ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1411.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1411/2017-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného Z. A. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 131/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný Z. A. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 3 T 7/2017, uznán vinným, že
v době od února 2016 do listopadu 2016 včetně, v B. ani nikde jinde řádně neplnil vyživovací povinnost na svého nezletilého syna XXXXX *) , jež mu plyne obecně z občanského zákoníku a konkrétně mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 83 P 31/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 37 Co 301/2005, ve výši 1 400 Kč, následně změněno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 83 P 31/2003, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 44 Co 234/2008, kdy mu byla zvýšena vyživovací povinnost na částku 1 900 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. M., a za uvedené období dluží na výživném částku v celkové výši 19 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 131/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Zábrže podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V dalším textu svého podání dovolatel zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, že v době, kdy měl páchat danou trestnou činnost, byl v pracovní neschopnosti a bez svého zavinění neměl dostatečné příjmy, na jeho a manželčin majetek byl prohlášen konkurz a matka nezletilého se nepřihlásila do insolvenčního řízení, a proto jí insolvenční správce nemohl vyplácet výživné jako přednostní pohledávku. Z těchto důvodů dovodil, že u něj zcela chybí subjektivní stránka, neboť se po právu mohl domnívat, že vše za něj uhradí jediný zákonný disponent s jeho majetkem z výnosů z prodeje majetku v konkurzu, což se však pro omisi na straně matky nestalo. Vyslovil názor, že pokud by bylo možné připustit dané jednání jako jednání proti zájmům chráněným zákonem, pak by se jej mohl pravděpodobně dopustit každý rodič, jenž by si neplnil, resp. nemohl plnit svoji zákonnou povinnost pro splnění jiné zákonné povinnosti podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“); tímto rozhodnutím bylo porušeno hmotné právo, když osobě, která se dostane do úpadku, je zakázáno nakládat s jakýmkoliv svým majetkem. Doplnil, že poté, co dne 15. 10. 2014 Krajský soud v Brně vydal vyhlášku, kterou bylo zahájeno insolvenční řízení, usnesením tohoto soudu ze dne 3. 4. 2015 byl zjištěn jeho úpadek, a nejpozději tím dnem zaniklo jeho oprávnění k dispozici se svým majetkem.
6. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že celá causa patří do roviny civilní, neboť neměl a nemá možnost zajistit platbu výživného, a to jednak pro dřívější důvody uvedené shora a nyní pro jeho nezařaditelnost do pracovního procesu ve výkonu trestu odnětí svobody; tak i stát má svůj podíl na tom, že nemá možnost dostát svým závazkům z rodinného práva. V této souvislosti poukázal per analogiam též na čl. 1 Protokolu č. 4 ze dne 16. 9. 1963 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, podle něhož „nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“.
7. Dovolatel pak nesouhlasil ani s tvrzením soudu prvního stupně, na němž ničeho nezměnil ani soud odvolací, že je otcem bez zájmu o svého syna, a označil je za nepravdivé. Tvrdil, že několikrát vyzýval matku nezletilého k tomu, aby mu umožnila setkat se se synem, avšak toto mu bylo znemožněno. Zdůraznil také to, že se nebránil a nebrání hrazení dlužného výživného s tím, že nabízel soudu, že svoji povinnost splní ihned poté, co prodá dvě vozidla.
8. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, č. j. 4 To 131/2017-127, a též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2017, č. j. 3 T 7/2017-96, jakož i všechna případná rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, a věc vrátil Městskému soudu v Brně, aby ji v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření předně uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména i ve svém odvolání (v této části je jeho dovolání doslovnou kopií odvolání), a to, že neměl dostatečné příjmy a nacházel se v konkurzu, přičemž matka dítěte se se svým nárokem nepřihlásila do insolvenčního řízení, a dále, že výživné může téměř ihned uhradit částkou, kterou získá z prodeje dvou vozidel.
10. Ohledně námitky dovolatele, že podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nikdo nemůže být zbaven osobní svobody pouze pro neschopnost dostát „smluvnímu závazku“, a jeho poukazu na pracovní neschopnost státní zástupce konstatoval, že obviněný neuvedl, že by se jednalo o neschopnost právě v roce 2016, kdy se měl dopustit předmětného skutku, a proto nalézací soud vyšel z jeho příjmu 15 000 Kč měsíčně, který sám k roku 2016 přiřadil. Ani později dovolatel svou pracovní neschopnost blíže nespecifikoval – v odvolání i dovolání se o ní velmi stručně zmínil, aniž ji časově zařadil, přičemž navíc i v této měl mít podle svého tvrzení u hlavního líčení příjem 12 000 Kč. Uzavřel proto, že ať již obviněný v pracovní neschopnosti byl, či nebyl, tato nemohla podstatněji ovlivnit jeho příjmy v rozhodném období. K jeho výhradě ohledně „smluvního závazku“ pak zdůraznil, že vyživovací povinnost rodičů k dětem je stanovena přímo ustanovením §910 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž podle §855 odst. 1 citovaného zákona se dítě svého práva na výživné nemůže platně vzdát; proto děti se svými rodiči neuzavírají žádné „smlouvy o výživném“.
11. K zásadní námitce dovolatele spočívající v tvrzení, že matka dítěte měla výživné požadovat nikoliv po něm, nýbrž po insolvenčním správci, státní zástupce uvedl, že tento právní názor je nesprávný a v obdobných věcech jej opakovaně odmítl i Nejvyšší soud. Citoval k tomu jednak z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, publikovaného pod č. 25/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož rodič, ohledně jehož majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž nemůže sám plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, je povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci; nikoliv tedy matka dítěte, nýbrž samotný dovolatel byl povinen učinit opatření k tomu, aby insolvenční správce hradil mezi dalšími pohledávkami také výživné. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 265/2016, v němž se tento soud v obdobné věci rovněž řídil uvedeným právním názorem, a na usnesení téhož soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1226/2010, ve kterém též shledal, že v případě, že se o výživné nepřihlásila u správce konkurzní podstaty přímo matka dítěte, byl to právě obviněný, kdo byl povinen učinit tak sám, neboť „skutečnost, že na majetek otce dítěte byl prohlášen konkurs, je totiž primárním problémem otce dítěte, v tomto případě obviněného, a nikoliv matky nezletilé.“ Poté shrnul, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu byl tedy dovolatel povinen učinit takové opatření, aby insolvenční správce hradil výživné z výnosů prodeje majetku v konkurzu.
12. Ze shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pouze na okraj (vzhledem k tomu, že dovolatel v tomto směru ničeho neuvedl) ještě poznamenal, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je jistá nejasnost či nepřesnost ohledně formy zavinění; vyjádřil však přesvědčení, že soud měl na mysli nepřímý úmysl, který označil správným uvedením zákonného ustanovení, a zmínku o minimálně vědomé nedbalosti považoval jen za písařskou chybu.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 6. 11. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jednalo se o jeho výhrady ke správnosti skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování soudem prvního stupně (s nimiž se ztotožnil též soud odvolací), pokud jej tento označil za otce bez zájmu o svého syna, jenž bezpochyby byl schopen řádně a včas plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému synovi. Takovými námitkami se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž současně předkládal vlastní verzi skutkového děje, když jednak tvrdil, že několikrát vyzýval matku nezletilého k umožnění styku s ním, avšak tato mu styk se synem znemožnila, a dále poukazoval na svou pracovní neschopnost a jím nezaviněný nedostatek příjmů k tomu, aby mohl výživné hradit; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou argumentaci obviněného však pod jím tvrzený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
18. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo. Nadto je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení ze strany obou soudů nižších instancí, když soud nalézací při provádění a oba soudy při hodnocení důkazů postupovaly precizně, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., čímž dospěly ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
19. Nejvyšší soud již v minulosti v celé řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, které by bylo nutno v dovolacím řízení napravovat. Ke stejným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. například jeho rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09 a I ÚS 1601/07 aj.). V návaznosti na to je třeba uvést, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně a podrobně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. zejména strany 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jen pro úplnost je vhodné dodat, že soud druhého stupně shledal, že s ohledem na daný přečin jako přečin trvající měl nalézací soud provádět dokazování o plnění či neplnění vyživovací povinnosti obviněným až do dne 31. 1. 2017 (nikoliv jen do listopadu roku 2016 včetně), kdy byl obviněnému doručen návrh na potrestání, a tedy až tímto dnem došlo k dokončení tohoto přečinu; vzhledem k tomu, že však odvolací soud jednal pouze z podnětu odvolání obviněného, nemohl již toto pochybení soudu prvního stupně napravit, neboť by tím zhoršil postavení obviněného.
20. Jak již shora zmínil státní zástupce ve svém vyjádření, zásadní a z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní dovolací námitka obviněného spočívala v jeho tvrzení, že vzhledem k tomu, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz, měla se matka dítěte s nárokem na výživné přihlásit do insolvenčního řízení a výživné požadovat nikoliv po něm, nýbrž po insolvenčním správci.
21. Nejvyšší soud se s takovým názorem státního zástupce ztotožnil. Stejně jako on současně takovou námitku, jejímž prostřednictvím dovolatel brojil proti právnímu posouzení daného skutku jako trestného činu a z toho vyplývající trestněprávní odpovědnosti a trestněprávním důsledkům, neshledal opodstatněnou; a protože se i v další části ztotožnil s jeho přiléhavou argumentací, považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
22. Podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) nebo zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Toto ustanovení se totiž vztahuje pouze na takovou vyživovací povinnost, která vychází z existence rodinněprávního nebo obdobného poměru a plyne přímo z výše citovaných zákonů, musí tedy jít o zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Podle §910 odst. 1 občanského zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle §913 odst. 1 téhož zákona jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Tento trestný čin je trestným činem trvajícím, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav. Podle §874 občanského zákoníku zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti ani její omezení nemá vliv na jeho vyživovací povinnost k dítěti. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, a rozsah této povinnosti posuzuje samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.). Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti , tj. k naplnění jeho znaků postačí nedbalost, přičemž v každém jednotlivém případě trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je třeba se zabývat formou zavinění a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1917 až 1922).
23. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém výstižném vyjádření) je správná a zákonná.
24. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný v době od února 2016 do listopadu 2016 včetně, v B. ani nikde jinde řádně neplnil vyživovací povinnost na svého nezletilého syna XXXXX *) , jež mu plyne obecně z občanského zákoníku a konkrétně mu byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 83 P 31/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 37 Co 301/2005, ve výši 1 400 Kč, následně změněno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 83 P 31/2003, který nabyl právní moci dne 13. 5. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 44 Co 234/2008, kdy mu byla zvýšena vyživovací povinnost na částku 1 900 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky M. M., a za uvedené období dluží na výživném částku v celkové výši 19 000 Kč.
25. Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný popsaným jednáním „úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce“ , a tento skutek právně posoudil jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž přisvědčil i soud odvolací. K tomu lze pouze pro úplnost dodat (dovolatel totiž v tomto směru nic nenamítal), že pokud v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je jistá nejasnost či nepřesnost ohledně formy zavinění (srov. předposlední odstavec na str. 4, kde je zmínka o „minimálně vědomé nedbalosti dle §15 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku“ ), jde nejspíš o písařskou chybu, zvláště když v tzv. právní větě rozsudku (srov. jeho str. 2 i text shora) je výslovně uvedeno jeho úmyslné zavinění.
26. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pak vyplývá, že tento při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti jakožto předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. nepovažoval za nezbytné hodnotit jej jinak oproti rozsudkům opatrovnických soudů, resp. konstatoval, že s ohledem na to, že její výše byla naposledy stanovena již před šesti lety, od této doby se bezpochyby nároky a náklady nezletilého ještě výrazně zvýšily. V předmětné době se navíc obviněný, jak i sám vypověděl, podílel na řízení různých staveb na základě zmocnění jednatelů společností s příjmem asi 15 000 Kč měsíčně. Současně je z rozhodnutí tohoto soudu zřejmé, že obviněný se o nezletilého syna vůbec nezajímal, což vyplývá jak z výpovědi matky, jež popřela, že by mu znemožňovala styk se synem, tak z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 83 P 31/2003, kterým byl obviněný zbaven rodičovské odpovědnosti k nezletilému, a v jehož odůvodnění je uvedeno, že syn si otce nepamatuje, nebyl s ním ani s nikým z jeho rodiny v kontaktu od čtyř let, obviněný mu neposílá žádné dárky, dopisy, přestože mu v tom nebránila žádná objektivní skutečnost, ani matka nezletilého.
27. Jak vyplývá dále z rozsudku soudu prvního stupně, již v řízení před tímto soudem obviněný argumentoval vyhlášeným insolvenčním řízením s tím, že vyživovací povinnost k nezletilému nemohl plnit, a jeho matka se do insolvenčního řízení nepřihlásila, a proto jí výživné nemohl vyplácet ani insolvenční správce. Soud prvního stupně v tomto směru poukázal jednak na to, že matka nezletilého o insolvenčním řízení nevěděla, a dále na to, že obviněný, ačkoliv o svém dluhu na výživném velmi dobře věděl, neoznámil insolvenčnímu správci svou vyživovací povinnost a nepřihlásil předmětnou pohledávku do insolvenčního řízení.
28. S poukazem na výše rozvedené skutečnosti soud prvního stupně shledal, že obviněný se po subjektivní stránce dopustil daného jednání úmyslně. S tímto závěrem se ztotožnil též soud odvolací, který ke shodné výhradě obviněného uvedl, že jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť bylo jeho povinností (nikoli matky nezletilého, na niž ji přenáší), aby insolvenčnímu správci oznámil svou vyživovací povinnost k nezletilému i dluh na výživném, a konstatoval, že zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak bylo bez důvodných pochybností prokázáno (srov. poslední větu na str. 2 odůvodnění jeho usnesení).
29. Takové závěry obou soudů nižších instancí shledal správnými i Nejvyšší soud. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a ustálenou judikaturu k dané problematice totiž neobstojí ani zmíněná obhajoba obviněného vyhlášeným insolvenčním řízením. Zákonná povinnost rodičů vyživovat své nezletilé dítě trvá i v insolvenčním řízení, které se týká majetku některého z rodičů. Jestliže rodič, ohledně jehož majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v něm nemůže sám plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, např. z důvodu, že osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě se stal ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu ustanovený insolvenční správce, je takový rodič povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení (viz §169 odst. 1 písm. e/, odst. 2, §203 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, publikované pod č. 25/2014 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 265/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 1226/2010). Byl to obviněný, nikoli matka nezletilého (která o vyhlášeném insolvenčním řízení vůbec nevěděla), jenž byl povinen učinit opatření k tomu, aby insolvenční správce hradil výživné k rukám matky nezletilého, a jestliže tuto svou povinnost nesplnil, naplnil jak po objektivní stránce, tak i po stránce subjektivní skutkovou podstatu daného přečinu.
30. Jestliže dovolatel v daných souvislostech poukázal per analogiam na čl. 1 Protokolu č. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, podle něhož „nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“, je tento jeho odkaz zcela nepřípadný. Nejvyšší soud (obdobně jak to učinil státní zástupce ve svém vyjádření) považuje za nezbytné zdůraznit, že podle citovaného Protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod onen smluvní závazek, jímž může být peněžitý dluh, jakákoli povinnost něco dát, či povinnost konat nebo nekonat, musí vycházet z nějaké smlouvy a nevztahuje se na povinnost vyplývající z právního předpisu. O porušení smluvní povinnosti tudíž nemůže jít v případě odsouzení za trestný čin porušení povinností rodinné péče. Právě o takový případ se jednalo v posuzované věci, neboť jak již bylo uvedeno výše, vyživovací povinnost rodičů a dětí plyne přímo z občanského zákoníku a je tedy povinností zákonnou.
31. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné části opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolání a již i před nalézacím soudem, a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.
32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.