ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.835.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 835/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání obviněného Š. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 497/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 1 T 10/2017, byl obviněný Š. K. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině a tím i navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 497/2017, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný Š. K. označeného přečinu dopustil tím, že dne 2. 6. 2016 u Městského soudu v Brně, na ulici P., při hlavním líčení v trestní věci sp. zn. 91 T 32/2016 proti obviněnému Z. K., po poučení podle §101 odst. 1 tr. ř. o následcích křivé výpovědi, vypověděl, s úmyslem napomoci obžalovanému Z. K. v projednávané věci, že místo něj dne 24. 2. 2016 v době kolem 15:00 hod. v B.-Ž., u OD Kaufland, řídil vozidlo tovární značky Ford Focus, zatímco toto vozidlo ve skutečnosti řídil jeho otec Z. K., kdy tento pro svůj nestandardní způsob jízdy a chování byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, jež mu naměřila hladinu alkoholu v dechu ve výši 1,93 promile a při opakované zkoušce pak 2,12 promile, kdy za toto jednání byl Z. K. následně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, který nabyl právní moci dne 3. 8. 2016, odsouzen.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněného Š. K. poprvé. Rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 1 T 10/2017, Městský soud v Brně uznal obviněného Š. K. vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Z podnětu odvolání obviněného byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze 31. 8. 2017, sp. zn. 9 To 196/2017, podle §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 9 To 497/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítal, že rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že nebyla dodržena zásada presumpce neviny a z ní vycházející pravidlo in dubio pro reo a že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Konkrétně vytkl, že dokazování soudů prvního a druhého stupně nebylo provedeno v rozsahu předpokládaném §2 odst. 5 tr. ř., provedené důkazy byly hodnoceny způsobem odporujícím §2 odst. 6 tr. ř. a rozsudek soudu prvního stupně nebyl odůvodněn tak, aby byla řádně vyvrácena jeho obhajoba. Podle názoru dovolatele mělo dojít k doplnění dokazování za účelem zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy v souladu s principem ultima ratio . Obviněný předně nesouhlasil s přijetím svědecké výpovědi svědka R. M., který měl negativní vztah k rodině odsouzeného a který měl být pro svůj poměr k projednávané věci jako svědek vyloučen. Podle jeho názoru oba soudy ignorovaly časový sled skutkového děje a dospěly po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, což mělo za následek vydání vadného rozhodnutí ve věci samé. Obviněný dále na základě vlastního hodnocení důkazů rozvedl skutkový stav, který podle jeho názoru měl být soudy zjištěn. Zdůraznil, že neexistují přímé důkazy svědčící o tom, že by v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 32/2016 vědomě podal nepravdivou svědeckou výpověď. Dospěl tak k závěru, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž důkazní řízení je stiženo také vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů.
7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil označená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté buď aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m tr. ř. sám rozhodl rozsudkem. Současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Ačkoliv obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ve skutečnosti své výhrady směřoval pouze proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů. Přestože obviněný v dovolání dovozoval extrémní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů, potažmo v obecné rovině vytýkal tzv. opomenuté důkazy, žádnou z těchto vad podle názoru státního zástupce rozhodnutí Městského soudu v Brně ani Krajského soudu v Brně netrpí. Státní zástupce měl za to, že skutková zjištění v žádném rozporu s provedenými důkazy, natož v rozporu extrémním, nejsou a rozhodnutí soudů nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutých důkazů. Dále stručně uvedl, k jakým skutkovým závěrům soudy nižších stupňů došly a na základě jakých důkazů tak učinily, přičemž se s jejich závěry ztotožnil. Vyjádřil se rovněž k výtce obviněného ve vztahu ke svědku R. M. a dospěl k názoru, že není pochyb o věrohodnosti tohoto svědka, když událost popsal shodně se svědkem M. B., a když obviněného ani jeho otce neznal. Uzavřel, že soudy důvodně učinily závěr, že dovolatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
9. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. poznamenal, že pokud uplatněné námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
13. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 3 až 5) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ve výroku o vině obviněného plně ztotožnil (viz str. 4 až 6 usnesení), postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že nalézací soud nedostál svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §125 tr. ř. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a proč naopak vzaly za podklad svých skutkových závěrů především výpovědi zasahujících policistů, tedy svědků M. B. a R. M., dále listinné důkazy, např. protokoly z hlavního líčení Městského soudu v Brně v trestní věci sp. zn. 91 T 32/2016 (č. l. 3 až 14), rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 91 T 32/2016 (č. l. 15 až 19), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 5 To 331/2016 (č. l. 20, 21), jako listinný důkaz byl rovněž předložen spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 91 T 32/2016. Obviněný v dovolání zopakoval námitky, které uplatnil rovněž ve svém odvolání a se kterými se již řádně vypořádal odvolací soud. Námitka obviněného, že svědek R. M. měl být pro svůj poměr k projednávané věci jako svědek vyloučen, je zcela bezpředmětná. V této souvislosti lze na okraj připomenout, že z trestního řízení může být pro podjatost vyloučen pouze orgán činný v trestním řízení, nikoli svědek (§30 tr. ř.). Ve vztahu ke svědkovi a jeho výpovědi hodnotí soud jejich věrohodnost, přičemž toto hodnocení rovněž podléhá volnému hodnocení důkazů soudem v souladu se zásadou zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z rozsudku nalézacího soudu, jakož i z usnesení odvolacího soudu, je zjevné, že soudy obou stupňů neměly pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědka R. M. Nalézací soud na str. 4 svého rozsudku rozvedl, z jakého důvodu nepřisvědčil tvrzení svědka M. K., že by R. M. měl jednat z důvodu osobní msty vůči rodině obviněného a postupovat ve věci nestandardním způsobem, zdůraznil, že neshledal v postupu policejního orgánu ve věci sp. zn. 91 T 32/2016 žádné nestandardnosti a že výpověď svědka R. M. navíc koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Závěry soudu akceptuje i dovolací soud; dovolatelem tvrzené pochybnosti o věrohodnosti svědka R. M. založené na údajných sporech mezi rodiči jmenovaného svědka a svědkem M. K., dědečkem obviněného, který se na místo dostavil až dodatečně a s policejní hlídkou neměl v inkriminovanou dobu žádný konflikt, nemají žádné reálné opodstatnění. Jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, soudy důvodně neuvěřily „nově“ uplatněné obhajobě obviněného (v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 32/2016 neprezentované) o údajném dřívějším příjezdu na parkoviště stejným automobilem, který však řídil skutečně on, načež se jeho otec, aniž by o tom dovolatel věděl, rozjel sám automobilem do Brna-Židenic a zpět na parkoviště k obchodnímu centru, kde zaparkoval na stejném místě a byl kontrolován policejní hlídkou. Tato obhajoba koliduje nejen s výpověďmi svědků R. M. a M. B., ale též s výpověďmi dovolatele a výpovědí Z. K. v procesním postavení obviněného ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 32/2016.
18. Nejvyšší soud se tedy s hodnotícími úvahami nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal, v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či zásadou in dubio pro reo . Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
19. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu je nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces či nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo , jak mínil dovolatel.
20. Ačkoliv tedy obviněný v dovolání zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, učinil tak na základě námitek skutkových, nikoliv hmotněprávních. Vzhledem k tomu, že obviněný své přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval [srov. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
21. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
22. Protože dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
23. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu