ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1052.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1052/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného R. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 31 To 74/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 19/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 1 T 19/2015, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v L. dne 6. 12. 2010, prostřednictvím hypotečního poradce, podal žádost o poskytnutí hypotečního úvěru na nákup nemovitosti ve V. O., L., v hodnotě 2.160.000 Kč a na následnou rekonstrukci objektu vyčíslenou částkou ve výši 480.000 Kč, celkem tedy 2.640.000 Kč, přičemž následně dne 22. 12. 2010 uzavřel s mBank, respektive BRE Bank S.A., IČ 27943445, smlouvu o hypotečním úvěru mHypotéka Light č. GHL034931865/2010 na poskytnutí úvěru ve výši 2.640.000 Kč s tím, že úvěr bude použit výhradně na koupi objektu na bydlení a jeho rekonstrukci, a ačkoliv mu k jeho žádosti ze dne 31. 1. 2011 o výplatu částky ve výši 472.000 Kč byla tato dne 3. 2. 2011 vyplacena na účet, jehož byl majitelem, uvedené finanční prostředky užil v rozporu s jejich účelem, tedy nikoli na rekonstrukci zakoupené nemovitosti.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 31 To 74/2018, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž pouze uvedl, že „Odvolací soud zamítl odvolání a konstatuje, že poškozené bance byla způsobena škoda přesahující 2 milióny korun, aniž ji přesně specifikuje a vyčísluje a dle odvolacího soudu jde tedy o větší škodu ve smyslu §211 odst. 4 tr. zákoníku, a proto jsem byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. V tomto ohledu obviněný poukazuje na §138 odst.1 tr. zákoníku, kde zákonodárce stanovil hranice škody. Ostatně škodu nespecifikoval ani nalézací soud. Obviněný se domnívá, že odvolací soud se zcela nevypořádal s rozsudkem soudu nalézacího, a je přesvědčen, že pokud by se postupovalo dle údajné škody, věc by soudil v prvním stupni senát a přicházela by v úvahu i nutná obhajoba a rozsudek by dopadl zcela jinak. Protože usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec sp. zn. 31 To 74/2018, ze dne 16. 3. 2018, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.“.
5. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo toto dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, zmínil jeho značnou stručnost, avšak i přesto konstatoval nepřiléhavost právní kvalifikace skutku, která by podle jeho popisu, v němž je uvedeno, že částky 472.000 Kč bylo použito v rozporu s určeným účelem úvěru, svědčila přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 2, 4 tr. zákoníku, nikoli podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle odůvodnění rozhodnutí však dovolatel při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé údaje o osobě, pro kterou je úvěr určen, neboť byl fakticky čerpán ve prospěch M. S., pro nějž byl úvěr zřejmě vyčerpán celý. To by svědčilo pro právní kvalifikaci zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, neboť tato škoda přesahovala dva miliony, což je škoda značná (§138 odst. 1 tr. zákoníku), nikoliv škoda větší, podle které soudy věc právně kvalifikovaly. Tyto vady ovšem nelze na základě obviněným podaného dovolání napravit.
6. Vzhledem k tomu, že státní zástupce shledal námitky obviněného „značně zkratkovitými“, dovodil z nich, že se obviněný domáhá zločinu úvěrového podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, pro což svědčí i argument, že u tohoto zločinu by vzhledem k trestní sazbě byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., z čehož obviněný dovozoval, že by nemohlo být konáno řízení před samosoudcem. Státní zástupce ovšem současně připomenul, že zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody na dva roky až osm let je výrazně přísněji trestný než přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody na jeden rok až pět let, jímž byl obviněný uznán vinným. V takovém případě se obviněný ve svém dovolání domáhá použití přísnější právní kvalifikace, což je v jeho neprospěch. Takové dovolání uplatnit nemůže, a pokud tak učinil, jde o dovolání podané osobou neoprávněnou (viz rozhodnutí Nejvyšší soud v rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 928/2011).
7. Z těchto důvodů, když státní zástupce navíc poznamenal, že k nápravě vad týkajících se obsazení soudu (např. rozhodování samosoudcem na místo senátu) a nerespektování ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě jsou určeny jiné důvody, než obviněný označil, a to podle §265b odst. 1 písm. a), c) tr. ř., o něž dovolání neopřel, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.
8. Toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. K přípustnosti dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou, protože byly splněny podmínky podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Rovněž Nejvyšší soud zjistil, že jde o dovolání podané v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Návrh státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že by mělo být dovolání odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř., nelze akceptovat. Taková interpretace zákonného ustanovení §265d tr. ř. v návaznosti na §265p odst. 1 a §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. je nesprávná, neboť zásadně platí, že obviněný má právo podat dovolání pro nesprávnost jakéhokoli výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, avšak v případě, že se takovým dovoláním domáhá změny napadeného rozhodnutí ve svůj neprospěch, nelze z podnětu tohoto dovolání dosáhnout změny, která by v jakémkoli směru zhoršila jeho postavení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3208). V přezkoumávané věci je obviněný osobou oprávněnou, která může podat dovolání proti předmětnému rozhodnutí. Dovolání podal prostřednictvím obhájce a vytýkal nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně týkal. Státní zástupce odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 928/2011, které vzešlo z jiných okolností (odvolací soud odvolání směřující proti zprošťujícímu výroku odmítl podle §253 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou), než které jsou předmětem nyní přezkoumávané věci.
IV. K obsahu dovolání
11. Nejvyšší soud je povinen přezkoumávat dovolání podle jeho obsahu. Obsah dovolání je uveden v §265f tr. ř., který upravuje především obligatorní obsahové náležitosti dovolání. Jejich význam spočívá především ve skutečnosti, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (viz §265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud tedy musí mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl přezkoumávat napadené rozhodnutí a popřípadě prolomit jeho právní moc (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3225).
12. Pro přezkoumávanou věc je podstatné, že v dovolání musí být uvedeno, proti kterému výroku směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů, což však obviněný do důsledků nedodržel. Z dovolání je sice patrno, čeho se obviněný domáhá, neboť uvedl, že požaduje věc zrušit a přikázat k novému projednání a rozhodnutí, avšak není patrné z jakých důvodů tak činí, neboť jím uvedená argumentace je dosti nejasná, resp. nedává potřebný podklad, v čem obviněný spatřuje vady. Lze se proto jen domnívat, proti kterému výroku obviněný dovolání zaměřil. Obviněný poukazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu ke způsobené škodě ve výši dvou milionů se závěrem o právní kvalifikaci podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku s tím, že odkázal i na obecné ustanovení §138 odst. 1 r. zákoníku, jímž zákonodárce stanovil hranici škody. Současně však konstatuje, že škodu nespecifikoval ani nalézací soud. Z těchto stručných slov lze připustit, že obviněný zřejmě brojí proti výši škody, avšak s blíže neuvedenými souvislostmi a požadavky. Uvedenému závěru však odporuje obviněným uvedené tvrzení v předposledním odstavci 13 řádkového odůvodnění dovolání, v němž uvedl, že pokud by bylo postupováno podle „údajné“ škody, šlo by o senátní věc a přicházela by do úvahy „nutná obhajoba“, což ovšem více nerozvedl. Taková úvaha nadto nekoresponduje s obviněným označeným důvodem [šlo by o důvod §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ] a výslovným vyjádřením vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
13. Při těchto pro rozhodnutí Nejvyššího soudu podstatných nejasnostech vycházejících z obsahové nedostatečnosti podaného dovolání, které již nebylo pro odstup času možné doplnit postupem podle §265h tr. ř., neboť by tomu bránily podmínky §265f odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud vyšel pro přezkoumání dovoláním napadených rozhodnutí z těch formulací, jak jsou v dovolání uvedeny, podle nichž se však důsledněji mohl věnovat pouze výši škody, jež vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně. Je totiž jednak vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a jednak námitka neobsahuje takový popis důvodů, který by konkrétně rozvedly, v čem tkví u výše škody obviněným vytýkaná vada. V té souvislosti vzbuzuje pochybnosti další požadavek vztahující se k nutné obhajobě za situace, pokud by byla škoda zjištěna ve vyšší částce, neboť je vyjádřením nepřípustné snahy obviněného o přísnější právní kvalifikaci (§265s odst. 2 tr. ř.).
14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud připomíná, že jeho úlohou ani povinností není domýšlet náznaky dovolatele, dotvářet jeho argumentaci a spekulovat o tom, co a jak chtěl vyjádřit, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Svou přezkumnou činnost proto soustředil jen na jasně vyjádřený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s ním související námitku proti nesprávnosti použité právní kvalifikace z hlediska soudy zjištěné výše škody.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním na základě tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
16. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal vadu ve výši škody s ohledem na použitou právní kvalifikaci, učinil tak v souladu s uvedeným dovolacím důvodem, a proto z tohoto hlediska Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání důvodné. Obviněným v dovolání konstatovanou námitku o vadně určené výši škody posuzoval podle toho, jak soud prvního stupně skutek ve výroku rozsudku popsal, neboť vycházel ze zásady, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
V. K námitkám obviněného
17. Vzhledem k tomu, že obviněný zcela neurčitě vyslovil své přesvědčení o nesprávném stanovení „údajné škody“, lze dovodit, že nesouhlasil s jejím vyčíslením, které je vyjádřeno ve skutkových zjištěních rozsudku soudu prvního stupně tak, že „v Liberci dne 6. 12. 2010 … podal žádost o poskytnutí hypotečního úvěru na nákup nemovitosti … v hodnotě 2.160.000 Kč a na následnou rekonstrukci objektu vyčíslenou částkou ve výši 480.000 Kč, celkem tedy 2.640.000 Kč, …a ačkoliv mu k jeho žádosti ze dne 31. 1. 2011 o výplatu částky ve výši 472.000 Kč byla tato dne 3. 2. 2011 vyplacena na účet, jehož byl majitelem, uvedené finanční prostředky užil v rozporu s jejich účelem, tedy nikoli na rekonstrukci zakoupené nemovitosti“.
18. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí takovým činem větší škodu. Větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč.
19. Z popisu skutku soudem prvního stupně vyjádřeného ve výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že jsou v něm obsaženy tři částky, a to jednak výše čerpaného úvěru na zakoupení nemovitosti ve výši 2.160.000 Kč, jednak na rekonstrukci této nemovitosti ve výši 472.000 Kč, kterou užil v rozporu s jejím účelem, a jednak součet těchto dvou částek 2.640.000 Kč. I přes ne zcela jasné odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí lze s ohledem na uvedená skutková zjištění i použitou právní kvalifikaci dospět (ve shodě s obžalobou na č. l. 242) k závěru, že obviněnému byla dne 3. 2. 2011 na základě jím klamavě a nepravdivě tvrzeného účelu vyplacena část úvěru ve výši 472.000 Kč, jež měla být použita k rekonstrukci nemovitosti, kterou obviněný zakoupil na základě první části úvěru ve výši 2.160.000 Kč. Pokud soudy argumentovaly celkovou částkou úvěru ve výši 2.640.000 Kč, která byla obviněnému na základě předmětné úvěrové smlouvy, při jejímž uzavírání uvedl nepravdivé údaje, postupně vyplacena, je podstatný závěr o právní kvalifikaci podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jemuž svědčí i tzv. právní věta uvedená v rozsudku soudu prvního stupně, podle níž obviněný „při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem větší škodu“ (viz stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu).
20. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se větší škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
21. Z hlediska tohoto rozmezí je zřejmé, že právní závěr soudu prvního stupně, že obviněný spáchal škodu „větší“, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, jímž obviněného uznal vinným, odpovídá skutkovému zjištění, že jde o část úvěru ve výši 472.000 Kč, neboť tato částka je škodou převyšující 50.000 Kč a nedosahující částky 500.000 Kč, od níž se odvíjí škoda značná, které uvedená částka nedosáhla [§211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku].
22. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že při částce 472.000 Kč neoprávněně čerpané obviněným na základě nepravdivých informací je soudy použitá právní kvalifikace podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku správná.
23. Jakkoli se jeví jako nepochopitelný požadavek obviněného na aplikaci §211 odst. 1, 5 tr. zákoníku, je třeba nad rámec již uvedeného dodat, že tento postup není v posuzované věci opodstatněný a zásadně by nebyl ani možný, neboť Nejvyššímu soudu v něm brání zásada zákazu reformationis in peius . Obviněný, pokud požadoval, aby jemu za vinu kladený čin byl podle této právní kvalifikace posouzen, činil návrh, který je v jeho neprospěch, protože požadoval použití přísnější právní kvalifikace, což by v konečném důsledku představovalo zhoršení jeho celkového postavení oproti tomu, jaký je učiněn v nyní přezkoumávaných rozhodnutích. Takový postup je při absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného, jež by mohl podat toliko nejvyšší státní zástupce, nepřípustný (srov. §265s odst. 2 tr. ř., obdobně též 265p odst. 1 tr. ř.).
24. Související konstatování obviněného, že při použití přísnější právní kvalifikace by byl dán na jeho straně důvod nutné obhajoby a senátní rozhodování (§314a odst. 1 tr. ř.), jak již bylo výše uvedeno, je argumentem, který na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Kromě toho jej však nelze ani v obecné rovině akceptovat, protože jde o procesní důsledek, jenž by byl spojen s tím, že by se zhoršilo hmotněprávní postavení obviněného, protože by jeho stíhání muselo být vedeno pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§36 odst. 3 tr. ř.). Tím však není trestný čin podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, jímž byl v této věci obviněný uznán vinným, neboť u něj je stanovena hranice trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let.
25. Požadavek obviněného, aby byl stíhán pro přísnější trestný čin jen proto, aby šlo o případ nutné obhajoby ve smyslu podmínek §36 odst. 3 tr. ř., se jeví zcela nejasným argumentem, pro který není žádné opodstatnění. Naopak je spojen se zhoršením postavení obviněného a jeho ohrožením přísnější právní kvalifikací a vyšší trestní sazbou, což je postup vždy zcela v neprospěch obviněného. Přitom je třeba zdůraznit, že důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř. vzniká tehdy, když je dáno důvodné podezření, že obviněný spáchal takový trestný čin, který je v tomto ustanovení předpokládán.
VI. Závěr
26. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu