ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.662.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 662/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2018 o dovolání obviněného M. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 4 To 85/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. O. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 49 T 5/2017, uznán vinným, že
dne 4. 2. 2017 v přesně nezjištěné době v O. – M. H. na ul. K. v obývacím pokoji bytu č. 2, užívaného K. D., u nějž byl se svou přítelkyní L. V. (dále převážně jen „poškozená“) , v podnájmu, pod vlivem alkoholu a v rámci slovní rozepře, se záměrem usmrtit ji, opakovaně silou velké intenzity násilím, směřovaným primárně proti její hlavě a trupu, fyzicky napadl silně opilou L. V. tak, že ji nejprve otevřenou dlaní několikrát udeřil do obličeje, následně ji srazil na podlahu obývacího pokoje do blízkosti sedací soupravy, kde ji ležící opakovaně velkou intenzitou síly především do hlavy a trupu bil pěstmi a kopal nebo na tyto tělesné lokality našlapoval, čímž jí, i přes sebeobranu poškozené, spočívající v krytí si tělesných lokalit s životně důležitými orgány rukama, způsobil mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy, trupu i končetin, a to krevní podlitiny ve vlasaté části hlavy, po stranách čela, v celé délce obličeje oboustranně a obou ušních boltců, na přední ploše krku, odkud pokračovaly i na přilehlé části hrudníku, břišní krajinu, přes pravostranný bok na oblast zad více vpravo, hýždě a bedra oboustranně, krevní podlitiny na pažích, předloktích, hřbetech rukou, stehnech, kolenech a bércích, oděrky kůže po stranách čela, na nose, na levém lokti, na koleni a bérci vpravo, natržení obvodové části levého ušního boltce a trhliny v blízkosti ústních koutků, rozsáhlé otoky v podkoží hlavy, obličeje a rtů a podkožní emfyzém v oblasti hlavy, krku, trupu a stehen, jakož i mnohočetná vnitřní poranění, konkrétně nitrolební poranění, a to prokrvácení měkkých pokrývek lebních v celém rozsahu hlavy, odtržení přilbice od měkkých tkání podkoží, ve střední a v zadní jámě lební a na vypouklině pravé mozkové polokoule sražení krve v celkovém množství 120 ml a prokrvácení měkké mozkové pleny v celém rozsahu mozku a mozečku, zlomeninu 7. až 10. žebra v čáře podpažní vpravo, přičemž 10. žebro vpravo bylo zcela rozdrcené s roztržením mezižeberní svaloviny, zlomeninu 8. až 10. žebra v čáře lopatkové vpravo a 8. až 12. žebra v čáře připáteřní vpravo, zlomeninu 10. a 11. žebra vlevo v lopatkové čáře, kdy ostré konce zlomených žeber čněly do pohrudniční dutiny, zhmoždění a natržení pravé plíce s průnikem vzduchu do dutiny hrudní (pneumothorax) včetně 10 ml krve a krvácení pod pouzdro pravého jaterního laloku, načež, aniž by se zajímal o zdravotní stav na podlaze ležící L. V., si lehl a usnul, přičemž v průběhu několika hodin – nejpozději v širším rozpětí 14. až 16. hodiny – L. V. v silných bolestech pramenících z výše specifikovaných zranění na následky úrazového otoku mozku při ubití na místě zemřela .
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a uložil mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, náhradu materiální újmy ve výši 7 005 Kč, Ministerstvu spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, Praha 2, náhradu materiální újmy ve výši 200 000 Kč a N. V. náhradu nemateriální újmy ve výši 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou N. V. (generálie shora) se zbytkem jejího nároku na náhradu nemateriální újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. ř. na toto řízení odkázal s celým jeho nárokem na náhradu nemateriální újmy poškozeného M. H.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 4 To 85/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Mileny Bódiové podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání záležející v tom, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel poukázal na svoje odvolání, v němž vytkl soudu prvního stupně, že se nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, že způsob spáchání trestného činu neodpovídá jeho psychologickému profilu, když i dle závěrů znalce není jedincem se sklonem k chladnokrevnému násilí a jeho agresivita je jen mírně zvýšena, v důsledku čehož navrhoval doplnění znaleckého posudku. Odvolacímu soudu vytkl rovněž to, že tento jeho návrh jako nadbytečný zamítl, a jeho konstatování o dostatečnosti provedených důkazů označil za nepřezkoumatelné. Připomněl dále, že přestože v odvolání namítl, že vysoká hladina alkoholu v krvi, jak u něj předmětného dne byla následně zjištěna (když v době spáchání daného trestného činu byla jistě ještě vyšší) by u jiných osob již mohla přivodit smrt, tím spíše nepříčetnost, odvolací soud s poukazem na znalecké zkoumání shledal, že snížení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností v důsledku požitého alkoholu však nepřesáhlo polovinu rozhodného pásma, a návrh na doplnění dokazování v tomto směru též jako nadbytečný zamítl; s tímto zjištěním s ohledem na závěry znalců nesouhlasil a považoval je taktéž za nepřezkoumatelné.
6. Obviněný rovněž zdůraznil, že ve svém odvolání namítal, že neměl v úmyslu nikoho usmrtit. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud i v tomto ohledu pochybil, pokud závěr o přímém úmyslu dovodil jednoznačně ze způsobu jeho útoku na poškozenou, kterou napadl opakovaně, silou velkou intenzity, násilím směřovaným primárně proti její hlavě a trupu. Vyslovil názor, že takový závěr, neexistuje-li žádný jiný důkaz, nemůže být dovozován jen ze způsobu útoku, neboť tento je jedním z možných způsobů, jak nepřímo zjistit jeho úmysl. Vytkl přitom odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval jeho námitkou, že poškozená se v opilosti chovala vždy dle stejného vzorce chování, tj. že se opila, začala být agresivní a velmi hlučná, a on ji vždy uspal shozením do postele, kdy následně se poškozená z opilosti vyspala. Nepopřel, že poškozenou fyzicky napadl, avšak popřel, že by ji měl v úmyslu usmrtit. Domníval se proto, že daný skutek měl být kvalifikován jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, když v pochybnostech by mělo být rozhodováno v jeho prospěch.
7. V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i další na něj navazující rozhodnutí, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně poukázal na to, že dovolatel pouze opakuje svou obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se soudy dostatečně vypořádaly. Dále uvedl, že z jeho výhrad lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jenž sice výslovně neoznačil zákonným ustanovením, avšak z jeho tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, jehož se měl dopustit již nalézací soud, je zřejmé, že měl na mysli právě tento dovolací důvod) podřadit jen jejich menší část. Většina jeho dovolací argumentace je totiž polemikou s provedenými důkazy, rozsahem dokazování a tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, a obviněný tak v podstatě zaměňuje dovolání za další odvolání, když mimo jiné rozporuje zjištění vyplývající z podaných znaleckých posudků, dožaduje se doplnění těchto posudků, případně nesouhlasí s tím, jaká zjištění soudy na podkladě provedených a posléze hodnocených důkazů učinily; takové výhrady vytýkající soudům nerespektování zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. však stojí zcela mimo rámec citovaného dovolacího důvodu.
9. Za jedinou výhradu podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod státní zástupce označil tu, jíž obviněný rozporuje úmysl poškozenou usmrtit a dožaduje se posouzení spáchaného jednání „pouze“ jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Současně však tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. V tomto směru dal obviněnému za pravdu, jestliže tento uvedl, že na místě činu nikdo kromě zemřelé poškozené a jeho osoby nebyl, přičemž on sám úmysl usmrtit ji nedoznává. Zároveň však zdůraznil, že absence doznání obviněného a přímých svědků neznačí, že úmysl poškozenou usmrtit nelze dovodit z okolností jiných, neboť není nikterak výjimečným případ, kdy jsou okolnosti subjektivní povahy – jako v daném případě právě úmysl obviněného – dokazovány výlučně z okolností objektivního charakteru (v případě násilného trestného činu jsou tak hodnoceny např. okolnosti, za nichž k útoku pachatele došlo, případný motiv, jímž byl pachatelův útok veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život apod.). V posuzované věci skutková zjištění svědčí o tom, že vztah poškozené a obviněného byl nadmíru konfliktní a doprovázený hádkami, v jejichž rámci obviněný poškozenou často i fyzicky napadal, přičemž ke konfliktům došlo i nedlouho před fatálním atakem obviněného vůči poškozené. Státní zástupce připomněl, že podle závěrů znalce – klinického psychologa – obviněný skutečně není člověkem, který by si chladnou agresivitu užíval, přesto ale jeho osobnost je primárně disharmonicky strukturovaná, vykazuje znaky svérázu, temperamentové dynamiky, nezdrženlivosti a disproporcionality v emocích, kdy v jeho případě lze hovořit o mírně zvýšeném potenciálu agresivity ve smyslu lability a dráždivosti ve frustračních situacích, jakož i zvýšené pravděpodobnosti tzv. afektové agrese. Poukázal na to, že právě afektová agrese, tedy agresivní vyústění zlobných prožitků živených předchozími opakovanými konflikty s poškozenou, napadáním její osoby, jakož i nahromaděnou nevraživostí vůči ní bylo bezpochyby spolu s alkoholem motivem jeho jednání a příčinou vysoké míry agresivity útoku. Dále zdůraznil, že ze skutkových zjištění ohledně průběhu útoku pak vyplývá, že dovolatel vůči poškozené užil násilí až velké intenzity, v podstatě veškeré jím vedené útoky směřovaly proti hlavě a trupu poškozené, a důsledkem takto razantního útoku doprovázeného velkou bolestivostí pro poškozenou bylo její postupné ubití. Ačkoliv obviněný neútočil žádnou zbraní a použil „jen“ ruce, nohy a váhu svého těla, právě razance útoku, jeho směřování vesměs do horní poloviny těla a na hlavu, tedy na orgány, kde i jen omezený počet úderů může způsobit smrt napadené osoby, stejně jako četnost útoků, svědčí o skutečném záměru obviněného a vyvrací jeho tvrzení, že neměl v úmyslu nikoho usmrtit. Státní zástupce proto uzavřel, že pokud pak smrtelný následek nebyl způsoben jen z nedbalosti, je vyloučeno kvalifikovat jednání dovolatele pouze jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
10. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti státní zástupce ještě doplnil, že soud prvního stupně ve věci obstaral dostatek důkazních prostředků, které také zákonným způsobem provedl a hodnotil je v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř., a svůj závěr o vině obviněného rovněž odpovídajícím způsobem odůvodnil. Obdobně odvolací soud náležitě osvětlil, proč bylo namístě odvolání obviněného zamítnout. Jestliže nebylo vyhověno návrhům dovolatele na doplnění znaleckých posudků, takový postup byl řádně odůvodněn skutečností, že závěry znalců byly jednoznačné a nebylo třeba je doplňovat; obviněný navíc vznesl takový požadavek spíše proto, že zjištění znalců pro něj vyzněla nepříznivě (např. byl uznán příčetným, ačkoli podle jeho názoru tak vysoká hladina alkoholu měla značit stav nepříčetnosti), případně z toho důvodu, že je ze svého pohledu označil za ne zcela jasná. Státní zástupce proto konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a tudíž ani rozhodnutí soudu druhého stupně není vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž ve svém dovolání namítal. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jako celek jako neopodstatněné odmítl, a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než-li navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 22. 5. 2018). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání záležející v tom, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přestože obviněný druhý dovolací důvod neoznačil konkrétním zákonným ustanovením, z jeho slovní formulace je zřejmé, že měl na mysli ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
16. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. Z tohoto pohledu většina námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel (jak uvedl rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření), nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, známé navíc již i z jeho obhajoby před odvolacím soudem a částečně i soudem prvního stupně, kterými polemizoval s rozsahem dokazování a způsobem hodnocení provedených důkazů a zpochybňoval správnost soudy učiněných skutkových zjištění. Tak tomu bylo v případě, pokud vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud zamítl jeho návrhy na doplnění znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a dále toxikologie (přičemž konstatování tohoto soudu o nadbytečnosti doplňků těchto znaleckých posudků a dostatečnosti provedených důkazů označil za nepřezkoumatelné) a namítal, že jednak způsob spáchání daného trestného činu neodpovídá jeho psychologickému profilu a dále, že hladina alkoholu v jeho krvi svědčila pro stav nepříčetnosti; současně vytýkal odvolacímu soudu i to, jak se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s jeho výše uvedenými námitkami. Takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil převážně námitky skutkové, resp. procesní, které pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit.
19. Pokud by obviněný uplatnil jen takovéto námitky, Nejvyšší soud by musel dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
20. Nejvyšší soud dále připomíná, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
21. Dovolatel ovšem ve svém podání rovněž vyjádřil názor (též jako již ve svém odvolání a v rámci obhajoby před soudem prvního stupně), že jeho jednání bylo rozhodujícími soudy nesprávně právně posouzeno jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, ačkoliv mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, a soudy obou stupňů pochybily, pokud závěr o úmyslném zavinění dovodily pouze nepřímo ze způsobu jeho útoku na poškozenou. Jen s jistou mírou tolerance (dovolatel totiž použití mírnější právní kvalifikace jeho jednání primárně dovozoval ze svého tvrzení, že jeho úmysl poškozenou usmrtit nebyl v daném trestním řízení prokázán, když žádný jiný důkaz kromě zjištění o způsobu útoku neexistuje a jeho tvrzení svědčí o opaku, tj. že nechtěl poškozenou usmrtit) lze takovou jeho námitku považovat za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
22. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada obviněného je zjevně neopodstatněná.
23. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li tento čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.
24. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným [srov. §15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl pachatele, byť nepřímý (eventuální), musí směřovat k usmrcení člověka. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1976, č. j. Tpjf 30/76, publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013 aj.).
25. Právě formou zavinění se trestný čin vraždy liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku. Jestliže pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 nebo 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučen (srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, č. j. Tpjf 51/72, publikovanou pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho mechanicky usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.
26. Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem [§140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku] se v souladu s odbornou literaturou a judikaturou rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Takový útok se vyznačuje extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou a je provázen nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky půjde o takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1991, sp. zn. 7 To 62/91, publikovaný pod č. 1/1993 Sb. rozh. tr., srov. také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1476 až 1477).
27. O zvlášť trýznivý způsob vraždy [výše citované zákonné ustanovení uvádí tento znak dané skutkové podstaty ve znění „trýznivý způsob“, avšak s ohledem na gramatický výklad spojky nebo, který umožňuje zdůrazňovací příslovce „zvlášť“ vztáhnout i k přídavnému jménu „trýznivý“, a podle odborné literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1936) a judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1289/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 462/2014) je třeba za „trýznivý způsob“ považovat „zvlášť trýznivý způsob“ spáchání daného trestného činu] půjde, když oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím. V souladu s respektovanou judikaturou (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 1994, sp. zn. 7 To 59/94, publikovaný pod č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 964/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 537/2013 aj.) je pro naplnění tohoto znaku rozhodné zjištění, jak útok pachatele prožívala oběť. Vzhledem k tomu, že v případech dokonaných trestných činů vraždy není výpověď poškozeného k dispozici, je zpravidla pro závěr o naplnění tohoto znaku určující především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Může se přitom jednat o působení útrap fyzických nebo psychických, zpravidla ovšem jde o jejich kombinaci.
28. Pro úplnost lze k právě uvedenému dodat, že okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým nebo zvlášť trýznivým způsobem (případně oběma současně, jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je z hlediska zavinění jinou skutečností odůvodňující použití vyšší trestní sazby [§17 písm. b) tr. zákoníku], a tudíž není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový nebo zvlášť trýznivý způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl.
29. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací (a jíž přisvědčil i státní zástupce ve svém výstižně formulovaném vyjádření), je správná a zákonná.
30. Ze skutkových zjištění opřených o provedené důkazy a formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněný v rámci slovní rozepře opakovaně silou velké intenzity fyzicky napadl svou přítelkyni L. V. (poškozenou) tak, že ji nejprve otevřenou dlaní několikrát udeřil do obličeje, následně ji srazil na podlahu obývacího pokoje do blízkosti sedací soupravy, kde ji ležící opakovaně silou velké intenzity bil pěstmi a kopal především do hlavy a trupu nebo na tyto tělesné lokality našlapoval, čímž jí, i přes sebeobranu poškozené spočívající v krytí si tělesných lokalit s životně důležitými orgány rukama, způsobil mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy, trupu i končetin, a to pohmožděniny, krevní podlitiny, oděrky kůže, jakož i mnohočetná vnitřní poranění, konkrétně nitrolební poranění a krvácení pod mozkové obaly. Dále násilí obviněného působící proti trupu více zprava způsobilo u poškozené poranění jater s krvácením pod vazivové pouzdro jater, mnohočetné zlomeniny žeber více vpravo s rozdrcením pravostranného 10. žebra a s roztržením mezižeberní svaloviny, přičemž současně došlo ke zhmoždění a natržení pravé plíce s průnikem vzduchu do pohrudniční dutiny a tzv. pneumotoraxu, tj. vniknutí vzduchu do pohrudničních dutin a do podkoží. Obviněný následně, aniž by se zajímal o zdravotní stav na podlaze ležící poškozené, si lehl a usnul, přičemž v průběhu několika hodin poškozená v silných bolestech pramenících z výše specifikovaných zranění na následky úrazového otoku mozku v důsledku ubití na místě zemřela, jak bylo detailně uvedeno již výše v odstavci 1. tohoto usnesení a jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpovědi znalkyně MUDr. Magrity Smatanové, Ph.D. Z tohoto znaleckého posudku dále vyplývá, že limitujícím faktorem záchrany života poškozené byla vysoká hladina alkoholu, jinak nebyla zjištěna žádná zranění, která by vyloženě její záchranu znemožnila, tedy při včasném poskytnutí lékařské péče by daná osoba byla zachranitelná. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a výpovědi znalkyně RNDr. Marie Staňkové bylo zjištěno, že hladina alkoholu v krvi obviněného byla stanovena předmětného dne ve 21:00 hodin ve výši 3,42 ‰, a jako taková spadala do oblasti těžkého stupně opilosti; znalkyně prováděla též propočet hladiny alkoholu v krvi obviněného na dobu spáchání daného skutku a zjistila, že se měl rovněž nacházet v těžkém stupni opilosti, ovšem s ohledem na to, že je osobou navyklou užívat alkohol, mohly být projevy mírnější. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, specializace alkoholové a nealkoholové závislosti, a výpovědi znalce MUDr. Svatopluka Sedláčka pak vyplývá, že obviněný – s ohledem na to, že byl navyklý užívat alkohol – se v době spáchání skutku nacházel v prosté alkoholové opilosti, která klinicky odpovídala střední, a tato u něj způsobila snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností, které nepřesáhlo polovinu rozhodného pásma, tj. nebylo u něj zjištěno ani výrazné snížení těchto schopností.
31. Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za vhodné pro úplnost poznamenat, neboť, jak již bylo uvedeno výše, se jednalo o výhradu skutkové povahy vycházející z polemiky obviněného se způsobem hodnocení tohoto důkazu, že obviněným vznesená námitka, že se v době spáchání skutku nacházel ve stavu nepříčetnosti, není tedy ani důvodná. Znalec PhDr. Petr Vavřík, klinický psycholog, dále zjistil, že obviněný sice není člověk, který by si v agresivitě užíval, ovšem jeho osobnost je primárně disharmonicky strukturovaná, vykazuje znaky určitého svérázu, značné temperamentové dynamiky, nezdrženlivosti a disproporcionality v emocích, a lze u něj hovořit o mírně zvýšeném potenciálu agresivity ve smyslu lability a dráždivosti ve frustračních situacích, tedy o zvýšené pravděpodobnosti afektové agrese. Jeho vztah k poškozené byl doprovázen konflikty, hádkami, a na jeho kvalitě a dynamice se podílela i situační mentalita jednoho či obou partnerů. Znalec uvedl, že hlediska motivace a velké agresivity útoku by bylo jeho jednání vysvětlitelné jako afektová agrese, agresivní vyústění zlobného prožitku, kdy kromě situační konstelace, tj. gradace vzájemné nevraživosti (nenávisti) či negativních emocí či opilecké primitivnosti lze připustit i kumulaci nevraživých postojů z historie vztahu, opakovaných konfliktních situací.
32. Uvedené okolnosti soužití dovolatele s poškozenou a zjištěný průběh protiprávního jednání, jehož se vůči poškozené dopustil s vysokou mírou brutality a které mělo za následek zranění poškozené téměř v celém rozsahu těla vyznačující se značnou bolestivostí (kterou jak po dobu útoku, tak i následně, než upadla do bezvědomí, vnímala a pociťovala) a vedoucí k její smrti, svědčí jednoznačně (v rozporu s jeho tvrzením) o přímém úmyslu obviněného poškozenou usmrtit. Takový jeho útok byl totiž mimo jakoukoliv pochybnost devastační, vyznačoval se silou velké intenzity a směřoval proti hlavě a trupu poškozené, tj. proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. V této souvislosti nelze opomenout ani skutečnost, že po útoku obviněný zanechal ještě žijící poškozenou ležet na zemi bez jakékoli pomoci (zde je zapotřebí zdůraznit, co již bylo uvedeno shora, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je zřejmé, že zranění poškozené by vyloženě neznemožnila její záchranu, tedy při včasném poskytnutí lékařské péče by byla zachranitelná, třebaže limitujícím faktorem záchrany jejího života byla vysoká hladina alkoholu v její krvi) a aniž by se zajímal o její zdravotní stav, sám si lehl a usnul.
33. Takové jednání obviněného naplnilo všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku včetně subjektivní stránky – zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro učinění závěru, zda zjištěné jednání obviněného naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tj. spáchání činu jednak zvlášť surovým a jednak zvlášť trýznivým způsobem, je určujícím především již výše zmíněný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. O provedení posuzovaného činu zvlášť surovým způsobem, jak správně dovodily oba soudy nižších instancí, jednoznačně vypovídají skutečnosti uvedené znalci, kdy útok obviněného byl provázen užitím různých mechanismů (údery dlaní a pěstmi, kopy a našlapováním na hlavu a trup poškozené), byl směřován v podstatě na všechny části těla poškozené, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, vyznačoval se vysokou intenzitou a výraznou brutalitou s tím, že obviněný pokračoval v útoku na již zraněnou poškozenou, která postupně ztratila schopnost jakékoli obrany. Takové razantní násilí se svou surovostí vymykalo z běžného rámce trestných činů tohoto druhu. Obdobný závěr je třeba ve shodě s rozhodujícími soudy učinit i o tom, že obviněný spáchal předmětný čin zvlášť trýznivým způsobem. Poškozená byla jak po dobu útoku, tak i následně po něm, než upadla do bezvědomí, s ohledem na rozsah úrazových změn vystavena silným bolestem, a tudíž nelze pochybovat o tom, že za této situace byla vystavena fyzickým a psychickým útrapám.
34. Nejvyšší soud proto dospěl shodně s oběma soudy nižších stupňů k závěru, že zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rovněž v odůvodnění usnesení soudu odvolacího naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a použití dovolatelem požadované právní kvalifikace podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tj. právní posouzení jeho jednání jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti, tudíž nebylo namístě.
35. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu