenskou škodlivost skutku jako celku bezpochyby zvyšují a významně jej přibližují až k hranici (ne-li za ní), kdy již nástroje jiných, méně razantních, právních odvětví nemusí být dostačující. Právě na ně nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání důvodně upozorňoval. Nejvyšší soud pak studiem spisového materiálu i vlastním šetřením odhalil ještě další zajímavé a pro posouzení věci významné detaily.
38. Nejprve je však nutno upozornit na časovou osu případu. Nikoliv bezvýznamnou skutečností je již samotné řízení o vrácení daru, probíhající mezi léty 2011 až 2016, na jehož základě bylo určeno, že užívací právo k bytu svědčí bývalému manželovi obviněné K. H.. Velmi podstatný je právě ten fakt, že již od jara roku 2016, tedy rok a půl před započetím protiprávního jednání, obviněná prokazatelně a bez sebemenších pochybností věděla, že její užívací právo k nemovitosti dnem 27. 4. 2016 zaniklo, a že nadále v bytě setrvává bez jakéhokoliv právního důvodu (v tom je zcela zásadní rozdíl oproti shora uvedené věci sp. zn. IV. ÚS 469/04). Více než rok poté, na přelomu srpna a září 2017, nový majitel bytu poškozený T. B., třikrát vyzval obviněnou k jeho vyklizení, která tak striktně odmítla učinit, a to za situace, kdy jí užívací právo k bytu již dávno nesvědčilo (také zde je nezanedbatelný rozdíl mezi tímto případem a věcí sp. zn. II. ÚS 413/04, v němž byla žaloba na vyklizení podána 17 dní po ukončení oprávněného užívání bytu na základě řádné nájemní smlouvy, a to navíc za situace, kdy obviněná požadovala náhradní bydlení, jelikož se mylně domnívala, že na něj má nárok; paralelu lze naopak shledat s věcí sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, srov. výše).
39. Svůj postoj k výzvám poškozeného obviněná odůvodnila tím, že jí poškozený zákonným způsobem neprokázal nabytí vlastnického práva k bytu. Takovému argumentu nelze přisvědčit už proto, že obviněné vůbec nic nebránilo si tuto informaci jednoduše ověřit na katastru nemovitostí. Více než zarážející ovšem je, že obviněná na tomto svém stanovisku setrvává zřejmě ještě dnes (přinejmenším je součástí jejího vyjádření ze dne 8. 8. 2018), přestože s danou informací operovaly oba soudy činné v této trestní věci (předmětná smlouva o převodu vlastnictví bytu a spoluvlastnického podílu k pozemkům je založena na č. l. 21 – 31 trestního spisu). Především je ale již celý jeden rok (od 25. 10. 2017) vedeno řízení o vyklizení bytu před Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 286/2017, kde právní vztahy k bytu hrají zajisté podstatnou roli. Proto tvrzení, že „údajný vlastník p. T. B. nikdy žalované nedoložil své vlastnictví k bytu“ vyvolává dojem účelovosti.
40. Společenskou škodlivost jednání obviněné významně zvyšuje (na rozdíl od výše uvedené věci sp. zn. II. ÚS 3080/16) také doba trvání protiprávního jednání obviněné, která započala okamžikem, kdy vůči ní poškozený poprvé projevil vůli k užívání svého bytu, tedy nejpozději v první polovině září 2017. Jak je patrné, obviněná byt v následujících měsících nevyklidila, jeho adresu uvedla jako svou doručovací adresu též pro účely tohoto dovolacího řízení a jako místo svého trvalého pobytu ji označila i ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 8. 8. 2018 (stejný údaj o jejím trvalém pobytu je zmíněn rovněž v přípisu občanského sdružení HABEAS CORPUS Nejvyššímu soudu v této trestní věci ze dne 9. 9. 2018). Lze tedy s poměrně vysokou mírou jistoty konstatovat, že předmětný byt obviněná neoprávněně užívala po dobu přibližně jednoho roku a je více než pravděpodobné, že zde setrvává i v současnosti (tj. na konci října 2018). To by ostatně odpovídalo jejímu kategorickému postoji k celé věci, kdy sama sebe označuje jako poškozenou, o byt měla být podle jejích slov „připravena bývalým manželem“ v řízení „o vrácení údajného daru“, měla se stát obětí „mafiánských praktik organizované skupiny osob“, vedených právě poškozeným T. B., spočívajících v diskriminaci její osoby s cílem „vyštvat ji z bytu“ (srov. strany 6 – 7 jejího vyjádření). Její ochota k vyklizení bytu a umožnění poškozenému nerušeně jej užívat se (mírně řečeno) nezdá být příliš velká. I to by mohlo mít vliv na posouzení společenské škodlivosti předmětného skutku, samozřejmě však až po náležitém objasnění všech podstatných okolností, kdy teprve v dalších fázích trestního řízení bude možno seznat, zda obviněná má na toto své konání přetrvávající nekritický náhled, či nikoli.
41. Jak již bylo výše zmíněno, civilní řízení vedené na základě žaloby na vyklizení bytu, zpravidla, nikoliv ovšem vždy, vylučuje uplatnění trestní represe. Nejvyšší soud považuje za důležité zopakovat, že trestní odpovědnost obviněné(ho) by měla nastoupit až v okamžiku, kdy nástroje jiných právních odvětví jsou k ochraně oprávněných zájmů fyzických či právnických osob neúčinné . To je širší pojem než vyčerpané , což reflektoval Nejvyšší soud právě ve věci sp. zn. 8 Tdo 539/2014, ve které upozornil, že během řízení se obviněný zaměřil na zpochybňování procesního postupu soudu. Není bez zajímavosti, že podobný osud potkal i řízení mezi žalobcem T. B. a žalovanou M. H. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4. V něm soud prozatím vydal usnesení ze dne 18. 1. 2018, č. j. 8 C 286/2017-52, jímž nepřipustil zastoupení žalované (obviněné) obecným zmocněncem HABEAS CORPUS (č. l. 149), které následně potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2018, č. j. 11 Co 99/2018-82. Proti těmto rozhodnutím podala obviněná i zmíněné občanské sdružení dovolání, vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 4083/2018, o němž dosud rozhodnuto nebylo. Z obsahu tohoto podání, v němž je argumentováno především diskriminací obviněné, je zjevné, že by dovolatelé mohli kalkulovat i s eventuálním využitím ústavní stížnosti. Jakkoliv Nejvyšší soud v žádném případě nechce obviněnou podezírat, že se dopouští obstrukčního jednání ve snaze oddálit rozhodnutí ve věci samé, musí si však současně klást otázku, do jaké míry jsou prostředky práva občanského v této věci účinné a vhodné na ochranu zájmů poškozeného T. B., neboť je naprosto evidentní, že pravomocné meritorní rozhodnutí ve shora uvedené věci sp. zn. 8 C 286/2017 v nejbližší době rozhodně nelze očekávat.
42. Nejvyšší státní zástupce ve svém podání také namítal, že protiprávním užíváním bytu byla poškozenému rovněž způsobena škoda. Oba nižší soudy se touto otázkou příliš nezabývaly. Na jedné straně nelze odhlédnout od obhajoby obviněné, že ji ani K. H. ani poškozený nevyzvali k placení nájmu, a že finanční prostředky má za tímto účelem ukládat do soudní úschovy. Na straně druhé ovšem pravdou zůstává, že byt ve vlastnictví poškozeného užívala (a dodnes zřejmě užívá) zcela bezplatně, čímž poškozenému neoprávněně bránila (brání) v jakémkoli využití svého majetku, a to včetně využití komerčního. Pokud v této souvislosti nižší soudy odkázaly na věc sp. zn. 8 Tdo 1183/2016, je možno podotknout, že vznik škody není sice zákonným znakem přečinu podle §208 tr. zákoníku, avšak je nepochybně jedním z kritérií pro hodnocení společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Žádné z takových kritérií pak nelze pojímat izolovaně, nýbrž v souvislosti se všemi ostatními okolnostmi toho kterého případu, přičemž konkrétní okolnosti ve věci sp. zn. 8 Tdo 1183/2016 byly dosti odlišné a nutno dodat, že méně závažné než v přezkoumávaném případě (srov. výše).
43. Soudy nižších instancí nevzaly v potaz informace (které dovolatel ve svém podání taktéž připomínal) o údajně nevhodném chování obviněné v souvislosti s užíváním bytu (rušení nočního klidu, fyzické napadání sousedů). Přitom i tato skutečnost by mohla mít na posouzení společenské škodlivosti skutku určitý, možná již méně zásadní, vliv. Pozornosti Nejvyššího soudu sice neuniklo odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 53/2011, přesto se nemůže k dané záležitosti nijak blíže vyjádřit, neboť z podkladů, které má k dispozici, lze dospět ke dvěma protichůdným verzím (obviněné a poškozeného), v nichž je veškerá vina svalována na druhou stranu konfliktu (srov. žalobu na poškozeného na vyklizení, č. l. 41 a 42 spisu, vyjádření obviněné k dovolání).
44. Přestože soudy nižších instancí poukázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 684/2013, nijak se ve skutečnosti nezabývaly otázkou, zda obviněná má vzhledem ke svým majetkovým poměrům možnost zajistit si náhradní bydlení. Dovolatel upozorňoval na fakt, že (obviněná) není osobou nemajetnou, ona sama v protokolu o výslechu podezřelé osoby ze dne 7. 2. 2018 (č. l. 3 spisu) uváděla čistý měsíční příjem 15 000 Kč. Naproti tomu je nutno přihlédnout i k tomu, že jde o důchodkyni (ročník nar. 1949), jejíž zdravotní stav není zjevně dobrý, sama hovořila o diagnóze roztroušené sklerózy, má mít potíže s chůzí.
45. Závěrem je možno shrnout, že i na základě dosud nedostatečně zjištěného skutkového stavu vyvstaly Nejvyššímu soudu velmi důvodné pochybnosti o správnosti aplikace principu subsidiarity trestní represe v této trestní věci. Procesní postup soudu prvního stupně, který na objasnění všech důležitých okolností věci více méně rezignoval, nenařídil ve věci hlavní líčení a podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání zastavil, je proto nutno označit za nezákonný. Jako nesprávný je třeba chápat právní názor obou soudů (sice nevyslovený, ale z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývající), že není-li skončeno občanskoprávní řízení o vyklizení bytu, nelze v podstatě za žádných okolností přistoupit k trestnímu postihu za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ve smyslu §208 tr. zákoníku. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v odůvodněných případech to přípustné je, a to aniž by tím byla dotčena ústavně garantovaná základní práva a svobody obviněné osoby (vždyť je-li naplněna skutková podstata trestného činu, je vyvození trestní odpovědnosti pachatele v souladu také s ústavním pořádkem České republiky).
46. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 67 To 127/2018, i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
47. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Na něm v prvé řadě bude, aby ve věci nařídil hlavní líčení, v jeho průběhu provedl všechny potřebné důkazy, zjistil a následně právně posoudil veškeré skutečnosti v této věci významné a teprve poté rozhodl, zda je namístě trestní postih obviněné, či nikoliv. Nejvyšší soud v rámci polemiky s rozhodnutími soudů nižších instancí sice poukazoval spíše na aspekty jednání obviněné, které by hovořily pro závěr o její trestní odpovědnosti, to ovšem neznamená, že by předjímal budoucí rozhodnutí ve věci, nebo snad soud prvního stupně mezi řádky nabádal, aby ji uznal vinnou uvedeným přečinem. Spíše tím chtěl vyzdvihnout důležité skutečnosti, s nimiž se soudy opomněly vypořádat a k nimž by v dalším řízení bezpochyby měly přihlédnout. Jak ovšem Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňoval, všechny soudy ve věci dosud činné nerozhodovaly na základě uspokojivě zjištěného skutkového stavu. Teprve až bude tento nedostatek odstraněn, budou posouzeny všechny rozhodující aspekty přezkoumávaného činu, bude možno kvalifikovaně rozhodnout buď o uznání viny obviněné, či o jiném odpovídajícím způsobu řešení. Přijatý závěr pak bude pochopitelně nutno přesvědčivě odůvodnit v souladu s kritérii §125 odst. 1 tr. ř.
48. Nejvyšší soud nepominul, že obviněná požadovala vyloučení všech členů bývalé Komunistické strany Československa, činných v tomto dovolacím řízení. O tom Nejvyšší soud rozhodl samostatným usnesením.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu