ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.323.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 323/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2018 o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 6 To 70/2017, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 32 T 4/2017, byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 3 tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografického díla podle §193 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
v blíže nezjištěných dnech v období od měsíce března roku 2016 do 4. 6. 2016, v obci H., v okrese F.-M., v domě, užívaném R. K. a jejími rodinnými příslušníky, mezi nimi i nezletilou dcerou XXXXX *), v dřevěném domku na zahradě před domem v obci H., a v bytě č. 5 ubytovny Církve bratrské v H., v okrese F.-M., užívaného M. B. a jejími dětmi, mezi nimi i nezletilými YYYYY *) a PPPPP *), tedy na místech, kde se v dané době převážně fakticky zdržoval, využívaje nízkého věku nezletilých a jejich nevědomosti v sexuální oblasti spojené s nemožností racionálně posoudit jeho chování a účinně se proti němu bránit, stejně tak využívaje své autority strýce matky nezletilé XXXXX a přítele matky nezletilých YYYYY a PPPPP, což ještě umocnil odměnami, které nezletilým v souvislosti se sexuálně motivovaným jednáním poskytoval, ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu, opakovaně, minimálně vždy o víkendech, přes slovně projevený nesouhlas poškozených a jejich snahu o aktivní obranu spočívající v jeho odstrkování, je líbal, osahával na různých částech těla, olizoval je na přirození, zasouval jim prsty, vibrátor a penis do přirození, aniž by u nich došlo k protržení panenské blány, požadoval, aby se ho nezletilé dotýkaly na pohlavním údu a třely mu ho, v případech, kdy u něho došlo k vyvrcholení, ejakuloval přímo na těla nezletilých dívek, dále ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu poškozené fotil na mobilní telefon, kdy v rámci pořizování daných snímků je buď částečně obnažené nebo zcela nahé aranžoval do různých poloh tak, aby bylo na pořízených snímcích patrné zejména jejich přirození, kdy takto pořízené fotky si schovával v mobilním telefonu, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezletilých, jakož i svých povinností plynoucích mu ze závazků, které převzal od matek nezletilých, jakožto strýc jedné z matek a přítel druhé, v době, kdy se o nezletilé staral, zahrnujících rovněž péči o citový a mravní vývoj nezletilých dívek, a vědom si také možného negativního dopadu svého jednání na jejich další vývoj, zejména v oblasti sexuální.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí v rozsudku popsaných.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 6 To 70/2017, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.
5. V jeho velmi stručném obsahu popřel, že by se u všech tří nezletilých dívek dopustil znásilnění. Připustil, že došlo k fyzickému kontaktu s těmito poškozenými, což by mohlo zakládat posouzení podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ale proto, aby bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 3 tr. zákoníku neexistuje žádný přímý důkaz. Obviněný uvedl, že všechny tři poškozené byly vyslechnuty a obviněný již při hlavním líčení proti jejich výpovědím brojil, protože jim byly pokládány sugestivní otázky, které je mohly v konečném důsledku v jejich výpovědi ovlivnit. Má za to, že tyto výslechy jsou procesně nepoužitelné, pro jeho vinu nesvědčí žádný přímý důkaz, čímž nebyla důsledně uplatněna zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
6. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 6 To 70/2017, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 32 T 4/2017, a podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá námitka proti užité právní kvalifikaci. Poukázala na znaky skutkových podstat znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, a v jejich smyslu v přezkoumávané věci zdůraznila, že k tomu, aby poškozené strpěly jednání obviněného, vůči nim užil svou fyzickou převahu a překonal tak jimi projevovaný vážný nesouhlas projevovaný slovně výzvami, aby svého jednání zanechal. Navíc se nezletilé bránily i fyzicky odstrkáváním obviněného.
8. Státní zástupkyně další námitky považovala za uplatněné mimo zákonné dovolací důvody, neboť směřují proti učiněným skutkovým zjištěním. Obviněným namítané výslechy poškozených nezletilých PPPPP a YYYYY i XXXXX nepovažovala za vadné, protože v přípravném řízení jim byl přítomen i obhájce, který případně mohl na údajně sugestivní otázky policejní komisařky bezprostředně zareagovat, což neučinil. Poškozené byly vyslechnuty podle zvláštních podmínek ustanovení §102 odst. 1 tr. ř., kdy protokol o jejich výsleších byl v souladu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř. u hlavního líčení přečten. Z jejich výslechů vyplynuly skutečnosti popsané ve skutkových zjištěních, a proto nevznikají pochybnosti o pravdivosti výpovědí nezletilých, a tím potažmo o trestné činnosti obviněného, kterou se tímto způsobem podařilo v plném rozsahu objasnit.
9. Vzhledem k uvedeným skutečnostem a tomu, že obviněný obdobné námitky uplatnil již v předcházejících etapách trestního řízení, i v odvolání, a soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání o podaném dovolání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
13. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
15. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
16. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný v jeho stručném obsahu brojil proti výroku o vině a námitky soustředil proti zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku doslovně shodnými výhradami, jaké uplatnil i v odvolání. Tvrdil, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by poškozené znásilnil, a pokud poškozené takové okolnosti popsaly, považoval jejich výslechy za procesně nepoužitelné, a to v zásadě jen s ohledem na své vlastní tvrzení, že jim byly podkládány sugestivní otázky. Takto uvedené výhrady nesplňují podmínku, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, protože obviněný žádné takové výhrady v dovolání neuvedl. Podle dosavadní rozhodovací soudní praxe se vychází z toho, že tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.), a to při dodržení zásad spravedlivého procesu a podmínek vymezených v bodě III. tohoto rozhodnutí.
17. Jestliže obviněný namítal vadnost závěru soudů o zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, své stručné a ničím nezdůvodněné tvrzení nezaložil na těch skutkových okolnostech, jak je soudy ve výroku o vině popsaly, ale pouze na vlastní zmínce o tom, že „došlo k fyzickému kontaktu s poškozenými“. Jen z tohoto vlastního údaje dovodil, že měla být použita právní kvalifikace podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud na doložení toho, že tato jeho obhajoba je důvodná, poukázal na nevěrohodnost poškozených a nepoužitelnost jimi uvedených výpovědí pro údajné sugestivní otázky, jde o výhrady toliko procesní povahy, neboť jimi poukazoval na nedodržení podmínek stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., vztahujících se ke způsobu, jak má být postupováno při dokazování. Nejedná se proto o výhrady právní, které by souvisely s podmínkami důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nejvyšší soud z těchto důvodů podle obsahu dovolání shledal, že obviněný v něm sice zmínil nesprávnost právní kvalifikace podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, ale neuvedl žádné právní nedostatky, a jen na ni bez uvedení jakýchkoliv argumentů poukázal, s popřením toho jednání, které je ve skutkovém zjištění popsáno. Tímto kusým a nekonkrétním prohlášením o vadnosti právního posouzení jako znásilnění obviněný primárně nevytýkal vady právní, ale nedostatky skutkové, protože zdůrazňoval, že soudy své rozhodnutí v uvedeném směru opřely o procesně vadně učiněné výpovědi poškozených.
19. Tyto výhrady na obviněným označený dovolací důvod sice nedopadají, ale vzhledem k tomu, že poukazoval na rozpor v provedeném dokazování, který by mohl zakládat porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud zkoumal, zda nedošlo k porušení zásad představovanému zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
20. Nejprve je třeba uvést, že pokud obviněný v dovolání připustil, že mezi ním a poškozenými došlo jen „k fyzickému kontaktu“, je toto jeho tvrzení zcela mimo skutkový stav, který byl na podkladě provedeného dokazování zjištěn, protože v popisu skutku je uvedeno, že „…ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu, opakovaně, minimálně vždy o víkendech, přes slovně projevený nesouhlas poškozených a jejich snahu o aktivní obranu spočívající v jeho odstrkování, je líbal, osahával na různých částech těla, olizoval je na přirození, zasouval jim prsty, vibrátor a penis do přirození, aniž by u nich došlo k protržení panenské blány, požadoval, aby se ho nezletilé dotýkaly na pohlavním údu a třely mu ho, v případech, kdy u něho došlo k vyvrcholení, ejakuloval přímo na těla nezletilých dívek ...“. Takto učiněná skutková zjištění nelze považovat jen za fyzický kontakt, jak jej označil obviněný ve snaze svůj čin bagatelizovat, ale o velmi intenzivní sexuální chování srovnatelné se souloží (srov. rozhodnutí č.25/2010 nebo č. 32/2011 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že obviněný věděl, že zneužil bezbrannosti poškozených, které byly ve věku od šesti do deseti roků v sexuální oblasti neznalé, jak prokázaly a popsaly soudy rovněž v učiněných skutkových zjištěních, je zřejmé, že jsou ve skutkovém zjištění dostatečně všechny znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku popsány.
21. Pokud jde o učiněná skutková zjištění, lze jen ve stručnosti uvést, že mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a že se soudy neopíraly jen o výslech nezletilých poškozených dívek. Z obsahu spisu plyne, že byly poškozené vyslechnuty postupem podle §102 tr. ř., podle něhož, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu.
22. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že poškozené byly ve smyslu §164 odst. 1 tr. ř. vyslyšeny v přípravném řízení, tak že nezletilá PPPPP (č. l. 124 až 142), svědectví prodala dne 5. 6. 2016 za přítomnosti pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí a obhájce obviněného JUDr. Tomáše Mikulíka Hameleho, Ph.D., a nezletilá YYYYY (č. l. 143 až 182), téhož dne za přítomnosti stejných osob. Nezletilá XXXXX (č. l. 184 až 222), byla vyslechnuta dne 27. 6. 2016 taktéž za přítomnosti pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí a státní zástupkyně. Všechny tři nezletilé byly přiměřeně jejich věku poučeny o průběhu výslechu. Nezletilým byly kladeny jednoduché otázky k objasnění způsobu, místa a času jednání obviněného, na což reagovaly spontánně a přes častou stručnost odpovědí, kterou lze vzhledem k jejich věku, zejména u nezletilé PPPPP, očekávat, samy od sebe popsaly či na panenkách názorně ukázaly, co obviněný činil, co jim říkal, k čemu je nutil, kde k předmětnému jednání docházelo, kdo mu byl či nebyl přítomen, a další okolnosti a souvislosti (např. jaké pomůcky obviněný užíval, jak byly oblečené ony i obviněný, v jakou denní dobu se které konkrétní události staly, aj.). Uvedený způsob výslechu nesvědčí o porušení pravidel vymezených v ustanovení §102 odst. 1 tr. ř., protože orgány činné v trestním řízení respektovaly zejména věk nezletilých dívek i choulostivost zjišťovaných skutečností, jakož i jejich formulační nevyspělost v této oblasti.
23. Nejvyšší soud z procesních hledisek stanovených §102 tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř. nezjistil v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí žádné nedostatky, které by svědčily o tom, že nebyla dodržena pravidla spravedlivého procesu. Lze jen odkázat na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, kde soudy vysvětlily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly. Je třeba připomenut, že poškozené nebyly jedinými osobami, které podaly svědectví o činu, jak byl zjištěn, ale soudy uvedly i další důkazy, o něž své závěry opřely, a které dotvořily jako přímé důkazy zjištění do řetězce všech se vzájemně prolínajících důkazů (srov. strany 9 až 21 rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž plyne, jak zejména soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil (strany 23 až 25 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy věnovaly dostatečnou pozornost i způsobu výslechu nezletilých poškozených a reagovaly také na námitky obviněného, když zejména soud odvolací vysvětlil, že se ve výslechu poškozených o procesní nedostatky nejedná, jelikož obhájce obviněného byl přítomen všech výslechům nezletilých a žádné námitky proti pokládaným otázkám nevznesl. Odvolací soud poukázal i na to, že obviněný ani nekonkretizuje, které otázky považoval za návodné, sugestivní či kapciózní. Nadto také uzavřel, že žádné otázky zmíněného charakteru ve shodě se soudem prvního stupně neshledal (strana 5 usnesení odvolacího soudu a strana 25 rozsudku soudu prvního stupně).
24. Je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř.
25. Pokud obviněný uváděl, že soudy při jeho odsouzení porušily zásadu in dubio pro reo , lze zmínit, že ta vychází z principu presumpce neviny (článek 40 Listiny), a jeho obsahem je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2006). Je však třeba zdůraznit, že uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě jen pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že jedna skupina důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění uvedené zásady, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedenou zásadu proto nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, apod. musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či jinému, obviněným požadovanému příznivějšímu výsledku. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)].
26. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
27. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 4. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.