ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.908.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 908/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 8 To 42/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 197/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 11 T 197/2016, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu čtyř let a podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb, když výše jedné denní sazby byla stanovena na částku ve výši 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 500 000 Kč. Podle §69 odst. 2 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupkyně. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 8 To 42/2018, podle §253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto, a to pro nesplnění náležitostí obsahu odvolání. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného směřující proti výrokům o vině i trestu. Z podnětu tohoto odvolání Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 8 To 42/2018, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což jej podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu čtyř let a podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb, když výše jedné denní sazby byla stanovena na částku ve výši 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 500 000 Kč. Podle §69 odst. 2 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními nalézacího soudu) se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že v době, kdy již nebyl společníkem společnosti Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci (dříve Jarox, s. r. o.), IČ: 27686086, se sídlem Slaměníkova 302/23, Brno-Maloměřice, ani statutárním orgánem této společnosti, zcela bez vědomí poškozené společnosti Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci, tj. bez vědomí jejího jediného jednatele a společníka J. M., disponoval s bankovním účtem, vedeným u Československé obchodní banky, a. s., na majitele Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci, a po 21. 2. 2013, tedy po jeho odvolání z funkce jednatele této společnosti, kdy věděl, že k převodu níže uvedených finančních částek nebyl nijak oprávněn a ani k němu neexistoval právní důvod, tak
1) dne 8. 3. 2013 z účtu bezhotovostně převedl prostřednictvím služby „Business Banking“ finanční prostředky ve výši 945 000 Kč ve prospěch bankovního účtu úschovy J. F., vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., přičemž J. F. tyto prostředky ve dnech 11. 3. 2013, 12. 3. 2013, 15. 3. 2013 a 20. 3. 2013 v hotovosti vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem,
2) dne 25. 4. 2013 z účtu bezhotovostně převedl prostřednictvím služby „Internetbanking“ finanční prostředky ve výši 80 000 Kč ve prospěch bankovního účtu úschovy J. F., vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., přičemž J. F. tyto prostředky dne 26. 4. 2013 v hotovosti vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem,
čímž byla společnosti Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci (dříve Jarox, s. r. o.), IČ: 27686086, se sídlem Slaměníkova 302/23, Brno-Maloměřice, způsobena škoda ve výši 1 025 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 8 To 42/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný nejprve brojil proti skutkovým závěrům učiněným soudem prvního stupně, a to konkrétně proti tomu, že by měl jako jednatel společnosti a současně jediná osoba disponující přístupovými právy k účtu zmařit uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého majetku (majetku společnosti), neboť již jednatelem společnosti k době dispozic s účtem nebyl. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, kdy se dozvěděl, že již není jednatelem společnosti, rovněž nebylo prokázáno, že by se podílel na podstrčení pokynu k převodu z účtu k podpisu novému jednateli společnosti J. M., naopak tyto spekulace byly vyvráceny svědeckými výpověďmi J. F. a bývalých pracovníků jeho kanceláře. Obviněný se neztotožnil ani se závěrem soudu o naivitě J. M.; skutečnosti uvedené v této souvislosti soudem prvního stupně podle názoru obviněného naopak svědčí o cíleném přebírání společností, jejich „vysátí“ a následné likvidaci, na čemž mohlo mít podíl více osob, avšak státním zástupcem navržené provedení dokazování směřující k objasnění těchto skutečností nebylo soudem prvního ani druhého stupně připuštěno. Upozornil, že ačkoliv je hodnocení důkazů svébytným procesem soudce, i toto má své meze, když okruh důkazů musí být ucelený, vzájemně propojený a případné rozpory v důkazech musí být odstraněny.
6. Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu a postupu tohoto soudu dovolatel vytkl, že soud neprovedením důkazů navržených státní zástupkyní porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Dále se zabýval otázkou, zda tím, že disponoval s finanční částkou, když již nebyl společníkem ani statutárním orgánem, si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil. Podle odvolacího soudu mělo přisvojení spočívat v tom, že jednáním obviněného došlo k vyloučení dosavadního vlastníka či faktického držitele z jeho držení, užívání nebo nakládání s věcí. Obviněný měl však za to, že odvolací soud automaticky předpokládal, že k tomuto odcizení došlo, přičemž pomíjel zásadní důkazy prokazující opak, a to především výpovědi svědků, zprávy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (č. l. 111, 112). Odkázal také na ustálenou judikaturu, podle níž finanční prostředky na účtu úschov nejsou prostředky ve vlastnictví advokáta, notáře či banky, ale prostředky složitele, v tomto případě společnosti Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci. Podle obviněného by nejdříve měla být vyřešena otázka, zda je bezhotovostní převod z účtu převodce – složitele na účet úschovy zřízené ve prospěch téhož převodce přisvojením cizí věci a způsobem zmocnění se této cizí věci a zda byla společnost trvale vyloučena z možnosti s těmito penězi jakkoliv nakládat. Následně bude třeba se vypořádat s otázkou, jakým způsobem se svěřenými prostředky naložil svědek J. F. jako advokát, a zda a v jakém rozsahu se na tomto jeho jednání podílely další osoby, včetně J. M.
7. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu, a to konkrétně proti uložení peněžitého trestu. Podle obviněného nebylo prokázáno tvrzení soudů, že „motivem jednání byla snaha získat finanční prostředky, tedy obohatit se“. Navíc nebylo prokázáno, že by obviněnému J. F. cokoliv z úschovy vyplatil. Dále spatřoval „nesprávné právní hodnocení skutku při ukládání trestu odvolacím soudem“ v tom, že tento zohledňoval jako přitěžující okolnost výši škody, která měla značně přesahovat hranici škody značné, k čemuž obviněný uvedl, že pokud byla celková škoda stanovena na částku 1 025 000 Kč, přičemž rozpětí škody značné je 500 000 Kč až 5 000 000 Kč, pak je zřejmé, že škoda, kterou bral odvolací soud v úvahu při ukládání trestu, byla při spodní hranici škody značné, a proto výše uvažované škody neměla být přitěžující okolností. Nezákonnost v postupu odvolacího soudu při ukládání trestu spatřoval dále v současném uložení jak peněžitého trestu, tak i trestu zákazu činnosti, když odvolací soud oba tresty odůvodnil jeho podnikáním.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno k případnému vyjádření, sdělil, že po seznámení se s obsahem tohoto podání a soudních rozhodnutí se Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
13. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod tyto zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
14. K námitkám obviněného, že odvolací soud neprovedením navržených důkazů porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pokud tedy obviněný namítal, že soudy nižších stupňů nevyhověly návrhům státního zástupce na doplnění dokazování, které však blíže v dovolání nespecifikoval, pak je třeba uvést, že z argumentace obviněného a ani spisového materiálu nevyplývá, že by došlo k případu tzv. opomenutých důkazů. Pod případ tzv. opomenutých důkazů tedy nelze podřadit námitku obviněného, že soudy neprovedly dokazování v takovém rozsahu, v jakém by si jej obviněný představoval, za situace, kdy soudy odůvodnily, z jakých důvodů další důkazy neprovedly. Odvolací soud explicitně uvedl, že „není namístě ve věci provádět další dokazování, neboť navrhované důkazy by nemohly ničeho změnit na správně zjištěném skutkovém stavu věci“.
15. Z argumentace obviněného vyplývá, že soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytýkal, že ačkoliv provedeným dokazováním nebyly dostatečně prokázány skutkové okolnosti, jež se staly podkladem jejich rozhodnutí, přesto soudy nižších stupňů zamítly provedení dalších důkazů. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 15 až 19), s nímž se soud odvolací ohledně zjištění skutkových okolností, tedy provedeného dokazování a hodnocení důkazů, plně ztotožnil (viz str. 4, 5 usnesení), však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřily a jakým způsobem hodnotily též další provedené důkazy, především pak výpovědi svědků J. F., J. M. (ve spisovém materiálu je udáváno též příjmení „M.“) , M. M., O. K. a listinné důkazy, např. zprávu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., o pohybu na účtu2700 (č. l. 11, 112), výpis z účtu společnosti Jarox, s. r. o., od konce roku 2012 do zrušení účtu, výpis z obchodního rejstříku (č. l. 324 až 328), výkaz zisku a ztrát ke dni 31. 3. 2010 (č. l. 322, 323), listiny Krajského soudu v Brně týkající se insolvenčního řízení (č. l. 307 až 315), smlouvu o právní pomoci (č. l. 342 až 345), notářský zápis ze dne 8. 2. 2013, č. j. NZ 203/2013 (č. l. 332 až 335), zápis o rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady ze dne 21. 2. 2013 (č. l. 115), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013 o zastavení insolvenčního řízení (č. l. 320, 321), vyhlášku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2014 o zahájení insolvenčního řízení (č. l. 319), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015 o zjištění úpadku dlužníka (č. l. 308 až 313), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2016 o zrušení konkursu na majetek dlužníka Winter Wailing Wind, s. r. o. (č. l. 316 až 318), smlouvu o podnikatelském kontu ze dne 18. 5. 2006 (č. l. 100) aj. (viz str. 5 až 9 rozsudku nalézacího soudu). Pokud obviněný v dovolání namítal, že nebylo prokázáno, kdy se dozvěděl, že již není jednatelem společnosti, je třeba poukázat, že tato skutečnost vyplývala z výpisu z obchodního rejstříku, podle něhož zanikla funkce obviněného jako jednatele předmětné společnosti dne 21. 2. 2013, přičemž skutečnost, že si byl obviněný zániku funkce vědom, obviněný sám potvrdil ve své výpovědi v hlavním líčení. Obviněný dále ve vztahu ke zjištění skutkových okolností namítal, že nebylo prokázáno, že by se podílel na „podstrčení“ pokynu k převodu z účtu k podpisu novému jednateli společnosti. Tuto okolnost však nalézací soud, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil soud odvolací, vzal za prokázanou, přičemž na str. 17 a 18 svého rozsudku rozvedl, že tomuto závěru svědčí způsob nakládání obviněného s hmotným majetkem společnosti, když jej bezdůvodně předal advokátní kanceláři J. F., a především také jeho v rozhodnutí popsané nakládání s informacemi o stavu peněz na účtu předmětné společnosti, které byly známé pouze jemu, jakož i následné jednání poté, co se dozvěděl, že penězi, které zaslal uvedené advokátní kanceláři, nebyly uhrazeny žádné závazky společnosti, ačkoliv tvrdil, že měl za to, že peníze advokátní kanceláři zasílá za tímto účelem. Navzdory přesvědčení obviněného není relevantní, že se obviněný neúčastnil fyzického „podstrčení“ listiny s příkazem k převodu majetku z účtu, ale to, že byl s touto skutečností zcela jistě srozuměn a že se podílel na přípravě listiny, např. poskytnutím informací o stavu účtu poškozené společnosti a příchozích platbách na tento účet, jak vyplývá z provedeného dokazování. Z provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že by se na převedení majetku z účtu společnosti podílel J. M., jak naznačoval obviněný, naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že J. M. byl pouze zástěrkou v podobě osoby nového jednatele společnosti, když tento nikdy nepřevzal majetek společnosti ani její účetnictví.
16. Nejvyšší soud se s těmito úvahami nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal. Nelze nevidět, že soudy opřely rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 4. 1968, sp. zn. 7 Tz 11/68, uveřejněný pod č. 38/1968 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, uveřejněné pod č. 38/1970 Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu je nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
17. Obviněný relevantně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítal-li, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to konkrétně objektivní stránku spočívající v „přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní“.
18. Zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
19. Pachatel „si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele, a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Cizí věcí se rozumí i peněžní prostředky na účtu, jelikož i na ně se vztahují ustanovení o věcech (srovnej ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1983 až 1984). Jinak přitom nezáleží na tom, jakým konkrétním způsobem pachatel s věcí naloží, jakmile se jí zmocní (zda ji dále užívá, spotřebuje, zničí, zahodí, prodá či daruje apod.). Přisvojení se zpravidla vykládá jako získání možnosti trvalé dispozice s věcí či vytvoření možnosti s věcí nakládat jako s vlastní. Rozhodující je, že pachatel se věci zmocní, aby s ní dále naložil jako s věcí vlastní. Krádež je dokonána již samotným zmocněním se takové věci s uvedeným úmyslem nakládat s ní jako s vlastní, nepožaduje se, aby věc po nějakou další dobu držel či s ní nějak nakládal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018).
20. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že v době, kdy již nebyl společníkem společnosti Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci (dříve Jarox, s. r. o.), ani statutárním orgánem této společnosti, zcela bez vědomí jediného jednatele a společníka společnosti J. M., disponoval s jejím bankovním účtem a po odvolání z funkce jednatele této společnosti, kdy věděl, že k převodu níže uvedených finančních částek nebyl nijak oprávněn a ani k němu neexistoval právní důvod, tak dne 8. 3. 2013 z účtu bezhotovostně převedl finanční prostředky ve výši 945 000 Kč ve prospěch bankovního účtu úschovy J. F., přičemž J. F. tyto prostředky ve dnech 11. 3. 2013, 12. 3. 2013, 15. 3. 2013 a 20. 3. 2013 v hotovosti vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem, a dne 25. 4. 2013 z účtu bezhotovostně převedl za stejných okolností finanční prostředky ve výši 80 000 Kč, přičemž J. F. tyto prostředky dne 26. 4. 2013 v hotovosti vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem, čímž byla jmenované společnosti způsobena škoda ve výši 1 025 000 Kč.
21. Z obsahu skutkové věty ve spojení s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný si přisvojil částku v celkové výši 1 025 000 Kč zmocněním, tedy tím, že bez vědomí poškozené společnosti Winter Wailing Wind, s. r. o. – v likvidaci, disponoval s peněžními prostředky na jejím bankovním účtu, a to tak, že poté, co byl odvolán z funkce jednatele této společnosti a věděl, že k převodu financí není oprávněn, převedl po vzájemné dohodě s J. F. ve dvou případech finanční částku v celkové výši 1 025 000 Kč ve prospěch označeného bankovního účtu J. F., který rozhodně finanční prostředky nevyužil ve prospěch označené společnosti, postupně a v krátké době je v hotovosti vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem. Obviněný jednal s vůlí nakládat s peněžními prostředky na účtu jako s vlastními, když svévolně odňal poškozené společnosti možnost s věcmi nakládat. Je zjevné, že získal možnost trvalé dispozice s těmito věcmi, disponoval s nimi jako s vlastními, bezhotovostním převodem je převedl na účet, jenž byl jednateli poškozené společnosti neznámý a ani o tomto kroku jednatele neinformoval, v důsledku čehož s nimi poškozená společnost nemohla nijak disponovat. Ani dovolací soud tak nemá pochyb, že obviněný se věcí, jež pro něj byly cizí, zmocnil s vůlí nakládat s nimi jako s vlastními (a nikoli je jen po přechodnou dobu užívat), získal také možnost trvalé dispozice s nimi. Tím byl zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dokonán.
22. Obviněný s takovým právním posouzením jeho jednání nesouhlasil. Akcentoval, že převod se uskutečnil na účet úschov a finanční prostředky na účtu úschov nejsou prostředky ve vlastnictví advokáta, popř. notáře či banky, ale prostředky složitele, který s nimi tudíž může disponovat. Advokát je oprávněn s prostředky deponovanými na účtu úschov zřízeném ve prospěch svého klienta nakládat jen na základě pokynů svého klienta a s jeho souhlasem. Společnost proto nebyla trvale vyloučena z možnosti s těmito prostředky jakkoliv nakládat. Z toho vyvozoval, že bezhotovostní převod z účtu převodce – složitele na účet úschov řízený ve prospěch téhož převodce (bez ohledu na to, zda účet zřídila banka, notář nebo advokát) není přisvojením cizí věci a nepředstavuje zmocnění se této věci. Nejsou tak splněny předpoklady pro trestní odpovědnost obviněného za žádný z trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudky soudů.
23. S námitkami obviněného lze v abstraktní rovině souhlasit. Nutno přisvědčit jeho úvahám o povaze peněžních prostředků na účtu úschov advokáta, musí však být splněny všechny předpoklady pro relevantnost takové úvahy. Advokát musí peněžní prostředky, které jsou pro něj skutečně cizí věcí, převzít do úschovy na základě smlouvy o úschově, kterou je sjednán i účel nakládání s těmito prostředky. Kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015 (uveřejněno pod č. 17/2016 Sb. rozh. tr.), bylo publikováno s právní větou: „Jestliže advokát převezme do úschovy na základě smlouvy o úschově (§747 až 753 obč. zák. ) finanční prostředky, které pro něj jsou cizí věcí, aby s nimi naložil způsobem ujednaným ve smlouvě, a poté s nimi naloží v rozporu se smluvními podmínkami tak, že si je přisvojí, čímž způsobí klientům (svěřitelům) škodu, jde o trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, a nikoliv o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku.“ Nebo podle právních závěrů plynoucích z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 267/2016 (uveřejněno pod č. 49/2016 Sb. rozh. tr.) pak platí: „Jestliže se trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku dopustil advokát tím, že si přisvojil cizí finanční prostředky, které převzal do úschovy na základě smlouvy o úschově podle §747 odst. 1, 2 obč. zák. (§2402 až 2408 o. z.), spáchal tento čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného podle §206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť smlouva o úschově zakládá konkrétní rozsah povinnosti opatrovat uschovanou věc a jejím obsahem je primárně povinnost nakládat s uschovanou věcí tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení, a současně jde o povinnost vyplývající i z §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je advokát povinen uvedené věci převzaté do správy (tedy i úschovy) uložit na zvláštní účet“. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejednalo.
24. Obviněný, který jediný měl přehled o příchozích a odchozích platbách na účtu poškozené společnosti, však peněžní prostředky, které evidentně neměly povahu účelově určených prostředků, převedl po předchozí dohodě na účet označený J. F. bez vědomí této společnosti, která tudíž neměla informace o tom, kde se její finanční prostředky nachází, nemohla proto s nimi disponovat, přičemž této skutečnosti si byl obviněný prokazatelně vědom. Stejně tak si byl podle zjištění soudů vědom toho, že peněžní prostředky rozhodně nejsou účelově určeny k hrazení případných pohledávek jmenované společnosti. Že peněžní prostředky došlé na označený účet J. F. neměly povahu úschovy, zjevně vyplývá nejen z výpovědi svědka J. M., ale především i svědka J. F., který mimo jiné vypověděl, že „účet, na který peníze přišly, nebyl určen pro pana Š., byl to klientský účet jiného klienta nebo úschovní účet jiného klienta, nějakou dobu byly peníze na tomto účtu a následně byly v hotovosti vybrány…“ (č. l. 225). Nebyl-li tento účet určen pro pana Š., který jednal s J. F., zastupujícím poškozenou společnost, dříve jako jednatel této společnosti, nebyl určen ani jako účet pro „úschovu“ této společnosti, pro což ostatně ani nesvědčí další postup při nakládání s peněžními prostředky. Svědek J. F. totiž peněžní prostředky došlé na jeho účet, o jejichž účelovém určení neměl jakoukoliv informaci, ve velmi krátké době v hotovosti vybral (viz pohyb na účtu, č. l. 111, 112) a naložil s nimi nezjištěným způsobem. Rozhodně proto nelze souhlasit s názorem dovolatele, že poškozená společnost nebyla trvale vyloučena z možnosti s penězi jakkoliv nakládat.
25. Dovolací soud nepřisvědčil ani důvodnosti požadavku obviněného vypořádat se s otázkou, jak se svěřenými prostředky naložil svědek J. F. a zda a v jakém rozsahu se na tomto jeho jednání podílely další osoby. Jednání J. F., jakož i případných jiných osob, není předmětem tohoto trestního řízení, a proto se jím Nejvyšší soud nebude v této věci obviněného J. Š. blíže zabývat. Jak již bylo uvedeno, krádež je dokonána již samotným zmocněním se cizí věci a nepožaduje se, aby pachatel věc po nějakou dobu držel či s ní nějak nakládal, není ani relevantní, zda se pachatel věcí obohatil. Z toho důvodu není ve věci obviněného podstatné, jak s věcí naložil J. F. poté, co obviněný ve prospěch jeho účtu finanční prostředky převedl.
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že námitky obviněného ve vztahu k otázce naplnění znaku „přisvojení cizí věci tím, že se jí zmocní“, tedy znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže, nejsou opodstatněné. Právní kvalifikaci použitou odvolacím soudem je nutné označit za přiléhavou a správnou.
27. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu. V souvislosti s výtkou vztahující se k trestu, jenž byl uložen odvolacím soudem, je podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod může být naplněn ve dvou alternativách, jež spočívají v tom, že obviněnému byl uložen buď takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. S jistou mírou tolerance lze pod tento důvod dovolání podřadit výtku dovolatele, že mu byl „nezákonně ukládán současně peněžitý trest a trest zákazu činnosti“. Odvolací soud podle něj peněžitý trest a jeho výši odůvodnil podnikáním obviněného, avšak současně mu uložil trest zákazu činnosti, který jej z dalšího podnikání vylučuje.
28. Zásady pro ukládání jednotlivých druhů trestů a vzájemné vztahy mezi nimi upřesňuje ustanovení §53 tr. zákoníku. V §53 odst. 1 větě třetí jsou výslovně uvedeny případy neslučitelnosti určitých druhů trestů, které nelze uložit vedle sebe. Podle tohoto ustanovení nelze současně uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Trestní zákoník tedy uložení peněžitého trestu vedle trestu zákazu činnosti nezakazuje. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud uložení peněžitého trestu odůvodnil podnikáním obviněného, současně mu ale uložil trest zákazu činnosti, který jej z dalšího podnikání vylučuje, nelze takovou výhradu akceptovat nejen z hlediska neslučitelnosti ukládání určitých druhů trestů vedle sebe, ale ani z hlediska účelnosti ukládání trestu. Nelze totiž opomenout, že odvolací soud na str. 6 svého rozsudku odůvodnil uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku tak, že obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil v souvislosti s výkonem jednatele obchodní společnosti, zatímco k trestu peněžitému uvedl, že tento byl uložen s ohledem na motiv jednání obviněného, kterým byla jednoznačně snaha získat finanční prostředky. Trest zákazu činnosti obviněnému nebyl uložen jako zákaz činnosti spočívající „v podnikání“, ale v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku, zatímco trest peněžitý byl zjevně uložen s cílem postihnout majetkový prospěch pachatele. Námitky dovolatele tak evidentně nemohou obstát.
29. Pakliže obviněný odvolacímu soudu vytýkal uložení peněžitého trestu, ačkoliv podle jeho názoru nebylo prokázáno, že motivem jednání byla snaha získat finanční prostředky a obohatit se, ve skutečnosti polemizoval s jeho skutkovým závěrem o motivaci jeho jednání, nikoliv s tím, zda jsou či nejsou splněny zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu. Nejvyšší soud však pro úplnost poznamenává, že peněžitý trest lze podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Pro uložení peněžitého trestu je tedy rozhodující forma zavinění a pohnutka, tedy musí jít o úmyslný trestný čin, kterým pachatel získal nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nezáleží na tom, zda pachatel sobě nebo jinému skutečně opatřil takový prospěch, anebo zda zůstalo pouze u této snahy. Zároveň musí jít o majetkový prospěch neoprávněný. Obě uvedené podmínky musí být splněny současně. Z odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný byl uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, konkrétně že si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a způsobil takovým činem značnou škodu. Předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku) a z popisu skutku je evidentní, že obviněný získal pro sebe, popř. pro jinou osobu majetkový prospěch, když zcizil finanční prostředky poškozené společnosti a převedl je na účet J. F. Jeho jednání bylo evidentně motivováno zištným záměrem, jak již vyplývá ze samotné povahy činu. Tedy obě výše uvedené zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu ve smyslu §67 odst. 1 tr. zákoníku v konkrétním případě splněny byly.
30. Nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného) trestu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že soudy nesprávně spatřovaly přitěžující okolnost v tom, že škoda, kterou obviněný způsobil svým protiprávním jednáním, byla škoda výrazně přesahující hranici škody značné, ačkoliv škoda obviněným způsobena podle jeho úsudku výrazně hranici škody značné nepřesahovala, naopak byla při spodní hranici škody značné, která je 500 000 Kč až 5 000 000 Kč. Ačkoliv se tedy touto námitkou nelze v dovolacím řízení relevantně zabývat, lze pro úplnost poznamenat, že škodou značnou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Způsobil-li tedy obviněný škodu ve výši 1 025 000 Kč, jedná se o škodu více než dvojnásobně převyšující spodní hranici škody značné, a odvolací soud tudíž nikterak nepochybil, pakliže k této okolnosti přihlédl jako k přitěžující okolnosti.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu