ECLI:CZ:NS:2019:11.TCU.116.2019.1
sp. zn. 11 Tcu 116/2019-979
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 návrh ministryně spravedlnosti podaný podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, na přezkoumání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. Nt 405/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 14 To 127/2018, o přípustnosti vydání vyžádaného L. W.-K., narozeného XY v XY, XY, Čínská lidová republika, státního příslušníka Čínské lidové republiky, trvale bytem XY, k trestnímu stíhání do Čínské lidové republiky, a rozhodl takto:
Podle §95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se návrh ministryně spravedlnosti ze dne 16. 8. 2019, č. j. MSP-68/2018-MOT-T/17, na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. Nt 405/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 14 To 127/2018, zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. Nt 405/2018, rozhodl, že vydání vyžádaného L. W.-K., narozeného XY v XY, XY, Čínská lidová republika, státního příslušníka Čínské lidové republiky (dále také jen „vydávaný“), k trestnímu stíhání do Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) pro spáchání trestného činu podvodu podle článku 266 trestního práva ČLR je přípustné, a to za současného přijetí ujištění poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí ČLR, která jsou v označeném usnesení explicitně vyjmenována [konkrétně šlo o ujištění obsažená v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No28, a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018 č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018].
2. Výrok usnesení městského soudu obsahuje také vymezení skutku, jímž měl vydávaný, společně s dalšími osobami, o jejichž vydání příslušné orgány ČLR rovněž požádaly Českou republiku, naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, který spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že vydávaný L. W.-K. společně s dalšími ustanovenými osobami:
společným jednáním od července 2017 založili v XY organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za policisty ČLR, prokurátory a ostatní představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů, kontaktovali cestou internetové a telefonické komunikace z nemovitosti na adrese XY státní příslušníky ČLR žijící v Austrálii, přičemž pod různými záminkami vylákali od kontaktovaných osob převedení různě vysokých finančních částek na bankovní účty v ČLR, a to
1) od 14. do 31. 8. 2017 od poškozené paní H. J., žijící v Austrálii, celkovou částku ve výši 13 630 000 Yuanů a 515 000 australských dolarů (tj. přibližně 2 072 000 EUR celkem),
2) od 24. 11. do 1. 12. 2017 od poškozené paní L. Y., žijící v Austrálii, celkovou částku ve výši 2 703 000 Yuanů (tj. přibližně 344 000 EUR) a
3) 22. 12. 2017 od poškozené paní Ch. L., žijící v Austrálii, celkovou částku ve výši 100 000 Yuanů (tj. přibližně 13 000 EUR).
3. Z podnětu stížnosti vyžádaného se věcí zabýval Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“), který svým usnesením dne 18. 4. 2019, sp. zn. 14 To 127/2018, podle §149 odst. 3 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení městského soudu, avšak pouze v té části výroku, jíž daný soud rozhodl o přijetí diplomatických záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR. Nově pak rozhodl o přijetí diplomatických záruk obsažených ve shora specifikovaných nótách Ministerstva zahraničí ČLR a Velvyslanectví ČLR v České republice, jakož i o přijetí ujištění obsažených v Dodatku 4 Žádosti o vydání ze dne 29. 1. 2018 a dodatku 2 nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019 o závazku týkajícího se spravedlivého procesu a zákazu mučení, nebo nelidského či ponižujícího zacházení v podobě výslovného prohlášení o „Právech podezřelých z trestné činnosti po jejich vydání do Čínské lidové republiky“.
4. Dne 20. 8. 2019 podala ministryně spravedlnosti podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání shora označených usnesení městského soudu a vrchního soudu s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k opětovnému projednání, doplnění dokazování a k novému rozhodnutí, nebo aby po zrušení označených usnesení sám rozhodl tak, že vydání vyžádaného L. W.-K. k trestnímu stíhání do ČLR je podle §91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustné.
II. Návrh ministryně spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí
5. Svůj návrh ministryně spravedlnosti rozdělila na několik částí. V první a druhé části po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení úvodem namítá, že městský a vrchní soud nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní skutečnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, včetně existence závažných důvodů zakládajících domněnku, že vyžádanému L. W.-K., bude-li vydán, hrozí v ČLR nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto kontextu ministryně spravedlnosti připomíná závazky České republiky vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a zdůrazňuje, že Česká republika je povinna v každém konkrétním případě posoudit, zda hrozí reálné riziko, že vyžádaná, resp. vydávaná osoba bude v cílové zemi podrobena mučení či nelidskému zacházení. Je přitom nutné vycházet z pokud možno aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze získat ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv. Toto riziko je dle ministryně spravedlnosti v projednávané věci založeno především na základě celkové situace v ČLR, osobní situace vydávaného, jakož i na kvalitě diplomatických záruk.
6. K celkové situaci v ČLR ministryně spravedlnosti uvádí, že soudy nižších stupňů pochybily, když k této pouze uvedly své závěry učiněné z listinných materiálů, aniž by obsah těchto materiálů adekvátně hodnotily jednotlivě i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a tedy tyto řádně odůvodnily. Poukazuje přitom na to, že se soudy nižších stupňů například nikterak nevypořádaly s informací obsaženou v soudním spisu, z níž plyne, že v ČLR, která dle zpráv ministerstev USA a Velké Británie čelí řadě lidskoprávních problémů, jsou zaznamenávány případy nelidského a ponižujícího zacházení a v některých případech i mučení. Ministryně spravedlnosti je přitom přesvědčena, že i když městský soud a vrchní soud v odůvodnění svých usnesení odkazují na několik zpráv nevládních organizací stran stavu lidských práv v ČLR, závěry, které z těchto vyvozují, jsou vágní. Vydávaný je stíhán v dané trestní věci pro majetkovou trestnou činnost, avšak soudy nižších stupňů se dle ministryně spravedlnosti nikterak blíže nezabývaly tím, jakým způsobem je vedeno trestní stíhání v ČLR proti takovým osobám, když pouze poukázaly na zprávu zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu, podle které se zaznamenané případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení, případně i mučení týkají výslechů lidskoprávních aktivistů, či osob podezřelých z korupce nebo jiného nežádoucího chování, které poškozuje veřejný dojem (tzv. image) Komunistické strany Číny. Postupu soudů nižších stupňů dále ministryně spravedlnosti vytýká, že si tyto nezabezpečily spolehlivé a objektivní informace o situaci v ČLR ve smyslu příslušné judikatury ESLP. Za nepřiléhavou pak ministryně spravedlnosti považuje Zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2019, na kterou soudy nižších stupňů ve svých usneseních na podporu svých závěrů odkazují, neboť tato se zabývá zacházením s jinou skupinou obviněných (obránci lidských práv, ženy a dívky, postižení apod.) než je vydávaný, tedy nikoli obviněných z majetkové trestné činnosti, jímž by se vydávaný v případě jeho vydání k trestnímu stíhání stal. Trestná činnost vydávaného a dalších souvisejících osob je nadto specifická v tom ohledu, že se při jejím páchání údajně měly vydávat za představitele státních orgánů ČLR (policie, prokuratury a soudů), čímž snižovaly důvěru v uvedené orgány moci veřejné. Dále ministryně spravedlnosti soudům nižších stupňů vytýká, že v rozporu se svojí povinností nikterak nezkoumaly podmínky ve věznicích, v nichž by měl být vydávaný umístěn, ačkoliv Velvyslanectví ČLR v České republice ve své nótě ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, výslovně uvedlo, že vydávaný bude v případě vzetí do vazby umístěn ve věznici Wuhan v provincii Hubei a v případě odsouzení k trestu odnětí svobody ve věznici Hongshan ve Wuhanu. Podle ministryně spravedlnosti je tedy zřejmé, že městský soud i vrchní soud svůj závěr, že v dané trestní věci nedojde k porušení práv vydávaného, odůvodnily pouze vágně, aniž by se vypořádaly s veškerými podklady.
7. Stran osobní situace vydávaného ministryně spravedlnosti uvádí, že městský ani vrchní soud se dostatečně nevypořádaly s námitkou ohledně jeho tchajwanské národnosti. Ministryně spravedlnosti zdůrazňuje, že v jejím důsledku je postavení vydávaného v trestním řízení vedeném čínskými orgány v případě jeho vydání zásadně zhoršeno, jelikož vydání občanů Tchaj-wanu může být využíváno čínskou vládou jako důkaz suverenity nad celým svým územím a ke kritice Tchaj-wanu (Čínské republiky) a jeho soudů. Soudy nižších stupňů přitom podle ministryně spravedlnosti, s ohledem na absenci přesvědčivého odůvodnění podloženého relevantními informacemi, nevyloučily obavu spojenou s tím, že vydávaný bude v případě svého vydání vystaven špatnému zacházení, a bude v horším postavení v trestním řízení nebo při výkonu trestu, a to právě pro jeho národnost.
8. Ke kvalitě diplomatických záruk ministryně spravedlnosti uvádí, že tyto nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní judikatury ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z uvedené se přitom podává, že při posuzování poskytnutých ujištění je třeba přihlížet k řadě důležitých faktorů, zejména zda jsou ujištění vyžadujícího státu dostatečně konkrétní, kdo tato ujištění poskytl, zda je vyžadující stát těmito zárukami vázán, zda se týkají sledovaného zacházení, zda může být plnění těchto záruk objektivně ověřeno, zda s osobou bylo již dříve v přijímacím státě špatně zacházeno a zda spolehlivost ujištění může být přezkoumána vnitrostátními soudy navracejícího státu. Dále je nutné přihlédnout k existenci účinného systému ochrany před mučením ze strany vyžadujícího státu, a zda je tento ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy. Ve světle těchto kritérií ministryně spravedlnosti spatřuje nedostatky v usneseních městského a vrchního soudu, které se výše uvedenými kritérii, potažmo obecně důvěryhodností záruk, adekvátně nezabývaly a pouze nedostatečným způsobem odůvodnily svoji úvahu o tom, že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, což dovodily ze skutečnosti, že ČLR je smluvní stranou řady mezinárodních lidskoprávních smluv.
9. V poskytnutých ujištěních dále podle ministryně spravedlnosti absentují některé záruky, které byly od čínských orgánů vyžádány dopisem Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 2. 11. 2018, č. j. MSP-62/2018-MOT-T/66, jejichž poskytnutí muselo být následně opakovaně urgováno. Zejména jde o ujištění, že vydávaný nebude mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, že v případě špatného zacházení ze strany čínských orgánů bude mít možnost podat proti takovému zacházení stížnost, která bude přezkoumána nezávislým orgánem, přičemž o této skutečnosti budou čínské orgány informovat přímo Ministerstvo spravedlnosti České republiky, a že vydávanému bude zaručeno právo na spravedlivý proces. K tomu dále ministryně spravedlnosti doplňuje, že s ohledem na absenci zkušeností s kontrolou dodržování záruk ani není známo, zda a popřípadě jakým způsobem jsou diplomatické záruky ze strany ČLR dodržovány. Z tohoto důvodu má proto za to, že městský stejně jako vrchní soud měly k dané otázce přistupovat s větší obezřetností a důsledností.
10. Ve třetí části svého podání ministryně spravedlnosti upozorňuje, že stran zajištění práva vydávaného na spravedlivý proces poskytly čínské orgány ve svých nótách toliko výčet práv podezřelých z trestných činů po jejich vydání do ČLR, který vyplývá z její příslušné právní úpravy. Pouhý výčet trestněprávních ustanovení procesního charakteru týkajících se práv stíhaných osob ovšem podle ministryně spravedlnosti tato práva v dané věci nikterak nezaručuje. Ze zpráv vládních i nevládních organizací navíc vyplývá, že právo na spravedlivý proces je v ČLR mnohdy ryze formálního charakteru a poskytnutá ujištění podle jejího názoru proto nezakládají dostatečné záruky a nezajišťují vydávanému právo na spravedlivý proces. K tomu ministryně spravedlnosti připomíná, že na straně 667 - 668 spisu je založena zpráva Amnesty International z listopadu roku 2018, dle které je méně než 20 % obžalovaných právně zastoupeno a právníci jsou za svou činnost běžně vystavováni násilí a represi, jelikož pro policii je získání přiznání nejjednodušším způsobem, kterak zajistit rozsudek. Ačkoli přitom může být právo na spravedlivý proces důvodem nepřípustnosti vydání jen v mimořádných případech, oba soudy nižších stupňů se podle ministryně spravedlnosti existencí reálného nebezpečí jeho porušení v případě vydávaného dostatečným způsobem nezabývaly.
11. Ve čtvrté a páté části svého návrhu se ministryně spravedlnosti ohrazuje proti argumentaci městského soudu, který v odůvodnění svého usnesení odkazuje na rozhodnutí soudů Španělského království, které pro identickou trestnou činnost vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti. Dané rozhodnutí však není obsaženo v soudním spise, když soudy nižších stupňů zřejmě vycházely z informace získané státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupkyně“) v průběhu předběžného šetření v rámci Eurojustu), tzn. že městský soud ani vrchní soud jej tedy neměly k dispozici a nezabývaly se tak podrobněji jeho obsahem. Ministryně spravedlnosti k tomuto uvádí, že Ministerstvo spravedlnosti České republiky jedno rozhodnutí Národního soudu Španělského království týkající se dané problematiky získalo, přičemž z jeho obsahu je patrné, že španělský soud podmínky přípustnosti ve smyslu článků 3 a 6 Úmluvy nezkoumal, když se spokojil toliko s konstatováním, že důkazní břemeno v extradičním řízení leží na vydávaném. Odkaz soudů nižších stupňů na blíže nespecifikovaná rozhodnutí španělských soudů proto ministryně spravedlnosti považuje za dubiózní, když navíc platí, že mezi Španělským královstvím a ČLR je uzavřena dvoustranná extradiční smlouva ze dne 14. 11. 2005, pročež postup českých a španělských soudů v těchto případech nelze srovnávat. Dále ministryně spravedlnosti upozornila na skutečnost, že ve spise je na straně 643 založena zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 18. 5. 2018, která postup španělských soudů v uvedené věci kritizuje právě z důvodu, že tyto při rozhodování o vydání nehodnotily nebezpečí špatného zacházení, nezákonné detence nebo mučení, a dále je na straně 631 spisu založen rozsudek Okresního soudu v Rize ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. KPL30-200217/27, předložený obhajobou, ze kterého se podává, že v obdobné kauze (telefonní podvod spáchaný osobou tchajwanské národnosti) příslušný cizozemský soud rozhodl o nevydání vyžádané osoby do ČLR. Uvedené skutečnosti však dle ministryně soudy nižších stupňů dostatečně nereflektovaly a naopak se spokojily pouze s neurčitou informací stran postupu španělských soudů. K tomu na závěr ministryně spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že také soudy jiných členských států Evropské Unie, zejména Lotyšska, Slovinska a Švédska, vydání osob tchajwanské národnosti k trestnímu stíhání pro obdobnou trestnou činnost do ČLR odmítly, a to mimo jiné s ohledem na nedostatečnost záruk týkajících se přijatelných podmínek výkonu trestu (viz s. 12 návrhu státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání).
12. Ministryně spravedlnosti dále uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že vydávanému byla rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. OAM-257/LE-LE05-P07-2019, udělena doplňková ochrana podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to na dobu 12 měsíců. I přesto tuto skutečnost, kdy následkem udělení mezinárodní ochrany vyžádanému je podle §91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustnost jeho vydání, však v dané trestní věci podává svůj návrh, neboť ochrana byla vyžádanému udělena pouze na dobu 12 měsíců, přičemž ministryně spravedlnosti má za to, že z precedenčních důvodů by se k dotčeným rozhodnutím obou nižších soudů měl v daném případě vyjádřit i Nejvyšší soud.
13. Závěrem svého návrhu pak ministryně spravedlnosti shrnuje, že v důsledku výše uvedeného nelze posouzení všech skutečností relevantních z hlediska rozhodnutí o vydání vydávaného považovat za dostatečné. Tak je tomu zvláště s ohledem na situaci, kdy dosavadní praxe v oblasti vydávání do ČLR je téměř nulová, pročež se tak soud nemohl spolehnout na již provedené posouzení. Naopak jediný známý případ byl podle ministryně spravedlnosti v říjnu roku 2012 uzavřen se závěrem o nepřípustnosti vydání. Městský a vrchní soud tak shora uvedenými usneseními založily určitý precedent pro budoucí posuzování přípustnosti vydání do ČLR. Ministryně spravedlnosti proto považuje za důležité, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k vytýkaným skutečnostem, když má sama v důsledku nedostatečného odůvodnění pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů tak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. Nt 405/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne dne 18. 4. 2019, sp. zn. 14 To 127/2018, a sám rozhodl tak, že vydání vyžádaného L. W.-K. je podle §91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustné, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k doplnění dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.
III. Související právní úprava a judikatura
14. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě podaného návrhu přistoupí k přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu, považuje za nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a dosavadní rozhodovací praxi.
15. Podle §90 odst. 1 z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody nejméně jeden rok.
16. Z §91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.
17. Podle §91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není trestným činem podléhajícím vydání.
18. Z §91 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. plyne, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud za trestný čin, pro který se o vydání žádá, je možné v cizím státu uložit trest smrti a cizí stát neposkytne ujištění, že trest smrti nebude uložen nebo vykonán.
19. Podle §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.
20. Z §91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud je důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím státě vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.
21. Podle §92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. platí, že státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §91 odst. 1 z. m. j. s.
22. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno. Současně se avšak musí zabývat též splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat mimo jiné z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001, uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., jakož i nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
23. Jak přitom Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012 „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné. Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).
24. Podle §95 odst. 5 z. m. j. s. platí, že po právní moci rozhodnutí o tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu spravedlnosti. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.
25. Z §97 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti, přičemž tak může učinit pouze po právní moci rozhodnutí, že je vydání přípustné.
26. Podle §97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto, že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí. Vydání nepovolí, jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského zatýkacího rozkazu.
27. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout závěry příslušné judikatury ESLP, Ústavního soudu, jakož i své vlastní, na niž poukazuje i ministryně spravedlnosti ve svém návrhu. Z rozhodovací praxe ESLP se tak podává, že soudy jsou při rozhodování o přípustnosti vydání povinny zkoumat především předvídatelné důsledky vydání osoby do země původu s ohledem na tamní celkovou situaci (a), osobní situaci vydávané osoby (b), jakož i s ohledem na diplomatické záruky, pakliže byly vyžadujícím státem poskytnuty (c) [viz rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, bod 187.]. Existují-li závažné důvody, pro které se lze domnívat, že vydávanému hrozí reálné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu, je potom nutné dospět k závěru, že vydání je nepřípustné z důvodu uvedeného v §91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. Přitom vzhledem k významu článku 3 Úmluvy a nenapravitelnosti újmy, která může osobě vydávaného vzniknout, jsou soudy povinny, což ostatně vyplývá z práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pečlivě přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti, vypořádat se se všemi navrženými důkazy a řádně svá rozhodnutí odůvodnit.
28. Stran výše uvedeného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16, připomněl, že je povinností dožádaného státu zaručit, že žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. července 1989 č. 14038/88, bod 91.). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají ostatně také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (k níž se Nejvyšší soud vyslovuje níže). Z rozsudku ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, bodu 258. a násl. dále vyplývá, že vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné i v případě, kdy by jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 Úmluvy.
29. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2726/15, anebo ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 3271/16), že vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být vydání prohlášeno za nepřípustné. Pod pojmem „reálného nebezpečí“ je v těchto případech dle Ústavního soudu nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci vydávaného dojde k nežádoucímu následku, takže vydávaný má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82). K „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ by naopak dle Ústavního soudu mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13).
30. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že samotná nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení článku 3 Úmluvy a flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16). Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, či ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 670/12).
31. Z judikatury ESLP, týkající se posouzení celkové situace ve vyžadujícím státě z hlediska reálného nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy, pak vyplývá, že soudy rozhodující o přípustnosti vydání se musí opírat o informace a důkazy, které považují za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně patří informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů OSN nebo uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty International, nebo vládních zdrojů (srov. rozsudek ESLP ve věci Salah Sheek proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bod 136.). Těmito informacemi mohou být rovněž zprávy Rady Evropy, Evropského výboru pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání, anebo zprávy ministerstva zahraničních věci, ministerstva vnitra, či zastupitelského úřadu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009).
32. Ve vztahu k posouzení osobní situace vydávaného pak platí, že je to sám vydávaný, kdo musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové faktory, které by odůvodňovaly reálné nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy. Mezi takové faktory patří například příslušnost k opozici (rozhodnutí ESLP ve věci Hilal proti Spojenému království ze dne 6. 3. 2001 č. 45276/99), příslušnost k minulému režimu (rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Finsku ze dne 26. 7. 2005 č. 38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (rozhodnutí ESLP ve věci Salah Sheekh proti Nizozemsku ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04) nebo předchozí jednání dané osoby (rozhodnutí ESLP ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000 č. 40035/98). Platí tedy, že obecně špatná situace v dožadujícím státě zpravidla nepostačuje k porušení článku 3 Úmluvy, ale že každý případ musí být posuzován individuálně s ohledem na jeho veškerá specifika (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011 č. 8319/07 a č. 11449/07 bod 216.).
33. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14). Z rozhodovací praxe ESLP je zřejmé, že příslušné záruky poskytnuté ze strany vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné (rozhodnutí ESLP ve věci Al-Moayad proti Spojenému království ze dne 20. 2. 2007 č. 35865/03, bod 69.). Samotné předložení těchto záruk však neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (viz rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148.). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost, nebo naopak vágnost, poskytnutých záruk, dále to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda bude daný stát poskytnutými zárukami vázán, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat, zda je v daném státě efektivní systém ochrany proti mučení, včetně toho, zda je tento ochoten spolupracovat s mezinárodními kontrolními mechanismy (včetně mezinárodních lidskoprávních nevládních organizací) a zda je daný stát ochoten vyšetřovat údajné případy mučení a případně potrestat osoby za něj odpovědné [viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 189.].
34. Z judikatury Ústavního soudu se konečně podává i požadavek, že kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy ve vydávacím řízení rovněž povinnost zvážit, zda neexistují překážky, které by vydání bránily (§90 a §91 z. m. j. s.). I zde se totiž uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Soudy proto musí z úřední povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami vydávané osoby a nesmí opomenout svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
IV. Vlastní posouzení návrhu a přezkum napadených rozhodnutí
35. Nejvyšší soud, po shora uvedeném připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení, přistoupil k přezkoumání napadených usnesení městského a vrchního soudu, a to ve světle konkrétních námitek ministryně spravedlnosti. K tomu je třeba zdůraznit, že návrh ministryně spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, tedy se zde neuplatňuje tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).
36. Za stěžejní pochybení soudů nižších stupňů ministryně spravedlnosti považuje skutečnost, že se tyto údajně dostatečně nezabývaly zkoumáním všech relevantních okolností, které mohou být překážkou vydání vyžádaného L. W.-K., zvláště pak posouzením, zda zde nejsou dány závažné důvody zakládající domněnku, že vydávanému hrozí v ČLR reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.
37. Městský soud při svém rozhodování o přípustnosti vydání vyžádaného L. W.-K. do ČLR vyšel v prvé řadě z extradičních materiálů poskytnutých čínskou stranou a dále opatřených státní zástupkyní v rámci předběžného šetření podle §98 z. m. j. s. (včetně shora uvedených diplomatických nót), jež však následně vrchní soud neshledal jako dostatečné pro poskytnutí jednoznačného a spolehlivého podkladu pro rozhodnutí o vydání. Z tohoto důvodu si proto vrchní soud vyžádal další doplňující informace od čínské strany týkající je jednak výslechů poškozených L. Y. a Ch. L., včetně jejich překladů do českého jazyka, jakož i záznamy o výslechu dalších poškozených a dokazování také doplnil Stanoviskem Českého helsinského výboru ze dne 21. 1. 2019, e-mailovým vyjádřením ředitelky tchajwanské neziskové organizace CEO of Covenants a články z webových stránek Amnesty International ze dne 5. 8. 2016 (viz bod 46. a 47. usnesení vrchního soudu, č. l. 917 - 932).
38. Jde-li konkrétně o posouzení celkové situace v ČLR z hlediska existence reálného rizika porušení článku 3 Úmluvy, uvedl městský soud, že nezjistil žádné skutečnosti, pro které by mohl dospět k závěru, že trestní řízení vůči vyžádanému L. W.-K. v ČLR nebude odpovídat zásadám plynoucím z článků 3 a 6 Úmluvy, popřípadě že trest odnětí svobody, případně uložený vydávanému v ČLR, nebude vykonán v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy. Za stěžejní v tomto směru městský soud označil ujištění (záruky) poskytnuté čínskými orgány, které považoval za dostatečný mechanismus kontroly plnění poskytnutých a jím přijatých ujištění. K námitkám obhajoby stran aktuální lidskoprávní situace v ČLR pak městský soud na straně 7 citovaného usnesení uvedl, že z četných práv o dodržování lidských práv v ČLR, které provedl v rámci veřejného zasedání, vyšlo najevo, že tato „je dlouhodobě kritizována za dodržování lidských práv v evropském pojetí, tj. zejména na základě výkladu ESLP. Zastupitelský úřad ČR v Pekingu potvrzuje případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení a v některých případech i mučení. Tyto případy nejčastěji souvisí s výslechy lidskoprávních aktivistů či osob podezřelých z korupce nebo jiného nežádoucího chování poškozujícího image KSČ.“ Uvedené poznatky však zároveň odmítl vztáhnout vůči vydávanému L. W.-K., když připomněl, že tento je stíhán pro obecnou trestnou činnost majetkového charakteru. Zároveň však městský soud dodal, že „podle zastupitelského úřadu v Pekingu existuje reálná možnost, že osoby vydané do ČLR mohou být podrobeny nelidskému zacházení a že Čína nebude plně dodržovat diplomatická ujištění, že vydané osoby nebudou podrobeny zacházení v souladu s článkem 3 Úmluvy (…) pak má městský soud za to, že tyto obavy lze rozptýlit ujištěními (…), která přijal.“
39. Obdobně vrchní soud zdůraznil, že poznatky o stavu lidských práv v ČLR, které se podávají ze zpráv různých orgánů a organizací, nelze považovat na natolik alarmující, že by vyžadovaly úplný zákaz vydávání osob do ČLR za účelem trestního stíhání. K tomu vrchní soud zdůraznil, že hodnotící zprávy hovoří o případech porušování, byť v některých směrech ne ojedinělých, nikoliv o masovém či plošném porušování. Na základě předběžného šetření učiněného státní zástupkyní bylo podle vrchního soudu naopak zjištěno, že řada členských států Evropské unie má s ČLR uzavřenou dvoustrannou mezinárodní smlouvu o vydávání, která se aplikuje i ve vztahu k osobám tchajwanské národnosti. Uvedená skutečnost pak má svědčit o dostatečném stupni důvěry těchto zemí ve vztahu k ČLR, a to alespoň ve vztahu k případům obecné kriminality bez politického kontextu.
40. Stran podmínek v čínských věznicích (a to jak ve vztahu k případné vazbě vydávaného, tak i eventuálnímu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody), je třeba konstatovat, že touto otázkou se vrchní soud zabýval toliko nepřímo v rámci hodnocení skutečností, které by na základě konkrétních závažných zjištění v dané věci ve vztahu ke konkrétní vyžadované osobě, a to ve vztahu k porušení práv vyplývajících z čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že po přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu je toho názoru, že provedené posouzení celkové situace v ČLR z hlediska dodržování článku 3 Úmluvy lze v zásadě považovat za dostatečné. Oba soudy si totiž dle zjištění Nejvyššího soudu vyžádaly informace o celkové situaci v dané zemi z relevantních zdrojů ve smyslu shora citovaného rozsudku ESLP ve věci Salah Sheek proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bodu 136., pročež lze uzavřít, že při svém posouzení měly dostatečné množství relevantních informací, které hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu. In concreto soudy nižších stupňů při posuzování přípustnosti vydání vyžádaného L. W.-K. vycházely především ze zpráv příslušných ministerstev České republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009), obsahujících rovněž poznatky lidskoprávních organizací jako Amnesty International, Human Rights Watch, anebo Výboru OSN proti mučení. Pakliže na jejich základě následně učinily závěr o celkově neutěšené situaci stran dodržování lidských práv v ČLR, nelze tomuto ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit s tvrzením ministryně spravedlnosti, podle níž si soudy nižších stupňů nezajistily spolehlivé a objektivní informace o situaci v ČLR ve smyslu shora uvedené judikatury ESLP a Nejvyššího soudu. Obdobně se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s námitkou ohledně vágnosti zjištěných poznatků, neboť ze zprávy zastupitelského úřadu, stejně jako z dalších níže označených listinných důkazů, se podává, že nejvýraznější excesy se týkají především korupční trestné činnosti a obhájců lidských práv z řad aktivistů, popřípadě advokátů, což však není případ vydávaného L. W.-K..
41. Vytknout je však třeba, a to zvláště odůvodnění dotčeného rozhodnutí městského soudu, že vyjma zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky, vypracované ve spolupráci se zastupitelským úřadem České republiky v Pekingu, prakticky neoznačuje žádné další konkrétní zdroje, z nichž soud čerpal své poznatky o lidskoprávní situaci v ČLR, ačkoliv ve veřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2018 provedl důkaz čtením především těchto listin: sdělení Ministerstva vnitra České republiky ze dne 2. 3. 2018, včetně přílohy – Výroční zprávy Human Rights Watch 2018 (č. l. 234 - 239), sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 6. 3. 2018, včetně přílohy – informace zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu (č. l. 240 - 241), zpráva MZV ČR o lidských právech v ČLR vůči Tai-wancům (č. l. 243), Informace o stavu lidských práv ve vybraných státech – Informace o stavu lidských práv v ČLR (č. l. 244 - 248), která obsahuje rovněž informace o závěrech Výboru OSN proti mučení, či závěrů zprávy Amnesty International za období 2017/2018. Ministryni spravedlnosti je proto třeba dát v tomto směru za pravdu, avšak s tou výhradou, že (nahlíženo materiálně) uvedené důkazy byly v řízení před soudy nižších stupňů provedeny, vydávaný, jakož i jeho obhájce, se s nimi seznámili a mohli se k nim rovněž vyjádřit. Uvedenou námitku tedy Nejvyšší soud sice shledává důvodnou, avšak současně dodává, že absenci označení konkrétních zdrojů v přezkoumávaných rozhodnutích soudů nižších stupňů nelze považovat (s ohledem na jejich označení v protokolu o veřejném zasedání na č. l. 687) za natolik stěžejní pochybení, pro které by bylo na místě obě napadená rozhodnutí zrušit.
42. Vrchnímu soudu dále ministryně spravedlnosti oprávněně vytýká, že tento v odůvodnění svého usnesení pouze obecně poukázal na existenci bilaterálních smluv o vydávání, uzavřených mezi některými státy Evropské unie a ČLR (přičemž vycházel z informací obsažených v návrhu státní zástupkyně), aniž by však blíže specifikoval, mezi jakými konkrétními státy Evropské unie a ČLR jsou tyto uzavřeny. I v tomto případě však platí, že ačkoliv usnesení vrchního soudu uvedenou informaci skutečně neobsahuje a vychází pouze z obecného konstatování o existenci takovýchto smluv, dané údaje se nacházejí v návrhu státní zástupkyně ze dne 17. 7 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943 (č. l. 164 a násl.), která je získala cestou Eurojustu. Nejvyšší soud se nadto ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že uvedená skutečnost svědčí o určitém stupni důvěry těchto států ve spravedlivý průběh trestního řízení vedeného v ČLR, přinejmenším ve věcech nemajících politický podtext.
43. Jak dále upozorňuje ministryně spravedlnosti, ačkoliv měl vrchní soud na základě informací obsažených v nótě Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, informace o tom, v jakých zařízeních bude vydávaný umístěn (viz č. l. 775), přičemž důkaz touto listinou provedl v rámci veřejného zasedání dne 18. 4. 2019 (viz č. l. 863). Ministryně spravedlnosti v tomto směru poukázala na dvě rozhodnutí ESLP týkající se zařízení, v nichž je omezena osobní svoboda. Prvé z nich se týkalo podmínek v detenčním zařízení (stěžovatel měl být vyhoštěn), přičemž ESLP dovodil, že podmínky detence mohou někdy představovat nelidské nebo ponižující zacházení (rozsudek ESLP ve věci Dougoz proti Řecku ze dne 5. 3. 2001 č. 40907/98, bod 46.). Druhé rozhodnutí se pak dotýkalo mimo jiné i výkonu trestu odnětí svobody, kdy ESLP uvedl, že v případě omezení osobní svobody je nutné počítat s určitou úrovní ponížení a utrpení, která však nesmí překročit minimální míru. Stát přitom musí zajistit, že jednotlivec je držen v podmínkách, které jsou slučitelné s respektem k lidské důstojnosti, včetně toho, že (s přihlédnutím k praktickým požadavkům věznění) jeho zdraví je adekvátně zajištěno.
44. Jak přitom Nejvyšší soud zjistil z usnesení vrchního soudu, tento se uvedenou otázkou prakticky vůbec nezabýval. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu považuje v této souvislosti za vhodné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1093/13. V těchto označených nálezech Ústavní soud uvedl, že: „je z celé řady řízení podrobně obeznámen se zprávami o nevyhovujících poměrech v ruských věznicích a o jednotlivých závažných případech porušování základních lidských práv a krutého zacházení s vězněnými osobami na území Ruské federace [viz např. i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kalašnikov proti Rusku (Application no. 47095/99), z nichž cituje i zpráva Ministerstva zahraničních věcí]. Je však nutné souhlasit s vyjádřením vrchního soudu, že horší materiální poměry ve věznicích nelze samy o sobě bez dalšího považovat za překážku extradice. Excesy, k nimž příležitostně dochází a jež jsou mezinárodní veřejností oprávněně kritizovány, nemají ráz praxe schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou ruskými orgány vnímány jako nežádoucí a jako takové potírány.“ Promítne-li Nejvyšší soud uvedený závěr Ústavního soudu do poměrů nyní projednávané věci, je třeba konstatovat, že soudy sice disponovaly poznatky o velmi nízkých standardech v čínských věznicích, včetně nevyhovujících hygienických a stravovacích podmínek, nicméně se již nikterak nezabývaly tím, zda jsou tyto ze strany vlády ČLR považovány za standard, anebo naopak excesy, jež se státní orgány snaží potírat, resp. napravit. Naopak se v tomto směru spokojily s obecnými ujištěními obsaženými v dodatku č. 2 nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, který předkládá výčet zákonných práv osob vydaných do ČLR, a to i přesto, že návrh státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání ze dne 17. 7. 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943, obsahoval informaci o tom, že v případě Slovinské republiky Eurojust eviduje případ, kdy bylo vydání občana ČLR do daného státu slovinskými soudy připuštěno, avšak následně slovinské ministerstvo spravedlnosti vydání dané osoby nepovolilo, a to z důvodu shledání nedostatečnosti záruk které byly ze strany orgánů ČLR poskytnuty, a jež se týkaly podmínek výkonu trestu odnětí svobody jako jsou hygiena, teplota, volný pohyb, čerstvý vzduch či samostatné lůžko (č. l. 175).
45. S přihlédnutím k obsahu příslušného spisového materiálu dle Nejvyššího soudu nelze (stejně jako ve skutkově identickém případě, o němž rozhodl ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tcu 105/2019) dospět k jednoznačnému závěru, že z nízkých standardů panujících v čínských věznicích, včetně nevyhovujících materiálních, zejména hygienických a stravovacích podmínek, bylo možné a priori dovozovat plošné popření požadavků na dodržování základních práv odsouzené osoby, jež jsou vyjádřeny ve shora citovaných mezinárodních smlouvách. S ohledem na obsah výše uvedené zprávy o stavu lidských práv ve vybraných státech – ČLR z května 2018 či vyjádření Amnesty International k lidskoprávní situaci v Číně je zřejmé, že v podmínkách čínského vězeňského systému fakticky dochází k určitým excesům, které nejsou z pohledu mezinárodní veřejnosti žádoucí a tolerovatelné, nicméně na podkladě těchto zpráv nelze učinit přesvědčivý závěr o tom, že by se mělo jednat o plošně rozšířený a odpovědnými subjekty oficiální veřejné moci tolerovaný, popř. přímo podporovaný systém. Na podkladě obsahu příslušného spisového materiálu tak dle Nejvyššího soudu nelze dospět k důvodné domněnce, že by v důsledku doposud zjištěných excesů v oblasti základních práv a svobod na území ČLR, mělo k takovémuto excesu dojít i v případě vydávaného, a to v průběhu omezení jeho osobní svobody ve věznici Wuhan v provincii Hubei (v případě jeho vzetí do vazby) či ve věznici Hongshan ve Wuhanu (v případě jeho odsouzení k trestu odnětí svobody) v souvislosti s trestním řízením vedeným pro skutek, jenž je předmětem tohoto extradičního řízení.
46. Pokud jde o posouzení osobní situace vydávaného z hlediska konkrétní hrozby porušení článku 3 Úmluvy, vycházel městský soud v souladu s rozhodovací praxí ESLP z informací poskytnutých samotným vydávaným, a dále ze zprávy Ministerstva vnitra České republiky, z níž zjistil, že zastupitelský úřad nemá informace o tom, že by docházelo k porušování lidských práv při výkonu trestu občanů Tchaj-wanu, nicméně uložení exemplárního trestu nelze v takovém případě vyloučit (č. l. 235 a následující). Za tohoto stavu dospěl městský soud k závěru, že v dané věci není dána obava, že by byl vydávaný vystaven pronásledování z důvodu jeho původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství či pro jeho politické názory. Vrchní soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že tvrzení o možném exemplárním potrestání vydávaného pro jeho tchajwanský původ není podloženo žádnými konkrétními poznatky, či zkušenostmi zastupitelského úřadu, přičemž ani ze zpráv nevládních organizací žádné takové zjištění nevyplývá. Dále vrchní soud připomněl, že politický podtext dané věci podle jeho názoru nelze spatřovat ve skutečnosti, že se vydávaný měl údajně vydávat během trestné činnosti za příslušníka orgánů ČLR činných v trestním řízení, což dle čínských orgánů ovlivňuje veřejnou důvěru v čínské soudní orgány a podstatné skutečnosti v daném případě tedy nejsou s to doložit existenci důvodné obavy, která by zakládala překážku vydání ve smyslu §91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s.
47. Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace, jakož i po seznámení se s příslušným spisovým materiálem, shledal, že v daném případě nelze přitakat námitkám ministryně spravedlnosti ohledně nedostatečného posouzení osobní situace vydávaného. K tomuto závěru jej vede skutečnost, že soudy nižších stupňů měly pro svá rozhodnutí dostatek podkladových informací (tj. vydávaným tvrzené skutečnosti, jakož i další informace zjištěné v rámci předběžného šetření státní zástupkyní – viz výčet listinných důkazů uvedený výše), na jejichž základě podle Nejvyššího soudu učinily správný závěr o tom, že vydávanému v ČLR žádné konkrétní riziko stran porušení článku 3 Úmluvy s ohledem na jeho osobní situaci nehrozí. Vydávaný je sice tchajwanského původu, avšak tuto skutečnost nelze samu o sobě, a to i s vědomím geopolitické situace a vztahu ČLR k Tchaj-wanu, tedy bez dalších konkrétních zjištění ve vztahu k osobě vydávaného, považovat za onen prvek, který by měl odůvodňovat reálné nebezpečí, že vydávaný může být vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému, anebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Tvrdí-li ministryně spravedlnosti, že ČLR může vydání občanů Tchaj-wanu využívat jako důkaz své svrchovanosti, je Nejvyšší soud toho názoru, že z tohoto povšechného tvrzení nelze bez dalšího dovozovat reálnou hrozbu porušení článku 3 Úmluvy v případě vydání vyžádaného L. W.-K. do ČLR.
48. V nyní posuzované věci nelze samozřejmě odhlédnout od konkrétních okolností, za kterých měla být trestná činnost, ve vztahu k níž je vedeno řízení o přípustnosti vydání vyžádaného L. W.-K. a dalších osob, páchána, když z materiálů poskytnutých čínskou stranou plyne, že pachatelé pod různými záminkami podvodně vylákali od jimi kontaktovaných osob čínské národnosti žijících v Austrálii vysoké finanční částky, jež byly poškozenými převedeny na bankovní účty v ČLR, přičemž se při páchání této činnosti pachatelé vydávali za představitele státních orgánů ČLR, mimo jiné za policisty a prokurátory. V obecné rovině lze sice připustit, že tímto způsobem mohla být jednáním pachatelů ohrožena, popř. narušena důvěra běžných občanů v justiční a další státní orgány ČLR, což by mohlo zavdávat důvod usuzovat na určité politicky motivované pozadí trestního řízení vedeného pro tento čin v ČLR. Takovýto závěr je však dle Nejvyššího soudu za současného stavu věci třeba považovat za ryze spekulativní povahy, neboť jej nepodporují nejen žádné konkrétní skutečnosti obsažené v příslušném spisovém materiálu, ale ani povaha či okolnosti kroků, jež byly za účelem vydání vyžádaného L. W.-K. k trestnímu řízení vedenému v ČLR v této věci doposud realizovány příslušnými čínskými orgány. V daném případě tak dle Nejvyššího soudu nelze odhlédnout od skutečného (a nikoli jen domnělého) charakteru trestné činnosti, pro kterou je extradiční řízení vedeno, když z obsahu předložených materiálů je zcela zřejmé, že se jednalo o obecnou trestnou činnost majetkového charakteru páchanou osobami nikoli v primární snaze poškodit pověst státních orgánů ČLR, nýbrž za pomoci účelově smyšlené legendy, jejíž součástí bylo mimo jiné i vydávání se za představitele vlivných čínských stáních orgánů (a tím posílit pravděpodobnost splnění zamýšleného cíle, tedy dosažení vlastního obohacení na úkor poškozených subjektů), vylákat značné finanční prostředky od cizích osob. S ohledem na výše uvedené je tak Nejvyšší soud toho názoru, že toliko hypotetické, resp. ryze spekulativní tvrzení o možnosti dovození politického charakteru trestné činnosti vydávaného a dalších osob, pro kterou je extradiční řízení vedeno, není bez dalšího způsobilé k detekci reálného nebezpečí, že vydávaný může být v případě svého vydání do ČLR vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému, anebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, tedy reálné hrozby porušení článku 3 Úmluvy.
49. Další otázkou, jíž se Nejvyšší soud na podkladě návrhu ministryně spravedlnosti zabýval, je problematika záruk (ujištění) poskytnutých čínskou stranou . Má-li totiž soud rozhodující o extradici na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv ve státě žádajícím o vydání, a to i poté, co situaci posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, včetně respektování článku 3 Úmluvy, je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které takové pochybnosti rozptýlí. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů je v tomto směru evidentní, že s ohledem na celkovou lidskoprávní situaci v ČLR považovaly poskytnutí takových záruk za nezbytné.
50. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že prvotní záruky týkající se vydávaného poskytla čínská strana již v rámci žádosti Úřadu pro vyšetřování trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky o vydání vyžádaného L. W.-K. ze dne 29. ledna 2018. Následně čínská strana poskytla další záruky týkající se vydávaného, a to v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No28, a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018 č. j. 075/2018, ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018, a ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019.
51. Z usnesení městského soudu vyplývá, že tento přikládal poskytnutým zárukám patřičný význam, když na straně 7 citovaného usnesení uvedl, že „bude ve věznici umožněna návštěva konzulárních úředníků Velvyslanectví ČR nebo jiného konzulárního úřadu ČR akreditovaného v ČLR s vyžádaným, že na žádost budou orgány ČR informovány o soudním procesu týkajícího se vyžádaného a zástupce zastupitelského úřadu se bude moci účastnit veřejného soudního jednání, a že bude na žádost orgánů ČR poskytnut konečný rozsudek“ , načež uzavřel, že dané záruky neshledal formálními, neboť jejich případné nedodržení ze strany orgánů ČLR by znamenalo, že by v budoucnu extradičním žádostem nebylo ze strany České republiky vyhověno.
52. Vrchní soud pak ve vztahu k poskytnutým zárukám ve svém rozhodnutí uvedl, že městský soud dále opomenul do výroku svého usnesení zahrnout záruky ohledně možných excesů v oblasti práva vydávaného na spravedlivý proces a dále rizik v oblasti zacházení s vydávaným v rozporu s článkem 3 Úmluvy (bod 81. a 82.). Z tohoto důvodu vrchní soud přistoupil ke zrušení části výroku usnesení městského soudu týkajícího se přijatých záruk a novému rozhodnutí. V návaznosti na výše uvedené vrchní soud poukázal na závazky týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, jež byly poskytnuty čínskou stranou v nótách Ministerstva zahraničních věcí ČLR a Velvyslanectví Čínské lidové republiky v ČR, jež obsahují záruky, které vrchní soud označil za ujištění čínské strany o tom, že po vydání bude vůči vydávanému postupováno v souladu s právy danými mu příslušnými zákony ČLR, přičemž současně konstatoval, že dané ujištění významným způsobem snižuje riziko nežádoucího zacházení s vydávaným spočívajícím v nelidském, krutém či ponižujícím zacházení po jeho vydání, stejně jako při výkonu trestu odnětí svobody, bude-li mu uložen. Z těchto důvodů proto přistoupil, oproti městskému soudu, k jejímu explicitnímu zakotvení ve výroku svého usnesení. Za významnou záruku považoval vrchní soud (obdobně jako soud městský) rovněž ujištění čínské strany o poskytování informací o postupu soudního procesu týkajícího se vydávaného, možnosti monitorovat průběh trestního řízení ve věci vydávaného, a konzulárních návštěv ve vazbě, popřípadě i ve věznici (bod 79. odůvodnění usnesení vrchního soudu).
53. Stran poskytnutých záruk následně vrchní soud shrnul, že tyto považuje za důležitý faktor pro rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to jednak proto, že je shledal způsobilými zamezit případnému porušení základních práv a svobod vydávaného, kdy tyto záruky byly explicitně poskytnuty ve vztahu k jeho osobě, ale také proto, že jejich případné porušení by vážně ohrozilo důvěryhodnost ČLR v extradičních věcech.
54. Ministryně spravedlnosti ohledně uvedených záruk namítá, že tyto nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní judikatury ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud se přitom částečně ztotožňuje s touto námitkou ministryně spravedlnosti, neboť z usnesení městského soudu, ani vrchního soudu není zřejmé, zda tyto zkoumaly veškeré konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že poskytnuté záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v ČLR (rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148.). ESLP přitom ve svém rozsudku ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, v bodě 189. nastínil hned několik faktorů, jimiž se soud rozhodující o vydání musí při posuzování záruk, které mají rozptýlit jeho pochybnosti ohledně rizika porušení článku 3, popřípadě i článku 6 Úmluvy, zabývat.
55. Nejvyšší soud pak z obsahu usnesení městského soudu a vrchního soudu zjistil, že tyto se zabývaly jednak kritériem konkrétnosti poskytnutých záruk, kdy je zjevné, že tyto se vztahují přímo k osobě vydávaného L. W.-K. [viz záruky poskytnuté v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No.28 a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018 č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018], a to včetně záruk týkajících se respektování článků 3 a 6 Úmluvy (viz žádost Úřadu pro vyšetřování trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky o vydání vyžádaného L. W.-K. ze dne 29. ledna 2018 a nóta Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019). Nejvyšší soud se však neztotožňuje s tvrzením ministryně spravedlnosti, která uvádí, že záruky týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, nebyly ze strany ČLR vůbec poskytnuty a další záruky nepovažuje za konkrétní. Z obsahu uvedených listin je totiž dle Nejvyššího soudu zjevné, že tyto byly poskytnuty přímo ve vztahu k vydávanému, případně ve vztahu k více osobám, o jejichž vydání ČLR v souvislosti s údajnou trestnou činností vydávaného Českou republiku požádala, a že obsahují garance vztahující se k článku 3 a 6 Úmluvy. Na druhou stranu je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda uvedené záruky byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy (byť je tato skutečnost evidentní a Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že si jí soudy nižších stupňů byly vědomy).
56. V této souvislosti přitom není bez významu skutečnost, že ČLR není členským státem Rady Evropy, a jako taková tedy není vázána Úmluvou, ani Evropskou úmluvou o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášená pod č. 9/1996 Sb.), popřípadě dalšími mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv a svobod, které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. Na druhou stranu je třeba připomenout, že ČLR je členským státem OSN a jako taková rovněž ratifikovala Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (4. 10. 1988) (vyhlášená pod č. 143/1988 Sb.), byť s výhradou vztahující se k jejím článkům 20 a 30 odst. 1 (srov. United
NationsTreatyCollection. Dostupné z: < https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV-9&chapter=4&clang=_en >). Přitom právě článek 20 uvedené mezinárodní úmluvy zakotvuje možnost Výboru proti mučení vyzvat smluvní stát ke spolupráci za účelem posouzení informace o systematickém uplatňování mučení na jeho území. Oproti členským státům Rady Evropy, jakož i státům, které ratifikovaly Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání bez výhrad ve vztahu k jejímu článku 20, je proto třeba konstatovat, že z hlediska mezinárodního práva ČLR není vybavena funkčními mechanismy (jako jsou v poměrech Rady Evropy Evropský soud pro lidská práva či v rámci OSN Výbor proti mučení), které umožňují kontrolovat dodržování deklarovaných práv a svobod. Oproti těmto státům je tedy postavení ČLR z hlediska určitého minimálního standardu ochrany lidských práv stěží srovnatelné.
57. Právě z výše uvedeného důvodu tak podle Nejvyššího soudu nabývají zvláště na významu další záruky poskytnuté čínskou stranou, které se týkají kontroly dodržování základních práv vydávaného v průběhu trestního řízení, jakož i v rámci případného výkonu trestu odnětí svobody, včetně možnosti návštěv vydávaného konzulárním úředníkem Velvyslanectví České republiky v ČLR, popřípadě jiného konzulárního úřadu České republiky akreditovaného v ČLR. Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s postojem ministryně spravedlnosti, podle níž soudy nižších stupňů dostatečným způsobem neodůvodnily svoji úvahu o tom, že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť v situaci, kdy absentují mezinárodní kontrolní mechanismy, lze kontrolu zacházení s vydávaným zajistit jedině shora předestřeným způsobem, který soudy nižších stupňů plně akcentovaly ve svých usneseních.
58. Mezi další faktory, jimž je třeba se při posuzování poskytnutých záruk věnovat, je skutečnost, zda byly tyto poskytnuty oprávněnými osobami. Ministryně spravedlnosti je přesvědčena, že soudy nižších stupňů této otázce nevěnovaly dostatečnou pozornost, avšak Nejvyšší soud se s tímto tvrzením ministryně neztotožňuje, neboť z odůvodnění usnesení vrchního soudu (body 76. až 84. citovaného usnesení) je naopak zjevné, že této otázce se věnoval podrobně. Jeho závěr přitom lze shrnout tak, že ačkoliv jednotlivé záruky poskytlo Velvyslanectví ČLR v České republice (s výjimkou první nóty), neměl vrchní soud pochyb o tom, že tak bylo učiněno z pověření Ministerstva zahraničních věcí ČLR a příslušné orgány ČLR proto budou těmito zárukami vázány.
59. Konečně namítá-li ministryně spravedlnosti absenci zkušeností s dodržováním poskytnutých záruk ze strany ČLR, považuje Nejvyšší soud za adekvátní k tomu konstatovat, že dle shora uvedené rozhodovací praxe ESLP je to, zda poskytnuté záruky v minulosti vyžadující stát dodržel, jedním z faktorů, které je třeba při rozhodování o extradici zvažovat. V projednávané věci má přitom Nejvyšší soud za to, že faktory ve prospěch přijetí poskytnutých záruk převažují, přičemž tyto záruky jsou současně s to eliminovat případnou hrozbu reálného rizika (s ohledem na celkovou situaci v ČLR), že v průběhu trestního stíhání vydávaného bude docházet k porušování jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, popřípadě že by tento mohl být vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve smyslu článku 3 Úmluvy.
60. V souvislosti s námitkou vztahující se k problematice záruk ministryně spravedlnosti zdůrazňuje skutečnost, že v dané věci nebyla nastolena dostatečná jistota ohledně otázky, zda bude vydávanému zajištěno právo na spravedlivý proces. Nóty čínských orgánů obsahující toliko prostý výčet práv osob podezřelých z trestných činů po jejich vydání do ČLR totiž podle názoru ministryně spravedlnosti nepředstavují v tomto ohledu dostatečnou záruku. Proti těmto ujištěním přitom stojí informace uvedené ve zprávách vládních i nevládních organizací, z nichž vyplývá, že právo na spravedlivý proces je v ČLR mnohdy ryze formálního charakteru, a také relevantní poznatky o způsobu vedení trestního řízení v případě politicky citlivých kauz. Podle názoru ministryně spravedlnosti je přitom povinností soudů získané aktuální poznatky o situaci v ČLR posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý proces, a to od výše již zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté garance, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých ujištění, a to mimo jiné i z hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak lze eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že výkon trestu odnětí svobody v ČLR by mohl být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu . Pokud by tak soudy neučinily, nevytvořily by si potřebný prostor pro úvahu, zda v ČLR vůbec takové reálné riziko existuje, a zda jsou s ohledem na jeho závažnost poskytnuté garance natolik dostatečné, že je jimi toto riziko odstraněno (viz rozhodnutí ESLP ve věci Murat Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06).
61. Nejvyšší soud nad rámec skutečností uvedených k diplomatickým zárukám v bodech 49. až 59. tohoto rozhodnutí zjistil, že se městský soud ve svém usnesení zabýval významem poskytnutých záruk také ve vztahu k závazkům vyplývajícím pro Českou republiku z článku 6 Úmluvy, načež ve svých úvahách s ohledem na přípustnost vydání vyžádaného L. W.-K. konstatoval, že zjištěná rizika byla dostatečně snížena či eliminována poskytnutými ujištěními, která jsou způsobilá zajistit odpovídající garance pro to, aby čínské orgány činné v trestním řízení postupovaly po vydání v souladu s normami, které budou respektovat alespoň minimální standard dodržení zásad spravedlivého procesu. Tento závěr byl dále aprobován vrchním soudem, který se taktéž zabýval obsahem norem trestního práva ČLR, o jehož dodržování orgány tohoto státu poskytly ujištění, a zároveň vycházel ze skutečnosti, že záruky poskytnuté ze strany vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné, jelikož je ve vztahu k těmto ujištěním s ohledem na neexistenci důkazů o opaku nezbytné předpokládat dobrou víru orgánů, jež ve vztahu k vydávanému tyto záruky poskytují.
62. Jak uvádí sama ministryně spravedlnosti ve svém návrhu (a jak se podává i ze shora předestřené judikatury ESLP a Ústavního soudu), právo na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy může být důvodem nepřípustnosti vydání jen v mimořádných případech, kdy je prokázáno reálné nebezpečí, že v případě vydání bude vyžadujícím státem vydávané osobě zcela odepřena spravedlnost způsobem, který popírá samotné základy práva na spravedlivý proces. Pro konstatování tohoto důvodu nepřípustnosti vydání s ohledem na mezinárodní závazky České republiky je proto zapotřebí, aby pro toto riziko vypovídaly konkrétní závažné skutečnosti. Pro vyslovení závěru o nepřípustnosti vydání s ohledem na riziko porušení článku 6 Úmluvy tedy nelze označit za dostatečný takový zjištěný stav, kdy v některých oblastech mohou nastat natolik závažné situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, avšak zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jde spíše o výjimečné situace, nikoliv o běžný projev výkonu soudní moci v daném státě.
63. V nyní posuzovaném případě přitom oba nižší soudy z četných materiálů, které měly k dispozici, existenci reálného rizika s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu v souladu s výše uvedenými konstatováními nezjistily, a to ani z důkazů, které předložil sám vydávaný. Soudy přitom neopomenuly zohlednit existenci komplikovaných vztahů mezi ČLR a Tchaj-wanem, jíž nikterak nezpochybnily. Žádný z individuálních materiálů ovšem samostatně, ani při jejich posouzení ve vzájemné souvislosti s ostatními materiály, neposkytoval oporu pro závěr o plošném odepření práva na spravedlivý proces značné části všech trestně stíhaných, popřípadě skupině obviněných ze spáchání majetkové trestné činnosti, občanů tchajwanské národnosti bez ohledu na jejich politickou aktivitu či pasivitu, nebo osob buddhistického náboženského vyznání. V dané věci se tedy ve smyslu výše uvedeného nepodařilo prokázat reálného nebezpečí odepření práva na spravedlivý proces, a to ani v důsledku individuálních okolností vydávaného, ani v důsledku skutečnosti, že by v ČLR ve významném procentu případů obdobných současné situaci vydávaného docházelo k nežádoucímu následku. V dané věci tedy nebyly shledány dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i osobu vydávaného L. W.-K.
64. Za situace, kdy lze na jedné straně konstatovat obecně vyšší riziko porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na celkovou situaci v ČLR, avšak na druhé straně byla ze strany tohoto státu poskytnuta ujištění, která byla shledána dostatečnými, přičemž v daném případě absentují individuální okolnosti, které by svědčily o zvýšeném riziku ve vztahu k osobě vydávaného, se Nejvyšší soud přiklání k závěrům soudů nižších instancí, tedy že je v daném případě možné, aby bylo učiněno zadost mezinárodním závazkům České republiky stran zajištění práva na spravedlivý proces prostřednictvím kontroly dalšího procesu vedeného s vydávaným, nikoli vyslovením nepřípustnosti jeho vydání. Případné vydání, doplněné o kontrolu dalšího postupu orgánů ČLR stran dodržení poskytnutých záruk, je také vhodnější s ohledem na řádné vyšetření podezření trestné činnosti vydávaného.
65. Na výše uvedeném ničeno nemění ani ministryní odkazovaná zpráva Amnesty International z listopadu roku 2018, dle které je méně než 20 % obžalovaných právně zastoupeno a právníci jsou za svoji činnost běžně vystavování násilí a represi, jelikož pro policii je získání přiznání nejjednodušším způsobem, kterak zajistit rozsudek. Na podkladě této zprávy činěná obecná hypotéza o možnosti odepření práva na spravedlivý proces je v daném případě, s ohledem na vyžadující stranou poskytnuté záruky, zcela nedostatečná. Je na místě také doplnit skutečnost, že předmětný případ má nad rámec potenciálního vnitrostátního politického významu také přesah do roviny politické na poli mezinárodním. V případě nedodržení záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR by v budoucnu extradičním žádostem nebylo ze strany České republiky vyhověno, přičemž tato skutečnost by také poškodila reputaci a postavení ČLR na diplomatické úrovni. Právě na tomto poli přitom vyvíjí ČLR v současné době zvýšenou aktivitu směřující nejen k uzavírání dohod o vydávání se státy vyšší socioekonomické úrovně, ale také činí kroky v četných individuálních skutkově identických případech, v nichž usiluje o vydání svých občanů dalšími členskými státy Evropské unie.
66. Nejvyšší soud za tohoto stavu (stejně jako ve skutkově identickém případě, o němž rozhodl ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tcu 105/2019), uzavírá, že pro posouzení přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do jiného státu tedy není podstatné ani tak to, zda vůbec dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod, ale zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať již v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané (tj. nyní projednávané) věci. Pouhá skutečnost, že v některých případech dochází k porušení práva na spravedlivý proces, pokud toto právo není obviněným osobám systematicky odepíráno, sama o sobě nemůže být důvodem pro výrok o nepřípustnosti vydání. Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Takové skutečnosti však v případě vydávaného L. W.-K. Nejvyšší soud v souladu se zjištěními soudů nižších instancí neshledal, přičemž je ani ve svém návrhu neuvedla ministryně spravedlnosti.
67. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministryně spravedlnosti ohrazující se proti odkazu městského soudu na rozhodnutí španělských soudů , kterými měl být podpořen závěr o přípustnosti vydání, a dle kterého Španělské království v nedávné době vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti pro identickou trestnou činnost. Daný odkaz je ministryní napadán v důsledku skutečnosti, že se městský soud blíže nezabýval obsahem tohoto cizozemského rozhodnutí, konkrétně tím, zda byly v tomto rozhodnutí řešeny veškeré podstatné otázky ve vztahu k přípustnosti vydání. Ministryně spravedlnosti současně upozornila, že z informací obsažených ve spise vyplývá, že postup španělských soudů byl kritizován Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, a to právě pro nedostatky v jeho odůvodnění.
68. Ve vztahu k této námitce, je v souladu s výše uvedeným nutno zrekapitulovat, že přípustností vydání do ČLR se zabýval městský soud na základě individuálního posouzení konkrétních okolností případu, přičemž spisový materiál obsahoval dostatečné množství informací opodstatňujících jeho závěr o přípustnosti vydání. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu dále vyplývá, že soud svůj závěr o přípustnosti vydání neopírá o odůvodnění odkazovaného cizozemského rozhodnutí, ani na toto cizozemské rozhodnutí nikterak neodkazuje jako na celek, popřípadě na dílčí úvahy v něm obsažené. Prosté poukázání na existenci cizozemského rozhodnutí přitom dle Nejvyššího soudu nemůže zakládat jakékoli pochybení, jelikož z logiky věci vyplývá, že zmínka o existenci tohoto rozhodnutí sloužila městskému soudu toliko pro pouhé dokreslení skutečnosti, že v členských státech Evropské Unie neexistuje konsensus o tom, že by v ČLR nebyla absolutně dodržována lidská práva, a tento stav by byl důvodem pro možnost konstatování paušální nepřípustnosti vydávání občanů Tchaj-wanu do ČLR. Neexistence jednotného mezinárodního stanoviska ohledně dostatečnosti úrovně dodržování lidských práv a svobod v ČLR přitom potvrzuje také skutečnost, na níž ve svém návrhu odkazuje sama ministryně spravedlnosti, že Španělské království má s ČLR uzavřenou Smlouvu o vydávání ze dne 14. 11. 2015.
69. Na výše uvedeném ničeho nemění ani další v této části návrhu ministryní namítaná skutečnost, že městský soud ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Rize ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. KPL-30-200217/27, jímž bylo rozhodnuto o nepřípustnosti vydání osoby tchajwanské národnosti do ČLR v obdobné kauze, uvedl, že tento nemůže mít na jeho rozhodnutí vliv. Obě tyto skutečnosti obecně, tedy bez nutnosti bližšího rozboru jejich odůvodnění, posloužily k podpoře stejného závěru, tedy že je v otázce vydávání osob do ČLR aplikováno individuální posouzení se zřetelem ke konkrétním okolnostem a zjištěním, jež se vztahují ke konkrétní vyžádané osobě. Za tohoto stavu tak nelze než přisvědčit výše uvedenému závěru, že soud není v rámci řízení o přípustnosti vydání do ciziny vázán závěry soudů jiných členských států.
70. Závěrem ministryně upozorňuje, že vydávanému byla rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. OAM-257/LE-LE05-P07-2019, udělena doplňková ochrana podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, na dobu 12 měsíců. Je však toho názoru, že s ohledem na dočasnost udělené doplňkové ochrany je žádoucí, aby Nejvyšší soud jasně stanovil, jak přesně by soudy měly postupovat a naložit s ujištěními, která čínská strana poskytla. Jak přitom poukázala ministryně ve svém návrhu, k otázce vztahu azylového a extradičního řízení se jednoznačně vyjádřil Ústavní soud, a to ve stanovisku svého pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13, jehož předmětem je vztah řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeného Ministerstvem vnitra a soudního řízení o přípustnosti vydání. V uvedeném skutečně Ústavní soud zaujal stanovisko, že udělení mezinárodní ochrany vydávané osobě v průběhu vedení soudního řízení o přípustnosti vydání má za následek nepřípustnost vydání, avšak zde zároveň vyslovil, že se jedná o dvě samostatná řízení, v nichž má soud pouze povinnost ve vztahu k správnímu řízení zjistit, zda osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno. Obecné soudy mohou následně pravomocně rozhodnout, že vydání je přípustné, a to bez ohledu na současně probíhající, neskončené řízení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu. Zároveň přitom pravomocné soudní rozhodnutí o přípustnosti vydání nebrání Ministerstvu vnitra následně rozhodnout o udělení mezinárodní ochrany i z důvodů, které soud neuznal za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání.
71. V důsledku výše uvedeného, tedy že soud nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu, došlo v daném případě k tomu, že správní orgán rozhodl o žádosti o udělení mezinárodní ochrany až poté, co soud rozhodl o přípustnosti vydání. Tato situace je přitom s ohledem na citované stanovisko Ústavního soudu zcela v souladu se zákonem, pročež v postupu obou nižších soudů Nejvyšší soud neshledal žádných nedostatků. Skutečnost, že k udělení mezinárodní ochrany došlo, poté, co rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání vyžádaného L. W.-K. nabyla právní moci, tedy nemůže být důvodem pro jejich zrušení v rámci následného přezkumu Nejvyšším soudem, jelikož tyto soudy postupovaly při jejich vydání plně v souladu s relevantními ustanoveními z. m. j. s., nedopustily se žádného procesního pochybení, pročež v dané věci nevzešla potřeba napravit jakoukoli nezákonnost.
72. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že vydávaný napadl usnesení městského soudu a vrchního soudu ústavní stížností, jíž se domáhá jednak jejich zrušení a dále odkladu vykonatelnosti daných rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud zjistil, usnesením ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2299/19, Ústavní soud vyhověl návrhu vydávaného a podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost daných rozhodnutí.
V. Závěrečné shrnutí
73. Nejvyšší soud proto uzavírá, že i přes ministryní spravedlnosti vynesené námitky vůči závěrům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stran přípustnosti vydání osoby L. W.-K. k trestnímu stíhání do ČLR, byť byly zčásti shledány důvodnými, nebyla v napadených rozhodnutí obou nižších soudů, včetně jim předcházejícího postupu, v kontextu shora citovaných zpráv o stavu lidských práv na území ČLR, jakož i přiléhavé judikatury ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, shledána (stejně jako ve skutkově identickém případě, o němž Nejvyšší soud rozhodl ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11 Tcu 105/2019) taková pochybení, která by byla důvodem pro jejich zrušení, kterak se toho ministryně spravedlnosti domáhá, resp. k učinění závěru o nepřípustnosti takovéhoto vydání ve smyslu §91odst. 1 písm. b) z. m. j. s.
74. Na pozadí nyní projednávané trestní věci přitom bylo nutné vážit mezi dvěma závazky, jimiž je Česká republika na poli mezinárodního práva vázána, a to jednak mezi závazkem České republiky vyplývajícím z extradiční smlouvy (tedy na vydávání vyžádané osoby k trestnímu stíhání) a dále závazkem plynoucím z Úmluvy, jakožto mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy povinností nevydat vyžádanou osobu do země, kde nejsou tyto práva a svobody dostatečně respektovány.
75. Nejvyšší soud se na základě provedeného přezkumu napadených usnesení městského a vrchního soudu proto přiklonil k závěru, že záruky poskytnuté orgány ČLR jsou dostatečně konkrétní a poskytují odpovídající garance pro to, aby čínské orgány činné v trestním řízení postupovaly během trestního řízení vedeného proti vydávanému v souladu s normami mezinárodního práva. To především znamená, že budou respektovat jeho základní práva a svobody, které zaručí konání spravedlivého procesu, jakož i lidsky slušné podmínky pro případný výkon vazby či trestu odnětí svobody. Za tímto účelem budou moci pracovníci diplomatického úřadu vydávaného navštěvovat a hovořit s ním. Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh ministryně spravedlnosti zamítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík