ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.945.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 945/2018-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 7 To 9/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 51/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 4 T 51/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za nějž byl podle §272 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu devíti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu, a to České kanceláři pojistitelů, IČ: 70099618, se sídlem Na Pankráci 1724/120, Praha 4, ve výši 1 427 041 Kč, společnosti P. & Š.– A., s. r. o., se sídlem V., Praha 6, ve výši 5 000 Kč a M. A., bytem H. n., L. n. L., ve výši 1 679 Kč.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že dne 28. 12. 2016 v 10:23 hod., na 32. kilometru dálnice D10, okres M. B., ve směru jízdy z P. na T., v úmyslu vydat za ním jedoucí řidiče a jejich spolujezdce nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, vytvořením překážky v silničním provozu, při řízení osobního automobilu tovární značky BMW 525D, jedoucího rychlostí nejméně 130 km/hod., dojel a poté zprava předjel v levém (rychlém) jízdním pruhu jedoucí osobní automobil tovární značky Škoda Octavia Combi, řízený poškozeným P. W. se spolujezdkyní poškozenou B. F. sedící na zadním sedadle vpravo a spolujezdcem poškozeným nezletilým „AAAAA“ *) sedícím v dětské autosedačce (tzv. vajíčku) značky Cybex Aton Basic, na zadním sedadle vlevo, prudce najel do levého (rychlého) jízdního pruhu před vozidlo poškozeného P. W., přestože to nevyžadovala dopravní situace a jízdní pruh před ním byl volný, začal bezdůvodně intenzivně brzdit až do úplného zastavení vozidla, poškozený P. W. na vzniklou nebezpečnou situaci stačil reagovat a intenzivním brzděním zabránil bezprostředně hrozícímu přímému nárazu do zadní části vozidla obviněného M. K., v důsledku toho byl donucen zastavit v levém (rychlém) jízdním pruhu dálnice, řidič za ním jedoucího užitkového automobilu tovární značka Mercedes Benz Sprinter, bílé barvy, poškozený M. D., stačil reagovat intenzivním brzděním strhnutím řízení vozidla do pravého jízdního pruhu, za ním jedoucí další řidič poškozený R. H., ve vozidle tovární značky Renault Kangoo, reagoval rovněž prudkým brzděním a strhnutím vozidla vlevo na travnatý pás u středových svodidel, za tímto vozidlem jedoucí osobní automobil tovární značky Škoda Octavia III, řízený poškozeným D. H. se spolujezdcem J. J. sedícím na předním sedadle vedle řidiče, který na vzniklou dopravní situaci reagoval intenzivním brzděním a prudkým strhnutím řízení na travnatý pás, v důsledku čehož došlo ke kontaktu se středním svodidlem dálnice a poškození levého boku vozidla, souběžně v pravém jízdním pruhu jedoucí nákladní automobil tovární značky Mercedes Benz, s přívěsem řízený poškozeným R. K., byl vzniklou situací donucen k intenzivnímu brzdění téměř až do zastavení, další osobní automobil tovární značky Audi A4, řízený poškozeným M. A., jedoucí v levém jízdním pruhu, na vzniklou situaci reagoval prudkým brzděním, ale nárazu do stojícího automobilu tovární značky Škoda Octavia Combi, řízeného poškozeným P. W., nedokázal zabránit, neboť s ohledem na vzniklou situaci neměl možnost vybočení do strany, přední částí vozidla narazil do zadní části vozidla poškozeného P. W., tovární značky Škoda Octavia Combi, které bylo v důsledku nárazu odhozeno vpřed a narazilo do zadní části vozidla tovární značky BMW 525D obviněného M. K., přičemž v důsledku nárazu došlo k těžké újmě na zdraví poškozeného nezletilého „AAAAA“, spočívající v rozhmoždění mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, kterému dne 28. 12. 2016 v Nemocnici v Praze-Motole podlehl, těžké újmě na zdraví poškozené B. F., která utrpěla zlomeninu pánve a bederní páteře, přičemž léčba těchto poranění potrvá nejméně dva až tři měsíce s následnou rehabilitací, a posttraumatickou stresovou poruchu, která se projevovala depresemi, úzkostí, smutkem po zemřelém synovi, poruchami spánku se sny o zemřelém synovi, flashbacky, sníženou pozorností, strachem z jízdy autem se záchvaty paniky se strachem z autonehody, přičemž tyto popsané zdravotní následky trvaly nejméně do doby vyšetření znalcem 6. 3. 2017, těžké újmě na zdraví poškozeného P. W., spočívající ve vzniku posttraumatické stresové poruchy, která se projevovala depresemi, úzkostí, smutkem po zemřelém synovi, poruchami spánku se sny o zemřelém synovi, flashbacky, sníženou pozorností, strachem z jízdy autem a MHD se záchvaty paniky se strachem z autonehody, přičemž tyto popsané zdravotní následky trvaly nejméně do doby vyšetření znalcem 6. 3. 2017, kontuzi hrudníku, fraktuře nosních kůstek a mozkové komoci a ublížení na zdraví poškozeného M. A., který utrpěl zhmoždění hrudníku a podvrtnutí krční páteře lehkého stupně, dále byla na vozidle poškozeného P. W. tovární značky Škoda Octavia Combi, způsobena škoda ve výši 90 000 Kč, na vozidle poškozeného M. A. tovární značky Audi A4, ve výši 84 000 Kč a na vozidle tovární značky Škoda Octavia III, škoda ve výši 14 500 Kč.
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce. Obviněný podal odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného, a to proti výroku o trestu odnětí svobody. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 7 To 9/2018, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl a z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §272 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 7 To 9/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že provedené dokazování soudů nižších stupňů nedospělo k jednoznačným a nezpochybnitelným výsledkům z hlediska příčin vzniklé dopravní nehody, ani k objasnění motivace jednání obviněného, a měl za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, případně jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku.
5. Podle obviněného soudy nižších stupňů rezignovaly na řádné objasnění skutkového stavu věci, když nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním. Především nesouhlasil se závěry soudů, že se ze strany obviněného jednalo o cílené a úmyslné vybržďování. Zopakoval, že šlo pouze o nesprávné vyhodnocení vzniklé dopravní situace. S ohledem na obtížnou dopravní situaci učinil nesprávné řidičské rozhodnutí; namísto přidání plynu a ujetí vozidlu tovární značky Škoda Octavia Combi zabrzdil za účelem snížení své rychlosti a ve snaze minimalizovat řidičské riziko z další jízdy, k čemuž jej vedl subjektivní pocit, že vozidlo tovární značky Škoda Octavia Combi, které předtím nevhodným předjíždějícím manévrem předjel, si po ukončení předjíždějícího manévru neudržovalo od vozidla obviněného dostatečnou vzdálenost, a rovněž pocit, že kromě velmi těsné vzdálenosti mezi jedoucími vozidly dochází i k opakovaným nárazům vozidla tovární značky Škoda Octavia Combi do vozidla obviněného. Poukazoval na znalecký posudek VUT Brno, který připustil variantu, že skutečně mohlo dojít k tomu, že došlo ke vzájemnému kontaktu mezi těmito vozidly v době, kdy bylo již vozidlo obviněného před vozidlem tovární značky Škoda Octavia Combi, když na str. 76 tohoto posudku je konstatováno, že tuto variantu nelze ani vyvrátit, ani potvrdit. Za účelem získání jednoznačného závěru ohledně této skutečnosti učinil obviněný návrh na doplnění dokazování, konkrétně na doplnění znaleckého posudku VUT Brno při využití dostupné metody neuronové sítě, na jejímž základě by znalci byli s vysokou mírou rozlišení schopni rozfázovat pořízený kamerový záznam do jednotlivých snímků, které by pak mohly s ohledem na výrazně lepší kvalitu přinést odpověď na to, zda do sebe vozidla tovární značky Škoda Octavia Combi a obviněného popsaným způsobem narážela. Takto pořízené snímky by podle obviněného zároveň vyjasnily okolnost, zda u vozidla tovární značky Škoda Octavia Combi svítila brzdová světla, případně kdy a zda u vozidla obviněného docházelo k signalizaci směrovek o chystaném předjíždějícím manévru. Učiněný návrh však nebyl soudy akceptován. Dále upozorňoval, že vozidlo tovární značky Škoda Octavia Combi nebylo podle znaleckého posudku z oboru všeobecného strojírenství, dopravy silniční a městské, ekonomiky, cen a odhadů, vypracovaného znalcem Ing. Jiřím Gregorou z technického hlediska způsobilé provozu na pozemních komunikacích z důvodu nedostatečné minimální výšky dezénu pneumatik a rovněž bylo zjištěno abnormální opotřebené brzdového kotouče. Z toho podle obviněného vyplývá, že toto vozidlo hůře brzdilo, a proto si toto vozidlo neudržovalo žádný odstup od vozidla obviněného. Obviněný měl za to, že v tomto smyslu bylo zapotřebí doplnit dokazování a do spisu založit fotografie, které by detailně dokumentovaly stav obou zadních pneumatik a brzdového kotouče u levého zadního kola, což také neúspěšně navrhoval. K technickému stavu vozidla tovární značky Škoda Octavia Combi obviněný doplnil, že z pořízeného kamerového záznamu je evidentní, že zadní prostor tohoto vozidla byl v době jízdy vyskládán věcmi, které stěžovaly řidiči podmínky pro bezpečné řízení vozidla, když zacloňovaly celé zadní okno. Dále nebylo jednoznačně prokázáno, jaká byla v době a místě dopravní nehody teplota a jaký byl stav vozovky, upozornil však, že vozovka byla přinejmenším mokrá, na čemž se shodují všichni svědci, možná dokonce namrzlá, jak tvrdila svědkyně M. B. Rovněž namítal, že odvolací soud přeceňoval pořízený kamerový záznam z vozidla R. K. a ze subjektivního dojmu, který získal sledováním tohoto záznamu, činil objektivní závěry, které se neshodovaly s dalšími ve věci provedenými důkazy. Sníženou vypovídací hodnotu měly jako důkazy podle názoru obviněného také výpovědi svědků, kteří byli přímými účastníky dopravní nehody, když je zřejmé, že tito se vyjadřovali subjektivně a jejich schopnost reprodukovat, co se ve skutečnosti stalo, byla výrazně ovlivněna fatálními následky, k nimž v daném případě došlo. Poukazoval např. na to, že ačkoliv se shodli, že se jednalo o konec prosince, nebyli jednoznačně schopni určit, v jaké době se událost přesně odehrála a jaké bylo na daném dálničním úseku počasí.
6. Za stávající důkazní situace je tak podle dovolatele nutné připustit, že mohl mít po realizovaném předjížděcím manévru subjektivní (a objektivním stavem zcela ospravedlnitelný) pocit, že kromě velmi těsné vzdálenosti mezi jeho vozidlem a vozidlem tovární značky Škoda Octavia Combi skutečně docházelo k opakovaným drobným nárazům těchto vozidel, a nelze se tak divit tomu, že obviněný tuto situaci po 7 vteřinách jízdy před vozidlem tovární značky Škoda Octavia Combi vyhodnotil tak, že svou rychlost výrazně snížil. Další podstatnou okolnost podle obviněného představovala skutečnost, že vozovka byla podle jeho přesvědčení mokrá a nebyla vyloučena ani možnost námrazy. Obviněný měl tedy pocit, že jej vozidlo tovární značky Škoda Octavia Combi tlačí před sebou na mokré vozovce, a proto mělo podle jeho názoru logiku, že se v reakci na tuto situaci pokusil snížit svou rychlost. Obviněný tedy odmítl závěr odvolacího soudu, že motivací jeho jednání byla „odveta“ za to, že poškozený ihned neuvolnil levý jízdní pruh a snaha tohoto řidiče úmyslně vybrzdit.
7. Jelikož provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že se ze strany obviněného jednalo o cílené a úmyslně vybržďování, neobstojí pro absenci subjektivní stránky tohoto zločinu ve formě úmyslu ani právní kvalifikace skutku jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný měl za to, že jeho jednání mohlo být posouzeno maximálně jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, případně jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku.
8. Nadto dovolatel připomněl, že ze zjištěného skutkového stavu věci je zjevné, že základní příčinou vzniku dopravní nehody bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti ze strany řidiče Audi, který svým vozidlem ve velké rychlosti způsobil náraz do vozidla tovární značky Škoda Octavia Combi, když právě tento náraz vedl k fatálním následkům u posádky vozidla tovární značky Škoda Octavia Combi. Poukázal na znalecký posudek VUT Brno, podle něhož se vozidlo Audi nacházelo ve zcela nedostatečné vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla, a to pouhých 17 m. Podle obviněného však došlo ze strany znalců VUT Brno k podhodnocení kritéria bezpečné vzdálenosti, když tito znalci vycházeli z premisy, že postačí vzdálenost, kterou vozidlo urazí za jednu vteřinu. Obviněný však předložil věrohodné důkazy o tom, že v odborných kruzích se za bezpečnou vzdálenost považuje vzdálenost, kterou jedoucí vozidlo urazí za dvě vteřiny (viz stanovisko Observatoře bezpečnosti silničního provozu, stanovisko Centra služeb pro silniční dopravu přiložené k dovolání). Uzavřel tedy, že ze strany soudů obou stupňů byl nesprávně bagatelizován podíl řidiče Audi na vzniklé dopravní nehodě.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ve výroku o vině, trestu i náhradě škody, a to z důvodu nesprávného právního posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného připomněla, že námitky obsažené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně se zcela ztotožnila s názorem a závěry odvolacího soudu a uzavřela, že právní kvalifikace zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla v případě obviněného užita zcela přiléhavě, neboť obviněný se nejméně formou úmyslu nepřímého dopustil obecného ohrožení a formou nedbalosti způsobil smrt a těžkou újmu na zdraví dvou osob.
11. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Dovolací soud poznamenává, že pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci neshledal. Z pečlivého odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (zejména str. 34 až 37), s nímž se odvolací soud v části týkající se výroku o vině plně ztotožnil (viz str. 4 až 7 rozsudku), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně usvědčován především výpověďmi svědků P. W., R. K., B. F., M. D., D. H., J. J., M. A., L. P., T. Č., E. Č., R. B., Č. V., Z. V., A. J., J. Š., záznamem z kamery umístěné v kabině nákladního vozidla Mercedes Benz, a dalšími listinnými důkazy, např. protokolem o nehodě v silničním provozu (č. l. 246 až 248), posudkem o invaliditě poškozeného P. W. vydaný OSSZ v Č. L. (č. l. 434 p. v.) a také znaleckými posudky: znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy Vysokého učení technického v Brně, Ústavu soudního inženýrství (příloha spisového materiálu, znalecký posudek C 1615), znaleckým posudkem z oboru všeobecného strojírenství, dopravy silniční a městské, ekonomiky, cen a odhadů (č. l. 355 až 375), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ohledně poškozeného „AAAAA“ a doplňkem tohoto znaleckého posudku (č. l. 282 až 297, 304 až 314), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ohledně poškozené B. F., P. W. a M. A. (č. l. 320 až 346), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, na obviněného (č. l. 385 až 410). Z těchto důkazů vyplývá jednoznačná účelovost výpovědi obviněného, zejména co do vylíčení příčin předmětné dopravní nehody. Obviněný totiž zpochybňuje, že se jednalo o cílené a úmyslné vybržďování, své jednání prezentuje maximálně jako nesprávné vyhodnocení vzniklé obtížné dopravní situace, v jejímž důsledku učinil nesprávné řidičské rozhodnutí.
17. Předně nelze přisvědčit obviněnému, vytýkal-li soudům nižších stupňů, že rezignovaly na řádné objasnění skutkového stavu věci, když nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. K tomu lze obecně uvést, že soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování, na str. 32 až 34 svého rozsudku a z protokolů o hlavním líčení, jakož i ze zvukových záznamů hlavního líčení, které s protokoly korespondují, vyplývá, že nalézací soud se vypořádal se všemi návrhy na doplnění dokazování, která obviněný učinil, a to v souladu s výše uvedenými kritérii. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu, který souhlasí se zvukovým záznamem tohoto zasedání, je zjevné, že obviněný zde již neučinil žádný návrh na doplnění dokazování. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu ve věci obviněného nedošlo k případu tzv. opomenutých důkazů, ale ani k žádné jiné vadě procesní vadě znamenající porušení zásad spravedlivého procesu.
18. Obviněný v dovolání konkrétně zmiňoval, že dokazování mělo být doplněno o znalecký posudek VUT Brno při využití dostupné metody neuronové sítě za účelem zjištění, zda do sebe narážela vozidla značky Škoda Octavia Combi řízené poškozeným P. W. a značky BMW 525D řízené obviněným poté, co obviněný předjel vozidlo poškozeného P. W., což neúspěšně navrhoval. K tomuto návrhu se nalézací soud vyjádřil na str. 33 svého rozsudku. Považoval jej za nadbytečný, jelikož tento důkaz by nemohl přinést žádný výrazný posun ve věci, přičemž tento názor soud založil na vyjádření zpracovatelů znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství v hlavním líčení. Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožňuje. Důkazy opatřenými a provedenými v hlavním líčení bylo jednání obviněného spolehlivě prokázáno a skutek zjištěn tak, jak byl nalézacím soudem popsán v tzv. skutkové větě jeho rozsudku. Ze záznamu z kamery umístěné v kabině nákladního vozidla Mercedes Benz, je zcela jasně vidět, že obviněný předjel poškozeného P. W. zprava, a to velice natěsno, načež začal brzdit a tím se ještě více přiblížil k vozidlu P. W., který následně začal rovněž zpomalovat. Obviněný se tedy zcela vlastním přičiněním dostal těsně před vozidlo P. W., přičemž namísto opětovného zrychlení na původní rychlost v levém jízdním pruhu, když se před ním nenacházelo žádné vozidlo v blízké vzdálenosti, začal brzdit a evidentně i vybržďovat poškozeného P. W. Předmětný kamerový záznam je dostatečně kvalitní a jsou z něj evidentní všechny relevantní skutečnosti. Je pravdou, že znalci, kteří vypracovali znalecký posudek VUT Brno, uvedli, že nelze ani vyvrátit, avšak ani potvrdit, že došlo k vzájemnému kontaktu vozidel obviněného a poškozeného P. W. poté, co obviněný tohoto poškozeného předjel, uvedli však, že se sami přiklánějí k tomu, že k takovému kontaktu mezi vozidly nedošlo. Pro úplnost lze uvést, že i kdyby k takovému kontaktu došlo, stalo by se tak jen v důsledku již dříve popsaného riskantního jednání obviněného. Znalci na str. 76 znaleckého posudku VUT Brno uvedli, že vozidlo poškozeného P. W. po jeho předjetí obviněným nezrychlovalo a taková možnost je technicky nepřijatelná. Nelze tedy souhlasit s obviněným, že začal brzdit poté, co měl pocit, že si od něj poškozený P. W. neudržuje dostatečnou vzdálenost a naráží do něj, naopak začal brzdit téměř okamžitě poté, co jej zprava předjel. Z těchto důvodů nebyla potřeba dále zaměřovat dokazování na to, zda k následnému kontaktu mezi vozidly obviněného a poškozeného P. W. došlo poté, co poškozeného obviněný předjel. Mínil-li obviněný, že provedením tohoto důkazu by došlo k vyjasnění toho, zda u vozidla poškozeného P. W. svítila brzdová světla a zda u vozidla obviněného došlo k signalizaci směrovek před provedením předjíždějícího manévru, ani tyto skutečnosti nebylo třeba dokazovat. Ačkoliv z kamerového záznamu vyhodnoceného znaleckým posudkem VUT Brno není zjevné, zda brzdová světla na vozidle poškozeného P. W. svítila, tato skutečnost není relevantní, když z tohoto záznamu je zjevné, že vozidlo poškozeného P. W. začalo zpomalovat poté, co obviněný začal své vozidlo brzdit po provedeném předjížděcím manévru. Na uvedeném kamerovém záznamu lze pozorovat, že vozidlo poškozeného za vozidlem obviněného zpomalovalo (viz rovněž rozbor kamerového záznamu znaleckým posudkem VUT Brno na str. 68 tohoto posudku). Skutečnost, zda došlo k signalizaci směrovek na vozidle obviněného před předjetím vozidla poškozeného zprava, je rovněž nevýznamná, když skutek, který je obviněnému kladen za vinu, nespočívá v porušení povinnosti obviněného při předjíždění vozidla poškozeného nezapnutím směrovek, ale v následném bezdůvodném brzdění v levém, tedy rychlém, jízdním pruhu těsně před vozidlem poškozeného P. W., čímž došlo k ohrožení nejen posádky vozidla řízeného poškozeným P. W., ale i dalších účastníků provozu. Návrh na provedení předmětného důkazu byl tedy zcela opodstatněně zamítnut jako nadbytečný.
19. Zmiňoval-li dovolatel, že ze strany znalců VUT došlo k podhodnocení kritéria bezpečné vzdálenosti, nelze než označit i tuto výhradu za bezpředmětnou. Není od věci poznamenat, že bezpečná vzdálenost mezi vozidly není v českém právním řádu nijak stanovena. Znalecký posudek VUT Brno počítá s tím, že bezpečná vzdálenost mezi vozidly odpovídá vzdálenosti, kterou vozidlo urazí za jednu sekundu. Obviněný k tomu uvedl, že podle stanoviska Observatoře bezpečnosti silničního provozu a Centra služeb pro silniční dopravu je třeba počítat se vzdáleností, kterou vozidlo urazí za dvě sekundy. K tomu se již v hlavním líčení dne 11. 10. 2017 vyjadřoval znalec Ing. Michal Křižák, který se podílel na vypracování znaleckého posudku VUT Brno. Tento znalec ve své výpovědi potvrdil, že bezpečná vzdálenost mezi dvěma vozidly je jedna sekunda, a rovněž upozornil, že obecně by na dálnici nebylo ani prakticky možné si běžně udržovat vzdálenost dvou sekund za vozidly – např. poté, kdy je předjede jiné vozidlo. Připomněl rovněž, že ačkoliv v České republice bezpečná vzdálenost legislativou stanovena není, jinde v Evropě tak učiněno je, přičemž bezpečné vzdálenosti v příkladmo uvedených státech odpovídají přibližně jedné sekundě. Z vyjádření znalců ve znaleckém posudku VUT Brno (str. 73) však především vyplývá, že ačkoliv řidič M. A. bezpečnou vzdálenost, která byla vypočtena na 42 m, nedodržel, ani dodržením bezpečné vzdálenosti by nedokázal zabránit střetu brzděním a do vozidla poškozeného P. W. by narazil v rychlosti 71 km/h, přičemž z konzultační zprávy z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (list 3), která tvoří přílohu č. 12 tohoto znaleckého posudku, se podává, že ani při nárazu vozidla M. A. v rychlosti 71 km/h do vozidla poškozeného P. W. by se následky na zdraví poškozených příliš nezměnily, když u poškozeného "AAAAA" by stále hrozil vznik smrtelného poranění, u poškozeného P. W. by pravděpodobně došlo k méně závažnému poranění, přesto by jeho znesnadnění v obvyklém způsobu života při léčení poranění pravděpodobně přesáhlo dobu jednoho týdne, u poškozené B. F. by pravděpodobně došlo k omezení v obvyklém způsobu života po sobu přesahující 8 týdnů. Skutečnost, že poškozený M. A. nedodržel bezpečnou vzdálenost za před ním jedoucím vozidlem, nebyla relevantní z hlediska následku, který z jednání obviněného nastal, a nemohla tak přerušit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem těžkého ublížení na zdraví a smrti. Lze proto uzavřít, že jednání M. A., který svým vozidlem narazil do vozidla poškozeného P. W., bylo přímým následkem zaviněného jednání obviněného, nikoliv jeho samotného. Základní příčinou kolize vozidel poškozených P. W. a M. A. tak byla překážka vytvořená obviněným. Kdyby tuto překážku v provozu obviněný nevytvořil, pak by nemohlo dojít ke kolizi uvedených vozidel, tedy ani k následkům v podobě těžké újmy na zdraví dvou osob a smrti.
20. Jak soud prvního stupně (str. 36 rozsudku), tak odvolací soud (body 36., 37. jeho rozsudku) správně poznamenaly, že technické okolnosti případu, charakteristické pro vyšetřování dopravních nehod, nejsou v daném případě, a obzvláště při existenci „přímého přenosu“, příliš podstatné, a proto nelze pokládat za relevantní nejen přeceňování znaleckého posudku co do jeho ryze odborné části (zvláště tam, kde znalci exaktně hodnotící situaci připouštějí i jiné alternativy skutkového děje), ale i co do jeho nedostatečnosti. Odvolací soud ostatně také případně připomenul (bod 33.), že všechna tři vozidla jedoucí za vozidlem poškozeného W. před vozidlem poškozeného již nestačila zastavit, ale objela je, a to již poměrně riskantním způsobem, stupňujícím se podle pořadí jízdy. Zastavení vozidel ještě za vozidlem poškozeného nebo při stávajících, avšak nikoliv nepřiměřených, rychlostech dalších automobilů nebylo možné. Zcela správně odvolací soud také kladl a odpovídal na otázku, zda by k veškerým následkům došlo, pokud by obviněný nejednal tak, jak jednal. Zcela jednoznačně uzavřel, že by k nim nemohlo dojít, neboť i kdyby obviněný pouze nedovoleně předjel poškozeného, ale pokračoval v jízdě dál, bez vybrždění a zastavení, nikdy by ke způsobeným následkům dojít nemohlo (bod 38.).
21. Obviněný měl též za to, že do spisu měly být založeny fotografie, které by detailně dokumentovaly stav zadních pneumatik a brzdového kotouče u zadního levého kola vozidla Škoda Octavia Combi. K tomu je třeba poznamenat, že obviněný v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání před odvolacím soudem doplnění dokazování založením předmětných fotografií do spisu nenavrhl, jak vyplývá i ze zvukových záznamů hlavního líčení a veřejného zasedání. Nelze však pominout skutečnost, že tyto fotografie ve spise založeny jsou, jsou součástí znaleckého posudku (č. l. 355 až 376), a tak je tato námitka zcela lichá. Namítal-li v této souvislosti obviněný, že vozidlo Škoda Octavia Combi řízené poškozeným P. W. nebylo podle znaleckého posudku vypracovaného Ing. Jiřím Gregorou z technického hlediska způsobilé provozu na pozemních komunikacích z důvodu nedostatečné minimální výšky dezénu pneumatiky a opotřebení brzdového kotouče, z čehož mělo podle názoru obviněného vyplývat, že vozidlo brzdilo hůře, a proto si neudržovalo žádný odstup od vozidla obviněného, pak je třeba připomenout, že znalec Ing. Jiří Gregora na str. 20 svého posudku (č. l. 374) výslovně uvedl a v hlavním líčení potvrdil, že skutečnost, že předmětné vozidlo mělo abnormální poškození brzdového kotouče na levém zadním kole a že pneumatiky nedosahovaly minimální stanovené výšky dezénu, neměla žádný vliv na průběh nehodového děje.
22. Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že nebylo jednoznačně prokázáno, jaká byla v době a místě dopravní nehody teplota a stav vozovky, a to s odkazem na výpověď svědkyně M. B., přičemž podle obviněného byla vozovka namrzlá, přinejmenším mokrá. Jakkoliv nejsou ani tyto údaje z hlediska rozhodnutí o vině dovolatele zásadní, jak již výstižně vysvětlil i odvolací soud, viz body 14., 31. rozsudku), lze shrnout, že vozovka nebyla namrzlá. Tento závěr nalézacího soudu se důvodně opírá o výpovědi většiny svědků, kteří se shodli, že na vozovce nebylo náledí. Pouze svědkyně M. B. uvedla, že měla pocit, že vozovka byla namrzlá, a to na základě toho, že se daný úsek vozovky leskl, sama však připustila možnost, že tento lesk nemusel být způsoben námrazou, ale i něčím jiným. Rovněž uvedla, že neviděla nikoho, kdo by klouzal. Skutečnost, že na vozovce se námraza nenacházela, se podává i ze zjištění VUT Brno obsažených v jeho znaleckém posudku. S těmito zjištěními ostatně není v přímém rozporu ani výpověď svědkyně M. B., když na str. 40 znaleckého posudku je uvedeno, že zmíněná „lesklost“ vozovky, o níž svědkyně hovoří, byla způsobena vyteklými provozními kapalinami vozidel včetně olejů, a to v důsledku kolizní situace. Rovněž nelze opomenout, že vozidla většiny svědků byla vybavena signalizací, která upozorňuje na možnou námrazu, přičemž nikdo ze svědků neuvedl, že by jejich vozidla před nehodou signalizovala možnou námrazu. Na str. 39 znaleckého posudku pak bylo rozvedeno, že teploty v okolí a na okolních stanicích kolem místa nehody se pohybovaly kolem 4,2 až 4,5 stupňů Celsia. Znalec Ing. Michal Křižák ve své výpovědi v hlavním líčení dne 11. 10. 2017 dodal, že další okolností, která vyvrací tvrzení obviněného, že vozovka byla namrzlá, je, že vozidlo Octavia, označované ve znaleckém posudku jako Octavia III, dosáhlo zpomalení 10m/s², jak bylo zjištěno z kamerového záznamu, přičemž takovéto zpomalení by nebylo možné, bylo-li by na vozovce náledí. Ze všech těchto důkazů bez důvodných pochybností vyplývá, že povrch vozovky byl vlhký, nebyl namrzlý a stav vozovky se nemohl podílet na vzniku kolizní situace.
23. Pokud obviněný namítal, že soudy nižších stupňů činily objektivní závěry ze subjektivního dojmu, který získaly sledováním kamerového záznamu, či ze subjektivních výpovědí svědků, kteří byli přítomni při projednávaném skutku, pak je třeba připomenout, že právě úkolem soudu je v rámci volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. utvářet si vnitřní přesvědčení na základě logického úsudku vyplývajícího z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech důkazů, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutečnost, že svědci vypovídají subjektivně, je naprosto logická, avšak tato skutečnost nemá vliv na hodnotu tohoto důkazního prostředku. Soud sám v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyhodnotí věrohodnost a pravdivost výpovědí a v souladu s dalšími důkazy učiní na základě výše uvedených kritérií objektivní závěry. Jde-li o kamerový záznam, nelze souhlasit s obviněným, že význam kamerového záznamu je soudy přeceňován, naopak je třeba souhlasit s odvolacím soudem, který na str. 4 svého rozsudku připomněl, že v naprosté většině případů je kamerový záznam důkazem naprosto nepochybným a objektivním, když zachycuje přímý přenos dané trestné činnosti a její autentický průběh. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud se s úvahami nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil a žádné pochybení v hodnocení důkazů neshledal. V tomto smyslu je nutno zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně, jmenovitě soud prvního stupně, hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
24. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to především jeho subjektivní stránku.
25. Zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt.
26. Objektem zločinu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku, přičemž postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Obecným nebezpečím se rozumí takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. I/1966, č. 12/1988 Sb. rozh. tr.).
27. Objektivní stránka zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je představována jednáním pachatele, který způsobí či zvýší obecné nebezpečí, anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, a kterým zároveň způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil (k tomu např. rozhodnutí č. 3/1963, č. I/1966 Sb. rozh. tr. aj.). Vznik obecně nebezpečného jednání předpokládá jednak obecně nebezpečné jednání pachatele příkladmo uvedené v §272 odst. 1 tr. zákoníku, jednak následky spočívající v ohrožení chráněných zájmů v rozsahu a intenzitě vyžadované v §272 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž u kvalifikované skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se vyžadují následky, spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Z hlediska subjektivní stránky jde o zločin úmyslný (§15 tr. zákoníku), je tudíž třeba úmyslu, byť eventuálního, který směřuje ke způsobení obecně nebezpečného následku, aniž by pachatel musel vědět, jakým konkrétním způsobem vznikne vlastní obecné ohrožení. Ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve způsobení činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt [§272 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
28. Podle obviněného soudy nižších stupňů dostatečně neprokázaly, že se z jeho strany jednalo o cílené a úmyslné vybržďování, a odmítl závěr odvolacího soudu, že motivací jeho jednání byla „odveta“ za to, že poškozený P. W. ihned neuvolnil levý jízdní pruh obviněnému. Měl za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, případně jako trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku. Obviněný dále namítal, že ze skutkového stavu věci je zjevné, že základní příčinou vzniku dopravní nehody bylo nedodržení bezpečné vzdálenosti ze strady řidiče M. A., který svým vozidlem ve velké rychlosti způsobil náraz do vozidla poškozeného P. W., který vedl k fatálním následkům syna poškozeného P. W., jenž byl přítomen v jeho vozidle při tomto nárazu.
29. Z právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob a smrt. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky uvedeného zločinu spolehlivě naplňují.
30. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil v podstatě tím, že na dálnici v úmyslu vydat za ním jedoucí řidiče a jejich spolujezdce v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti, vytvořením překážky v silničním provozu, při řízení osobního automobilu dojel a následně zprava předjel v levém jízdním pruhu jedoucí osobní automobil řízený poškozeným P. W. se spolujezdkyní B. F. a poškozeným „AAAAA“, aniž by dodržel bezpečnou vzdálenost prudce najel do levého jízdního pruhu před vozidlo poškozeného P. W., a přestože to dopravní situace nevyžadovala a jízdní pruh před ním byl volný, začal bezdůvodně brzdit až do úplného zastavení vozidla, čímž byl poškozený P. W. rovněž nucen v levém jízdním pruhu zastavit za vozidlem obviněného, řidiči za nimi jedoucích vozidel, konkrétně M. D., R. H., D. H. jedoucí se spolujezdcem J. J., byli nuceni reagovat intenzivním brzděním, stržením vozidel do stran i do svodidel či na travnatý pás, R. K. byl donucen k intenzivnímu brzdění téměř až do zastavení, přičemž řidič poškozený M. A. na situaci reagoval brzděním, ale nárazu do stojícího osobního automobilu poškozeného P. W. nedokázal zabránit, neboť s ohledem na vzniklou situaci neměl možnost vybočení do strany, přičemž narazil do přední části vozidla poškozeného P. W., které bylo v důsledku nárazu odhozeno vpřed a narazilo do zadní části vozidla obviněného, kdy v důsledku tohoto nárazu došlo k těžké újmě na zdraví poškozeného nezletilého“AAAAA“, který této těžké újmě následně podlehl, dále došlo k těžké újmě na zdraví poškozené B. F., poškozeného P. W., ublížení na zdraví poškozeného M. A., dále byla způsobena škoda ve výši 90 000 Kč na vozidle poškozeného P. W., ve výši 84 000 Kč na vozidle poškozeného M. A., ve výši 14 500 Kč na vozidle značky Škoda Octavia III.
31. Se zřetelem na takto popsanou trestnou činnost obviněného Nejvyšší soud nemohl jeho dovolací námitky přijmout, jelikož veškeré předpoklady pro posouzení předmětného skutku jakožto zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byly v projednávané věci evidentně splněny. Soudy pečlivě zhodnotily všechny skutečnosti, jež byly relevantní z hlediska úvah o právní kvalifikaci jednání obviněného; Nejvyšší soud jejich právní úvahy sdílí a má je za přiléhavé.
32. Žádné závažné pochybnosti nevznikají ohledně naplnění zákonných znaků vztahujících se k objektivní stránce zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Objektivní stránka trestného činu je charakterizována způsobem spáchání trestného činu a jeho následky; zahrnuje především tzv. obligatorní znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Tyto předpoklady byly v projednávané věci splněny. Zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle §272 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví“, lze podle ustálené judikatury soudů naplnit nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Obviněný, nahlíženo komplexně a ve všech souvislostech, již dříve popsaným svévolným jednáním vytvořil stav „živelnosti“ a záměrně jej udržoval, jak o tom ještě bude pojednáno dále (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2014 Sb. rozh. tr.). Vzniklou situaci přiléhavě charakterizoval nalézací soud tak, že obviněný svým jednáním vytvořil velmi nebezpečnou situaci v silničním provozu, kdy rozsah hrozícího škodlivého následku v podstatě závisel na řidičských schopnostech, momentální pozornosti a včasnosti reakce řidičů jedoucích za ním v levém rychlém jízdním pruhu dálnice, a tedy na okolnostech na vůli obviněného zcela nezávislých. Obviněný v tomto ohledu ostatně žádnou relevantní námitku neuplatnil. Neučinil tak ani co do naplnění znaků zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví [srov. §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku] nejméně dvou osob a smrti. Dovolací soud se proto výkladem těchto zákonných znaků nezabývá, není ostatně žádných pochyb o tom, že tento následek byl provedeným dokazováním jasně zjištěn.
33. V posuzované věci obviněný výhrady vůči naplnění objektivní stránky (posuzováno s jistou benevolencí) založil na tvrzení, že základní příčinou vzniku „dopravní nehody“ nebyla jeho řidičská reakce, ale především nedodržení bezpečné vzdálenosti ze strany řidiče Audi M. A., který svým vozidlem ve velké rychlosti způsobil náraz do vozidla Octavia poškozeného P. W., přičemž právě tento náraz vedl k fatálním následkům u posádky vozidla Octavia.
34. K tomu je nutno (v obecné rovině) zdůraznit, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného či smrt u zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 72/1971, č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
35. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §272 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a jiné osoby), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001).
36. Jestliže jsou tyto obecné zásady aplikovány na konkrétní posuzovaný případ, je třeba potvrdit závěr soudu prvního i druhého stupně, že obviněný naplnil znaky objektivní stránky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
37. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu se podává, že obviněný na dálnici po prudkém předjetí vozidla poškozeného P. W. zprava do levého jízdního pruhu a přestože to nevyžadovala dopravní situace a jízdní pruh před ním byl volný, začal bezdůvodně intenzivně brzdit až do úplného zastavení vozidla (jednání), čímž způsobil překážku v provozu v levém jízdním pruhu, na kterou musel poškozený P. W. reagovat rovněž intenzivním brzděním a zastavením, aby zabránil bezprostředně hrozícímu přímému nárazu do zadní části vozidla obviněného, a při běžném provozu na dálnici tak byla vytvořena překážka, na kterou museli i další řidiči nečekaně a velice rychle reagovat, přičemž následně se třem vozidlům jedoucím v levém pruhu podařilo stojící vozidla objet, ať již zprava či zleva na travnatý pás či do svodidel, avšak čtvrté vozidlo již nárazu do vozidla poškozeného P. W. zabránit nedokázalo a v důsledku nárazu bylo vozidlo poškozeného P. W. odhozeno vpřed do zadní části vozidla obviněného, v důsledku čehož došlo k těžké újmě na zdraví poškozené B. F., poškozeného P. W. a smrti poškozeného nezletilého „AAAAA“ (příčinná souvislost a následek).
38. Z uvedených skutečností je třeba učinit závěr, že prvotní, základní a nejdůležitější příčinou popsaného následku (účinku) bylo zaviněné jednání obviněného. Jinak řečeno, bez jeho riskantního a nezodpovědného počínání, kdy nečekaně, bezdůvodně a intenzivně brzdil a zpomaloval své vozidlo až do zastavení v levém rychlostním jízdním pruhu na dálnici, by nedošlo k vytvoření překážky v provozu v levém jízdním pruhu na dálnici, na kterou museli další účastníci silničního provozu nečekaně reagovat, a tím ani k následku (účinku) v podobě stavu obecného nebezpečí více osob, těžké újmě na zdraví poškozených P. W., B. F. a smrti nezletilého poškozeného „AAAAA“. Obviněným namítané jednání (opomenutí) poškozeného M. A. spočívající v porušení ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, by bylo v porovnání s tím pro vzniklý následek zjevně marginální a rozhodně by (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů) příčinnou souvislost jednání obviněného a popsaného následku (účinku) nepřerušilo. Tato příčinná souvislost by byla přerušena pouze tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Otázkám bezpečné vzdálenosti již byla v daných souvislostech věnována potřebná pozornost (bod 19. tohoto usnesení) a Nejvyšší soud znovu opakuje, že skutečnost, že poškozený M. A. nedodržel bezpečnou vzdálenost za před ním jedoucím vozidlem, nebyla z hlediska následku, který z jednání obviněného nastal, nijak významná, a nemohla tak přerušit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem těžkého ublížení na zdraví a smrti. Základní příčinou kolize vozidel poškozených P. W. a M. A. byla překážka vytvořená obviněným. Kdyby tuto překážku v provozu obviněný nevytvořil, pak by nemohlo dojít ke kolizi uvedených vozidel, tedy ani k následkům v podobě těžké újmy na zdraví dvou osob a smrti. Odvolací soud případně poznamenává (bod 32. rozsudku), že v daných souvislostech nejde o dodržování bezpečné vzdálenosti při jízdě za vozidlem, poněvadž obviněný vytvořil v levém (tzv. rychlém) dálničním pruhu zcela neočekávanou překážku, na kterou stačila reagovat pouze tři vozidla jedoucí nejblíže k vozidlu poškozeného P. W., a to nepochybně též z důvodu vizuálních možností.
39. K naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, je třeba uvést následující. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222, srov. také nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
40. Není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo ovládáno představou nebezpečí a také vůlí je způsobit. V posuzovaném případě je závěr o úmyslném zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu (viz rozsudek odvolacího soudu, bod 45.) ve vztahu k základní skutkové podstatě zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první tr. zákoníku podložen těmi skutkovými zjištěními soudů, podle nichž úmyslně a bezdůvodně vytvořil překážku v silničním provozu v levém jízdním pruhu, přičemž jediným logickým vysvětlením zabrzdění a zastavení v tomto jízdním pruhu je, že chtěl poškozeného P. W. „potrestat“ za předchozí neuvolnění levého jízdního pruhu. Nalézací soud se velice podrobně vyjadřoval k zavinění obviněného, a to na str. 35 až 38 svého rozsudku, odvolací soud pak stručněji, ale výstižně na str. 5 svého rozsudku, a lze tak pro úplnost připomenout, jak uvedly soudy, že i naprostému laikovi, natož pak obviněnému, který se má za zkušeného řidiče, musí být zcela zřejmé, že vytvořením náhlé bezdůvodné překážky v silničním provozu v levém jízdním pruhu dálnice, kde vozidla dosahují vysokých rychlostí, vytvoří situaci, kterou bezprostředně ohrozí další řidiče, přičemž při vysokých rychlostech bude velmi pravděpodobný hromadný střet vozidel s přímo hrozícími fatálními následky a rozsáhlými škodami. Obviněný tedy musel být srozuměn s tím, že svým nečekaným jednáním ohrozí řadu osob jedoucích v tomto pruhu a vydá je nebezpečí těžké újmy na zdraví či smrti. Nemohl spoléhat na to, že vozidla jedoucí za ním na jeho náhlé zastavení adekvátně a včas zareagují. Tyto závěry nalézacího soudu jsou v souladu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1337/2011, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 379/2017, či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1081/2011, na která nalézací soud rovněž ve svém rozsudku poukázal. Nalézací soud se na str. 35 a 36 pečlivě a důsledně vypořádal s obhajobou obviněného, který svůj úmysl k jednání kladnému mu za vinu popíral, a dovolací soud jeho závěry zcela akceptuje. Pro úplnost lze dodat, že pokud obviněný tvrdil, že své vozidlo začal v levém jízdním pruhu zpomalovat z důvodu, že měl pocit, že do něj vozidlo P. W. naráží, a chtěl tak zpomalením dosáhnout větší bezpečnosti jízdy, pak nelze než toto tvrzení označit za zcela účelové a smyšlené, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl tím, kdo svým jednáním začal ohrožovat poškozeného P. W., navíc obviněný před předjetím vozidla poškozeného jel po dálnici mnohem rychleji než po předjetí, a pokud by tedy měl byť jen subjektivní pocit, že do něj vozidlo poškozeného P. W. naráželo, pak by se mu za účelem zajištění větší bezpečnosti jízdy zcela logicky pokusil ujet zvýšením rychlosti, neboť i zcela nezkušenému řidiči, jímž obviněný rozhodně v době činu nebyl, by muselo být zřejmé, že vytvořením překážky v levém (tzv. rychlém) jízdním pruhu na dálnici vydá za ním jedoucí vozidla a jejich posádky nebezpečí těžkého ublížení na zdraví a smrti. Pokud nalézací soud (str. 35, 37 rozsudku) označil „potrestání“ neboli „odvetu“ jako motiv jednání obviněného, pak tento závěr dostatečně a logicky odůvodnil; obviněný nejdříve poškozeného P. W. „problikával“, aby mu poškozený P. W. uvolnil levý jízdní pruh, a následně, když tak poškozený neučinil, jej začal tzv. vybržďovat (intenzivně brzdil, až posléze zcela zastavil) v reakci na tuto skutečnost. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolací soud shledává správnými i závěry učiněné soudy ohledně nedbalostního zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví dvou osob a smrti, jež obviněný nezpochybnil.
41. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem evidentně nemohl obstát požadavek dovolatele na právní kvalifikaci jeho skutku jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku, případně jako přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku. Naopak na podkladě všech těchto zjištění je zcela správným závěr obou soudů, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
42. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a zčásti je zjevně neopodstatněné, a proto je (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.