ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.749.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 749/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného K. J. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 4 To 128/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 92/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 5 T 92/2016, byl obviněný K. J. uznán vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 2020, škodu ve výši 23 550 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku, a to všem jeho výrokům vyjma výroku, kterým byl poškozený K. D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, podal obviněný odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 4 To 128/2017, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Pro úplnost je vhodné doplnit, že výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 5 To 5/2018, kterým byl obviněnému uložen souhrnný trest.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených přečinů dopustil tím, že dne 27. 10. 2015 kolem 18:50 hodin v B., okres T., ul. S. Z. Ch., v prostoru u domu, nejprve opakovanými údery pěstí a kopy menší intenzity napadl poškozeného K. D., poté po poškozeném požadoval, aby mu druhého dne předal finanční hotovost v blíže neurčené výši slovy „zítra chci peníze“, a z místa následně odjel v přistaveném vozidle, kdy tímto jednáním poškozenému způsobil lehká zranění spočívající v pohmožděninách pravé čelní a spánkové krajiny hlavy s povrchními oděrkami, pohmoždění pravé strany zad a pohmoždění krční páteře.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 4 To 128/2017, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl extrémně nesprávné hodnocení důkazů, které mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru došlo k porušení principu presumpce neviny, neboť soudy v situaci, kdy existovala dvě protichůdná tvrzení, se bez řádné důkazní opory přiklonily na stranu poškozeného K. D. Ve věci nebyly provedeny důkazy listinami - dopisy, které poškozený zasílal soudu a z nichž vyplývají jeho sklony ke lhavosti. Stejně tak soud nevyhledal fotodokumentaci zranění svědkyně P. H., ačkoli tato byla policií provedena. Soud neprovedl ani důkaz facebookovou komunikací, která prokazovala nenávist poškozeného ke zmiňované svědkyni. S námitkami proti neprovedení těchto důkazů se odvolací soud vůbec nevypořádal, čímž založil pochybení opomenutých důkazů. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je pak zřejmé, že hlavním důvodem, proč se soud přiklonil k verzi poškozeného, je trestní minulost obviněného. Takový přístup je však zcela v rozporu se zásadami trestního řízení, navíc nutno zdůraznit, že v době rozhodování soudů se na obviněného hledělo jako na osobu bezúhonnou. Postup soudů, které skutkové závěry vyvodily taktéž ze skutečností souvisejících s údajnými povahovými rysy obviněného, jež pro posouzení dané skutkové otázky neměly žádný význam, je protiústavní (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14).
6. Nerozporoval, že mezi ním, poškozeným a svědkyní P. H. došlo ke konfliktu a kontaktu a že při tom poškozený spadl na zem a vydával podivné zvuky. Stěžejní pro posouzení skutku z hlediska trestního práva však bylo, kdo konflikt vyvolal; kdo jako první zaútočil. Soud se k verzi poškozeného přiklonil přesto, že byla znaleckým posudkem, jediným objektivním důkazem, jednoznačně vyvrácena. Tento znalecký posudek, který se, pokud jde o zranění poškozenému způsobená, shodoval s tím, co uváděl obviněný i svědkyně P. H., vyloučil skoky na poškozeného, o nichž hovořili i údajní nezaujatí svědci, stejně tak i bezvědomí poškozeného. Soud nepřihlédl k výpovědi svědkyně P. H., která jako jediný ze svědků byla u celého konfliktu přítomna a z blízkosti jej sledovala, a uvěřil jiným svědkům, kteří událost neviděli od začátku a sledovali ji ze značné vzdálenosti. Ačkoliv hlavní líčení proběhlo přesně po roce od incidentu, soud neprovedl navrhovanou prověrku na místě či vyšetřovací pokus k posouzení výhledových možností svědků, kteří byli osobami jednoduššími a v odhadu vzdálenosti se značně lišili. Nehodnotil, že k věci vypovídali po roce, mezi sebou se o ní opakovaně bavili a že bylo zřejmé, že si její značnou část domýšleli. V podrobnostech odkázal na svůj řádný opravný prostředek.
7. Co se týče začátku incidentu, soud vycházel z výpovědi svědka S. N., která je vnitřně rozporná a odporuje tomu, co tento svědek v den události hlásil na tísňovou linku 158. Svědek se měl otáčet za hlukem a křikem, současně měl ale vidět vozidlo, které přijelo na místo a z něhož vyběhl útočník, což hluku a křiku jednoznačně předcházelo. Postavení vozidla navíc popsal úplně jinak než všechny ostatní ve věci vyslechnuté osoby. Soudy se nevypořádaly s tím, že všichni svědci potvrdili, že neviděli, kdo hovořil o penězích, že se však domnívali, že to byl útočník, poněvadž poškozený byl v bezvědomí. Sám poškozený přitom nevypověděl, že by měl být takto vydírán, tvrdil, že byl obviněným a osobou, jež se na místě činu nenacházela, loupežně přepaden. V úvahu přicházejí dvě skutkové verze, přičemž žádná z nich nesvědčí o spáchání „přečinu vyhrožování“. Buď totiž výrok o vydání peněz řekl sám poškozený (což obviněný tvrdí), anebo byl poškozený jakožto adresát výroku v bezvědomí, a tak se k němu tento výrok nemohl dostat. Úvaha soudu ohledně požadavku peněz za mobilní telefon je zcela nelogická, neboť tento telefon byl v danou chvíli na reklamaci. Obviněný se navíc o jeho existenci dozvěděl až posléze, což vedlo k oznámení na policii a poté také k odsouzení poškozeného za zpronevěru. Tvrzení, že na místě jezdilo auto a problikávalo světly a že do tohoto auta pak útočník nastoupil, nebylo v řízení potvrzeno, neboť ani jeden ze svědků nedokázal určit, že se jednalo o totožné auto.
8. Přestože byly soudu předloženy důkazy v podobě lékařských zpráv potvrzujících napadení obviněného a svědkyně P. H. ze strany poškozeného, soud k nim nepřihlédl. Obviněný přitom vysvětlil, proč lékaře vyhledal až s určitým časovým odstupem, a charakter jeho zranění odpovídal útoku ze strany poškozeného. Subjektivní názor soudkyně, že ona by vyhledala ošetření dříve, nemůže fakt napadení poškozeným a jím způsobené zranění vyvrátit. Měl-li soud pochybnosti o tom, kdy ke zranění došlo, měl se obrátit na znalce. Kdo byl útočníkem a kdo obětí, nelze dovozovat z toho, kdo dříve podal trestní oznámení nebo kdo šel jako první k lékaři, poněvadž každý má jiný práh bolesti a jinak hodnotí situaci. Závěr odvolacího soudu, že obviněný a svědkyně P. H. navštívili lékaře až poté, co se dozvěděli o oznámení věci policii, není nikterak důkazně podpořen. Ani další skutečnosti, které krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, nebyly prokázány a není zřejmé, jak k nim dospěl. V den napadení měl poškozenému volat školník, nikoliv žena z minulosti. Je s podivem, že pokud soud tuto informaci považoval z hlediska viny za zásadní, údaje o telefonátu neprověřil a volající osobu nevyslechl. Soud dále na straně jedné poznamenal, že nezaujatí svědci situaci sledovali, na straně druhé konstatoval, že se jich věc nedotýkala, tudíž událost nesledovali. Stejně tak nejsou ničím podloženy ani závěry o údajné obraně poškozeného, když ze znaleckého posudku nic takového nevyplývá.
9. Za nesprávný považoval dovolatel i výrok o povinnosti k náhradě škody, který jednak vycházel z nesprávného rozhodnutí o vině, jednak nereflektoval, že poškozený si ošetření a nákladná vyšetření vynutil předstíráním zranění a bezvědomí, ke kterým prokazatelně nedošlo. Poškozený se zcela zásadní měrou podílel na nutných výdajích na ošetření, což měl soud zohlednit.
10. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
17. K vytýkanému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrhy obhajoby na provedení prověrky na místě, resp. rekonstrukce, korespondence poškozeného K. D. zasílané policejnímu orgánu (nikoliv soudu), facebookové komunikace poškozeného a fotodokumentace zranění svědkyně P. H. (č. listu 418, 444, 482) byly v hlavních líčeních konaných ve dnech 26. 10. 2016 a 14. 12. 2016 usneseními zamítnuty (č. listu 418, 483). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (str. 4 rozsudku), že skutkový stav byl provedenými důkazy dostatečně prokázán a další dokazování ve věci by bylo nadbytečné. Pokud jde o požadovanou prověrku na místě, resp. rekonstrukci, v hlavním líčení konaném dne 26. 10. 2016 zdůraznil, že svědci, jejichž výpovědi měly být navrhovaným důkazem ověřovány, nemají žádný vztah ani k obviněnému, ani k poškozenému, o tom, co mohli odkud vidět, není pochyb, poněvadž viditelnost byla t. č. evidentně dobrá, a je přirozené a lidské, že každý vnímal trochu něco jiného [viz zvukový záznam předmětného hlavního líčení, č. listu 439a)]. Co se týče dalších důkazních návrhů, z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 12. 2016 je zřejmé, že i v pořadí druhé zamítavé usnesení bylo soudem bezprostředně odůvodněno. Vzhledem k absenci příslušného zvukového záznamu však toto odůvodnění není k dispozici. Nicméně i navzdory tomu lze učinit závěr, že nalézací soud, který o důkazních návrzích obhajoby rozhodl, svá zamítavá rozhodnutí řádně zdůvodnil, a o opomenutí důkazů proto nelze uvažovat. Že odvolací soud na výhrady obviněného související s neprovedením navrhovaných důkazů konkrétně nereagoval a odkázal na odpovídající pasáže rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 6 usnesení), existenci namítané vady založit nemůže.
19. Dále je nezbytné konstatovat, že ve věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován nikoliv výhradně výpovědí poškozeného, ale rovněž výpověďmi ve věci nezainteresovaných svědků K. N. (č. listu 426 až 428, 430), K. K. (č. listu 429, 430), V. H. (č. listu 431, 432), S. N. (č. listu 435 až 437) a K. N. (č. listu 437, 438), ve spojení (zejména) se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaném znalcem MUDr. Jiřím Fialkou, CSc. (č. listu 100 až 107), výpovědí uvedeného znalce (č. listu 423 až 426), fotografickou dokumentací zobrazující zranění poškozeného (č. listu 114 až 121) a lékařskou zprávou pojednávající o hospitalizaci poškozeného v nemocnici po napadení (č. listu 110, 111). Dovolací soud akcentuje, že soudy nižších stupňů hodnotily výpověď poškozeného velice pečlivě, reflektovaly v ní obsažené informace nekorespondující nejen se závěry slyšeného znalce, ale ani s výpověďmi na místě činu, potažmo v jeho blízkosti přítomných svědků, kteří vůči osobám, jež se incidentu účastnily, nebyli v žádném vztahu, a své skutkové závěry opřely toliko o tu její část, jež s ostatními provedenými důkazy zcela konvenovala. Nelze se ztotožnit s názorem dovolatele, že ve věci existovalo tvrzení proti tvrzení, přičemž důvodem, proč se soudy přiklonily k verzi poškozeného, byla trestní minulost obviněného. O tvrzení proti tvrzení se v posuzovaném případě nejednalo, neboť výpověď poškozeného byla na rozdíl od výpovědi obviněného podporované toliko dvěma stěží uvěřitelnými výpověďmi jeho přátel a osob, jež k poškozenému vzhledem k t. č. panujícím napjatým vztahům mezi ním a jejich neteří nezaujímali zrovna přátelský postoj (svědci P. H. a M. H.), v souladu mimo jiné i s výpověďmi pěti naprosto nezávislých a ve věci nezaujatých svědků vypovídajících logicky a v podstatných bodech shodně. Z odůvodnění napadených rozhodnutí navíc nevyplývá, že by soudy k trestní minulosti obviněného, pokud jde o výrok o vině, jakkoliv přihlížely a v tomto ohledu je odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, nepřípadný (ze závěrů soudů nevyplývá ostatně ani to, že by k ní přihlížely v případě výroku o trestu, když předchozí odsouzení nebyla s ohledem na jejich zahlazení považována za přitěžující okolnost a nalézací soud shledal na straně obviněného polehčující okolnost spočívající v dosavadní bezúhonnosti, viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 usnesení odvolacího soudu).
20. Pro úplnost je vhodné na zmíněná odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, odkázat. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Protože obviněný svoje přesvědčení o nesprávné právní kvalifikaci skutku založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po řádně provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval. Ani argumentace obviněného, že žádná ze skutkových verzí události nesvědčí o spáchání přečinu vydírání (nikoliv „vyhrožování“, jak v dovolání uvedl), nemůže být podkladem pro přezkum právní kvalifikace skutku, poněvadž tyto jím předkládané skutkové verze nesloužily jako východiska pro závěr o naplnění znaků předmětného přečinu. Autorem výroku „zítra chci peníze“ byl obviněný a tento výrok poškozený jakožto jeho adresát vnímal, jelikož – jak vyplynulo z provedeného dokazování – nebyl v bezvědomí.
22. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
23. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel porušení hmotného práva v souvislosti s výrokem o náhradě škody nenamítal. V dovolání toliko tvrdil, že výrok o náhradě škody vycházel z nesprávného rozhodnutí o vině a nereflektoval, že poškozený si ošetření a nákladná vyšetření vynutil předstíráním zranění a bezvědomí, ke kterým prokazatelně nedošlo. Za této situace Nejvyšší soud toliko poznamenává, že poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se k adheznímu řízení připojila řádně a včas (srov. č. listu 367 ve spojení s č. listu 415) a jí uplatněný nárok ve výši 23 550 Kč odpovídal výsledkům provedeného dokazování opřeným především o lékařskou zprávu (č. listu 110 a 111) a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. listu 100 až 107). Obviněný tím, že poškozeného na ulici fyzicky napadl a způsobil mu zranění popsaná ve skutkové větě výroku o vině, zapříčinil jeho odvoz do nemocnice zdravotnickou záchrannou službou a následnou hospitalizaci, v rámci níž mu byla podle uvážení tamních odborníků prováděna ošetření a vyšetření. Není přitom možné označit některý z prováděných úkonů za zbytečný, zdravotním stavem pacienta nepodložený a jím bezdůvodně vynucovaný. V konečném důsledku je to totiž lékař, popř. zdravotnický personál, kdo relevanci pacientova požadavku na vyšetření posuzuje a kdo jej v návaznosti na uvedené posouzení na vyšetření posílá či nikoliv.
24. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu