ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.493.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 493/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dn 25. 6. 2018 o dovolání obviněného L. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 8 To 455/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 73/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 30 T 73/2016, byl obviněný L. F. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 20. 2. 2015 v přesně nezjištěném čase od 2.15 do 4.07 hodin, kdy jako úřední osoba vykonával služební činnost příslušníka Policie České republiky, v prostoru průjezdu budovy Obvodního oddělení policie I., na ulici J. V. v I., okr. B.-v., v době, kdy zde byl v hodnosti podpraporčíka služebně zařazený k výkonu služební činnosti, v rozporu s ustanovením §9, §11 písm. a) a §24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, úmyslně a s vědomím, že tím může způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, zcela bezdůvodně fyzicky napadl R. V., který byl před tím na Obvodním oddělení policie I. eskortován z provozovny v baru W., na ul. K. n. v I., poté, co zde byl podle §26 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, pro podezření z protiprávního jednání, zajištěn hlídkou policie, jíž byl obžalovaný velitel, a to tak, že po příjezdu na uvedené místo obžalovaný otevřel zadní dveře služebního vozidla, ze kterého poškozeného R. V., který měl ruce spoutané za zády, za pravou paži ven, svalil ho na zem na bok a několikrát ho kopl nohou do horní části těla, dal mu několik ran do pravé části obličeje, poté jej uchopil za mikinu a táhl ho po přesně nezjištěnou dobu a v přesně nezjištěné vzdálenosti po zemi, přičemž při fyzickém napadení mu způsobil tržnou ránu délky 1 cm na pravém ušním boltci, skupinu krevních výronů na pravé polovině čelní krajiny a na pravé tváři, plošný výron na zevní straně pravé paže, příčně orientovaný krevní výron na přední straně horní části pravého předloktí, krevní výron na vnitřní straně levé paže a povrchovou oděrku na pravém koleni, v důsledku čehož takto zraněný R. V. musel být lékařsky ošetřen, a dále mu při fyzickém napadení roztrhl mikinu a triko s krátkým rukávem a přetrhl mu dva řetízky, čímž mu způsobil škodu ve výši 1 500 Kč .
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 12 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu stanovil povinnost podle svých sil ve zkušební době uhradit škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 1 133 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného R. V. bytem P. n., I., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 8 To 455/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radka Ondruše podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v úvodu svého podání předeslal, že napadené rozhodnutí je zatíženo extrémním rozporem v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, což podle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu může zakládat zvolený dovolací důvod. Nejprve shrnul závěry ve věci vypracovaných znaleckých posudků, kterým se podrobně věnoval i v dalších částech svého podání a poukázal na skutečnost, že poškozený nebyl při hlavním líčení schopen odpovědět na drtivou většinu otázek, jak přesně údajné napadení v průjezdu mělo probíhat. Jeho verzi skutkového děje označil za nelogickou, neproveditelnou a v rozporu se skutkovými zjištěními. Svá tvrzení dokládal celou řadou (podle něho logických) argumentů, na základě kterých navrhoval provedení vyšetřovacího pokusu.
6. Následně se obviněný podrobně věnoval situaci ve vjezdu na služebnu. Zdůraznil, že průjezd, kde mělo dojít k napadení poškozeného, je velmi úzký, při zaparkování není možné ani zcela otevřít dveře vozidla. Pokud poškozený tvrdil, že jej (obviněný) vytáhl z vozidla tak, že ležel hlavou u zdi a nohama u auta, pak namítl, že na to nebyl na daném místě prostor. I v případě, že by poškozený ležel rovnoběžně s vozidlem, neměl by (obviněný) dostatek místa, aby kopal do celé horní poloviny jeho těla. Jestliže poškozený rovněž vypověděl, že ho dovolatel táhl po dlažbě v průjezdu, muselo by být oblečení poškozeného v takovém případě poškozeno či alespoň znečištěno a na dlažbě průjezdu by musely zůstat stopy krve ze zranění ucha, které utrpěl. Návrhy obhajoby na znalecké zkoumání místa či interiérů služebního vozidla za účelem zjištění biologických či jiných stop se ovšem orgány činné v trestním řízení odmítly zabývat. Poškozený též uvedl, že jej obviněný vytáhl za pravou paži a nohy zůstaly ve vozidle. Avšak i takové jednání by muselo zanechat důsledky (nekontrolovatelné vypadnutí z auta, bolestivý náraz o zem či dveře auta, roztržení mikiny), o nichž poškozený nehovořil. Ten rovněž tvrdil, že ležel na pravém boku tváří ke zdi. To by ale nebylo technicky možné na několika místech na pravé části těla. Proto obhajoba opakovaně navrhovala provedení prověrky na místě, vyšetřovacího pokusu anebo rekonstrukce. Soud však těmto návrhům nevyhověl. Dovolatel připomněl jinou trestní věc, v níž právě provedením těchto důkazů byla prokázána neproveditelnost tvrzení poškozených a jiných osob, což nakonec vedlo ke zproštění obžaloby. Nalézací ani odvolací soud v této trestní věci se k opomenutým důkazům (ani konkrétním odvolacím námitkám) řádně nevyjádřily, což zakládá vadu nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí. Poté dovolatel obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů a shrnul, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces.
7. Dovolatel zaměřil svou pozornost i na zákrok v baru. Také ohledně něj navrhoval vyšetřovací pokus, opět mu ale nebylo vyhověno. Poškozený přitom sám přiznal, že stržení na zem bylo razantní, svědkyně A. Z. uvedla, že slyšela ránu. Bylo dále prokázáno, že poškozený se stržení na zem aktivně bránil. Dovolatel nastínil dvě varianty možného průběhu svodu na zem, tj. vertikální dopad strhávané osoby s bolestivým úderem o zem a dopad pod úhlem s případným smykem dopadové části těla po podložce. Nalézací soud nezjistil, kdy přesně se poškozený přestal bránit, přičemž výpověď obviněného v tomto směru dezinterpretoval. Ani svědka T. P. se na tuto skutečnost při hlavním líčení nedotazoval a z jeho výpovědi nevyplývá, že by se poškozený aktivně nebránil i po svedení na zem. Navíc ke smyku tváře po koberci mohlo dojít i při pouhém uhýbání hlavy či jejím zakrytí pažemi, což nelze považovat za aktivní obranu anebo při zvedání již spoutaného poškozeného ze země. Chtěl-li soud postavit dokazování na tom, že se poškozený po stržení na zem nebránil, měl celou věc podrobněji osvětlit. Pokud by soud provedl vyšetřovací pokus, bylo by zcela zřejmé, zda ke zranění mohlo dojít při zákroku v baru. Místo toho nelogicky spekuloval o tom, že nemohlo dojít ke smyku. Tento důkaz, příp. prověrka výpovědi na místě či rekonstrukce by rovněž pomohly prokázat, zda svědkyně A. Z. a Z. K. měly vůbec možnost vidět případné zranění (tedy z jaké strany jej mohly vidět, zda nebyl výhled zakryt těly policistů). Nebylo ani prokázáno, jaká byla v baru viditelnost. Dovolatel také poznamenal, že svědkyně Z. K. byla v inkriminované době silně opilá a podle svých slov si poškozeného neprohlížela. Dále uvedl, že svědkyně A. Z. je družkou poškozeného a její výpověď tak nelze považovat za nezaujatou. Zdůraznil rovněž, že nebyl doložen ani kamerový záznam dané události, ačkoliv v jiných případech policisté od vedení baru kamerové záznamy bez problémů obdrželi. Soud tento rozpor nevysvětlil a spokojil se jen s vysvětlením druhé jmenované svědkyně. Obviněný dodal, že nebylo prokázáno, kdy došlo k odpadnutí piercingu z ucha poškozeného, a též podrobně vysvětloval proces vzniku podlitin, kdy je zcela běžné, že ty se „vybarví“ až po uplynutí určité doby. K žádné z námitek obhajoby ani opomenutí klíčových důkazů se odvolací soud nevyjádřil.
8. Obviněný taktéž zpochybňoval věrohodnost poškozeného. V tomto ohledu navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku. Soudy jeho návrh odmítly s tím, že znalecký posudek není stěžejním důkazem. Odvolací soud však tomuto nepodstatnému důkazu věnoval více prostoru než odůvodnění opomenutých důkazů. Poškozený přitom na většinu otázek odpovídal více než vyhýbavě, často si odporoval. Při znaleckém zkoumání odmítl psychodiagnostické metody a nakonec s velice vulgárním projevem práci nedokončil a z vyšetřovny znalce utekl. Obviněný připomněl některé závěry znaleckého posudku, podle nichž poškozený kolísá od dystymních, depresivních a úzkostných pocitů a chování k promptním, neuváženým a také agresivním reakcím, nálady kolísají od smutku k euforickým projevům. Míra sebekritiky je nadnesená vůči vlastním negativům, staví se v lepším světle. Dovede bez velkého uzardění klamat, lhát a stylizovat se do rolí a způsobů chování, když si myslí, že mu to pomůže v dosažení nějakého osobního prospěchu. I přes tato zjištění znalec konstatoval, že události, které poškozený popisoval, jsou skutečným odrazem jeho zážitků a jeho výpověď považoval za věrohodnou. Tento závěr považoval obviněný za nelogický, opětovně poukazoval i na četné rozpory ve výpovědi poškozeného a uzavřel, že zamítnutím návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku soud opět zatížil své rozhodnutí vadou opomenutého důkazu.
9. Dovolatel zpochybnil i kvalifikaci znalce PhDr. Jiřího Menzlíka. Citoval výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož by v trestním řízení obecně a zejména v případech jako je tento, tj. při zkoumání věrohodnosti drogově závislé osoby, která se léčí na psychiatrii, měl být povolán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, neboť ten složil zkoušku ze speciální průpravy pro výkon práce ve zdravotnictví a ve své praxi úzce spolupracuje s psychiatry. Naproti tomu psycholog bez atestace z klinické psychologie by měl řešit výchovné problémy s dětmi, matrimoniální a partnerské vztahy a působit převážně v oblasti občanskoprávní. PhDr. Jiří Menzlík atestaci z klinické psychologie nemá, je zapsán jako znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Přitom v dané věci byl zkoumán drogově závislý abuzér a součástí vyšetření bylo i posouzení jeho lékařské diagnózy ve vztahu k jeho věrohodnosti. Je obecně známou skutečností, že konzumenti pervitinu jsou schopni zcela věrohodně a přesvědčivě fabulovat zjevné nepravdy. Proto bývá v takových případech přibírán konzultant z oboru psychiatrie, který je daleko lépe schopen nepravdivá tvrzení odhalit. Uvedený postup však jmenovaný znalec nezvolil, přičemž soud tuto závažnou chybu toleroval. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který stanoví obecným soudům povinnost vypořádat se s názory právní vědy nebo judikatury, pokud jimi účastník řízení argumentuje. Citované stanovisko je pak zcela jistě postaveno na roveň právní vědy. Odkaz nalézacího soudu, že se jedná o podpůrný důkaz, je proto nedostatečný. Pokud se odvolací soud k námitkám ke kvalifikaci znalce nevyjádřil, jde znovu o opomenutý důkaz.
10. Obviněný připomněl také závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Znalec připustil, že zranění poškozeného mohla vzniknout i podle verze obviněného, tedy působením tupého násilí mírné či maximálně střední intenzity při použití donucovacích prostředků v baru. Jediný rozpor soud prvního stupně spatřoval v tom, že zranění měla podle znalce vzniknout při smyku, když shledal, že ke smyku nemohlo při stržení dojít. Obviněný proto zopakoval, že smyk je při stržení při použití donucovacích prostředků zcela běžný a žádným relevantním způsobem nebylo prokázáno, že by k němu nedošlo. Poté v podrobnostech rekapituloval vyjádření znalce k jednotlivým zraněním, např. že zranění na ušním boltci bylo způsobeno pravděpodobně na koberci a krevní výrony na hlavě korespondují spíše kontaktem se zemí než variantě vzniku údery pěstí. Na základě toho prohlásil, že jeho verze je možná ve všech případech, zatímco verze poškozeného je méně pravděpodobná a neodpovídá variantě mnohačetných úderů pěstí a kopů (znalec našel pouze jeden otisk, který by mohl odpovídat kopání služební obuví). Nalézací soud se nijak nevypořádal ani se znalcem tvrzenou maximálně střední intenzitou útoku. Celkově obviněný označil hodnocení znaleckého posudku v extrémním rozporu s hmotněprávní logikou a namítl, že odvolací soud tuto vadu nezhojil. Poukázal i na to, že napadení popisované poškozeným by muselo být doprovázeno zvukovým doprovodem, ať již ze strany poškozeného (který se v jiných okamžicích hlasitě projevoval) anebo i dalšími zvuky. Nikdo ze svědků přítomných na služebně však nic neslyšel. Soud prvního stupně také bez jasného vysvětlení odmítl tvrzení svědka T. P. o zasychající krvi na uchu poškozeného. To by přitom znamenalo, že ke zranění nemohlo dojít bezprostředně před vstupem do místnosti Obvodního oddělení policie Ivančice.
11. Poslední část svého podání dovolatel věnoval stručné charakteristice osob obviněného a poškozeného a jejich vzájemného vztahu. Na straně jedné on sám byl příkladným policistou, službu vykonával iniciativně i nad rámec svých povinností, zvládal velmi dobře emoce, dobře plnil úkoly při pracovním přetížení a konfliktní situace řešil s klidem a nadhledem; ve výkonu služby dosahoval nadstandardních výsledků; nebyl kázeňsky trestán, naopak byl 29x kázeňsky odměněn. Na straně druhé údajný poškozený má čtyři záznamy v rejstříku trestů, a to za trestné činy loupeže, vydírání, porušování domovní svobody, výtržnictví, krádeže a zanedbání povinné výživy. Několikrát proti němu bylo vedeno přestupkové řízení. Trpí poruchou osobnosti s asociálními rysy, léčí se s poruchami nálady, nedokáže se přizpůsobovat dění kolem sebe, užívá antidepresiva a neuroleptika. V době předmětné události byl v silně podnapilém stavu – 2,43 ‰ alkoholu v krvi. Obviněný také zmínil, že se s poškozeným v minulosti setkal. V jednom případě jeli policisté prověřovat oznámení poškozeného, že měl být přepaden a okraden. Byl opilý, vulgární a s hlídkou nechtěl spolupracovat. Následně se zjistilo, že nebyl ani napaden ani okraden, ale sám napadl dva chlapce. Obviněný rovněž uložil poškozenému blokovou pokutu za přestupek v dopravě.
12. Dovolatel poukázal i na to, že se zaměřoval na potírání protiprávního jednání drogově závislé komunity (na tomto úseku vykonával 70 – 80% práce), za což mu bylo několikrát vyhrožováno. Poškozený byl konzumentem drog. Nelze proto vyloučit ani vliv této komunity a snahu se obviněnému pomstít. Vždyť i sám poškozený mu tímto vyhrožoval. Soudy se však otázkou motivace poškozeného dostatečně nezabývaly. V návaznosti na to dovolatel obšírně citoval některé judikáty Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 2042/04, II. ÚS 176/96, I. ÚS 4503/12), podle nichž jsou soudy vzhledem k principu presumpce neviny povinny se vypořádat se všemi okolnostmi rozhodnými pro určitý případ. Jsou-li dvě skutkové verze rovnocenné, je nutno přiklonit se k té, která je pro obviněného příznivější. Soudy obou stupňů však v této trestní věci své povinnosti porušily, nepostupovaly v souladu s principem in dubio pro reo, ačkoliv byla verze obviněného s ohledem na provedené důkazy dokonce pravděpodobnější.
13. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 8 To 455/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 8. 2017, sp. zn. 30 T 73/2016, a podle §265 l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
14. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatňuje od zahájení trestního stíhání. Proto se jí oba soudy opakovaně zabývaly. Nalézací soud si byl vědom složitosti důkazní situace, učinil ovšem závěry, které nelze považovat za nelogické a s nimiž proto nezbývá než souhlasit. Označil-li dovolatel tyto skutkové závěry za extrémně rozporné, muselo by se ve smyslu judikatury Ústavního soudu jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu“. Nic takového však ve svém podání nenamítl, v podstatě pouze nabídl alternativní hodnocení provedených důkazů a z toho dovodil alternativní skutková zjištění. Nejvyšší soud (ani státní zástupce) pak není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného.
15. Obsah dovolání spíše nasvědčuje tomu, že dovolatel uplatnil toliko porušení zásady in dubio pro reo. K tomu státní zástupce s odkazem na bohatou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu konstatoval, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a že dosud není přípustné, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Podle státního zástupce by tak porušení zásady in dubio pro reo mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem vlastně již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho usoudil, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem. Namítal-li dovolatel existenci opomenutých důkazů, jestliže soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům, státní zástupce připomněl, že za opomenuté lze považovat pouze takové důkazy, jejichž neprovedení nebylo adekvátně odůvodněno. Nalézací soud ovšem neprovedení všech navržených důkazů podrobně odůvodnil na str. 15 – 17 svého rozsudku. Učinil tak zdaleka ne pouze formálním způsobem, když u každého navrženého důkazu uvedl konkrétní argumenty, proč jejich provedení považuje za nadbytečné. A nadbytečnost odpovídá poslednímu ze tří důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu.
16. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 4. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný nenamítal ve své podstatě ničeho proti hmotněprávnímu posouzení skutku v té podobě, ve které byl soudy nižších instancí zjištěn. Namísto toho se plně soustředil na způsob, jakým nižší soudy hodnotily provedené důkazy, resp. na jeho zpochybnění, a v návaznosti na to předložil vlastní verzi průběhu skutkového děje, podle níž se žádného protiprávního jednání nedopustil. Tímto se však zcela vychýlil ze zákonného rámce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto zvolená argumentace nadto nesplnila kritéria ani jednoho z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. V takovém případě nevzniká dovolacímu soudu ze zákona povinnost a dokonce ani oprávnění uplatněné námitky věcně posoudit (přezkoumat).
22. V této souvislosti je ovšem nutno uvést, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze v dovolacím řízení výjimečně připustit, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). V praxi se porušení některého ze základních práv a svobod velmi často objevuje v podobě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Lze doplnit, že Ústavní soud vymezil zobecňující podmínky, kdy k tomuto jevu dochází. Jde o případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy , a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
23. Dovolatel ve svém podání namítal právě některá ze shora zmíněných pochybení, a to především opomenutí jím navrhovaných (a z jeho pohledu klíčových) důkazů a též svévolné hodnocení provedených důkazů (resp. jeho slovy „hodnocení důkazů v extrémním rozporu se zásadami hmotněprávní logiky“). Nejvyšší soud se proto zaměřil na otázku, zda v procesu dokazování došlo k vytýkaným nedostatkům, přičemž její kladné zodpovězení by mělo za následek závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Shledal ovšem, že v posuzované věci tomu tak nebylo.
24. Pokud jde o způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, je nutno konstatovat, že soud věnoval značnou pozornost jak verzi obviněného, tak verzi poškozeného, a s oběma se náležitě vypořádal. To, že se nakonec přiklonil k té variantě skutkového děje, o níž vypovídal poškozený, pak rozhodně nesvědčí o jakékoliv svévoli při přijímání skutkových závěrů. Obhajoba obviněného byla vystavěna na tom, že zranění poškozeného vzniklo již při policejním zákroku v baru. Je sice pravdou, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tuto možnost nevyloučil. Na druhé straně ovšem za nejpravděpodobnější mechanismus vzniku zranění na uchu, čelní krajině a pravé tváři poškozeného považoval dopad hlavy a její posun po zemi. V této souvislosti si však správně povšiml, že z výpovědi obviněného a svědka T. P. (jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení) žádná informace o možném pohybu hlavy poškozeného po podložce nevyplývá (byť i tato varianta by byla teoreticky možná).
25. Zejména však nalézací soud přihlédl k výpovědím svědkyň A. Z. a Z. K., které zcela shodně (v přípravném řízení i u hlavního líčení) uvedly, že po zákroku policistů v baru si na poškozeném žádného zranění nevšimly. Je přitom vhodné uvést, že druhá jmenovaná svědkyně neměla k poškozenému žádný vztah, a tudíž ani motiv mu svou výpovědí jakýmkoliv způsobem pomoci. Dokonce to byla ona, která na něj po předcházejícím vzájemném konfliktu zavolala policii. Obhajoba sice poukazovala na přítmí v baru, avšak obě svědkyně viděly poškozeného nejen uvnitř baru, ale též venku před barem, kde byla díky pouličnímu osvětlení viditelnost dobrá, obě jej podle svých slov zahlédly, příp. pozorovaly ze vzdálenosti asi tří metrů a především obě s naprostou jistotou vyloučily, že by poškozený byl v té době jakkoliv poraněn (srov. protokol o výslechu svědkyň v přípravném řízení a protokol o hlavním líčení ze dne 31. 10. 2016, strany 28 a 34). V této souvislosti pak nelze přehlédnout vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož by zranění, která poškozený utrpěl, byla viditelná hned. Bez významu nejsou ani tvrzení policistů, kolegů dovolatele, kteří si zranění poprvé všimli až na služebně obvodního oddělení.
26. Soud prvního stupně se detailně zabýval i svědectvím dalších dvou zasahujících policistů, v nichž se skutečně vyskytly rozpory při popisu dění bezprostředně po příjezdu na služebnu, ačkoliv v jiných ohledech byly výpovědi jejich i obviněného ve vzájemném souladu. Původní (a nutno dodat, že shodná) verze obou kolegů obviněného byla následující: po příjezdu na služebnu šel T. P. odkódovat budovu, poté zamířil do výslechové místnosti zapnout počítač, mezitím se R. H. dovolatele zeptal, „zda to zvládne“ a odešel na toaletu. Všichni tři (i s poškozeným) se nakonec sešli až ve výslechové místnosti. Popsanou úvodní verzi skutkového děje však začali oba svědci pozměňovat, první jmenovaný již v průběhu svého výslechu v přípravném řízení (kdy měl po zapnutí počítače opět vyjít ven a s ostatními – někdy dvěma někdy třemi – se setkat u vchodu), druhý pak při výslechu u hlavního líčení (kdy měl odejít na toaletu až později, po setkání všech zúčastněných u vchodu), takže soud musel odstraňovat rozpory v jeho výpovědi postupem podle §211 odst. 3 tr. ř. Za této situace je zcela pochopitelné, že nalézací soud výpovědím obou policistů v těchto jejich částech neuvěřil (k tomu blíže srov. strany 11 a 12 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, protokoly o výpovědích obou svědků v přípravném řízení, č. l. 55 a násl., 64 a násl. spisu a protokol o hlavním líčení ze dne 31. 10. 2016 str. 2 a násl. a str. 16 a násl.).
27. Obhajoba naopak zpochybňovala pravdivost výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud se však v tomto směru opět ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Bylo prokázáno, že poškozený byl v době činu v podnapilém stavu, nadto se celé jednání muselo odehrát rychle a nečekaně. Proto není na překážku jeho věrohodnosti, když si řadu detailů svého napadení (i vzhledem k časovému odstupu) nevybavil. Je na místě zdůraznit, že jeho verze skutkového děje byla v hrubých rysech konstantní a podpořena dalšími provedenými důkazy. Rovněž z fotografií vjezdu na služebnu na č. l. 145 – 146 spisu je patrné, že útok v podobě kopů (či našlápnutí) úderů pěstí a tažení po zemi byl i z hlediska prostorového technicky proveditelný. Poškozeným popisovaný mechanismus vzniku jeho zranění potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. S dovolatelem nelze souhlasit ani v jeho výhradách proti psychologickému znaleckému posudku. Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného není nijak nelogický, ač by se to tak mohlo na počátku jevit. Je však nutno zdůraznit, že ke zmíněnému názoru dospěl znalec nikoliv na základě (negativních) charakterových vlastností a osobnosti poškozeného, ale s přihlédnutím k jeho nízké inteligenci (pohybující se v hraničním pásmu průměru a podprůměru), kdy by v případě křivého obvinění nebyl schopen si všechny skutečnosti vymyslet ani skutkový děj konstantně reprodukovat, pokud by jej vymyslela jiná osoba. Také je vhodné připomenout, že znalec PhDr. Jiří Menzlík vycházel nejen z vlastního vyšetření, ale i z lékařských zpráv psychiatra a psychologa, kteří mají poškozeného dlouhodobě v péči. Není tudíž pravdou, že by znalec nebral v potaz výsledky odborníka z oblasti psychiatrie, jak ve svém podání namítal dovolatel.
28. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s požadavky trestního řádu (§2 odst. 6) a rovněž s respektem ke všem pravidlům spravedlivého procesu zaručeného ústavním pořádkem České republiky. Skutkové závěry, které na základě takto provedeného dokazování učinil, plně odpovídají požadavkům §2 odst. 5 tr. ř. Jinými slovy nevyvolávají důvodné pochybnosti. Nemohlo být tudíž porušeno pravidlo „in dubio pro reo“ a ve spojitosti s tím ani princip presumpce neviny ve smyslu §2 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud poté skutkové závěry soudu nalézacího zcela správně potvrdil. Za této situace Nejvyšší soud neshledal jediný důvod zasahovat do již ustáleného skutkového stavu věci. Jeho úkolem v dovolacím řízení ani není přezkoumávat tyto otázky, proto se v tomto usnesení ke skutkovým námitkám obviněného vyjádřil pouze stručně, když zdůraznil některé okolnosti, jež považoval v daném ohledu za klíčové. Ve zbytku postačuje odkázat na podrobná a po věcné stránce bezchybná odůvodnění rozhodnutí nižších soudů.
29. Je-li skutkový stav věci bez důvodných pochybností zjištěn, není povinností soudu provádět další důkazy, které by na již učiněných zjištěních nemohly ničeho změnit. Úkolem soudu naopak je, aby zamítnutí navržených důkazů řádně odůvodnil. V posuzovaném případě dovolatel v průběhu celého trestního řízení požadoval provedení vyšetřovacího pokusu, prověrky na místě, případně rekonstrukce, stejně jako vypracování revizního znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozeného. Soud prvního stupně na str. 15 – 16 odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil, proč k provedení uvedených důkazů nepřistoupil. Ani v tomto směru neobjevil Nejvyšší soud žádná pochybení. Zamítnuté důkazní návrhy proto nelze považovat za opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Připomeneme-li výše zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 376/03, jde v takovém případě jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj., soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny . K ničemu takovému v předmětné trestní věci rozhodně nedošlo.
30. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu