ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1084.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1084/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2019 o dovolání obviněného Z. P. , narozeného dne XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 4. 2019, č. j. 31 To 55/2019-177, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 59/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Z. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný Z. P. byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 1. 2019, č. j. 33 T 59/2018-155, uznán vinným jednak ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný následovně:
1) v blíže nezjištěné době od prosince 2016 nejpozději do 11. října 2017, na různých místech v XY, aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, v 15 případech poskytl v dávkách od 0,1 g do 0,2 g metamfetamin, zvaný pervitin J. J., narozenému XY, který drogu průběžně užil šňupáním nosem,
2) v blíže nezjištěné době od počátku roku 2016 do dubna 2017, na různých místech v XY, aniž by disponoval oprávněním nakládat s psychotropními látkami, nejméně ve 2 případech poskytl výměnou za různé věci metamfetamin, zvaný pervitin L. B., narozenému XY, který drogu průběžně užil šňupáním nosem,
3) od blíže nezjištěné doby do 00:25 hodin dne 30. 6. 2017 na silnici I. třídy č. I/13 ve směru od obce XY do obce XY, u autobusové zastávky XY, okr. Česká Lípa, kde byl jako spolujezdec kontrolován hlídkou Policie ČR v osobním motorovém vozidle zn. Opel Astra, RZ XY, aniž by disponoval nezbytným povolením k zacházení s psychotropními látkami, měl u sebe pro vlastní potřebu uloženy dva igelitové sáčky s krystalickou látkou o celkové hmotnosti 1,98 gramů bez obalu, v níž bylo prokázáno množství 1,57 gramů čistého metamfetaminu,
přičemž metamfetamin je psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a současně uvedená v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách ve znění pozdějších změn a doplňků, a efedrin je prekurzor uvedený v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v Nařízení Rady (ES) č. 111/2005.
2. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně obviněnému uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1,74 g pervitinu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do části výroku o vině, konkrétně týkající se jednání uvedeného pod bodem 1) a do celého výroku o trestu. V záhlaví označeným usnesením pak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění shledává v nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný předně rekapituluje, že v projednávané věci učinil plné a bezvýhradné doznání ve vztahu k jednáním uvedeným shora ad 2) a 3), přičemž stran jednání ad 1) namítá, že ohledně něj učinil toliko částečné doznání v rozsahu dvou až tří případů poskytnutí pervitinu svědku J. J., který následně se svědkem společně užili. Tento údaj o poskytnutém množství pervitinu měl svědek J. J. následně v hlavním líčení potvrdit. K tomu obviněný dodává, že uvedený svědek vypovídal v rámci hlavního líčení odlišně než v řízení přípravném, kdy měl být vyslýchán v psychiatrické léčebně a v okamžiku, kdy byl medikován. Obviněný má proto za to, že v situaci, kdy jiné důkazy o počtu jednotlivých případů poskytnutí drogy tomuto svědkovi nebyly provedeny, měl soud prvního stupně postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obžalovaného (a zřejmě tedy dospět k závěru o nižším počtu předání pervitinu obviněným svědku J. J., jakož i o jiné době páchání trestné činnosti).
6. Dále obviněný namítá, že soudy nižších stupňů v jeho trestní věci postupovaly při ukládání úhrnného trestu nesprávně, neboť s ohledem na dobu, kdy se podle svého mínění trestné činnosti prokazatelně a nezpochybnitelně dopustil (zde obviněný odkazuje na svoji výpověď a výpověď svědka J. J., z nichž se má podávat, že k páchání trestné činnosti nedocházelo po 14. 6. 2017), mu měl být uložen trest souhrnný, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 17 T 195/2015.
7. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se k dovolání obviněného vyjádřil v tom směru, že dovolání představuje fakticky opakování obhajoby, kterou tento uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a především před odvolacím soudem. Konkrétně podle státního zástupce obviněný brojí proti věrohodnosti svědka J. J. a trvá na tom, že trestné činnosti se nedopouštěl [v případě jednání ad 1)] po 14. 6. 2017 a v návaznosti na uvedené se domáhá uložení souhrnného trestu namísto trestu úhrnného. S těmito námitkami se přitom již dříve vypořádaly soudy nižších stupňů (k čemuž státní zástupce odkázal na body 6-9 rozsudku soudu prvního stupně a body 5-7 usnesení odvolacího soudu), přičemž s jejich argumentací se státní zástupce plně ztotožnil.
9. Dále státní zástupce uvedl, že namítá-li obviněný prosazení pravidla in dubio pro reo , je třeba říci, že uvedené představuje procesní zásadu, která není způsobilá naplnit žádný z dovolacích důvodů. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí toliko extrémní porušení uvedené zásady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14), avšak obviněný nenamítá, že by zde takový extrémní rozpor byl skutečně dán. Závěrem pak státní zástupce dodává, že jestliže jednání obviněného popsané ad 1) mělo být dle skutkových zjištění soudu prvního stupně dokonáno nejpozději dne 11. 10. 2017 [popř. podle tvrzení svědka J. J. počátkem října 2017], stalo se tak později než v den, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 17 T 195/2015, a proto nebyl dán žádný důvod pro ukládání souhrnného trestu.
10. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. řádu.
11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce obviněnému k jeho případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze obviněným uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
16. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud, poté co se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a spisového materiálu, konstatuje, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento závěr učinil proto, neboť dovolací námitky obviněného směřují de facto do oblasti dokazování (a to včetně námitky porušení pravidla in dubio pro reo ). Konkrétně obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na jejichž zpochybnění buduje svůj závěr o počtu předávek pervitinu svědku J. J., jakož i o době, po kterou se tak dělo, od čehož poté odvozuje splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Obviněný se předně ohrazuje proti hodnocení svědecké výpovědi J. J. soudy nižších stupňů. K této je třeba připomenout, že daný svědek byl prvně vyslechnut v rámci přípravného řízení dne 5. 3. 2018 [již dne 5. 1. 2018 však svědek podal vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu], a to z důvodu uvedeného v §164 odst. 1 tr. řádu, neboť s ohledem na skutečnost, že v dané době svědek zneužíval návykové látky, u něj hrozila důvodná obava, že nebude schopen si zapamatovat rozhodné skutečnosti a tyto následně reprodukovat. Tomuto výslechu svědka byl přitom přítomen obhájce obviněného Mgr. Jan Filip, který proti jeho průběhu, krom připomínky, že výslech (zřejmě) postrádal monologovou část, ale od počátku byl veden formou dialogu, resp. odpovídáním svědka na otázky policejního orgánu, žádných námitek nevznesl (viz protokol o výslechu svědka ze dne 5. 3. 2018, č. j. KRPL-65184-30/TČ-2017-180171-26, č. l. 24-27). V rámci této výpovědi svědek podrobně popsal, jak se s obviněným seznámil, že k prvnímu poskytnutí pervitinu obviněným došlo ještě v prosinci 2016, přičemž naposledy mu pervitin poskytl obviněný v říjnu 2017, kdy pervitin si od obviněného obstarával „tak 1 x za měsíc, tedy za celé období to může být cca v 15 případech.“ (viz č. l. 26-27). V následujícím hlavním líčení pak byl proveden důkaz čtením svědecké výpovědi J. J. z přípravného řízení, kdy s tímto procesním postupem obviněný i státní zástupce vyslovili souhlas ve smyslu §211 odst. 1 tr. řádu, přičemž proti obsahu svědecké výpovědi neměla ani jedna ze stran žádné připomínky (viz č. l. 125), kdy toliko na závěr obhájce obviněného navrhl provedení důkazu výslechem svědka J. J. s odůvodněním, že „s ohledem na rozporuplné tvrzení, kdy mělo docházet k předmětnému skutku pod bodem 1) navrhuje, aby byl vyslechnut svědek J., neboť v případě uznání viny by to mohlo mít vliv na ukládání trestu.“ Dne 3. 1. 2019 tak byl následně svědek J. J. vyslechnut s tím, že uvedl, že ke konzumaci pervitinu docházelo společně a bylo tomu tak ve dvou až třech případech v období od ledna do června či do srpna 2016 (správně 2017). Po předestření své výpovědi z přípravného řízení postupem podle §212 odst. 1 tr. řádu pak svědek (mimo jiné) uvedl: „Dával mi to do té doby, než ho chytli, to znamená do 13. října. Pamatuji si to přesně, protože mám dobrou paměť.“ Oproti tomu obviněný v rámci svého výslechu v hlavním líčení dne 21. 8. 2018 uvedl, že svědku J. poskytl pervitin ve třech případech (a to formou společné konzumace), přičemž se tak mělo dít od Vánoc roku 2016 do jara či léta 2017 (č. l. 124-125).
19. Nejvyšší soud na základě shora stručně nastíněné důkazní situace připomíná, že právě na tomto základu soud prvního stupně uvěřil prvotní svědecké výpovědi J. J., co do celkového počtu případů poskytnutí pervitinu tomuto svědkovi (15 případů), kdy navíc tento opakovaně jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení potvrdil, že k poskytování pervitinu obviněným docházelo od prosince 2016 do 13. října 2017, resp. do 11. října 2017. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se pak dostatečně přesvědčivě podává (srov. bod 5. jeho odůvodnění), že tento neměl žádné důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci (ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu), které by bylo třeba vyložit ve prospěch obviněného, když jeho výpověď shledal jako tendenční, vedenou snahou dosáhnout uložení nižšího trestu s ohledem na možnost uložení trestu souhrnného v případě, kdy by část nyní projednávané trestné činnosti bylo možné posoudit jako sbíhající se s dřívější trestnou činností, pro kterou již byl odsouzen. Naopak v případě svědka J. J. dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento – co se týče doby páchání trestné činnosti obviněným – vypovídal po celou dobu trestního řízení konzistentně, a proto jeho výpovědi v této části plně uvěřil.
20. Rovněž odvolací soud po přezkoumání důkazní situace a navazující hodnotící úvahy soudu prvního stupně dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně stran jednání pod bodem 1) nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti, a proto neshledal porušení příslušných ustanovení trestního řádu, především §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud je přitom na základě shora předestřeného přesvědčen, že závěru soudů nižších stupňů o absenci důvodných pochybností týkajících se zjištěného skutkového stavu věci, které by bylo třeba vykládat ve prospěch obviněného, nelze ničeho vytknout. Jednotlivá skutková zjištění vytvářejí spolehlivý podklad pro závěr o počtu dílčích případů předání pervitinu, ale především pak o době páchání trestné činnosti obviněným. Z tohoto důvodu námitku obviněného spočívající v údajném porušení pravidla in dubio pro reo neshledal jako důvodnou.
21. Nejvyšší soud toliko dodává, že v projednávané věci neshledal ani případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz výše). Samotný extrémní nesoulad ostatně nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Dlužno dodat, že obviněný uvedenou námitku ve svém dovolání ani neuvádí.
22. Ani související námitku obviněného stran (ne)uložení souhrnného trestu Nejvyšší soud neshledal jako způsobilou založit jeho dovolací přezkum na podkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž právní posouzení soudů nižších stupňů zpochybňoval na základě své vlastní verze skutkového stavu, která však neodpovídá tomu, jak byl skutkový stav věci v trestním řízení vedeném proti jeho osobě v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu zjištěn. Jinými slovy zde nejde o takovou procesní situaci, kdy by obviněný označoval právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů stran ukládané formy trestu na podkladu zjištěného skutkového stavu za nesprávné, ale nejprve sám buduje vlastní skutkový stav věci, na jehož základu následně namítá nesprávnost právního posouzení soudů nižších stupňů. Takovýmto způsobem však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být založen.
23. Pouze obiter dictum proto Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Důvodem je skutečnost, že prvního z trestných činů, které jsou obviněnému v projednávané věci kladeny za vinu, tj. přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, se obviněný dopouštěl kontinuálně od počátku roku 2016 do 11. 10. 2017 [jednání ad 1) a 2)], kdežto druhého trestného činu, tedy přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, se dopustil dne 30. 6. 2017. Jestliže přitom k vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 17 T 195/2015, došlo před dokonáním obou trestných činů (tedy v případě prvního z trestných činů před 11. 10. 2017 a u druhého z trestných činů před 30. 6. 2017), není splněna základní podmínka pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, a to, že soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
24. Na základě provedeného přezkumu Nejvyšší soud shledal, že námitce obviněného stran údajného porušení pravidla in dubio pro reo , jež vyplývá z principu presumce neviny , zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny a článku 6 odst. 2 Úmluvy, nelze přisvědčit. Protože dovolací námitky obviněného nebyly s to naplnit jím uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod ve smyslu §265b tr. řádu, byl nucen dovolání Z. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.