ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1596.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1596/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 198/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 101/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 1 T 101/2016, byl obviněný M. H. uznán vinným: pod body 1. a 2. pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázáni podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na neurčito.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázáni podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že:
1.
v blíže nezjištěné době od 15. 6. 2016 do 7. 7. 2016 s výjimkou doby od 13:45 hodin dne 25. 6. 2016 do 14:45 hodin dne 28. 6. 2016 v R. ul. v parku za obchodním centrem P. v době kolem 20:00 hodin uchopil za oděv a zatáhl mezi stromy poškozenou V. M., kde ji nejméně přitiskl jednou rukou ke stromu, druhou rukou si přitom rozepínal kalhoty a současně poškozenou líbal na krk, osahával ji po celém těle a prstem jí vnikl do vagíny, čemuž se jmenovaná stále aktivně bránila, v důsledku čehož zakopla a upadla, přičemž obviněný spadl na ni, stále ji jednou rukou přidržoval u země a druhou rukou ji nejprve osahával na prsou a poté jí stáhl kalhoty, přičemž se poškozené vzhledem k dále trvajícímu aktivnímu odporu a posléze i křiku podařilo obviněného odstrčit a z místa uprchnout,
2.
dne 23. 7. 2016 v době kolem 20:15 hodin za objektem v D. tř. v travnatém porostu poté, co poškozená A. Ž., obviněnému sdělila, že pokud jí předem nezaplatí dohodnutou finanční částku ve výši 700 Kč, souložit s ním nebude, jmenovanou opakovaně udeřil otevřenou dlaní do pravé a levé části obličeje, uchopil ji rukou za vlasy a přikázal, ať se svlékne, a pokud neudělá, co on chce, tak ji zbije, následně poškozená v obavách z jeho dalšího jednání uposlechla a zcela se svlékla, načež ji vyzval, aby si vložila jeho penis do úst, což učinila, přičemž poškozenou opět udeřil otevřenou dlaní do obličeje a současně vyzval, ať prováděnou činnost „dělá pořádně“, načež jí přikázal, ať si lehne na záda a roztáhne nohy, a odmítnuv poškozenou nabízený kondom jí strčil penis nejprve do vagíny a poté i do řitního otvoru a souložil s ní, posléze poškozenou vyzval k přesunu o 10 metrů dále na vhodnější místo, čemuž poškozená stále v obavách z jeho dalšího jednání vyhověla, kde měl s ní opět vaginální pohlavní styk až do své ejakulace,
3.
nejméně od 25. 6. 2016 do svého zadržení dne 26. 7. 2016 v 11:50 hodin se zdržoval na území České republiky – mj. v O. u S., okres T., v P. a v K., okres P.-s., přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Tachově, vydaným a doručeným obviněnému dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 T 62/2016, který téhož dne nabyl právní moci, odsouzen mj. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let.
3. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině pod body 1. a 2. a navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 198/2017, podle jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 198/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod body 1., 2. a na něj navazujícímu výroku o trestu, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl, že soud prvního stupně neprovedl důkaz, který mu byl ze strany obhajoby v hlavním líčení konaném dne 15. 12. 2016 krátkou cestou předán, a neprovedení tohoto důkazu ve svém rozhodnutí nikterak nezdůvodnil. Z uvedeného důkazu v podobě věrnostní karty do b. kasina přitom bylo možné zjistit, zda se obviněný dne 28. 6. 2016 či v jiné dny nacházel v B. Odvolací soud postup soudu prvního stupně shledal správným, když uvedl, že důkaz nebyl pro posouzení věci potřebný, a že i kdyby byl obviněný dne 28. 6. 2016 v nočních hodinách v B., nevylučovalo by to, že se skutku mohl dopustit. Proti formulaci „mohl se dopustit“ obviněný brojí. Orgány činné v trestním řízené mají povinnost prokázat, že se obviněný skutku dopustil, nikoliv se domnívat, že se jej mohl dopustit. Závěr soudu druhého stupně je v rozporu nejen se zásadou vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř., ale i s ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Soud navíc nepřípustným způsobem doplnil odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jím dovozený důvod neprovedení důkazu nebyl soudem prvního stupně naznačen ani v případném usnesení vyhlášeném v hlavním líčení.
6. Dále měl za to, že mu nebylo prokázáno spáchání ani jednoho z dílčích útoků pokračujícího zločinu znásilnění. Zopakoval své odvolací námitky, podle nichž se provedeným dokazováním nepodařilo objasnit, kdy mělo dojít k útoku pod bodem 1., a podle nichž z žádných důkazů nevyplývá, že se v době od 28. 6. do 7. 7. 2016 nacházel na území České republiky, natožpak města P. Opětovně poukázal na nevěrohodnost poškozené V. M., která je podle něj patrná z toho, že útok bezprostředně nenahlásila na policii ani nevyhledala jinou pomoc, a rovněž z toho, že nejprve uváděla, že k souloži nedošlo, poté však tvrdila, že do ní obviněný vnikl penisem. V telefonátu na tísňovou linku dne 23. 7. 2016 navíc zmínila, že měla s obviněným kdysi dávno problémy. Formulace „kdysi dávno“ přitom nesvědčí o tom, že k útoku došlo v období od 28. 6. do 7. 7. 2016. Soud prvního stupně, který dovodil, že poškozená V. M. chtěla telefonátem na tísňovou linku pomoci poškozené A. Ž. v tom, aby jí policie jakožto prostitutce uvěřila, pominul, že poškozená V. M. mohla svým jednáním sledovat i jiný zájem – to, aby obviněný zaplatil za to, že poškozené A. Ž., kamarádce a vzdálené příbuzné poškozené V. M., nezaplatil za sex a údajně jí odcizil 500 Kč. Tomu, že se obě poškozené mohly na odplatě obviněného domluvit, nasvědčuje i časový odstup mezi spácháním útoku pod bodem 2. a zmíněným telefonátem. Obviněný setrval na tvrzení, že výpověď poškozené A. Ž. je vnitřně rozporná a nelze z ní usuzovat, že k jednání došlo způsobem jí vylíčeným. V řízení nebyla vyloučena varianta skutkového děje popisovaná obviněným, podle níž sex mezi ním a poškozenou proběhl po vzájemné dohodě na dvou odlišných místech a po mnohem kratší dobu, než poškozená uvádí, a až při cestě zpět na D. ulici. V souvislosti s motivem poškozené A. Ž. k jeho usvědčení zdůraznil, že poškozená žila na ulici a nedisponovala finančními prostředky, tudíž domnělá ztráta celkem 1 200 Kč (700 Kč jako odměna za sex s obviněným a 500 Kč, které jí měl podle jejího mínění obviněný odcizit) ji mohla vést k popisu jednání obsaženému ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2.
7. Závěrem vytkl, že odvolací soud porušil ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009), neboť jednotlivá skutková zjištění nalézacího soudu toliko převzal a nikterak nepřezkoumával. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 198/2017, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 1 T 101/2016, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že výtkami obsaženými v mimořádném opravném prostředku se soudy obou stupňů zabývaly, poněvadž je obviněný uplatňoval od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. S názorem odvolacího soudu, že soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz, resp. nebyly vyžádány údaje vztahující se ke kartě předložené obviněným, s tím, že tento důkaz není pro soud potřebným, plně souhlasila. Podle ní o trestné činnosti obviněného svědčí výpověď poškozené V. M., která jej poznala, opakovaně jej viděla, setkali se na místě, kde se předtím v minulosti již viděli. Pokud jde o útok vůči poškozené A. Ž., obviněného usvědčuje jednak výpověď této poškozené, která popsala jednání obviněného ve shodě se skutkovým stavem uvedeným ve skutkové větě výroku o vině, jednak i další důkazy. Podle odborného vyjádření OKTE PČR z odvětví genetiky byly ve dvou stěrech z rozkroku A. Ž. stanoveny shodné, úplné DNA profily osoby mužského pohlaví, v nichž byla zjištěna shoda s DNA profilem obviněného. Podle názoru státní zástupkyně není meritorní rozhodnutí zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod k dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
9. Obviněný ve sdělení k vyjádření státní zástupkyně především odkázal na obsah svého dovolání. Konstatoval, že státní zástupkyně nepřesně zhodnotila dokazování provedené soudem prvního stupně; skutečnosti, že jej poškozená V. M. poznala, nelze přikládat žádný význam, poněvadž obviněný mimo den, kdy se měl údajně uskutečnit útok popsaný pod bodem 1. výroku o vině nalézacího soudu, se s poškozenou setkal v zaměstnání, dále u Centrálního autobusového nádraží v P. a též 23. 7. 2016, kdy se měl stát útok pod bodem 2. Nadto je obviněný osobou snadno zapamatovatelnou z důvodu poměrně výrazných markantů v obličeji.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
11. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
16. Z obsahu trestního spisu se podává, že obhájce obviněného učinil v hlavním líčení konaném dne 15. 12. 2016 návrh na provedení důkazu v podobě karty z b. kasina, z níž bylo podle jeho názoru možné zjistit, kdy se obviněný nacházel v B. a zda se tam nacházel i dne 28. 6. 2016. Dále navrhl, aby uvedené b. kasino sdělilo, zda se v něm obviněný skutečně nacházel. Poté, co obviněný k dotazu předsedy senátu upřesnil, že v kasinu jsou kamery a z klubové karty lze zjistit přítomnost člena klubu, zmíněnou kartu soudu předal. Soud po vyjádření státního zástupce, že lze pochybovat, že by obviněným uváděné údaje bylo možné z karty zjistit, a že získání případných kamerových záznamů je s ohledem na uplynuvší čas absurdní, a po opětovném ujištění obviněného o možnosti zjištění jím tvrzených údajů kartu obviněnému bez dalšího vrátil (č. listu 357 a 358). Vzhledem k tomu, že z protokolu o hlavním líčení ani z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by nalézací soud o důkazním návrhu explicitně rozhodl, a s ohledem na to, že z nich není patrné žádné zdůvodnění faktu, že důkazní návrh nebyl proveden, nutno přisvědčit obviněnému, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k opomenutí důkazu. Dovolací soud se ale na druhou stranu nedomnívá, že by uvedené pochybení bylo natolik závažné, aby bylo nezbytné přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí. Jednak nelze přehlédnout, že obhajoba před skončením dokazování nevznesla návrh na jeho doplnění (č. listu 412) a doplnit dokazování o vytěžení klubové karty nenavrhovala ani v písemném vyhotovení řádného opravného prostředku (č. listu 435 až 438), ani ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného (č. listu 443), jednak také nelze opomenout, že odvolací soud se k pochybení soudu prvního stupně a k relevanci poukazovaného důkazního návrhu dostatečně vyjádřil (str. 3 usnesení), čímž současně odstranil zmiňovaný procesní nedostatek soudu prvního stupně. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněného, že formulace odvolacího soudu „mohl dopustit“ svědčí o tom, že soud svůj závěr o vině učinil v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Na rozdíl od obviněného se domnívá, že z užité argumentace odvolacího soudu: „…pokud jde o to, že obžalovaný tvrdí, že 28. 6. 2016 v nočních hodinách již byl v B. v kasinu, lze to připustit, avšak nevylučuje to, že se skutku pod bodem 1. mohl dopustit.“, se podává toliko to, že i kdyby bylo prokázáno, že se obviněný dne 28. 6. 2016 nacházel v nočních hodinách v b. kasinu, neznamenalo by to, že se jednání pod bodem 1. nemohl dne 28. 6. 2016 či v jiné dny spadající do období specifikovaného ve výroku o vině pod bodem 1. dopustit.
17. Dovolací soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z rozhodnutí nalézacího soudu (str. 5 až 7 rozsudku), s nímž se soud odvolací ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1. usvědčován podrobnou, logickou a jako celek přesvědčivou výpovědí poškozené V. M. (č. listu 353 až 355, 411 až 412) korespondující s jejím spontánním sdělením obsaženým v záznamu telefonického hovoru na tísňovou linku (č. listu 248) a z jednání pod bodem 2. taktéž vnitřně nerozpornou a v podstatných bodech konzistentní výpovědí poškozené A. Ž. (č. listu 382 až 387, 65 až 69, 119 až 123) ve spojení se zmíněným záznamem telefonického hovoru na tísňovou linku, znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví genetika (č. listu 173 až 178), a rovněž i výpověďmi svědků V. M. a M. V. (č. listu 380 až 382). Věrohodností výpovědi poškozené V. M. se nalézací soud pečlivě zabýval, přičemž vzal relevantně v potaz především její bezprostřední reakci při oznamování násilného jednání vůči poškozené A. Ž.
18. Závěrem je vhodné poznamenat, že výtka, že odvolací soud porušil ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, neboť jednotlivá skutková zjištění nalézacího soudu toliko převzal a nikterak nepřezkoumával, je lichá. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku vyplývá, že odvolací soud se hodnocením důkazů soudem prvního stupně zabýval, když dovodil, že je úplné, logické a nelze mu nic vytknout. Zdůraznil, že do hodnocení důkazů by mohl zasáhnout v případě, kdy by zjistil, že některé důkazy nebyly hodnoceny vůbec nebo že je hodnocení nelogické či vnitřně rozporné. Vzhledem k tomu, že nic takového v posuzované věci neshledal, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a v plném rozsahu na ně odkázal. Dovolací soud nemá proti takové argumentaci výhrad (srov. přiměřeně věc H. proti F., č. 20772/92, rozsudek ze dne 19. 12. 1997). V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě (o který právě šlo i v projednávaném případě) zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. č. 36/1968, 57/1984, 53/1992-I. a 20/1997 Sb. rozh. tr.).
19. Vzhledem k tomu, že obviněný svoje přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
20. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
21. Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu