ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1454.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1454/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněné V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 55 To 2/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 299/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná V. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 6 T 299/2014, uznána vinnou, že
dne 22. 11. 2013 v době od 12,43 hodin do 13,30 hodin v kanceláři v objektu Policie ČR, Krajské ředitelství Libereckého kraje, Odbor hospodářské kriminality, Liberec, Třebízského 1244/2, po předchozích neúspěšných snahách sejít se s ní mimo úřední prostory Policie České republiky, K. D., vrchní komisařce služebně činné v Odboru hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje, o níž věděla, že v předchozí době vykonávala úkony a rozhodovala v trestním řízení, které bylo vedeno policejním orgánem Odborem hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje pod č. j. KRPL-11224/TČ-2011-180080, v úmyslu docílit toho, aby v této věci v rozporu se zákonnými povinnostmi policistky v trestním řízení vyplývajícími pro ni jak ze zákona o Policii České republiky, tak zejména z trestního řádu, bylo vydáno rozhodnutí o odložení věci a nebylo zahájeno trestní stíhání proti ní a M. P., nabídla úplatek ve výši 500 000 Kč, přičemž si počínala tak, že během rozhovoru o jiné trestní věci vlastnoručně napsala na papír text „NEURAŽTE SE NABÍZÍME 500 tis JESTLI MŮŽETE POMOC TO ODLOŽIT POLOVINA IHNED PAK TEN ZBYTEK“, papír s tímto textem předložila K. D., a když ta úplatek odmítla, snažila se ji přemluvit k převzetí úplatku tvrzením, že nabídku učinila proto, že je jim sympatická, že ji nechce dostat do problémů, ale že peníze jí dá osobně, a aby o odložení věci přesvědčila svého vedoucího nebo státního zástupce, přičemž dne 4. 12. 2013 v budově Policie České republiky v Liberci, ulici Třebízského 1244/2, znovu ověřovala, zda je K. D. ochotna za úplatek trestní řízení v jejich prospěch ovlivnit.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin podplacení (v rozsudku je nepřesně uvedeno „podplácení“ ) podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a uložil jí podle §332 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku jí dále uložil peněžitý trest v 25 denních sazbách po 2 000 Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 55 To 2/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou skutkem shodně popsaným jako v rozsudku soudu prvního stupně, pouze s tím rozdílem, že z popisu skutku vypustil závěrečnou část „přičemž dne 4. 12. 2013 v budově Policie České republiky v Liberci, ulici Třebízského 1244/2, znovu ověřovala, zda je K. D. ochotna za úplatek trestní řízení v jejich prospěch ovlivnit“ , jenž právně kvalifikoval shodně jako nalézací soud (také on ve výroku rozsudku uvedl nepřesný termín „podplácení“ ; současně však upřesnil tzv. právní větu, v níž dodal, že obviněná čin spáchala „v úmyslu opatřit jinému značný prospěch“ ), a uložil jí tentýž trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na tutéž zkušební dobu. Současně jí uložil shodný peněžitý trest, avšak pouze podle ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím obhájců JUDr. Petra Douši a JUDr. Vlastimila Rampuly dvě dovolání. V obou případech tak učinila z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Douši dovolatelka především namítla, že jeden z hlavních důkazů o její vině byl získán nezákonně, a je proto procesně neúčinný, dále, že její vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a že soudy obou stupňů nectily požadavek presumpce neviny. Současně vyjádřila svou povědomost o tom, že její dovolací námitky nespadají do uplatněného dovolacího důvodu, avšak konstatovala, že současná právní úprava, jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu, jí nedávají jinou možnost než dovolání s takovými námitkami podat.
6. V dalším textu obviněná konkrétně rozvedla, že předmětná listina s písemným návrhem úplatku (spolu s dalšími) byla získána nezákonným způsobem, neboť dne 4. 12. 2013 byla zadržena bez předchozího souhlasu státního zástupce z důvodu podle §76 odst. 1 tr. ř., jelikož byla údajně bezprostředně přistižena při spáchání trestného činu; tento důvod však ve skutečnosti neexistoval a nic takového se v průběhu řízení před soudem neprokázalo. Dále poukázala na pochybnosti panující o způsobu zajištění důkazu, resp. o skutečném průběhu osobní prohlídky. Zdůraznila, že ihned po zadržení a ještě před osobní prohlídkou jí byla odebrána kabelka, s níž policista odešel z místnosti. Poté, bez předchozího výslechu nebo výzvy k vydání věci, na ní byla provedena osobní prohlídka, kterou nevykonala osoba stejného pohlaví a nebyla k ní přizvána nezúčastněná osoba (policisté M. K. a A. H. nemohou být nezúčastněnými osobami, když vystupovali v pozici orgánu činného v trestním řízení, a nadto prováděli zadržení). K vydání věci pak byla vyzvána až v pozdních odpoledních hodinách v cele v Č. L. (protokol o údajně dobrovolném vydání věci byl vyhotoven až v 17:45 hodin), a to poté, kdy policie mohla se všemi věcmi libovolně a bez její účasti nakládat; odmítla tudíž, že by předmětnou listinu vydala policistům dobrovolně. Namítla rovněž, že policisté tím, že ji nepoučili ve smyslu §75 odst. 6 tr. ř. a dokonce ji uvedli v omyl tvrzením, že její obhájce může přijet až následující den, odepřeli jí právo na obhajobu.
7. Ve vztahu k druhému usvědčujícímu důkazu, tj. výpovědi svědkyně K. D., dovolatelka uvedla, že i zde existují závažné pochybnosti, a to o její věrohodnosti. V tomto směru namítla, že jmenovaná svědkyně jednala ve věci od počátku šetření přinejmenším nestandardně, když jako zkušená policistka zvyklá vyšetřovat závažnou hospodářskou trestnou činnost zareagovala zcela nelogicky a nejenže listinu s nabídkou úplatku nezajistila a nezadržela obviněnou ihned při páchání trestného činu, ale napsala jí na list papíru, aby „mluvila o Š.“ (a diktafon, který si připravila, údajně omylem nezapnula). Dovodila, že za těchto okolností existují dvě možná vysvětlení, a to, že buď se odehrála naprosto absurdní scéna plná nelogičností ze strany této policistky, nebo k žádné nabídce úplatku nedošlo a vše proběhlo tak, jak uvádí. Dodala, že navíc neměla žádnou motivaci kohokoliv uplácet, a již vůbec ne uvedenou policistku, když k nabídce úplatku mělo dojít dne 22. 11. 2013, a v té době již více než rok nebyly ze strany policie činěny žádné úkony ani vůči ní, ani vůči svědku M. P., a proto považovala věc za vyřízenou; vzhledem k tomu, že sama svědkyně jí dokonce svěřila své obavy o sledování ze strany GIBS, označila za nepravděpodobné, že jednak by jí za takové situace nabízela úplatek, a dále i to, že by následně nosila usvědčující důkazy stále s sebou v kabelce po dobu téměř dvou týdnů.
8. Obviněná konstatovala, že na všechny provedené důkazy je nahlíženo jednostranně v její neprospěch, a nelze mít za jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty za prokázané, že se dopustila jednání, které jí je kladeno za vinu. Současně zdůraznila, že veškeré vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit v její prospěch a obžaloby ji zprostit. Chybným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení zásady presumpce neviny a článků 8 odst. 2 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla proto (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Rovněž ve svém podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly dovolatelka podřadila pod shodný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhrady k dokazování s tím, že toto zůstalo neúplným, neboť v dosavadním řízení nebyly opatřeny dostatečné důkazy, a dále, že některé důkazy byly opatřeny v rozporu s trestním řádem. V podrobnostech namítla, že soud druhého stupně nebyl oprávněn ve věci sám rozhodnout rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. ř., neboť takové rozhodnutí je odvolací soud oprávněn učinit pouze na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, případně na základě důkazů provedených před odvolacím soudem, kterými byl skutkový stav doplněn nebo změněn, což se v dané věci nestalo, když k provedení dokazování před tímto soudem nedošlo. Neúplným tak zůstalo dokazování zejména ve vztahu k tomu nejpodstatnějšímu, a to k řízení vedenému Policií ČR, v rámci kterého měl být údajně obviněnou úplatek nabídnut, v němž jmenovaná policistka nebyla zpracovatelkou, o čemž obviněná věděla; za situace, kdy tato policistka tedy nemohla v této věci činit žádné procesní rozhodnutí, je v rozporu z fundamentální logikou, že by jí obviněná činila nabídku úplatku, a proto část skutkové věty o úmyslu obviněné působit na ni v tomto směru má vážné trhliny. Označila proto předmětný policejní spis, který sice byl jako důkaz proveden, avšak zůstal v rozsudku odvolacího soudu nehodnocen, za opomenutý důkaz, a vyslovila názor, že bez jeho řádného vyhodnocení není možné učinit bezpečný závěr ani o právní kvalifikaci jejího případného jednání, a v dané věci tak může být dáno maximálně podezření z přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku. Dále poukázala na pochybnosti ohledně dne, kdy měla učinit nabídku úplatku, neboť jak vyplývá z fotodokumentace knihy návštěv příslušného policejního objektu, není dne 22. 11. 2013 a v daný čas v této knize jako návštěvník vůbec zaznamenána, což je současně v příkrém rozporu s úředním záznamem z uvedeného dne, který vyhotovila policistka; není tak bezpečně prokázáno, zda k údajné nabídce úplatku došlo tak, jak je uvedeno ve skutkové větě. Dále vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud se vypořádal v její neprospěch a v rozporu se zásadou presumpce neviny též se znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, specializace na ruční písmo, vypracovaným znalkyní Mgr. Helenou Hornychovou, z něhož vyplývá jak možný závěr, že předmětný lístek s napsanou nabídkou úplatku vyhotovila, tak závěr, že tento nevyhotovila. Dalším pochybením, jehož se odvolací soud v rozporu se zásadou reformace in peius dopustil, pak bylo rovněž doplnění právní věty o právní hodnocení, že se daného jednání dopustila v úmyslu jinému opatřit značný prospěch, při současném provedení skutkového hodnocení toho, proč se takového jednání měla dopustit.
10. Další argumentaci obviněná směřovala k opatření sporného materiálu, tedy lístku s napsanou nabídkou úplatku. Obdobně jako ve svém podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Douši i zde namítla, že orgány činné v trestním řízení jej opatřily jednoznačně v rozporu s trestním řádem, tedy nezákonně, a nelze jej proto jako důkaz vůbec použít. Zopakovala, že jednak její zadržení bez předchozího souhlasu státního zástupce bylo nezákonné, a dále, že její osobní prohlídce nepředcházel její výslech podle §84 tr. ř., a tudíž tato nemohla být vůbec provedena; jestliže odvolací soud argumentoval tím, že přes porušení zákonných postupů při jejím zadržení, byl důkaz v podobě předmětného lístku opatřen zákonně, neboť jej vydala dobrovolně podle §78 odst. 1 tr. ř. , o čemž byl sepsán protokol, pak takový závěr nemá oporu ve zdokumentovaném procesním postupu (nejdříve totiž byla provedena nezákonná osobní prohlídka, v rámci níž jí byly odňaty všechny věci včetně tašky, a policejní orgán se tak seznámil s tím, co měla při sobě, a s odstupem mnoha hodin byla vyzvána k dobrovolnému vydání věcí, jež měl policejní orgán již k dispozici) a příslušný protokol nemůže svědčit o dobrovolném vydání věcí obviněnou na základě řádné výzvy. V této souvislosti doplnila, že taška navíc byla odnesena z jejího dosahu, a proto nelze s jistotou tvrdit, že lístek s korupční nabídkou v ní byl v okamžiku, kdy jí byla při zadržení odebrána.
11. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatelka vyslovila názor, že v posuzovaném případě odvolací soud dovodil skutkové závěry o spáchání zločinu podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v rámci dokazování, a tudíž je dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odůvodňující mimořádný zásah do skutkových zjištění. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání obviněné předně uvedl, že tato v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnila v předchozích fázích trestního řízení; nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné, a již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Dále konstatoval, že uplatněné výtky nelze z velké části vůbec pod tvrzený dovolací důvod podřadit, neboť nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení.
13. V dalším textu vyjádření se pak státní zástupce zaměřil na tyto irelevantní výhrady obviněné jednotlivě. Ve vztahu k její námitce, že listina prokazující její vinu byla opatřena nezákonně, poukázal na strany 5 a 6 napadeného rozsudku s tím, že se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu, že pokud obviněná listinu sama vydala, přičemž výpověďmi svědků bylo vyvráceno, že by jí snad byla listina „podstrčena“, pak nelze její opatření označit za nezákonné, a tudíž ji lze použít jako usvědčující důkaz. K výhradám obviněné týkajícím se jejího zadržení a osobní prohlídky odkázal na závěr odvolacího soudu (na stranách 4 až 5 jeho rozsudku), jenž přesto, že policejní orgány zřejmě nepostupovaly plně v souladu s trestním řádem, neshledal s tím související možná pochybení být takového rázu, že by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé; současně připomenul i stanovisko Ústavního soudu, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí, a vztáhl je i na danou věc, kde sice panují jisté pochybnosti o provedení zadržení a osobní prohlídky, nicméně ty nemají žádný vliv na navazující postup soudů činných ve věci, resp. nemají vliv na správnost meritorního rozhodnutí. Ohledně tvrzené nevěrohodnosti svědkyně K. D. souhlasil též s odvolacím soudem, pokud tento ji považoval za zcela věrohodnou s odůvodněním, že její výpověď plně koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jestliže obviněná namítla nesprávné hodnocení znaleckého posudku znalkyně Mgr. Heleny Hornychové, uvedl, že i zde se mýlí, protože je zřejmé, že tento znalecký posudek nemůže být s ohledem na jeho obsah za žádných okolností považován za ospravedlňující důkaz, a naopak jej lze považovat za další z důkazů usvědčujících, přičemž s ostatními usvědčujícími důkazy plně koresponduje. V návaznosti na shora zmíněné skutečnosti zdůraznil, že v posuzovaném případě nebyl vůbec prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jíž se obviněná dovolávala, neboť je usvědčována hned několika na sobě nezávislými důkazy (svědkyně, listina, znalecký posudek), se kterými korespondují v podstatě všechny ostatní provedené důkazy.
14. Pokud obviněná učinila výhradu ohledně absence obhájce, státní zástupce s poukazem na stranu 5 napadeného rozsudku zdůraznil, že při zadržení obviněné nebyla účast obhájce možná z povahy věci, a pokud jde o osobní prohlídku, tato neproběhla v souladu s procesními požadavky bez ohledu na jeho účast. Rovněž tak neshledal důvodným namítané pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že sám ve věci rozhodl, ani vytýkanou vadu opomenutých důkazů; obviněná ostatně sama tvrdila, že důkaz proveden byl, pouze nesouhlasila s tím, že mu soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevěnovaly dostatečnou pozornost, v čemž však nelze spatřovat žádné pochybení, neboť z tohoto důkazu nevyplývají žádné skutečnosti, které by mohly vyloučit závěr o tom, že obviněná se trestné činnosti dopustila. Konečně se neztotožnil s obviněnou ani stran její námitky o porušení zákazu reformace in peius, přičemž vyslovil názor, že odstranění formálního nedostatku provedené odvolacím soudem nemělo žádný vliv na zaujatou právní kvalifikaci, která ve srovnání s právní kvalifikací zaujatou nalézacím soudem zůstala shodná, a na postavení obviněné, jež se nijak nezhoršilo.
15. Státní zástupce shledal, že jedinou relevantně uplatněnou výtku představuje námitka obviněné, podle které mělo být její jednání kvalifikováno jako nepřímé úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku. Ovšem ani této nepřisvědčil s tím, že soudy obou stupňů se otázkou právní kvalifikace podrobně zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněné tak, jak je zachyceno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, a jak vyplývá z provedených důkazů, vykazuje veškeré znaky zločinu podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
16. S ohledem na uvedené skutečnosti a vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil v souladu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
17. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům obviněné (JUDr. Petru Doušovi bylo doručeno dne 16. 11. 2017 a JUDr. Vlastimilu Rampulovi dne 15. 11. 2017). Jejich případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
20. Jak již bylo uvedeno, obviněná v obou podáních své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Z tohoto pohledu většina námitek, jež obviněná ve svých podáních uplatnila (jak shledal též státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), není pod uvedený dovolací důvod podřaditelná. Jednalo se především o výhrady, že listina prokazující její vinu – papír s napsanou nabídkou úplatku – byla opatřena nezákonně, a tudíž nemůže být použita jako důkaz, neboť jednak byla zadržena bez předchozího souhlasu státního zástupce a v nepřítomnosti svého obhájce, a jednak na ní byla vykonána osobní prohlídka, aniž by předtím byla vyslechnuta, a ihned po zadržení bez předchozí výzvy k vydání věci jí byla odebrána kabelka, se kterou policista odešel pryč z místnosti, takže ji ztratila z dohledu, a výzvu k vydání věci učinili policisté až po několika hodinách (během nichž s kabelkou a věcmi v ní volně nakládali) a vyhotovili protokol o údajně dobrovolném vydání věci; za těchto okolností označila za nejisté i to, zda předmětný lístek byl v její kabelce v okamžiku, kdy jí tato byla odebrána. Shodný charakter pak měly i její pochybnosti o věrohodnosti svědkyně K. D., o správnosti stanovení dne, kdy měla učinit nabídku úplatku, a rovněž její námitky, že jednak provedené dokazování zůstalo neúplným, neboť vyšetřovací spis týkající se řízení, v jehož rámci měla úplatek jmenované policistce nabídnout, sice byl jako důkaz proveden, avšak odvolací soud jej nehodnotil, a dále, že v její neprospěch, a tedy v rozporu se zásadou presumpce neviny, tento soud hodnotil znalecký posudek z oboru písmoznalectví vypracovaný znalkyní Mgr. Helenou Hornychovou, přičemž prováděla jeho vlastní hodnocení s možným závěrem, že text na předmětném lístku nepsala, a též tvrdila, že neměla žádnou motivaci kohokoliv, tedy ani uvedenou policistku uplácet vzhledem k tomu, že navíc tato jí sdělila své obavy o tom, že je sledována ze strany GIBS a již více než rok ani nebyly ze strany policie vůči ní a svědku M. P. činěny žádné úkony.
22. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná v této části svého podání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala doplnění dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
23. Jestliže obviněná z výše uvedených důvodů tvrdila, že nelze mít za jednoznačně prokázané, že se dopustila jednání, které jí je kladeno za vinu, a proto se dovolávala zásady in dubio pro reo a domáhala se zproštění obžaloby, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
24. K již shora zmíněným námitkám dovolatelky týkajícím se nezákonnosti jejího zadržení a osobní prohlídky považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě doplnit, že předně jsou výhradně procesního charakteru, když příslušný postup orgánů činných v trestním řízení je upraven v §75 a násl. tr. ř. a v §82 a násl. tr. ř. Navíc je třeba poukázat na to, že odvolací soud se zákonností postupu Policie ČR při zadržení obviněné a její osobní prohlídce zabýval opětovně (v dané věci totiž již rozhodoval, když napadený rozsudek soudu prvního stupně poprvé zrušil a uložil tomuto soudu doplnit dokazování zejména ve vztahu k jednání obviněné ze dne 4. 12. 2013) a uvedl, že námitkám obviněné v tomto směru sice musí přisvědčit, neboť způsob jejího zadržení vzbuzuje určité pochybnosti stran způsobu realizace prvotních úkonů orgánů činných v trestním řízení, avšak na druhou stranu odkázal na úřední záznam o výpovědi svědkyně K. D. ze dne 4. 12. 2013, který jako důkaz nemohl být v řízení ve věci samé proveden ke skutkovým závěrům, nicméně stran posouzení zákonnosti postupu Policie ČR ve vztahu k zadržení obviněné v rané fázi trestního stíhání z něj vycházet lze, z něhož vyplývá, že obviněná dne 4. 12. 2013 pokračovala v protiprávním jednání, tudíž k tomuto dni byly splněny předpoklady pro její zákonné zadržení, čemuž odpovídá i protokol o zadržení obviněné co se týče vymezení důvodů pro tento postup (současně nepřisvědčil ani námitce obviněné, že bylo kráceno její právo na obhajobu, s poukazem na to, že její obhájce neměl možnost účastnit se toliko jejího zadržení a osobní prohlídky, což ani z podstaty věci nebylo možné, ale měl možnost účastnit se všech vyšetřovacích úkonů a nahlížet do spisu). Ve vztahu k osobní prohlídce odvolací soud sice konstatoval, že obviněná před jejím provedením nebyla vyslechnuta v intencích §84 tr. ř., avšak pokud vyslovila námitky ohledně zajištění předmětného lístku, zdůraznil, že z protokolu o vydání věcí je zřejmé, že jej dobrovolně vydala, a tím tento důkaz pro probíhající trestní řízení legalizovala bez ohledu na nedostatky provedení osobní prohlídky (srov. strany 4 až 5 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
25. Pokud jde o obviněnou namítané pochybení, jehož se měl dopustit odvolací soud tím, že sám ve věci rozhodl, aniž byly v dosavadním řízení opatřeny pro skutkové závěry dostatečné důkazy a bez toho, že by sám nějaké důkazy provedl, Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) nemůže ani této její námitce přisvědčit. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř., a pokud se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně stran jednání obviněné ze dne 4. 12. 2013 a konstatoval určité pochybení tohoto soudu, a následně z popisu skutku vypustil předmětnou část jednání obviněné a sám nově ve věci rozhodl, učinil tak po doplnění dokazování v rámci ustanovení §263 odst. 6 tr. ř. (provedl znovu důkaz čtením výpovědi svědkyně K. D.); navíc v tomto směru změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch obviněné.
26. Nejvyšší soud nemohl dát za pravdu dovolatelce ani tehdy, jestliže odvolacímu soudu vytkla, že porušil zásadu zákazu reformace in peius v otázce právní kvalifikace skutku popsaného v napadeném rozsudku tím, že doplnil právní větu o právní hodnocení, že se měla daného jednání dopustit „v úmyslu jinému opatřit značný prospěch“, přičemž provedl i skutkové hodnocení toho, proč se takového jednání dopustila. Již soud prvního stupně totiž učinil skutkové zjištění, že obviněná při nabídce úplatku policistce konkrétně formulovala, co za něj požaduje (srov. strany 9 a 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právě tento její požadavek spočívající v odložení trestního stíhání obviněné a svědka M. P. představoval značný prospěch, jenž nabídkou úplatku měla v úmyslu opatřit sobě a jinému. Jestliže tak odvolací soud v tomto směru jen doplnil právní větu výroku o vině, přičemž se plně ztotožnil s právní kvalifikací daného skutku soudem prvního stupně, tj. na této ničeho neměnil a právní postavení obviněné nijak nezhoršil, namítaného porušení citované zásady se nedopustil. Jen na okraj Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti dodat, že soud druhého stupně se k této otázce vyjádřil v prvním odstavci na straně 10 svého rozhodnutí, avšak učinil tak poněkud nepřesně, když značný prospěch spatřoval jak na straně policistky, a to v podobě úplatku, resp. jeho výše, který měla získat, tak na straně obviněné a svědka M. P., pro něž měl představovat odvrácení následků trestněprávní odpovědnosti. V daném případě je nepochybné, že značný prospěch měla v úmyslu opatřit obviněná sobě a svědku M. P., neboť chtěla docílit odložení svého a jeho trestního stíhání.
27. Jelikož obviněná spatřovala naplnění citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v jejím případě jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, je třeba k takové námitce (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
28. Dovolatelka své podání sice opřela o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, avšak Nejvyšší soud shledal, že v posuzovaném případě se o takovou situaci nejednalo. Obviněná v dovolání (v jeho převážné části shodně jako již ve svém odvolání a v řízení před soudem prvního stupně) brojila takřka výlučně proti hodnocení důkazů soudem prvního, resp. i druhého stupně, zpochybňovala na jeho podkladě soudy učiněná skutková zjištění, a vytýkala procesní vady, jak bylo konkretizováno výše, a tvrdila skutečnosti jiné, jí prospívající, z nichž dovozovala, že jednání, jímž byla uznána vinnou a které bylo právně posouzeno jako zločin podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, se nedopustila. Na této argumentaci pak postavila své přesvědčení o tzv. extrémním nesouladu. Takovému tvrzení však Nejvyšší soud nemohl v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit.
29. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších instancí učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům (srov. strany 8 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, a nemá ničeho, co by jim v tomto směru vytknul.
30. Konečně obviněná vyslovila názor, že bez řádného vyhodnocení policejního spisu týkajícího se řízení, v jehož rámci měla úplatek nabídnout (označila jej za opomenutý důkaz), není možné v dané věci učinit bezpečný závěr o právní kvalifikaci jejího případného jednání, a proto může existovat maximálně podezření z přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku. Takovou dovolací argumentaci je třeba (jak též uvedl státní zástupce) považovat s jistou mírou tolerance (vzhledem k tomu, že ji obviněná uplatnila do značné míry provázaně s námitkami skutkové povahy) za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím obviněná vytkla rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
31. Nejvyšší soud však současně shledal (rovněž ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.
32. Zločinu podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu (nebo v souvislosti s podnikáním) poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, spáchá-li tento čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo spáchá-li takový čin vůči úřední osobě.
33. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života, a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, kulturních a jiných potřeb; jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku, neboť zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují společenskou škodlivost tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty. Podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele. Nabídnutí úplatku je jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatek poskytnout proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Je jím jakýkoli, ať výslovný nebo konkludentní, návrh na poskytnutí úplatku. Z časového hlediska může být nabídka úplatku formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po obstarání věci obecného zájmu, o kterou se jedná. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3161, 3167 až 3169).
34. Přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek z důvodu, že bude svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil.
35. Stejně jako u předchozí skutkové podstaty, objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Avšak v případě nepřímého úplatkářství se jedná o poskytnutí, nabídku nebo slib úplatku za to, že osoba přijímající úplatek bude intervenovat u veřejného činitele v souvislosti s výkonem jeho pravomoci. Současně je třeba zdůraznit, že na rozdíl od trestného činu podplacení podle §332 tr. zákoníku toto ustanovení postihuje úplatnou intervenci působící výlučně na výkon pravomoci úřední osoby , nestačí tedy působení pouze na osobu obstarávající věci obecného zájmu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3170 a 3171.
36. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém vyjádření), je správná a zákonná.
37. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ale i z obsahu samotného spisu je zřejmé, že obviněná (zkráceně) dne 22. 11. 2013 v době od 12,43 hodin do 13,30 hodin v kanceláři v objektu Policie ČR … po předchozích neúspěšných snahách sejít se s ní mimo úřední prostory Policie České republiky, K. D., … o níž věděla, že v předchozí době vykonávala úkony a rozhodovala v trestním řízení, které bylo vedeno policejním orgánem Odborem hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje pod č. j. KRPL-11224/TČ-2011-180080, v úmyslu docílit toho, aby v této věci v rozporu se zákonnými povinnostmi policistky v trestním řízení vyplývajícími pro ni jak ze zákona o Policii České republiky, tak zejména z trestního řádu, bylo vydáno rozhodnutí o odložení věci a nebylo zahájeno trestní stíhání proti ní a M. P., nabídla úplatek ve výši 500 000 Kč, přičemž si počínala tak, že během rozhovoru o jiné trestní věci vlastnoručně napsala na papír text „NEURAŽTE SE NABÍZÍME 500 tis JESTLI MŮŽETE POMOC TO ODLOŽIT POLOVINA IHNED PAK TEN ZBYTEK“, papír s tímto textem předložila K. D., a když ta úplatek odmítla, snažila se ji přemluvit k převzetí úplatku tvrzením, že nabídku učinila proto, že je jim sympatická, že ji nechce dostat do problémů, ale že peníze jí dá osobně, a aby o odložení věci přesvědčila svého vedoucího nebo státního zástupce.
38. Obviněná se výše popsaným zjištěným jednáním dopustila neoprávněného jednání, které spočívalo v nabídce úplatku K. D. proto, aby tato vyhověla jejímu požadavku odložit věc a nezahájit trestní stíhání proti ní a M. P. Takovým jednáním jinému, a to úřední osobě, v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu – v daném případě v souvislosti s výkonem její pravomoci v rámci rozhodování orgánu státní moci – nabídla úplatek ve formě finanční hotovosti, a to v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch spočívající v odvrácení následků trestněprávní odpovědnosti v případě odložení jejich trestní věci. Obviněná tak uvedeným jednáním naplnila jak po objektivní, tak i subjektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty zločinu podplacení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
39. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolací argumentace obviněné je navíc v naprosté většině opakováním její obhajoby uplatněné v řízení před oběma soudy nižších instancí, a tyto se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
40. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
41. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu