ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1186.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1186/2019-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání obviněného Z. B. , narozeného XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2019, č. j. 11 To 1/2019-294, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného Z. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný Z. B. byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 10. 2018, č. j. 46 T 6/2018-271, uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil následovně:
od blíže nezjištěné doby, nejpozději dne 14. 12. 2017 v Praze, na ulici XY, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou PČR v 18:55 hodin, coby řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Passat Variant 3C, RZ XY, barvy modré metalízy, jehož majitelem je společnost Bellator, s.r.o., IČ 24141763, přechovával pro jiného v za tím účelem vytvořeném skrytu vozidla, resp. pod pravou plastovou částí zadního nárazníku nezjištěné množství drog, kdy nebyl srozuměn s tím, ani nemohl vědět, že se jedná konkrétně o celkem 9 plastových sáčků s obsahem celkem 8 476,9 gramů tzv. drogy pervitin (metamfetamin) s průměrným obsahem 80,3 % hm. metamfetaminu báze, tedy celkem 6 806,95 gramů metamfetaminu báze, a dále 2 plastové sáčky s obsahem celkem 177,4 gramů tzv. drogy hašiš obsahující celkem 23,2 gramů účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinol (delta-9-THC),
přičemž droga pervitin - metamfetamin je zařazen do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní a droga hašiš - pryskyřice z konopí je zařazená do seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a uvedená v příloze č. 3 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka omamná, a účinná látka delta-9-tetrahydrocannabinol je zařazená do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedena v příloze č. 4 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek jako látka psychotropní,
přičemž k zacházení s těmito látkami je třeba zvláštního povolení podle ustanovení §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, kterým nedisponoval.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému jednak podle §283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které blíže specifikoval ve výroku svého rozsudku. V neposlední řadě soud prvního stupně podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věci, a to konkrétně 8 452 g drogy pervitin, 175 g drogy hašiš a 49,5 g chloridu hořečnatého hexahydrátu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež však v záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho naplnění přitom spatřuje obviněný (s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu) jednak v porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále v nesprávném hmotněprávním posouzení skutkových zjištění. Za porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný konkrétně označuje následující pochybení soudů nižších stupňů: deformaci provedených důkazů, včetně libovůle při jejich hodnocení, nevypořádání námitek obhajoby a v neposlední řadě porušení zásady in dubio pro reo .
5. Stran tvrzené deformace provedených důkazů obviněný předně tvrdí, že soudy nižších stupňů vyšly z jeho výpovědi, podle které mu měla být nabídnuta práce spočívající v jednorázovém odvezení vozidla do SRN a zpět do ČR za částku 30 000 Kč, z čehož následně dovodily i jeho srozumění s tím, že v předmětném vozidle převážel drogy. Obviněný k uvedenému namítá, že ani v jedné ze svých výpovědí neuváděl, že by měl za danou částku vykonat toliko jednorázovou cestu, pročež mu měla být její výše podezřelá. Má tak za to, že skutkový závěr, který z výše přislíbené částky dovodil soud prvního stupně, totiž že měl být přinejmenším srozuměn s tím, že se podílí na transportu drog, se z žádného z provedených důkazů nepodává. Naopak obviněný trvá na tom, že z jeho jednotlivých výpovědí plyne, že uvedená částka mu byla nabídnuta s tím, že si bude vydělávat jako řidič, přičemž mu nebylo známo, o kolik jízd půjde. Jde-li o poznámku odvolacího soudu, podle které měl obviněný změnit svoji výpověď, co se týče počtu jízd, které pro svědka K. uskutečnil (jízdě do SRN měla předcházet ještě jedna jízda do Nizozemí), pak obviněný namítá, že z této skutečnosti nelze vyvozovat nic ve vztahu k závěru soudů nižších stupňů o nepřiměřené výši odměny, z níž tyto odvozují svůj závěr o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, že ve vozidle převáží drogy.
6. Obviněný k uvedenému nadto doplňuje, že obdobnou námitku vznesl již v odvolání, nicméně odvolací soud se s ní nijak nezabýval, čímž podle obviněného (vedle vady deformace důkazu), zatížil své rozhodnutí další vadou v podobě jeho nepřezkoumatelnosti, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces, ale rovněž na dvojinstanční řízení v trestních věcech.
7. Za další pochybení odvolacího soudu – spočívající rovněž v deformaci provedených důkazů – obviněný označuje tvrzení odvolacího soudu, podle něhož si měl obviněný úmyslně ponechat doma svůj mobilní telefon, což mělo vypovídat o jeho vědomí o protiprávnosti jeho jednání. O toto tvrzení přitom odvolací soud rovněž opřel svoji úvahu o prokázání nepřímého úmyslu obviněného ve vztahu k převozu drog, a to v situaci, kdy obviněný u sebe měl při své kontrole policejní hlídkou vlastní mobilní telefon, což se má podávat z protokolu o vydání věci na č. l. 128. Obviněný k tomuto dodává, že na uvedenou skutečnost odkazoval ve svém odvolání, avšak odvolací soud ji nijak nereflektoval, čímž opět zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
8. Za poslední případ deformace důkazů v dané trestní věci pak obviněný označuje závěry, které odvolací soud vyvodil z provedeného videozáznamu o kontrole obviněného policejního hlídkou. Na videozáznamu, který postrádá zvukový záznam, je však zřejmé, že obviněný v jednu chvíli někomu volá, avšak není zřejmé, kdo je onou volanou osobou. I přesto však odvolací soud vyslovil přesvědčení, že obviněný volal kontaktní osobě, o čemž se měl následně dozvědět svědek K. a oznámit toto partnerce obviněného, což obviněný považuje za pouhou domněnku a projev libovůle soudu při hodnocení důkazů.
9. Ve vztahu k další námitce, spočívající v porušení pravidla in dubio pro reo , obviněný uvádí, že sám odvolací soud v bodu 35. svého usnesení konstatoval, že z jeho výpovědi lze dovodit toliko to, že u něj byl dán nepřímý úmysl podílet se na „nelegální činnosti“. To však není podle obviněného totéž jako srozumění s převozem drog. Ačkoliv uvedenou námitku obviněný vznesl již v odvolání, odvolací soud se jí opět nijak nezabýval. K tomu dále obviněný namítá, že v trestním řízení musí být bez důvodné pochybnosti prokázáno nejméně srozumění, tedy úmysl ke spáchání konkrétního trestného činu (zde podle §283 odst. 1 tr. zákoníku), nikoliv existence úmyslu obecně k nelegální činnosti. Pokud tedy odvolací soud v trestní věci obviněného dovodil pouze nepřímý úmysl ve vztahu k nelegální činnosti, nemohl jej uznat vinným daným trestným činem, resp. zamítnout jeho odvolání.
10. Obviněný je tedy přesvědčen, že nadále podle jeho přesvědčení zůstává jako přípustná i jeho verze, totiž že byť se vozidle našly drogy, tyto s jeho osobou nic nespojuje a není tak vyloučeno, že se stal pouze nic netušící obětí akce skupiny Vietnamců a svědka K., jemuž jako svému příteli a obchodnímu partnerovi důvěřoval.
11. Závěrem svého dovolání pak obviněný shrnuje, že ve světle provedených důkazů (včetně analýzy DNA, otisků prstů na drogách, absenci jeho drogové minulosti), jakož i tvrzení, že si při předávce vozidla myslel, že povede vietnamské dělníky, nelze v žádném případě dovodit jeho srozumění s převozem drog. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak v tomto směru podává, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a soud se přikloní k té, která je pro obviněného nepříznivá, poruší tím princip in dubio pro reo, a tedy i zásadu presumpce neviny zakotvenou v článku 40 odst. 2 Listiny.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, který napadenému usnesení předcházel, a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání.
13. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) s tím, že obviněný v rámci svého dovolání opětovně uplatňuje argumentaci, kterou užil již dříve v rámci své obhajoby, jakož i svého odvolání. Státní zástupkyně je naopak přesvědčena, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný věděl o tom, že práce, která mu byla nabídnuta, je svým průběhem typická pro drogový byznys, a to s ohledem na celou řadu okolností daného případu (které státní zástupkyně podrobně rekapituluje). Dále státní zástupkyně připomíná podstatu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, z něhož se podává, že dovolací řízení nenabízí možnost přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu, jaký je charakteristický pro řádný opravný prostředek, ale ani další (v pořadí již třetí) instanční přezkum. S ohledem na výše uvedené je proto státní zástupkyně přesvědčena, že jestliže se soudy nižších stupňů jednotlivými argumenty obviněného již opakovaně zabývaly, přičemž jejich posouzení má za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování, je třeba dovolání obviněného odmítnout, a to jako zjevně neopodstatněné. Vedle toho však státní zástupkyně zároveň namítá, že obviněný se v dovolání prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů. Protože však státní zástupkyně skutkové závěry považuje za náležitě podpořené výsledky provedeného dokazování, obsahuje podle jejího názoru dovolání obviněného primárně skutkové námitky, popřípadě rozporuje důkazní řízení a hodnocení provedených důkazů.
14. Takto pojaté dovolací námitky přitom podle státní zástupkyně nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně obviněnému k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
18. Obviněný v rámci dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedenou formulací přitom zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
20. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud, poté co se podrobně seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a spisového materiálu, zjistil, že dovolací argumentaci obviněného nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť dovolací námitky obviněného směřují primárně do oblasti hodnocení důkazů (včetně námitky porušení pravidla in dubio pro reo ). Teprve poté, co obviněný zpochybní jednotlivé skutkové závěry soudů nižších stupňů, buduje na jejich odmítnutí a na vlastních závěrech o skutkovém stavu věci právní posouzení svého jednání. Protože však Nejvyšší soud shledal hodnotící úvahy soudů nižších stupňů jako přesvědčivě odůvodněné a zásadně neodporující základním pravidlům logického myšlení, nemohl se s výhradami obviněného ztotožnit, a tedy ani přijmout jeho navazující právní argumentaci. Stran dílčích dovolacích námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující.
22. První z námitek obviněného ohledně údajné deformace důkazu – obsahu jeho výpovědí, shledal Nejvyšší soud jako nedůvodnou, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že soudy nižších stupňů se obviněným vytýkaného excesu v rámci hodnocení důkazů nedopustily.
23. Je tomu tak proto, jelikož obviněný v rámci své výpovědi v přípravném řízení, provedené za účasti obhájce, doslova uvedl: „Celá věc vznikla tak, že mi jeden můj známý V. K. na začátku tohoto týdne nabídnul, jestli si nechci přivydělat nějaké peníze za to, že bych řídil auto z Ústí nad Labem do Německa do města XY a poté do Prahy. Chtěl po mně prostě odřídit auto, nic jiného mi k tomu neřekl, nabídl mi za to 30 000 Kč s tím, že jsem ani nevěděl, jestli je to jen o cestě do Německa a pak do Prahy, myslel jsem si, že pak budu muset řídit ještě dál. Teď si uvědomuji, že já vlastně nevěděl, že budu pokračovat z toho Německa někam dál, to jsem se dozvěděl až v tom Německu, že pojedu do Prahy.“ (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 15. 12. 2017, č. l. 48-49). Teprve při svém dalším výslechu se obviněný zmiňuje, že pro svědka K. měl vykonat na začátku prosince ještě jednu cestu do Nizozemí, za kterou měl obdržet 3 000 Kč a 100 €; za cestu dne 14. 12. 2017 pak prý obdržel 3 000 Kč, k čemuž dodal: „a ještě mi slíbili, že pokud pro ně odjedu pár jízd, že si mohu vydělat až 30 000 Kč, nevím, jak to přesně mysleli, jestli to mělo být za jednu, více jízd, anebo měsíčně, opravdu nevím.“ (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 22. 2. 2018, č. l. 55; srov. také hodnotící úvahu odvolacího soudu v bodech 41. a 42. jeho usnesení). V hlavním líčení před soudem prvního stupně pak obviněný vypovídal obdobně jako při svém druhém výslechu (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2018, č. l. 255), přičemž s ohledem na zjevný podstatný rozpor mezi první výpovědí obviněného a jeho pozdějšími výpověďmi ohledně toho, za co měl odměnu ve výši 30 000 Kč obdržet, přistoupila předsedkyně senátu k přečtení protokolu o výpovědi obviněného ze dne 15. 12. 2017. K uvedenému se obviněný vyslovil shodně jako v rámci své druhé výpovědi v přípravném řízení, resp. že mu určitě nebylo 30 000 Kč nabídnuto jako odměna za jednu cestu.
24. Jestliže za této důkazní situace soud prvního stupně konstatoval, že za věrohodnou, resp. pravdivou, považuje prvotní výpověď obviněného ze dne 15. 12. 2017, učiněnou za účasti obhájce a bezprostředně poté, co se obviněný dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, má Nejvyšší soud za to, že tomuto hodnocení skutkového stavu nelze ve světle zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) ničeho vytknout. Námitce obviněného ohledně deformace důkazů – obsahu jeho výpovědí, proto v této situaci Nejvyšší soud nemohl přitakat, stejně jako nemohl dát za pravdu ani souvisejícímu tvrzení o nepřezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, které danou námitku přesvědčivě vypořádává. Poukazuje-li odvolací soud v bodech 40. a násl. svého usnesení na vývoj výpovědi obviněného (tj., že obviněný svoji výpověď rozšířil o informaci o další cestu do Nizozemí, kterou měl podniknout pro svědka K. a tytéž osoby Vietnamské národnosti již začátkem prosince a za kterou měl být odměněn, jak bylo uvedeno shora), pak se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s hodnocením soudu odvolacího, že tato vykazuje prvky účelovosti, na základě čehož si odvolací soud mohl doplnit svoji představu o pravdivost prvotní výpovědi obviněného.
25. Ani druhou námitku obviněného týkající se údajné deformace důkazu Nejvyšší soud nemá za důvodnou. Obviněný totiž sám v rámci hlavního líčení dne 25. 10. 2018 (viz protokol na č. l. 254) uvedl, že „(…) můj telefon jsem si nemusel brát, protože řekl (pozn. svědek K.), že mi dá telefon. Svůj telefon jsem si nebral proto, že jsem měl zdání, že ho potřebovat nebudu, a K. říkal, že mi dá jiný telefon, že mi bude volat na ten jiný telefon, že mi nebude volat na ten můj osobní telefon, tak jsem si můj telefon nechal doma, protože jsem nevěděl, kdy se vrátím. (…) Já si svůj telefon doma běžně nenechávám.“ Obdobně se pak obviněný vyjádřil (ohledně ponechání soukromého telefonu doma) i v rámci přípravného řízení [viz protokol o výslechu obviněného ze dne 15. 12. 2017, č. l. 50]. Jestliže za uvedené situace, kdy se obviněný opakovaně vyjádřil tak, že si svůj soukromý mobilní telefon ponechal doma, soudy obou stupňů dovodily, že tomu tak skutečně bylo, neshledává tento skutkový závěr Nejvyšší soud jakkoliv excesivním. Pouze pro upřesnění lze dodat, že z protokolu o vazebním zasedání ze dne 16. 12. 2017 (viz č. l. 36) je zřejmé, že obviněným zmiňovaný „druhý telefon“, který je i uveden v protokolu o vydání věci na č. l. 129, na nějž obviněný poukazuje ve svém dovolání, tento sám označuje za telefon služební (obviněný v danou dobu pracoval jako řidič pro společnost Uber) a dodává, že svůj vlastní mobilní telefon si s sebou nebral (viz č. l. 36).
26. Obviněnému je třeba dát za pravdu v tom směru, že byť shora označenou námitku vznášel i ve svém odvolání, odvolací soud se jí podrobněji nezabýval. Zde však Nejvyšší soud považuje za potřebné vyzdvihnout související hodnotící úvahu odvolacího soudu, totiž že ze znaleckého zkoumání k telefonnímu číslu XY (IMEI XY), které obviněný obdržel spolu s mobilním telefonem zn. Aligator od svědka K., vyplývá, že na toto telefonní číslo proběhlo několik hovorů s neznámými čísly a zjevně se jednalo o jednoduchý jednorázový telefon, pořízený z konspirativních důvodů (dané telefonní číslo bylo prvně aktivováno počátkem prosince 2017), tj. za účelem anonymní komunikace bez možnosti odhalení dotčených osob (což se podává z vyhodnocení výpisu telekomunikačního provozu ze dne 4. 1. 2018 na č. l. 70-71). Uvedenou hodnotící úvahu odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud považuje za souladnou i s dalšími skutečnostmi zjištěnými ve věci obviněného, a proto samotnou skutečnost, že obviněný s sebou měl ještě jeden mobilní telefon, který však po celou dobu své cesty nepoužil, neshledává nijak relevantní.
27. Konečně co se týče poslední námitky obviněného ohledně údajné deformace důkazů soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud dodává, že z důkazů provedených v hlavním líčení před soudem prvního stupně, konkrétně znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, vypracovaného RNDr. Vlastimilem Klímou dne 15. 1. 2018, se podává, že telefonní číslo XY (IMEI XY) přijalo dne 14. 12. 2017 v čase 19:05 telefonní hovor od telefonního čísla XY trvající 10 vteřin (viz č. l. 152). Druhé z uvedených telefonních čísel přitom sám obviněný v protokolu o svém výslechu ze dne 22. 2. 2018 označuje za číslo, které měla v daný den používat osoba vietnamské národnosti, s níž během své cesty komunikoval (viz č. l. 54). Ačkoliv lze soudu prvního stupně vytknout, že se této otázce podrobněji nevěnoval, jeho stěžejní závěr Nejvyšší soud považuje za přesvědčivý. Soud prvního stupně totiž v bodu 13. svého rozsudku uvedl, že bezprostředně po zahájení policejní kontroly vozidla obžalovaný někomu volal, přičemž šlo o velmi krátký rozhovor, na základě čehož dospěl k závěru, že tento hovor byl veden s kontaktní osobou, které obviněný sdělil, že je podroben policejní kontrole. Tyto skutečnosti plně odpovídají dalším skutkovým zjištěním – především závěrům znalce (viz výše) a samotnému tvrzení obviněného, že v daný den na uvedeném telefonním čísle komunikoval s osobou vietnamské národnosti, kterou označuje jako „Vietnamec s břískem“. Jinými slovy nejde o pouhou domněnku soudů, jak tvrdí obviněný (v dané věci není rozhodné, zda obviněný hovor přijal, či byl naopak volajícím). Ani v tomto ohledu proto podle Nejvyššího soudu hodnocení soudů nižších stupňů nelze nic zásadního vytknout.
28. Zbývající dovolací argumentaci obviněný buduje na údajném porušení pravidla in dubio pro reo . K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že z uvedeného pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
29. V projednávané věci obviněný přehlíží skutečnost, že na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost o tom, zda věděl, co je podstatou jeho cesty a zda byl přinejmenším smířen s tím, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně společnosti a lidí před možným ohrožením, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Jinými slovy jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný věděl, co je předmětem jeho cesty (přičemž tuto představu si vytvořil na základě dalších okolností jeho cesty do SRN – především nezvykle vysoká odměna za jednorázovou cestu, konspirační způsob komunikace pouze prostřednictvím poskytnutého telefonu s předplacenou SIM kartou, způsob provedení činu) a byl přinejmenším smířen s tím, že svým jednáním může způsobit ohrožení shora uvedeného chráněného zájmu.
30. Konečně zmiňuje-li obviněný, že odvolací soud hovoří o nepřímém úmyslu obviněného podílet se na nelegální činnosti, nikoliv na převozu drog, poukazuje Nejvyšší soud na příslušnou pasáž odůvodnění soudu prvního stupně (z něhož rozporovaný bod 35. usnesení odvolacího soudu vychází), podle něhož „obžalovaný musel vědět, že tzv. práce, která mu byla nabídnuta, je svým průběhem typická pro drogový byznys, a to z celé řady okolností případu.“ (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Ačkoliv následně soud prvního stupně skutečně užívá i slova „[i] kdyby byl sebevíce naivní, muselo mu být jasné, že (…) se bude podílet na činnosti, která je nelegální.“ , má Nejvyšší soud za to, že danou větu nelze vnímat izolovaně, ale v kontextu předchozí – tedy že obviněný s ohledem na konkrétní okolnosti věci věděl, že jde konkrétně o drogovou trestnou činnosti, nikoliv jakoukoliv nelegální činnost.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud tak shrnuje, že v projednávané trestní věci nebyly splněny podmínky pro jeho případný kasační zásah, když dovolací námitky obviněného neshledal jako podřaditelné pod jím uplatněný (ale ani žádný jiný zákonem stanovený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z tohoto důvodu byl nucen dovolání obviněného Z. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.