ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.905.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 905/2019-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 4 To 442/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 2 T 200/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 2 T 200/2016, byl obviněný D. S. uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a dle §21 tr. zákoníku za to, že
od přesně nezjištěné doby, nejméně od 1. 3. 2016 do 30. 7. 2016 v obci XY, okres XY, v domě č. p. XY a k němu přilehlých budovách (garáž a kůlny) k. ú. XY, katastrální číslo území XY, který se nachází na parcele č. XY a na zahradě na parcele č. XY náležející k domu, obojí list vlastnictví č. XY, dosud přesně nezjištěným sofistikovaným způsobem pěstoval, sklidil a následně usušil rostlinu konopí z rodu Cannabis, čímž tuto rostlinu neoprávněně zpracovával do konečného stavu způsobilého ke spotřebě ve formě marihuany a za účelem získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu, a to tak, že od 1. 3. 2016 si pronajal od A. Š., nar. XY, dům č. p. XY v obci XY i s přilehlými budovami a zahradou, kdy si nejprve na zahradě zasadil a pěstoval přesně nezjištěné množství rostlin konopí odrůdy „Bílá vdova“ a „Lemon Hase“ v množství okolo 50 kusů rostlin, které zhruba asi za měsíc a půl sklidil a usušil a přesně nezjištěné množství usušené marihuany, asi 1 kilogram, si uložil na půdě domu č. p. XY v obci XY, následně pěstoval marihuanu pro vlastní potřebu indoor způsobem za pomoci techniky a hnojiv, kdy si potřebné technické komponenty, semena a hnojiva objednal přes internet a sám si pak podle návodu vyrobil kovovou speciální klec, tzv. „koloseum“ na truhlíky pro pěstování rostlin konopí, sloužící k rychlejšímu a efektivnějšímu způsobu pěstování, kdy následně provedenou domovní prohlídkou bylo dne 31. 7. 2016 zajištěno 430 kusů rostlin v truhlících o velikosti cca 30 cm a 12 kusů rostlin o velikosti cca 30 – 40 cm, 4 kusy rostlin o velikosti cca 60 cm, dále rostlinný materiál, stonky rostlin, technické komponenty potřebné k pěstování rostlin a hnojiva, přičemž provedenou odbornou expertízou byly chromatografií na tenké vrstvě ve všech rostlinných vzorcích prokázány kanabinoidní látky, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, kdy semikvantitativním vyhodnocením chomatogramů bylo stanoveno, že obsah 9-THC ve všech vzorcích převyšuje 0,3 %, kdy ve 430 kusech zajištěných rostlin byl zjištěn obsah 9-THC 3,5 %, což odpovídá hmotnosti 47,0 gramů čistého 9-THC ve 430 kusech rostlin, ve 12 kusech zajištěných rostlin byl zjištěn obsah 9-THC 2,6 %, což odpovídá hmotnosti 0,6 gramu čistého 9-THC ve 12 kusech rostlin, ve 4 kusech zajištěných rostlin byl zjištěn obsah 9-THC 6,9 %, což odpovídá hmotnosti 9,7 gramů čistého 9-THC ve 4 kusech rostlin, a dále v 618,5 gramech zajištěného rostlinného materiálu byl plynovou chromatografií stanoven obsah 9-THC 4,6 %, což odpovídá hmotnosti 23,9 gramů čistého 9-THC v zajištěném rostlinném materiálu, ve 149,8 gramech zajištěného rostlinného materiálu byl plynovou chromatografií stanoven obsah 9-THC 6.4 %, což odpovídá hmotnosti 7,8 gramů čistého 9-THC v zajištěném rostlinném materiálu, přičemž celkem bylo v zajištěném rostlinném materiálu obsaženo 89,0 gramů čistého 9-THC,
přičemž konopí patří mezi omamné látky uvedené v seznamu č. 3 – omamné látky, zařazené v seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách, vyhl. pod č. 47/1965 Sb., a v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., a obsahuje tetrahydrokanabinoly, což jsou psychotropní látky uvedené v seznamu č. 4 – psychotropní látky, zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhl. pod č. 62/1989 Sb., a v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., přičemž D. S. neměl k zacházení s omamnými a psychotropními látkami povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
2. Za toto jednání byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to systému kovových konstrukcí, tzv. závěsného systému, vzduchotechniky – flexi hadice, uhlíkového filtru 3 ks, lamp 6 ks, předřadníků 8 ks, bedny vzduchotechniky 1 ks, ventilátorů 4 ks, elektromateriálu – kabeláže, truhlíků 144 ks, elektrospínače, stopy č. 17 – BIO GROW 1 1 ks, stopy č. 18 – BIO GROW 2 1 ks, stopy č. 19 – PK 13 – 14 NPK 1, stopy č. 20 – rooting 1 ks, stopy č. 21 – advanced hydroponic 1 ks, stopy č. 22 – bio blom 2, černé dózy s tabletami, sklenice s nápisem X bloom, výbojek 6 ks, ventilátorů 3 ks, rozbočovače vzduchotechniky 2 ks.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 4 To 442/2018, jímž podle §256 tr. ř. odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak dle §139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř. nabyl právní moci dne 11. 2. 2019.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 4 To 442/2018, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Terezy Coufalové, Ph. D., dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Obviněný je toho názoru, že v průběhu trestního řízení došlo k celé řadě pochybení, kdy následná soudní rozhodnutí byla vydána v rozporu s platnými zákony a konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Toto své tvrzení pak opřel o následující námitky, vztahující se pouze k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný první námitkou napadá neoprávněný vstup do obydlí jak svědkyní Š. jako pronajímatelkou domu, v němž obviněný bydlel, tak Policií ČR. Tvrzení odvolacího soudu, že vstup do obydlí byl nezákonným, avšak domovní prohlídka proběhla zcela nezávisle na vstupu do jeho obydlí, které se událo předchozího dne před provedením domovní prohlídky, je v přímém rozporu s provedenými listinnými důkazy, především pak s návrhem k vydání příkazu k domovní prohlídce ze dne 30. 7. 2016, který je zdůvodněn pouze proběhnuvším nezákonným vniknutím do jeho obydlí a skutečnostmi, které byly na základě tohoto vniknutí zjištěny. Obviněný namítá, že tvrzení odvolacího soudu, že k domovní prohlídce by došlo bez ohledu na předchozí nezákonné vniknutí do domu, je ryze spekulativní a nemůže být podkladem pro zhojení způsobených vad a potvrzení odsuzujícího rozsudku.
6. Další námitku uplatňuje obviněný vůči nezákonnosti domovní prohlídky, kdy domovní prohlídka byla nařízena na podkladě podnětu podaného na základě neoprávněného vstupu do domu policejním orgánem. Obviněný rovněž namítnul, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu s §84 tr. ř., když před jejím provedením absentoval výslech obviněného a domovní prohlídka byla provedena i přesto, že obviněný souhlasil s vydáním vyžadovaných předmětů dobrovolně. K absenci předběžného výslechu pak obviněný odkazuje na komentované ustanovení k §84 tr. ř., přičemž dále poukazuje na pochybení odvolacího soudu, který vyslechl policistku provádějící domovní prohlídku „dovyslechl písemnou formou bez možnosti interakce obviněného.“ Policistka provádějící domovní prohlídku uvedla, že „protokol o výslechu obviněného“ pravděpodobně zapomněla vytisknout, což je důvodem jeho absence. Tyto důkazy tak měly být hodnoceny dle názoru obviněného k jeho prospěchu. Pro provedení domovní prohlídky bylo nutné splnit kumulativně dvě podmínky, a to předchozí výslech povinné osoby a nemožnost dosáhnout dobrovolného vydání věcí, kdy tyto dvě podmínky slouží k tomu, aby nebylo nutné zasahovat do domovní svobody. Odvolací soud opakovaně konstatoval, že k takovému postupu je třeba důvodné podezření, že obviněný nevydal vše, ale soud takové podezření nezkoumal a v rámci dokazování jej nezjistil. Obviněný závěrem této námitky napadl argumentaci odvolacího soudu, podle níž zahájení domovní prohlídky před vydáním věcí lze považovat za určité formální pochybení ze strany policejního orgánu, avšak nikoliv za pochybení dostatečně výrazné. Podle obviněného se jedná o pochybení zcela zásadní, kdy jím došlo k porušení jak trestního řádu, tak základních práv obviněného.
7. Třetí námitkou napadá obviněný nezákonnost svého výslechu po sdělení obvinění, kdy výslech byl proveden bez přítomnosti obhájce, přičemž se jednalo o případ nutné obhajoby. Namítnul, že „vyšetřující policistka při výslechu, za přítomnosti dozorujícího státního zástupce, uvedla, že obviněnému byl obhájce ustanoven, ten však telefonicky sdělil, že nemá čas se k výslechu dostavit, a aniž by s ním tedy obviněný kdy hovořil, policistka do protokolu zapsala, že obviněný souhlasí s výslechem bez účasti ustanoveného obhájce.“ Odkázal na analogické užití §36b odst. 2 tr. ř., podle něhož se může obviněný obhájce ustanoveného v případech nutné obhajoby vzdát pouze výslovně písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení, přičemž takové prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním. Jelikož se v dané věci jedná o případ nutné obhajoby dle §36 odst. 3 tr. ř., je obviněný přesvědčen, že policejní orgán nepostupoval správně, když provedl výslech obviněného bez přítomnosti ustanoveného obhájce, který se z časových důvodů nemohl k úkonu dostavit.
8. Pro dokreslení způsobu jednání orgánů činných v trestním řízení zakomponoval ve svém dovolání dovolatel námitku týkající se nezákonného provedení záznamu telekomunikačního provozu, kdy tuto námitku uvádí i přesto, že si je vědom její nepřípustnosti pro dovolací řízení, neboť získané údaje nebyly v rámci řízení použity jako důkaz. Obviněný namítá, že v rozporu s §88a tr. ř. byly na pokyn policejního orgánu dané pro účely zpracování odborného vyjádření zajištěny jeho údaje z telekomunikačního provozu, které podléhají tajemství přepravovaných zpráv a na které se vztahuje ochrana osobních a „zprostředkovacích dat“ . Pořízení takových dat podléhá soudnímu příkazu, avšak tyto údaje byly ze zařízení zajištěny bez takového příkazu a dle pokynů policejního orgánu. Tato námitka byla rovněž uplatněna v odvolacím řízení, kdy odvolací soud zaujal stanovisko uvedené v bodu 14. svého usnesení. Obviněný tuto námitku uzavírá, že pokyny policejního orgánu za účelem zpracování odborného vyjádření směřovaly k zajištění údajů, na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovaných dat a stanovisko odvolacího soudu je v daném kontextu projednávané věci a pochybení policejního orgánu nepřijatelné.
9. Poslední námitku pak obviněný směřuje k porušení zásady volného hodnocení důkazů, kdy napadá proces rozhodování nalézacím a odvolacím soudem. Vydání v pořadí druhého rozhodnutí nalézacího soudu nepředcházelo další dokazování ve věci po zrušení odvolacím soudem, soud prvního stupně prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesu závěrečných návrhů. Při totožné důkazní situaci soud prvního stupně rozhodl zcela opačně a obviněného shledal vinným. Obviněný namítl, že takový postup odporuje ustálené soudní praxi a judikatuře Nejvyššího soudu. Své tvrzení opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, kdy namítl, že ke změnám v relevantních a skutkových okolnostech předpokládaných v citovaném rozsudku v případě obviněného nedošlo, neboť žádné nové skutečnosti v dalším řízení po vydání v pořadí prvního rozsudku nalézacího soudu zjištěny nebyly. V pořadí s druhým rozhodnutím nalézacího soudu se odvolací soud již ztotožnil, přičemž se však řádně nevypořádal se všemi námitkami obviněného, které se týkaly zcela opačného vyhodnocení důkazní situace. Konečně pak obviněný nad rámec výše uvedeného poukázal na nové hodnocení zákonnosti provedené domovní prohlídky odvolacím soudem, kdy odkázal na bod 16. napadeného usnesení. Tento závěr je dle názoru obviněného rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, který dovodil povinnost obecných soudů vypořádat se s námitkou nezákonnosti domovní prohlídky způsobem odpovídajícím značné závažnosti takové námitky. Prosté konstatování soudu, že v daném případě nebyla shledána žádná nezákonnost, nelze pokládat za dostatečné.
10. Na základě výše uvedených námitek obviněný uzavírá, že dle jeho názoru orgány činné v trestním řízení fatálně selhaly při dodržování zákonnosti, opakovaně překročily svá zákonná oprávnění a nezákonně získaly důkazy, které tak nelze použít k odsouzení obviněného. Soudy nalézací i odvolací tato pochybení nenapravily, získané důkazy hodnotily nesprávně a takovým postupem došlo k prohloubení újmy obviněnému. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby „dovolací soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ad alternum aby zrušil odvoláním napadený výše popsaný rozsudek Okresního soudu v Lounech a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání dle §265l odst. 1 tr. ř., popř. aby sám obviněného zprostil obžaloby dle §265m tr. ř.“ .
III.
Vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného
11. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nejprve shrnul námitky uvedené v dovolání obviněného. Ve svém vyjádření státní zástupce uvedl, že se ztotožňuje s argumentací soudů a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.
12. Z hlediska samotného dovolání obviněného státní zástupce považoval za podstatné, že obviněným uplatněné námitky neodpovídají dovolacím důvodům, neboť dovolatel v dovolání nenamítal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné hmotně právní posouzení. Námitka týkající se absence obhájce u prvního výslechu obviněného by mohla naplnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak tento dovolací důvod nebyl obviněným uplatněn. Obviněný navíc ve zmíněné fázi trestního řízení již obhájce měl, tento se z úkonu řádně omluvil a obviněný se jeho účasti při úkonu nikterak nedomáhal. Podstata námitek dovolatele spočívala v tvrzení, že byl odsouzen na základě nezákonně provedených důkazů.
13. K námitce nezákonného vstupu do obydlí majitelkou domu a následně policisty státní zástupce uvedl, že pokud svědkyně Š. vstoupila do domu, učinila tak po předchozích marných pokusech zkontrolovat způsob užívání bytu dovolatelem a po jeho předchozích výmluvách, které nasvědčovaly jeho snaze vstup do bytu neumožnit. Do domu se tak dostavila po předchozím včasném vyrozumění dovolatele. K této argumentaci odkázal státní zástupce na §2219 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož měl obviněný umožnit svědkyni Š. jako majitelce domu v nezbytném rozsahu „prohlídku věci“, za níž je především považován i přístup do pronajatého bytu za účelem kontroly způsobu jeho užívání. Zvláště za situace, kdy všechny okolnosti na místě nasvědčovaly tomu, že dům je obviněným poškozován a využíván k výrobě drog, nikoliv jen k bydlení.
14. Pokud se týká námitky nepotřebnosti provést domovní prohlídku vzhledem ke spolupráci a ochotě obviněného vydat veškeré věci, pak státní zástupce uvedl, že souhlasí s dovolatelem v tom, že vydáním věcí se má předejít zásahu do natolik významného práva, jakým je domovní svoboda. Pokud orgány činné v trestním řízení hledají konkrétní věc a pokud je taková věc jednoduše oddělitelná od předmětného obydlí, je dobrovolné vydání věci jejím jednoduchým a jednoznačným úkonem. Jako příklad uvádí konkrétní pistoli užitou jako vražednou zbraň, konkrétní vozidlo identifikované podle VIN či konkrétní šperk apod. V takovém případě je policii i obviněnému známo, o jakou konkrétní věc se jedná a obviněný ví, kde je tato věc umístěna, tudíž ji může předat do rukou orgánům činným v trestním řízení nebo ji vynést ven nebo alespoň může tyto orgány zavést ve svém obydlí na místo, kde se hledané věci nacházejí. Složitější je to u souboru věcí, jejichž totožnost, počet či umístění nejsou před vstupem do obydlí známy. Policejní orgán však v těchto případech jen velmi obecně tuší, jaký mají takové věci charakter, a ani pachatel již zcela přesně neví, kolik takových věcí má a kde všude je umístil. Pokud dovolatel usoudil, že takový vpád do soukromí by mohl být proveden pouze na základě obecné ochoty obviněného blíže nekonkretizovaný soubor věcí vydat, považuje státní zástupce takovou praxi za snadno zneužitelnou, neboť z obecné ochoty obviněného vydat jednu věc by bez rozhodnutí o domovní prohlídce mohlo být dovozeno právo policie „přebírat“ z bytu další podobné hledané věci z dalších úkrytů, ať již s účastí či bez účasti obviněného. Jako klíčový problém v takovém obecném vymezení státní zástupce uvedl, že přítomným policistům nemůže být zřejmé, které věci jim vlastně obviněný dobrovolně vydává a které ne. Sporné může být i to, jaké konkrétní věci ještě náleží k vybavení pěstírny konopí – mnohdy se jedná o běžné zahradní náčiní či jinak běžné spotřebiče, materiály a nástroje. Vzhledem k uvedenému tak státní zástupce nepovažuje obecný souhlas dovolatele vydat předem jím nijak nezdokumentovanou pěstírnu konopí za dostatečný důvod k tomu, aby nebyl prohledán celý dům na základě soudem vydaného příkazu k domovní prohlídce. Dostatečným důvodem by naopak mohla být situace, kdy by existoval nezpochybnitelný a úplný „inventární“ seznam konkrétně identifikující všechny věci tvořící soubor pěstírny, přičemž by dovolatel policistům označil a zpřístupnil i všechny možné úkryty zařízení, surovin i látek. V takovém případě by bylo možno tyto věci převzít za pomoci takového seznamu a s vyloučením možného výskytu dalších hledaných věcí na jiných místech objektu. Při zajištění pěstírny konopí v objektu užívaném i jako byt proto považuje státní zástupce dobrovolné vydání věcí za teoreticky možné, avšak prakticky neproveditelné.
15. Námitkou nezákonnosti prvního výslechu obviněného po ustanovení obhájce v nepřítomnosti obhájce brojí obviněný proti praxi akceptované i současnou naukou. K této námitce odkázal státní zástupce na komentářový výklad ustanovení §165 tr. ř., v němž zdůraznil, že pokud se obhájce nedostaví nebo se odmítne dostavit na místo úkonu, policejní orgán úkon provede bez přítomnosti obhájce, pokud to vzhledem k povaze úkonu přichází v úvahu, tedy i pokud obhájce požádá o odložení takového úkonu bez závažného důvodu.
16. K další námitce obviněného týkající se záznamu telekomunikačního provozu státní zástupce uvedl, že odvolací soud se v odstavci 14 odůvodnění svého usnesení zabýval touto námitkou, když konstatoval, že není z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrno, že by snad bylo výsledné odborné vyjádření užito jako důkaz o nějaké konkrétní části skutku, pro nějž byl dovolatel odsouzen. Zákonnost či nezákonnost tohoto důkazu proto nemohla mít vliv na učiněná skutková zjištění.
17. K výtce obviněného vůči odvolacímu soudu, že bez provedení důkazů učinil jiné skutkové zjištění, státní zástupce uvedl, že má za to, že odlišný náhled odvolacího soudu se týkal pouze zákonnosti provedených důkazů a nikoliv jejich hodnocení z hlediska obsahového. Rovněž poukázal na skutečnost, že obviněný ani obhájkyně u hlavního líčení dne 3. 10. 2018 žádné doplnění dokazování nenavrhli a souhlasili s ukončením dokazování. Dovolatel dle státního zástupce nezpochybnil v podstatě pouze jen dva důkazy, a to výpověď svědkyně Š. a jeho ochotu celou pěstírnu vydat (spolu s rozborem zajištěných látek na policii). Tyto nikým nezpochybněné důkazy postačují ke skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
18. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolatelem uplatněné námitky jsou pouze procesní povahy a že v neprospěch obviněného nebyly porušeny základní postuláty spravedlivého procesu. Námitky dovolatele tak neodpovídají tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu.
19. Státní zástupce tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně byl vyjádřen výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
22. Obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dle obviněného byl totiž v řízení před soudem prvního stupně dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
26. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanoviska pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
V.
Důvodnost dovolání
27. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným D. S. uplatněné námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Rovněž Nejvyšší soud již na tomto místě konstatuje, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal taková pochybení, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů.
28. Obviněný ve skutečnosti svými námitkami, kterými zejména tvrdí, že byl odsouzen na základě nezákonně provedených důkazů a nesprávného vyhodnocení provedených důkazů uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Jedná se o námitky směřující do hodnocení důkazů, skutkových zjištění a o námitky procesní povahy. I přes to však Nejvyšší soud cítí potřebu uvést k jednotlivým námitkám obviněného následující.
29. K námitce neoprávněného vniknutí do domu svědkyní Š. a policejním orgánem Nejvyšší soud poukazuje na vyjádření státního zástupce, podle něhož svědkyně Š. jednala v souladu s §2219 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví nájemci povinnost umožnit pronajímateli prohlídku věci (v tomto případě domu), jakož i přístup k ní nebo do ní za účelem potřebné opravy nebo údržby věci, avšak po předchozím oznámení pronajímatelem nájemci, a to v přiměřené době předem. Takové oznámení není vyžadováno, pokud je nutné zabránit škodě nebo hrozí-li nebezpečí z prodlení. V této souvislosti nelze přehlédnout, že svědkyně Š. jako pronajímatelka objektu vstoupila do domu až poté, co zjistila, že ve dvorním traktu a u garáží se mimo jiné nachází kanystry s chemikáliemi, různé trubky, truhlíky, pytle s hlínou, pytle s hnojivy apod. Za těchto okolností jsou pochopitelné i její obavy z hrozící škody na majetku pronajatém obviněnému. Ohledně námitky nezákonnosti vstupu policejního orgánu do domu s odkazem na §83c tr. ř. lze v podrobnostech odkázat na argumentaci odvolacího soudu v bodu 10. napadeného usnesení, s níž se Nejvyšší soud ztotožňuje.
30. Námitka nezákonnosti domovní prohlídky provedené bez předchozího výslechu obviněného a po jeho souhlasu s dobrovolným vydáním věcí je nedůvodná. K provedení domovní prohlídky i přes souhlas s dobrovolným vydáním všech věcí Nejvyšší soud konstatuje, že domovní prohlídka byla provedena v souladu se smyslem a účelem tohoto institutu. Nejvyšší soud rovněž souhlasí s argumentací státního zástupce ohledně praktické neproveditelnosti vydání všech věcí náležejících k pěstírně konopí a potřeby provedení domovní prohlídky i přes souhlas obviněného s vydáním věcí. Vydání takových věcí blíže nekonkretizovaných bylo v případě obviněného neproveditelné, na což lze v podrobnostech odkázat na bod 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ohledně druhé části námitky obviněného týkající se absence předchozího výslechu obviněného před domovní prohlídkou předpokládaného v §84 tr. ř. lze přisvědčit dovolateli v tom, že postup policejního orgánu nelze v tomto ohledu považovat za perfektní, avšak absence úředního záznamu o provedení tohoto výslechu neměla vliv na správnost závěrů soudu nalézacího a odvolacího. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se nejedná o tak závažné procesní pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, jež by zakládalo důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí.
31. Námitka provedení výslechu obviněného bez účasti jeho obhájce v případě, že byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., by mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nicméně tento dovolací důvod nebyl ze strany dovolatele uplatněn. I přes to Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka navíc není věcně správná. Obhájce byl obviněnému ustanoven dne 31. 7. 2017 po provedení domovní prohlídky, resp. po převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 21 – 26), tedy bezprostředně po okamžiku, v němž nastal důvod nutné obhajoby předpokládaný §36 odst. 3 tr. ř. Ze spisového materiálu vyplývá, že obhájce byl o konání výslechu obviněného řádně vyrozuměn, přičemž policejnímu orgánu ustanovený obhájce sdělil, že pokud se k výslechu obviněného nedostaví, pak se omlouvá z rodinných důvodů. Při výslechu byl obviněný s touto skutečností seznámen a souhlasil s provedením výslechu i bez přítomnosti obhájce. Obhájce má právo být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem dle §165 odst. 2 tr. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že je právem obhájce, nikoliv jeho povinností, být přítomen při uvedených vyšetřovacích úkonech. (srov. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. §165[]. In: ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš, NOVOTNÁ, Jaroslava, PÚRY, František, RŮŽIČKA, Miroslav, ŘÍHA, Jiří, ŠÁMALOVÁ, Milada, ŠKVAIN, Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 2142.). Pokud tedy obviněný namítá porušení práva na obhajobu s odkazem na analogické použití 36b odst. 2 tr. ř., pak je tato námitka nesprávná, neboť nepřítomnost ustanoveného obhájce, který byl o úkonu vyrozuměn, z tohoto se omluvil a obviněný jeho přítomnost výslovně nevyžadoval, nemůže být porušením tohoto práva. Vzdání se ustanoveného obhájce a souhlas s provedením vyšetřovacího úkonu bez účasti obhájce jsou zcela odlišné situace a na případ obviněného tak nelze analogicky aplikovat §36b odst. 2 tr. ř.
32. Další námitku ohledně záznamu telekomunikačního provozu obviněný uvedl „pouze pro dokreslení způsobu jednání vyšetřujících orgánů v dané věci“ i přesto, že si byl vzhledem k nepoužití získaných informací v trestním řízení vědom nepřípustnosti dovolání pro danou námitku. Nejvyšší soud se tudíž k této námitce nebude vyjadřovat, neboť taková námitka není způsobilá k přezkumu v dovolacím řízení.
33. Své dovolání uzavřel obviněný námitkou spočívající v porušení zásady volného hodnocení důkazů, kdy nalézací soud v pořadí prvním rozsudkem zprostil obviněného obžaloby, po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem pak uznal obviněného vinným, aniž by provedl jakékoliv nové důkazy. S touto námitkou se Nejvyšší soud rovněž neztotožňuje. Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, však není přiléhavý, neboť skutkový stav byl v dané věci odlišný. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí z důvodu pochybení odvolacího soudu, když tento zavázal soud prvního stupně, aby hodnotil důkazy určitým konkrétním způsobem. Odvolací soud se tak snažil soud prvního stupně přimět k tomu, aby hodnotil důkazy tak, jak je hodnotil odvolací soud. Takový postup odvolacího soudu byl v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Ve věci obviněného D. S. však byla situace odlišná. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž vyslovil názor, že domovní prohlídka byla provedena v souladu se zákonem a důkazy z ní získané nejsou nezákonné. Soud prvního stupně tak vycházel z důkazů získaných při domovní prohlídce, z kteréhož důvodu učinil jiná skutková zjištění, a rozhodl tak, že obviněného uznal vinným. Nejvyšší soud rovněž přisvědčuje argumentaci státního zástupce, že obviněný ani jeho obhájkyně, oba přítomni u hlavního líčení dne 3. 10. 2018, žádné doplnění dokazování nenavrhli a souhlasili s ukončením dokazování, tudíž nalézací soud již nemusel provádět žádné další důkazy, pokud dospěl k závěru, že jich je dostatek pro rozhodnutí ve věci.
34. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami v podstatě jen opakuje svou obhajobu uplatněnou před soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. Nevznesl přitom žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, ani pod žádné jiné zákonné důvody dovolání.
35. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného D. S. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu