ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.925.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 925/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovoláních obviněných M. W. a A. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 398/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 79/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 398/2017, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným M. W. a A. R. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému K. K., bytem V. n., K., částku 42.240 Kč.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že poškozený K. K., bytem V. n., K., se podle §229 odst. 2 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu škody ohledně částky 42.240 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 88 T 79/2017, byla obviněná M. W. uznána vinnou v bodech 1), 2), 4) a 5) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) též přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodech 3), 4) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný A. R. byl v bodě 4) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Oba dovolatelé byli za uvedené trestné činy odsouzeni. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. L. [v bodě 1)], a P. K. [v bodě 5)], a o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni čtyři obvinění a státní zástupce, který tak učinil vůči trestu uloženému obviněnému A. R. v jeho neprospěch, o nichž Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 20107, sp. zn. 5 To 398/2017, znovu rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněné M. W. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ohledně této obviněné v celém rozsahu, a z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu ohledně obviněného A. R.
3. O vině a trestu obviněné M. W. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 2/2017, výrok o vině pokračujícími trestnými činy krádeže podle §205 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a celý výrok o trestu, výrok o náhradě škody, i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 154/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 3 To 435/2016, ohledně obviněné M. W. zrušil výrok o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle §205 tr. zákoníku a celý výrok o trestu, výrok o náhradě škody, i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 90 T 54/2016, ohledně obviněné M. W. zrušil výrok o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle §205 tr. zákoníku, výrok o náhradě škody poškozené M. Š. i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Znovu při vázanosti skutkovými zjištěnými uznal obviněnou v bodech 1. až 14. (z nichž body 6a, b, c, d, a 11. byly činy, jimiž byla obviněná uznána vinnou v rozsudku soudu Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 88 T 79/2017, v bodech 1. a 5.) vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), 2, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (1. až 5., 6a, 6b, 7. až 14.), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (5., 6b, 7., 8., 10., 12., 14.), zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (6c, 6d) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (6d),
a odsoudil ji za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 154/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 3 To 435/2016,
podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 154/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 3 To 435/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Ohledně obviněného A. R. podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že za trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 88 T 79/2017 [jenž zůstal odvoláními v bodě 1) výroku o vině ohledně obviněného A. R. nedotčen], a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v bodě 1, kterým již byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 11 T 28/2017, jenž nabyl právní moci dne 30. 6. 2017, za sbíhající se pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 10 T 13/2017, za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 11 T 179/2016, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 2 T 126/2016, jenž nabyl právní moci dne 30. 9. 2016, odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 11 T 28/2017, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 10 T 13/2017, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 11 T 179/2016, a z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. 2 T 126/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Znovu rozhodl o náhradě škody.
5. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání podané obviněným A. R. stejně jako i odvolání obviněných P. K. a J. L. jako nedůvodná zamítl.
II. Z obsahu dovolání obviněných
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání obvinění M. W. a A. R., a učinili tak prostřednictvím obhájců.
7. Obviněná M. W. v dovolání vytýkala, že přezkoumávané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, protože skutek, za který byla uznána vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nevykazuje zákonem stanovené znaky, a soudy ho proto nesprávně právně posoudily. Nesouhlasila s tím, že proti poškozenému K. K. použila násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, s poukazem na to, že sám poškozený nevěděl, zda se cítil jednáním obviněné ohrožen. Násilí proti němu nikdy nepoužila, ani mu násilím nehrozila. Nemohlo se jednat o hrozbu těžkou újmou, protože poškozený si přivedl do svého bytu cizí ženu, po které požadoval sexuální služby, a proto si rozpad vztahu s přítelkyní mohl zavinit pouze svým konáním. K jejich rozchodu však nedošlo, ačkoliv přítelkyně poškozeného byla rámcově s událostí seznámena, navíc poškozený mohl kdykoliv s obviněnými přestat spolupracovat, a nejezdit s nimi po B. k bankomatům, mohl odejít, zavolat policii nebo kohokoliv jiného na pomoc, ale to neučinil. Nebylo pravděpodobné, aby požadovala po poškozeném úhradu za mlčení před jeho přítelkyní, když uvedl, že se s obviněnou o přítelkyni nebavil. Poškozený zpočátku obviněné peníze sám nabízel a nepožadoval jejich vrácení. Průběh události popsaný poškozeným je těžko uvěřitelný, a absurdní bylo, že na policii věc neoznámil, ale učinila tak jeho přítelkyně.
8. Odvolacímu soudu obviněná též vytkla, že nevzal dostatečně v úvahu její námitky a nevypořádal se s nimi, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když odvolací soud ani nenapravil vadu v náhradě škody, a zcela převzal výrok učiněný soudem prvního stupně do svého rozsudku, a uložil ji povinnost uhradit škodu K. K. za dámské oděvy, příslušenství a dekorativní kosmetiku, které byly údajně odcizeny, přestože patřily A. B., přítelkyni poškozeného. Jestliže i sám poškozený uvedl, že šatstvo A. B. obdržela od něj, a on jí je daroval, již nebyl jejich vlastníkem, neboť patřily jí, a proto K. K. nebyl aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody (konkrétně v součtu se jednalo o 7.900 Kč). Podle obviněné aktivní legitimace k tomuto nároku na náhradu škody chyběla K. K. i u mobilu SAMSUNG GALAXY S4, ohodnoceného na 6.780 Kč, jenž měl zapůjčený od kamarádky, protože ani v tomto případě se nejednalo o vlastnictví poškozeného. Soudy se touto otázkou nezabývaly a ani k ní neprovedly dokazování, a vlastnictví poškozeného k uvedeným věcem zůstalo neobjasněno. Skuteční vlastníci uvedených věcí nárok neuplatnili, a proto výrok o náhradě škody je nesprávný, neboť nárok byl přiznán nesprávnému subjektu.
9. Výhrady obviněná vyjádřila též proti výroku o trestu, který považovala za zcela zjevně nepřiměřeně přísný. Škodlivost a nebezpečnost drobných krádeží a další především majetková trestná činnost nekoresponduje s celkovou výší souhrnného trestu odnětí svobody, který jí byl vyměřen v trvání sedmi roků. Poukázala na to, že i v jiných konkrétně uvedených věcech jí bylo vyměřeno dalších třináct a třicet měsíců, což v důsledku nedokonalého systému a pořadí, v jakém bylo o jednotlivých skutcích rozhodováno a s ohledem na souběh činí trest v součtu nepřiměřených deset let a sedm měsíců, což je v rozporu se spravedlností.
10. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 398/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 88 T 79/2017, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání.
11. Obviněný A. R. v dovolání uvedl, že nesměřuje proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, ale vytýkal rozpory ve výpovědi poškozeného, který se snažil zdůvodnit před svou partnerkou trapnou situaci, do které se svou vinou dostal. Jeho výpověď je značně nevěrohodná, kdežto výpověď obviněného nepostrádá vnitřní logiku a konzistenci. Za vadu považoval, že odvolací soud změnil výrok o trestu značně v jeho neprospěch, ačkoliv v době, kdy se stal skutek s poškozeným K. K., nebyl ještě za jinou trestní věc pravomocně odsouzen.
12. Námitku obviněný směřoval též proti použité právní kvalifikaci, protože nepoužil výhružku, a nelze za ní považovat diskreditující fotografie, neboť k žádným intimnostem mezi poškozeným a M. W. nedošlo, což poškozený sám tvrdil, a sám žádné důsledky těžké újmy nepociťoval, protože jak uvedl, „necítil se v ohrožení života“.
13. Ve vztahu ke skutkům, jimiž byla obviněná M. W. uznána vinnou, obviněný zmínil, že dne 5. 7. 2017 se na místě činu nenacházel, protože byl ve výkonu trestu ve Věznici v Rapoticích. Soudy jej správně uznaly vinným až činem ze dne 6. 7. 2016, avšak poukázal na to, že rozvracení vztahu poškozeného s jeho přítelkyní mohlo způsobit fakt, že poškozený vyhledával služby romských prostitutek a vozil si je domů. Navíc tato skutečnost svědčila o tom, že nešlo o blízký a pevný vztah s přítelkyní, který si rozvracel sám. V takovém případě výklad, že poškozenému mohla vzniknout těžká újma, je poněkud silně extenzivní a zavádějící.
14. Dalšími výhradami obviněný brojil i proti trestu, který mu byl uložen odvolacím soudem, považoval ho za nepřiměřeně přísný, neboť byl v rozporu s §38 tr. zákoníku a dalšími pravidly pro ukládání trestu a požádal, aby mu byl uložený trest odnětí svobody snížen a on byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Nespokojil se ani s výrokem o náhradě škody, vůči němuž namítal, že se na odcizení kufrů s věcmi nepodílel, a s povinností škodu uhradit, nesouhlasí, neboť se soudy nezabývaly tím, jak se mohly dovolatelovi věci ocitnout v kufru poškozeného.
15. Obviněný též v obecné rovině namítal, že rozsudek odvolacího soudu trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když jeho obsah svědčí o absenci srozumitelného odůvodnění, jakož i o kardinálních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech ohledně uložené sankce. Soud nehodnotil faktický stav a konkrétní podmínky dovolatele v době rozhodování a interpretace zákona není předvídatelná a rozumná ani nekoresponduje s fixovanými závěry soudní praxe. Je proto výrazem interpretační svévole (libovůle). Podle obviněného jsou i faktické chyby v datech, které činí napadené rozhodnutí poněkud zmatečným a nepřezkoumatelným, neboť se odvolací soud faktickým stavem zabýval toliko povrchně, jednostranně, způsobem vyznívajícím v neprospěch obviněného (§125 odst. 1 tr. ř.). Odůvodnění obsahuje pouze shrnutí důkazů provedených soudem prvního stupně a dále konstatování se stručným názorem, že právní závěr soudu prvního stupně nebyl správný, a proto soud druhého stupně rozhodl jinak. Uvedené nedostatky svědčící o zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být výše uvedené postupy realizovány. V důsledku porušení postupu podle §259 odst. 3 tr. ř. je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť při porušení základních zásad vyplývajících z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř., eventuálně §125 tr. ř., nese znaky libovůle. Zatímco soud prvního stupně provedl důkazy výslechem svědků a listinami a tyto ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, odvolací soud se zabýval fakticky pouze rejstříkem trestů dovolatele s poukazem na rozsudky, nicméně obviněný nebyl v době spáchání trestné činnosti ještě pravomocně odsouzen za jinou trestnou činnosti.
16. V závěru dovolání obviněný A. R. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1, 2 tr. ř. sám ve věci rozhodl, popřípadě podle §265l odst. 1, 3 tr. ř., aby odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním
17. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněné M. W. uvedla, že nelze akceptovat výhrady, že by jednání, které jí je kladené za vinu, nevykazovalo zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť čin, jejž spáchala společně s obviněným A. R., byl vydíráním ve smyslu uvedené právní kvalifikace. Poškozený byl nucen jednat s obviněnými požadovaným způsobem spočívajícím v poskytnutí finančních částek, popř. i věcí, které měl u sebe, byť bezúspěšně, pod hrozbou jimi uváděných výhrůžek, jejichž povaha je jinou těžkou újmou, neboť pohrůžku zřetelně vnímal tak, že by se splnění hrozby mohlo odrazit na stabilitě partnerského vztahu.
18. Vzhledem k tomu, že námitky obviněné proti nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a to ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží k jiným vadám výroku o trestu, státní zástupkyně zdůraznila, že tato část dovolání je v rozporu se zákonným vymezením dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Pokud dovolatelka nepřiměřenou přísnost trestního postihu namítala i ve vztahu k dalším dosud nevykonaným samostatně uloženým trestům odnětí svobody (viz její pravomocná odsouzení v trestních věcech Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 174/2015 a pod sp. zn. 10 T 112/2016), jejíž sankcionování nebylo výsledkem postupu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, přesáhla rámec předmětného trestního řízení, a tím i procesní mantinely navazujícího řízení o dovolání, protože se domáhala přezkumu jiných trestních věcí.
19. Námitky obviněné proti výroku o náhradě škody státní zástupkyně označila za důvodné, jestliže jimi bylo tvrzeno, že mobilní telefon [v hodnotě 6.780 Kč – ad 6d)]a odcizené dámské ošacení [v hodnotě 7.900 Kč – ad 6d)] nebyly ve vlastnictví poškozeného K. K. Odvolací soud z hlediska adhezního rozhodování totiž považoval za odpovědnostní vztah poškozeného za svěřený náhradní telefon, který si byl nucen na přechodnou dobu zapůjčit v důsledku jednání obviněné uvedeného pod bodem 6b) výroku o vině, tak i jím vynaloženou investici do garderoby jeho tehdejší přítelkyně A. B. (srov. č. l. 25 zdola až 26 jeho rozsudku). Ve shodě s dovolatelkou státní zástupkyně konstatovala, že povinnost jí uložená podle §228 odst. 1 tr. ř. v částce 42.240 Kč, nemůže v důsledku uvedeného pochybení obstát. K uplatnění části nároku na náhradu škody v částce 14.680 Kč nebyl poškozený z hlediska §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zákoník“) hmotně právně legitimován, nebyl-li v rozhodné době nositelem věcného práva ve smyslu §1012 obč. zákoníku k odcizeným věcem, ale vlastnické právo k nim svědčilo jiným fyzickým osobám, které svůj adhezní nárok v předmětném trestním řízení neuplatnily.
20. Dovolání obviněného A. R. bylo podle státní zástupkyně limitováno tím, že obviněný i státní zástupce odvolání podali jen proti výroku o trestu, a tedy zbývající rozsudečné výroky nabyly právní moci již na prvostupňové úrovni. Výhrady v dovolání uplatněné proti výroku o vině a náhradě škody proto nelze přezkoumávat, protože jde o nepřípustné dovolání, pokud jím je napadán výrok o vině, který odvolací soud ve druhém stupni nepřezkoumával, a ani k tomu nebyl povinen. Nebyl zde neopodstatněn ani postup, v jehož rámci by se odvolací soud za podmínek §254 odst. 2 tr. ř. zabýval přezkoumáním jiných výroků, než toho, který byl ve vztahu k obviněnému tímto řádným opravným prostředkem napaden. Pokud by podané dovolání obviněného bylo omezeno pouze na výroky, které nebyly podrobeny odvolacímu přezkumu, pak by bylo namístě jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. [k tomu srov. v judikatuře rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 2004 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 689)]. Obviněný však vytýkal v dovolání i vadnost výroku o trestu, což je část, proti níž je dovolání přípustné, avšak s ohledem na to, že žádal jeho snížení pro přílišnou tvrdost, jde o výhrady, které prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného nelze namítat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017).
21. Státní zástupkyně k námitce proti zařazení do věznice s dozorem uvedla, že soud rozhodoval dne 20. 9. 2017, tedy ještě za účinnosti §56 tr. zákoníku v původním znění zákona č. 40/2009 Sb., a bylo rozhodné, že zákonem č. 58/2017 Sb., účinným ode dne 1. 10. 2017, došlo k redukci počtu typů věznic. Námitku obviněného vyvrací přechodné ustanovení článku II odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb., podle kterého při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije §56 tr. zákoníku v aktuálně účinném znění.
22. Vzhledem k tomu, že k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení v tomto případě podle státní zástupkyně nedošlo, v závěru vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné M. W. tak, že se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §261 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 398/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 88 T 79/2017, ve výroku, kterým se jí společně a nerozdílně s obviněným A. R. podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládá, aby poškozenému K. K. zaplatila na náhradě způsobené škody částku 42.240 Kč, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. a v rozsahu tohoto zrušení, aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. jsou obvinění M. W. a A. R. povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému K. K., bytem V. n., K., částku 27.560 Kč a že se poškozený K. K. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazuje podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného A. R. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
23. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájcům obviněných k případné reakci, kterou však do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovoláních Nejvyšší soud neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné M. W. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
25. U obviněného A. R. k přípustnosti dovolání zjistil, že odvolací soud rozhodoval jednak z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch tohoto obviněného výhradně proti výroku o trestu (č. l. 589 až 590 verte), a jednak na podkladě odvolání obviněného též podaného jen proti výroku o trestu (č. l. 587). Odvolání obviněného zamítl, kdežto k odvolání státního zástupce u něj rozsudek ve výroku o trestu zrušil a znovu o něm sám rozhodl. Vzhledem k tomu, že odvolání oběma odvolateli směřovalo jen proti výroku o trestu, avšak obviněný v dovolání brojil i proti výroku o vině a náhradě škody, bylo třeba posuzovat, v jakém rozsahu odvolací soud věc k tomuto odvolateli přezkoumával. Nejvyšší soud zjistil, že uvedená skutečnost z obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zcela zřejmá. Odvolací soud na straně 24 přezkoumávaného rozsudku vymezil uvedený rozsah odvolání obviněného i státního zástupce, s tím, že na jejich základě (ale vůči dalším odvolatelům) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 věta druhá tr. ř. ( „k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží jen, pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání“ ). To by znamenalo, že u obviněného A. R. rozsudek ohledně výroku o vině nepřezkoumával. Obsah další argumentace odvolacího soudu na straně 26 však tomuto závěru neodpovídá, protože odvolací soud konstatoval, že „ … trestná činnost obžalovaných W., L., R. a K. byla provedeným dokazováním prokázána a jejich obhajoba jako účelová vyvrácena. Skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně všech obžalovaných jsou správná …“ . Je tedy zřejmé, že odvolací soud přezkoumával i správnost výroku o vině ve vztahu ke všem odvolatelům, tzn. i vůči obviněnému A. R.. V takovém případě podle Nejvyššího soudu s ohledem na tento rozsah, v němž věc odvolací soud přezkoumal, byla splněna podmínka §265a odst. 1 tr. ř., proto, aby obviněný mohl podat dovolání proti výroku o vině, protože odvolací soud v projednávané věci z podnětu odvolání jak obviněného tak státního zástupce přezkoumal i výrok o vině [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 To 82/2003 (uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 532/2016]. Nejvyšší soud proto na podkladě nyní podaného dovolání zaměřeného i proti výroku o vině a náhradě škody mohl posuzovat, zda obviněný označený dovolací důvod naplnil.
26. Nejvyšší soud dále k formálním stránkám dovolání shledal, že obě byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
27. Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněné námitky obsahově korespondují s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý taxativně vymezený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
V. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Oba obvinění svá dovolání opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné zásadně namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Nelze však přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
29. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
30. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
31. Vůči výroku o trestu, pro jehož nápravu v dovolacím řízení je zásadně určen dovolací důvod podle §265bodst. 1 písm. h) tr. ř., lze na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat dovolání je z důvodu jiného hmotněprávního posouzení, což jsou jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Na základě tohoto důvodu nelze namítat uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, což souvisí s nesprávným vyhodnocením kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
32. Výrok o náhradě škody je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat, jestliže výhrada směřuje proti chybnému výroku o náhradě škody, která má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413).
VI. K námitkám proti nesprávnému procesnímu postupu
33. Je třeba předeslat, že dovolání obviněných směřují proti skutkům, které jsou obsahově shodné jak v rozsudku soudu prvního stupně [body 4)], jímž byl uznán vinným obviněný A. R., tak i odvolacího soudu, jenž svým výrokem rozhodl o vině obviněné M. W. [body 6b), 6c), 6d)]. Podle obsahu podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění proti této části přezkoumávaných rozhodnutí brojili tvrzením o nedostatečném procesním postupu, který obviněná spatřovala v tom, že soudy nesprávně posoudily výpověď poškozeného K. K., neboť on jí sám peníze nabízel a nepožadoval jejich vrácení. Obviněný A. R. vytýkal, že výpověď poškozeného nedává smysl, je nevěrohodná a že odvolací soud se nezabýval provedenými důkazy a námitkami obhajoby, a jeho rozhodnutí bylo z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelné. Tyto námitky směřují proti procesnímu postupu soudů, a přestože Nejvyšší soud nebyl povinen zásadně přezkoumávat, jejich důvodnost, vzhledem k tomu, že obvinění vytýkali nedostatky v porušení pravidel spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům a dodržely procesní pravidla stanovená zákonem pro provádění důkazů.
34. Skutková zjištění, na nichž je vina obviněných založena, spočívají v tom, že
v bodě 6b) rozsudku odvolacího soudu [bod 2 rozsudku soudu prvního stupně] obviněná M. W. sama dne 5. 7. 2016 v době od 4.00 hodin do 5.30 hodin v B. na L. v bytě poškozeného K. K., kam vzal obviněnou za účelem sexuálních hrátek, za které jí předtím vyplatil částku 3.000 Kč, využila společně se svým známým nezjištěné totožnosti, kterého poškozený rovněž pozval k sobě do bytu, nepřítomnosti poškozeného, který pravděpodobně usnul a z kuchyňského stolu odcizili jeho mobilní telefon zn. IPHONE 5S, bílé barvy, v hodnotě 8.700 Kč, z peněženky vzali jeho platební kartu Raiffeisenbank, vydanou na jméno K. K., a poté z bytu utekli, čímž poškozenému způsobili škodu odcizením ve výši 8.700 Kč,
v bodě 6c) [bod 3) rozsudku soudu prvního stupně] obviněná M. W. sama dne 5. 7. 2016 v době kolem 23.00 hodin na M. n. v B. v přítomnosti nezjištěného muže vylákala od poškozeného K. K. částku 4.000 Kč za vyplacení jeho údajně zastaveného telefonu IPHONE 5S, který mu ráno v bytě odcizila, ze zastavárny, což však neučinila a peníze si ponechala, místo toho poškozeného začala urážet, požadovala po něm dalších 5.000 Kč za to, že neřekne jeho přítelkyni o tom, co se ráno v bytě událo, čehož se poškozený velmi obával, šel s ní proto k bankomatu na D. ulici, kde vybral 600 Kč, které obviněné nabídl, neboť víc vybrat nemohl, jí se to zdálo málo a chtěla po něm i jeho sluneční brýle značky Giorgio Armani v hodnotě 2.200 Kč, které jí nakonec spolu s 600 Kč za mlčení předal, čímž obviněná způsobila poškozenému škodu ve výši 6.800 Kč,
v bodě 6d) [bod 4 rozsudku soudu prvního stupně] obvinění M. W. a A. R. s dalším mužem dosud nezjištěné totožnosti dne 6. 7. 2016 v době od 3.30 hodin na L. v B. po předchozí domluvě zvonili na dveře bytu poškozeného K. K., poté, co jim otevřel dveře, po něm žádali další peníze za mlčení o události z předchozí noci, přičemž A. R. vyhrožoval, že má diskreditující fotografie pořízené v jeho bytě, zachycující ho s M. W., žádal po něm peníze, pokud nechce, aby se jeho přítelkyně o všem dozvěděla, čehož se poškozený zalekl, obával se prorazení celé záležitosti jeho přítelkyni, která v bytě právě spala, přes výslovný nesouhlas poškozeného obviněná vstoupila dovnitř bytu, kde z kuchyňského stolu odcizila mobilní telefon značky Samsung Galaxy S4 16GB, nezjištěného IMEI, v hodnotě 6.780 Kč, a poté byt opustila, pod tímto nátlakem byl poškozený donucen vzít si platební kartu Fio banky, prostřednictvím které chtěl vybrat finanční hotovost a předat jim je za mlčení, proto všichni společně nasedli do motorového vozidla poškozeného značky Honda CR-V, které měl zaparkované na V. v B., a které řídil, poškozený se nejprve v bankomatu Fio banky na Č. v B. a následně na P. u budovy I. pokusil neúspěšně vybrat finanční hotovost, a poté, co se vrátil s obviněnou do vozidla, ona s A. R. byli nespokojeni a poškozenému vyhrožovali, že tedy pojedou k jeho domu a vše řeknou jeho přítelkyni a začali se proti vůli poškozeného přehrabávat v jeho zavazadlech umístěných v kufru auta, společně jeli na H., kde A. R. vystoupil a vzal si „jako zástavu“ z auta poškozeného textilní box s kravatami a nové kuchyňské nádobí, poškozený poté pokračoval v jízdě s obviněnou a nezjištěným mužem na křižovatku ulic H.– L., kde vystoupili i obviněná s mužem a ze zavazadlového prostoru si nejprve proti vůli poškozeného obviněná vzala oblečení jeho přítelkyně v celkové hodnotě 7.900 Kč, poté se k nim vrátil A. R., který si opět „jako zástavu“ vzal kufr značky March s pánským oblečením a lyžařskou výbavou v hodnotě 27.560 Kč, přitom obviněná poškozenému nadávala a obviněný za přítomnosti obou spolupachatelů hlasitě zdůrazňoval, ať si poškozený vše rozmyslí, jinak půjdou k němu domů, kde si to s ním vyřídí, zmlátí ho a dozví se to i jeho přítelkyně, čehož se poškozený velmi obával, a proto se nebránil, oba obvinění i s třetím mužem následně nasedli do auta A. R., kam uložili i odcizené věci a odjeli, čímž poškozenému způsobili škodu v celkové výši 42.240 Kč.
35. Pokud obvinění proti těmto skutkovým zjištěním shora uvedenými výhradami namítali nedostatky v provedeném dokazování, nelze jim přisvědčit, protože zejména soud prvního stupně posuzoval všechny učiněné důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., a především k výpovědi poškozeného K. K. vysvětlil, z jakých důvodů mu uvěřil (strana 18 rozsudku nalézacího soudu). Mimo výpovědi poškozeného K. K. soudy vycházely i z výpovědi jeho přítelkyně A. B. a z dalších listinných důkazů (výpisů neoprávněných transakcí platební kartou, reklamace transakcí, kopie smluv k bankovním účtům, výpisů transakcí zachycující výběry poškozené z bankomatu a dalších). Všechna svá hodnocení a úvahy k nim se vztahující soud prvního stupně rozvedl na stranách 9 až 25 svého rozsudku, kde vysvětlil i to, které důkazy považoval za věrohodné a které nikoliv. Odvolací soud, jenž se se skutkovými závěry soudu prvního ztotožnil, své úvahy k nim rozvedl zejména na straně 27 přezkoumávaného rozsudku.
36. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že netrpí vadami, jež obviněný v dovolání namítal, a jen pro úplnost dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, tak i vzniklého následku. Zmíněné okolnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, jsou v něm logicky zakotveny a nevybočují ani jinak z mantinelů práva na spravedlivý proces.
37. K námitkám A. R. směřujícím proti procesním nedostatkům spatřovaným v rozsudku odvolacího soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho výhradami uplatněnými v odvolacím řízení a faktickým stavem se zabýval toliko jednostranně v neprospěch obviněného a reagoval na ně nepřípustně paušalizujícím způsobem, a nedodržel všechny zásady stanovené pro hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., je třeba uvést, že tyto výtky nemají oporu v podaném odvolání, jímž proti výroku o vině nic nenamítal, a stejně tak neučinil ani státní zástupce. Proto odvolací soud neměl v těchto odvoláních žádný opodstatněný podklad, když takové námitky v odvolání proti výroku o jeho vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyly uplatněny.
38. Je možné shrnout, že soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Svůj procesní postup popsaly a dostatečně odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného.
39. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Ze všech shora uvedených zjištění lze shrnout, že výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Zásady spravedlivého procesu tak v této věci porušeny nebyly.
VII. K důvodnosti právní kvalifikace podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
40. Podanými dovoláními oba obvinění v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojili proti použité právní kvalifikaci jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byla obviněná M. W. uznána vinnou na skutkovém podkladě vyjádřeném v bodech 6c) a 6d) rozsudku odvolacího soudu, a obviněný A. R. v bodě 4) rozsudku soudu prvního stupně. Oba shodně namítali, že poškozenému nehrozila těžká újma na zdraví a nejednalo se o výhružky, jak uvedená skutková podstata předpokládá.
41. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že k jednání obviněné M. W. kladené za vinu soudy konstatovaly, že pohrůžka spočívala v hrozbě těžkou újmou, a dovodily, že obviněná již od počátku po poškozeném požadovala peníze za to, že neřekne jeho přítelkyni, že si ji za peníze najal za účelem sexuálních hrátek téhož dne 5. 7. 2016 v ranních hodinách [viz bod 6b)] a co se následně v jeho bytě událo. Soudy vysvětlily význam a závažnost výhrůžky, pro kterou vycházely z poměrů obviněného i jeho vztahu k družce, a okolností, za nichž k činu došlo. Prozrazení jeho poklesku, když si obviněnou „najal“ za účelem sexuálních služeb, mohlo znamenat rozpad vztahu s jeho přítelkyní A. B. Soud vysvětlil, že se jednalo o požadavek na to, aby poškozený něco konal, tzn., aby obviněným předal buď peníze, nebo věci, pod hrozbou uvedené těžké újmy. Za významné soudy považovaly, že obviněná šla za poškozeným společně s dalšími dvěma osobami, přičemž jedním z nich byl obviněný A. R., a pod stejnou pohrůžkou, že pokud jim nevydá požadovanou finanční hotovost, půjdou za jeho přítelkyní, řeknou jí, co se událo v bytě poškozeného předcházející noc. Je tedy zřejmé, že uvedené jednání bylo stupňováno, čímž byl shledán naplněným zločin podle odstavce 1 §175 tr. zákoníku. Jeho kvalifikovaný znak podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočíval v tom, že čin spáchali (obviněná zčásti) s více jak dvěma osobami. Soud proto konstatoval, že oba obvinění tak naplnili znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když jednali v úmyslu přímém (strany 25, 26 rozsudku soudu prvního stupně), a odvolacího soudu, který o vině obviněné v rámci ukládaného společného souhrnného trestu ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku rozhodl, své závěry vysvětlil na straně 27 přezkoumávaného rozsudku.
42. Nejvyšší soud v uvedených závěrech soudů obou stupňů neshledal v použité právní kvalifikaci a ve směru obviněnými uplatněných námitek nedostatky, a v zásadě se s úvahami soudů obou stupňů ztotožnil. Jen pro úplnost uvádí, že zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami.
43. Podle tzv. právní věty, soudy z uvedených alternativ shledaly obviněné vinnými v podobě, že jiného pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nutili, aby něco konali a trpěl, spáchali takový čin se dvěma osobami.
44. Je tedy zřejmé, že prostředkem nátlaku na vůli poškozeného zde byly pohrůžka násilím a pohrůžka jiné těžké újmy. Tyto pohrůžky obvinění užili proto, aby poškozeného donutili, aby jim vydal věci nebo peníze [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008 (uveřejněné pod č. 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pohrůžka násilím v posuzované věci spočívala v tom, že „si to s ním vyřídí, zmlátí ho“. Takto volené formy nátlaku svědčí o tom, že obvinění vyhrožovali násilím, za něž se považuje použití fyzické síly, v případě pohrůžky násilím pachatelem oběti hrozí tím, že proti němu násilí použije, jde o slovní nebo jinak najevo dávané hrozby užití násilí, které může být vyjádřeno různými způsoby a je nutné vždy s ohledem na konkrétní okolnosti zkoumat, jestli pronesená pohrůžka v sobě obsahuje násilí, neboť násilí nemusí být výslovně vyřčeno, ale může v něm být obsahově skryto v různé symbolice, náznacích nebo jiných formách slovesných projevů. Vždy je však nutné, aby vycházelo z obsahu takové pohrůžky. Tu je třeba zkoumat s ohledem na konkrétní souvislosti a situaci, jakož i poměry pachatele i poškozeného, a posuzovat, zda jde o naplnění tohoto pojmu tak, jak je §175 odst. 1 tr. zákoníku vymezuje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1388/2016).
45. Za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat cokoli, co účinně působí na vůli poškozeného a má pro něj vážné dopady jak v osobní nebo profesním životě. Může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jako těžká újma se však musí objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Proto bylo za jinou těžkou újmu považováno i např. vyhrožování pachatele poškozeným dívkám tím, že jejich erotické fotografie zveřejní v rozporu se smlouvou, na jejímž základě byly vytvořeny (tj. že je nechá otisknout v časopisech vycházejících v České republice či je předá rodičům poškozených), neboť takové vyhrožování lze považovat za významný zásah do jejich osobního a rodinného života, tedy za pohrůžku jinou těžkou újmou zasahující do jejich dobré pověsti v rodině a blízkém sociálním okolí ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2012) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/1978 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1979-I.)].
46. Podle soudy učiněných skutkových zjištění obviněná M. W. v bodě 6c) rozsudku odvolacího soudu použila výhružku těžkou újmou spočívající v tom, že pokud by jí poškozený nevydal 5.000 Kč, řekla by jeho přítelkyni o tom, co se ráno v bytě událo. Protože se jednalo o úplatu za sexuální služby, obával se, že by se jeho vztah s přítelkyní rozpadl. Toho si byla obviněná vědoma. Šel s ní proto k bankomatu, kde vybral 600 Kč, protože víc neměl, obviněná si v přítomnosti dalšího muže ještě od poškozeného při stejné výhrůžce vzala další jeho věci. V bodě 6d) nebo 4) podle rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k obviněnému A. R., se v zásadě pod stejnou záminkou následujícího dne v bytě poškozeného snažili přimět, a to pod hrozbou diskeditujících fotografií, jež ukážou jeho přítelkyni, vylákat další peníze, a poškozený, mimo jiné i proto, že přítelkyně v bytě spala, jim vyhověl, aby obvinění své výhrůžky nevyplnili. Vzali si v bytě telefon, který poškozený užíval. Pod uvedeným nátlakem se nechal převézt do Fio banky, a protože se mu nepodařilo peníze vybrat, vzali si z jeho auta věci, jednak patřící poškozenému a jednak jeho přítelkyni. V obou bodech jde o cílené jednání směřující k tomu, aby byl poškozený donucen se podrobit vůli obviněných a jednat tak, jak oni si představovali, tzn. předat jim peníze nebo věci.
47. Hrozba tím, že sdělí přítelkyni poškozeného jeho nedůstojné chování z noci 5. 7. 2016, byla způsobilá v poškozeném vyvolat obavu, která je těžkou újmou ve smyslu, jak byla výše vyložena, protože to, že se připravovali na společné stěhování následujícího dne do nového bytu, měli společné věci ve vozidle poškozeného, svědčí o tom, že se jednalo o vztah, který nebyl jen nahodilý, ale nepochybně vážně míněný. Rovněž lze shledat, že by v důsledku vědomí přítelkyně o tom, že se poškozený podvolil mimo partnerskému sexu za úplatu s prostitutkou, mohlo dojít k rozpadu tohoto vztahu, což je velmi výrazný zásah do citového života ve smyslu vážných duševních útrap, a má taková újma povahu těžké újmy. Proto se poškozený snažil celou pro něj nepříjemnou situaci utajit (č. l. 449), čehož si obvinění byli zřetelně vědomi. Není přitom rozhodné, zda fotografie, jimiž hrozil obviněný, skutečně existovaly, podstatné je, že je poškozený vnímal jako hrozbu, neboť nemohl vyloučit, že s ohledem na to, že byl opilý a nepamatoval si, mohly být vytvořeny. Nelze přisvědčit ani námitce, že poškozený mohl kdykoliv s obviněnými přestat spolupracovat a celou věc oznámit policii, neboť poškozený se obával toho, že pokud by jim nevyhověl, jejich hrozby by se naplnily. Navíc sdělení věci policii by jeho dilema, utajit případ před přítelkyní, nevyřešilo. Vyhověl proto obviněným s vidinou toho, že jeho přítelkyni nic nesdělí a jeho vztah s ní bude dále pokračovat, veškeré jeho jednání bylo vedeno touto myšlenkou, aby obvinění o všem, co se událo, mlčeli a jeho partnerský vztah tím nenabourali či zcela nerozvrátili. Poškozený byl přesvědčen, že toho jsou obvinění schopni, a to zvláště proto, že znali jeho bydliště, do něhož již i neoprávněně vstoupili, a nemají zábrany za ním v brzkých ranních hodinách přijít.
48. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožnil a uvedenou právní kvalifikaci považoval za správnou.
49. Jak již bylo shora naznačeno, není rovněž pochyb o tom, že se jednalo i o použití hrozby násilím, která byla vyjádřena tím, že A. R. obviněnému sdělil, že pokud se nepodvolí tomu, co po něm obvinění chtěli, aby činil, tak ho zmlátí, čímž u poškozeného obvinění vyvolali strach o jeho zdraví (č. l. 449). Podstatné v daných souvislostech je i to, že obvinění byli v početní přesile, což byla rovněž okolnost, která na jeho vůli podstatně působila.
50. Jenom pro úplnost je třeba dodat, že k jednání došlo ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, přičemž o společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Není tak rozhodné, že obviněná sama vůči poškozenému sama pohrůžky násilí neužila, když její jednání bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], které si obvinění předem domluvili.
51. Při splnění uvedených hledisek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže u obou obviněných shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
VIII. Námitky obviněných proti výroku o trestu
52. Oba obvinění v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. též vytýkali nedostatky v uložených trestech. Oba je označili za nepřiměřeně přísné. Obviněná M. W. namítala, že v součtu s ostatními tresty, které ji byly jinými rozhodnutími soudů uloženy, je výše trestu neúměrně vysoká, když v převážné části byla odsouzena za majetkové delikty malého rozsahu. Obviněný A. R. požadoval, aby byl jeho trest zmírněn a byl též přeřazen do věznice s dozorem.
53. K takto uplatněným argumentům je třeba uvést, že se námitky proti přísnosti trestu nedotýkají podmínek, které je možné ve vztahu k trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, neboť tím jsou zásadně otázky související s hmotným právem, jako je tomu např. při nedostatcích v rámci uloženého souhrnného trestu podle §45 odst. 2 tr. zákoníku. Nejde ani o námitky, které by mohly spadat pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
54. Lze jen dodat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněných do věznice s ostrahou (viz strana 27 a 28 rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
55. Na uvedený dovolací důvod nemůže dopadat ani námitka obviněné, že dosud nevykované tresty, které jí byly postupně uloženy (třemi rozhodnutími), v součtu přesahují deset let, protože ani tato námitka nekoresponduje s tím, že by se jednalo „jiné hmotněprávní posouzení“. Nejvyšší soud navíc nemůže přezkoumávat nepřiměřenost trestů ve věci, která byla dovoláním napadena, natož tresty uložené v jiných neposuzovaných trestních věcech. Jen pro úplnost lze poznamenat, že jejich kumulace je výsledkem recidivy obviněné a jejím nezpochybnitelným důsledkem.
56. Jestliže obviněný v dovolání tvrdil, že soud druhého stupně chybně rozhodl o způsobu výkonu trestu (zařazení do typu věznice) podle trestního zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb., jedná se o námitku, jež formálně dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 609/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 545/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 571/2018), ale není důvodná.
57. Dne 6. 12. 2017, kdy rozhodoval odvolací soud v této věci napadeným rozsudkem, byl od 1. 10. 2017 v účinnosti zákon č. 58/2017 Sb., jímž bylo změněno ustanovení §56 tr. zákoníku. Byl zredukován počet typů věznic na věznici s ostrahou a věznici se zvýšenou ostrahou, přičemž do věznice s ostrahou je třeba nově zařadit odsouzené, u nichž nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle článku II odst. 2 přechodných ustanovení zákona č. 58/2017 Sb. platí, že při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti citovaného zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije §56 tr. zákoníku v aktuálně účinném znění.
58. V duchu těchto ustanovení proto odvolací soud o zařazení obviněného do věznice rozhodl zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů neshledal v uložených trestech pochybení, neboť soudy respektovaly příslušná zákonná ustanovení, která byla účinná v době jejich rozhodnutí.
IX. Námitky proti výroku o náhradě škody
59. Jedinými námitkami, které byly důvodně uplatněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413) v souladu s podmínkami dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly výhrady směřující proti výroku o náhradě škody. Obviněný A. R. tak učinil jen zcela paušálně, kdežto obviněná M. W. brojila proti tomu, že v případě skutku v bodě 6d) vznikla škoda na věcech, které nepatřily poškozenému K. K., ale pokud jde o ošacení jeho přítelkyně, daroval jí je poškozený, takže šatstvo bylo v jejím vlastnictví, a u telefonu SAMSUNG GALAXY S4, sám poškozený uvedl, že patřil jiné osobě, od níž si ho zapůjčil. Proto vytkla, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě škody, když přiznal poškozenému K. K. nárok na náhradu škody ve výši 42.240 Kč, které mu měli obvinění M. W. a A. R. společně a nerozdílně zaplatit, přesto, že K. K. nebyl vlastníkem dámských šatů a mobilního telefonu SAMSUNG GALAXY S4. Nebyl proto ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. oprávněn náhradu škody ohledně uvedených věcí požadovat, případně mu tato neměla být soudem přiznána.
60. Ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit.
61. Z uvedeného plyne, že poškozeným podle uvedeného ustanovení je ta osoba, které ve vztahu k majetkové škodě vznikla majetková újma, takovou osobou je u věcí, na nichž škoda vznikla, jen vlastník věcí. Nemůže být takovou osobou někdo, kdo nemá k věci vlastnické právo, komu nepatří. Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí (srov. §1011 až 1014 obč. zákoníku).
62. Podle obsahu námitek, ale i s ohledem na obsah spisového materiálu je zřejmé, že se soudy nezabývaly v potřebné míře otázkou, zda všechny věci, ohledně nichž poškozený K. K. uplatnil k uvedeným bodům rozsudku soudu prvního stupně nárok na náhradu škody, tomuto poškozenému patřily, a to obzvláště za situace, kdy je spor ohledně dámského šatstva, ale i uvedeného mobilního telefonu.
63. Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že poškozený K. K. se po poučení podle §43 odst. 3 tr. ř. připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody v celkové výši 67.900 Kč a současně navrhl, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněným povinnost nahradit tuto škodu (č. l. 164 až 165, 431). Ve vztahu k sporným věcem poškozený zmínil, že mu byl mimo jiného odcizen telefon SAMSUNG GALAXY S4 a oblečení jeho přítelkyně, které pro ni kupoval, ale ještě jí je nedal (jednalo se o nové dámské šaty značky Posh s fialovými květy, pořizovací cena 1.200 Kč; dvoje letní barevné elastické šaty, pořizovací cena obou 1.000 Kč; šaty s bílým límcem značky Mohito, pořizovací cena 1.000 Kč; dvoje dámská pyžama, pořizovací cena celkem 1.000 Kč, kazeta s dekorativní kosmetikou, pořizovací cena 3.000 Kč; barevná saténová tunika v hodnotě 700 Kč). Otázka vlastnictví k těmto věcem řešena nebyla, přestože skutkové zjištění u bodu 6d), případně 4) uvádí, že se jednalo o „oblečení jeho přítelkyně“, což nekoresponduje s údajem poškozeného, že věci dosud přítelkyni nepředal. Přitom poškozený ve své svědecké výpovědi uvedl, že byly z kufru jeho auta odcizeny věci jeho přítelkyně (č. l. 158). Před soudem sdělil, že měl v zavazadlovém prostoru svého auta dva cestovní kufry své přítelkyně s oblečením a kosmetikou (č. l. 445), že pokud jde o věci jeho přítelkyně, to byly věci, které dostala od něho (č. l. 449). Přítelkyně poškozeného A. B. při hlavním líčení vypověděla, že jí byly odcizeny věci, které jí kupoval poškozený (č. l. 516).
64. K mobilnímu telefonu značky SAMSUNG GALAXY S4, sám poškozený v průběhu trestního řízení dne 6. 7. 2016 sdělil, že ho měl zapůjčený od kamarádky (č. l. 158) Z protokolu o výslechu svědka ze dne 24. 3. 2017 (č. l. 64 až 68 verte) plyne, že poškozený měl uvedený mobil půjčený od kamarádky své přítelkyně, totéž potvrdil ve výpovědi před soudem, kde zmínil, že v kuchyni měl položený náhradní telefon, který měl půjčený (č. l. 444).
65. I přes uvedená zjištění, která vzbuzují vážné pochybnosti o tom, komu uvedené věci vlastně patřily, avšak lze dovodit, že nikoliv poškozenému, soudy rozhodly o náhradě škody ve vztahu ke skutku označeném ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4 (bod 6d v rozsudku odvolacího soudu), v němž je odcizení předmětných věcí obviněnými obsaženo, tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným M. W. a A. R. uložily povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému K. K. částku 42.240 Kč, tzn. celou částku výše škody, tedy i ohledně uvedených sporných věcí.
66. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. Takové rozhodnutí je však možné učinit, jsou-li všechny uvedené podmínky splněny a není-li třeba provádět další dokazování, které by přesáhlo rámec adhezního řízení. V takovém případě, nejsou-li objasněny některé rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí o nároku poškozeného, a bylo by třeba provádět další dokazování, postupuje soud podle §229 odst. 1 tr. ř. stanovícího, že není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
67. Námitkám proti výroku o náhradě škody je třeba přisvědčit. Soudy otázce aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu škody nevěnovaly dostatečnou pozornost a nezabývaly se tím, kdo byl vlastníkem odcizených dámských šatů a mobilního telefonu SAMSUNG S4, když soud prvního stupně pouze stroze konstatoval, že z výsledků dokazování je zřejmé, že nárok poškozených je dostatečně podložen a o jejich nárocích na náhradu škody v uvedeném rozsahu není pochyb. Odvolací soud k námitkám obviněné uplatněným v odvolání uvedl, že „… je výhradně věcí poškozeného, zda odcizené dámské šaty, prádlo a dekorativní kosmetiku své partnerce daroval nebo zda jí tyto věci dal pouze do užívání. Pokud jde o vypůjčený mobilní telefon, tak je nepochybné, že poškozený K. K. měl za tento předmět v době, kdy jej měl v držení, odpovědnost. Odcizením vypůjčené věci vznikla škoda. Poškozený byl proto aktivně legitimován připojit se s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení.“ Tyto úvahy odvolacího soudu nejsou správné. Osoby, které nejsou vlastníky (§1011 a násl. obč. zákoníku), ale mají věci, které jim jsou následně v důsledku trestného činu odejmuty, jen ve své držbě (§987 a násl. obč. zákoníku) nebo správě, nebo jinak s nimi mohou disponovat (§1400 a násl. obč. zákoníku), nemají oprávnění ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř., ledaže by byly k takovému úkonu vlastníkem věci zmocněni (§436 a násl. obč. zákoníku). Z uvedeného je zřejmé, že soudy na uvedené rozpory a nejasnosti ohledně vlastnictví k šatstvu přítelkyně poškozeného a mobilnímu telefonu SAMSUNG GALAXY S4 dostatečně nereagovaly, a proto vlastnictví k uvedeným věcem řádně neobjasnily.
68. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 5 To 398/2017, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným M. W. a A. R. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému K. K., bytem V. n., K., částku 42.240 Kč, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozený K. K., se podle §229 odst. 2 tr. ř. s nárokem na náhradu škody ohledně částky 42.240 Kč odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu