ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.20.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 20/2019-3382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o stížnosti P. C. , narozeného XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 To 127/2019-3372, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 8/2018, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost P. C. zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 3. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3188, byl obviněný P. C. uznán vinným (a to společně s dalšími spoluobviněnými) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a dále zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Za tyto sbíhající se trestné činy byl obviněný podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej soud prvního stupně zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně uložil shora označeným rozsudkem obviněnému podle §66 odst. 1 a 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to jeho části, kterou podrobně specifikoval a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, resp. věcí, které rovněž podrobně vymezil.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání (mimo jiné) obviněný a státní zástupce [v neprospěch obviněného do výroku o trestu, konkrétně trestu propadnutí majetku].
3. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci probíhá odvolací řízení, byla podle §72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k rozhodnutí o otázce dalšího trvání vazby obviněného. Odvolací soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby obviněného, přičemž v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že obviněný se nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
4. V odůvodnění svého rozhodnutí předně připomenul, že obviněný je od počátku trestního stíhání ve vazbě, kdy poslední rozhodnutí o vazbě učinil soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3342, na základě něhož byl obviněný podle §72 odst. 1, 3 tr. řádu ponechán ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) tr. řádu. Ohledně jednotlivých vazebních důvodů odvolací soud připomenul závěry usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3342, s tím, že obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody (ve výši sedmi let), který mu byl nepravomocně uložen shora uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně, a proto je zde v případě jeho pobytu na svobodě nebezpečí, že by se skrýval, případně uprchl, a mařil tak účel trestního stíhání [vazební důvod podle §67 písm. a) tr. řádu]. Ohledně druhého vazebního důvodu [§67 písm. c) tr. řádu] odvolací soud uvedl, že jeho naplnění spatřuje soud prvního stupně v druhu a rozsahu trestné činnosti pro kterou je obviněný stíhán, neboť hrozí, že v případě jeho pobytu na svobodě v této bude nadále pokračovat. Odvolací soud dále zdůraznil, že od posledního rozhodování o vazbě obviněného nedošlo na straně obviněného ani ve věci samé k žádným významným změnám, které by zeslabovaly obavy zakládající u obviněného shora uvedené vazební důvody. Protože se tedy odvolací soud plně ztotožnil s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3342, co do existence vazebních důvodů a skutečností, které je nadále zakládají, rozhodl podle §72 odst. 1, 3 a 4 tr. řádu o dalším trvání vazby obviněného.
5. Proti usnesení odvolacího soudu, které bylo obhájci obviněného doručeno do datové schránky dne 11. 9. 2019, a obviněnému dne 13. 9. 2019, podal dne 13. 9. 2019 obviněný prostřednictvím svého obhájce stížnost. V této uvádí, že jediným argumentem pro jeho ponechání ve vazbě na základě napadeného usnesení je „strohé konstatování, že ani na straně obžalovaného ani ve věci samé nedošlo k žádným významným změnám, které by mohly mít vliv na zeslabení obavy z existence vazebních důvodů.“ Dále obviněný tvrdí, že v polovině září roku 2019 dosud nebylo nařízeno veřejné zasedání o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3188, a bez několika dnů tak jde o půlroční prodlevu v rozhodování v jeho (vazební) trestní věci. Pokud jde o důvody vazby, považuje tuto obviněný za zcela nedůvodné opatření, když kromě hrozby vysokého trestu není dán jediný důvod k obavám, že by po propuštění na svobodu zatajil místo svého pobytu a mařil tak účel trestního řízení. Naopak zdůraznil, že má trvalé bydliště, rodinné zázemí a je schopen si zajistit zdroj obživy nijak nesvázaný s projednávanou trestnou činností. Z těchto důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
6. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem prověřil napadené usnesení odvolacího soudu podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného usnesení odvolacího soudu i řízení, které mu předcházelo, načež dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
7. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, považuje Nejvyšší soud za nezbytné především připomenout, že obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 1. 2018, č. j. 0 Nt 8001/2018-22, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení odvolací soud zamítl. O dalším ponechání obviněného ve vazbě následně rozhodoval soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 5. 2018, č. j. 0 Nt 9516/2018-20, jímž byl obviněný ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 17. 5. 2018. Usnesením ze dne 7. 8. 2018, č. j. 0 Nt 9527/2018-10, soud prvního stupně obviněného podle §72 odst. 1 tr. řádu ponechal ve vazbě, a to pro tytéž vazební důvody. Současně soud prvního stupně rozhodl o žádosti obviněného o propuštění z vazby, a to tak, že ji podle §71a tr. řádu a contrario zamítl a dále nepřijal nabídku peněžité záruky podle §73a odst. 2 tr. řádu. Dané usnesení nabylo právní moci dne 7. 8. 2018. Usneseními ze dne 26. 9. 2018, č. j. 34 T 8/2018-2914 (které nabylo právní moci dne 26. 9. 2018), ze dne 6. 12. 2018, č. j. 34 T 8/2018-3014 (které nabylo právní moci dne 21. 12. 2018), ze dne 19. 3. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3259 (které nabylo právní moci téhož dne) a ze dne 11. 6. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3342 (které nabylo právní moci dne 18. 6. 2019), soud prvního stupně opakovaně rozhodoval podle §72 tr. řádu o ponechání obviněného ve vazbě, přičemž vždy dospěl k závěru, že vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. řádu v případě obviněného nadále trvají. Poslední rozhodnutí týkající se dalšího trvání vazby obviněného pak učinil odvolací soud v záhlaví označeným usnesením.
8. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud může konstatovat, že v trestní věci obviněného byla dodržena jak ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§72 odst. 1 a 3 tr. řádu), tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby [§72a odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu], když vazba obviněného, který je stíhán pro zvlášť závažný zločin ve smyslu §72a odst. 1 písm. c) tr. řádu, započala dne 22. 1. 2018, obžaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 4. 9. 2018 a poslední rozhodnutí o dalším trvání vazby učinil odvolací soud dne 11. 9. 2019.
9. Nejvyšší soud se v návaznosti na popsaný průběh rozhodování o vazbě obviněného zaměřil na související námitku obviněného, že v polovině září roku 2019 nebylo nařízeno veřejné zasedání o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, skrze kterou obviněný de facto namítá průtahy v jeho trestním řízení. K tomu je třeba říci, že tato námitka nezaznívá v dané trestní věci poprvé. Naopak, již v usnesení ze dne 6. 12. 2018, č. j. 34 T 8/2018-3014, soud prvního stupně při rozhodování o dalším trvání vazby obviněného připomenul, že obžaloba byla v dané trestní věci podána dne 4. 9. 2018, dne 27. 9. 2018 bylo nařízeno hlavní líčení na dny 30. 10., 31. 10. a 1. 11. 2018, následně došlo k jeho odročení na dny 30. 1. a 31. 1. 2019 (za účelem doplnění dokazování) a poté na den 25. 2. 2019 (z téhož důvodu). Dne 19. 3. 2019 pak soud prvního stupně vyhlásil svůj rozsudek. Proti rozsudku soudu prvního stupně následně podali (někteří) obvinění a státní zástupce odvolání, přičemž samotný obviněný odůvodnění svého původně blanketního odvolání zaslal soudu prvního stupně dne 30. 4. 2019. Dne 21. 5. 2019 soud prvního stupně obdržel překlad jeho rozsudku do polského jazyka a usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3355, rozhodl podle §23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení trestní věci spoluobžalovaného A. Z. W. k samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 34 T 5/2019 s tím, že uvedenému spoluobžalovanému nelze rozsudek doručit, přičemž vzhledem k tomu, že obviněný P. C. je v dané trestní věci stíhán vazebně, je třeba spis předložit k rozhodnutí o odvoláních Vrchnímu soudu v Olomouci. Téhož dne soud prvního stupně rovněž vyzval obhájce jednoho ze spoluobviněných k odstranění vad jeho odvolání, přičemž poté, co k tomuto dne 1. 7. 2019 došlo, předložil dne 4. 7. 2019 spis odvolacímu soudu. Dne 11. 9. 2019 odvolací soud rozhodl o dalším trvání vazby obviněného (viz napadené usnesení) a 25. 9. 2019 nařídil ve věci veřejné zasedání na den 13. 11. 2019.
10. Vzhledem k popsanému průběhu soudního stadia daného trestního řízení, jakož i s přihlédnutím k charakteru a náročnosti projednávané věci, je Nejvyšší soud přesvědčen, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, postupovaly v projednávané trestní věci v souladu se základní zásadou rychlého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Listiny a §2 odst. 4 tr. řádu, a to včetně přihlédnutí ke skutečnosti, že obviněný je nadále stíhán vazebně (§2 odst. 4 část věty druhé za středníkem tr. řádu). S námitkou obviněného stran případných průtahů při projednávání jeho trestní věci se proto Nejvyšší soud neztotožnil.
11. Nejvyšší soud dále přistoupil k posouzení důvodnosti vazby obviněného, a to ve světle napadeného usnesení odvolacího soudu.
12. O důvodnosti vazby obviněného bylo v průběhu předmětné trestní věci rozhodováno opakovaně, naposledy nyní napadeným usnesením odvolacího soudu. K tomu je třeba na úvod říci, že v rámci svého rozhodování se odvolací soud zabýval také otázkou, zda je třeba pro rozhodování o vazbě nařídit vazební zasedání (s ohledem na dikci §73d odst. 3 tr. řádu). Proto vyzval obviněného, aby sdělil, zda žádá o konání vazebního zasedání, přičemž tento obratem uvedl, že nikoliv. K rozhodnutí o vazbě proto odvolací soud v souladu s §73d odst. 3 tr. řádu nařídil neveřejné zasedání.
13. Meritorně pak odvolací soud založil své rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného jednak na shrnutí závěrů předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně o vazbě obviněného, s nímž se plně ztotožnil a na které de facto odkázal, a dále na konstatování, že od posledního rozhodnutí o vazbě nedošlo k žádným významným změnám na straně obviněného, ani ve věci samé.
14. Nejvyšší soud předně konstatuje, že samotný odkaz odvolacího soudu na argumentaci obsaženou v předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně o dalším trvání vazby obviněného nelze (bez dalšího) považovat za jakkoliv nezákonný či snad protiústavní. I Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připustil odkaz soudu rozhodujícího o vazbě na argumentaci odůvodňující existenci vazebních důvodů obsaženou v předchozím rozhodnutí o vazbě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3238/18, srov. také přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 4085/17, bod 75.). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud při přezkoumání usnesení odvolacího soudu vycházel i z příslušných partií usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3342 (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“), na něž usnesení odvolacího soudu odkazuje.
15. Po seznámení se s jednotlivými argumenty odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že o důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě nemá důvodné pochybnosti. Odvolací soud v napadeném usnesení jasně, srozumitelně a přesvědčivě (byť prostřednictvím odkazu na argumentaci obsaženou v usnesení soudu prvního stupně) uvedl, proč má za to, že u obviněného nadále přetrvávají důvody tzv. vazby útěkové a předstižné.
16. Odvolací soud tak především stran vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu uvedl, že obviněný je ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, který mu byl (byť zatím nepravomocně) uložen rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2019, č. j. 34 T 8/2018-3188, kdy v případě jeho pobytu na svobodě hrozí, že by se skrýval, popřípadě uprchl a tak mařil naplnění účelu trestního řízení. Soud prvního stupně pak ve svém usnesení, s jehož důvody se odvolací soud ztotožnil, připomenul, že dle rozhodovací praxe Ústavního soudu hrozba uložení vysokého trestu (jímž se rozumí trest ve výměře kolem osmi let) může být sama o sobě skutečností zakládající důvodnou obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu.
17. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl, že již samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno [za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10), sedm let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03), osm let (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 919/17), či devět let (srov. např. usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3219/11)]. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo.
18. V této souvislosti má Nejvyšší soud rovněž za nutné poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“ ), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
19. Promítne-li Nejvyšší soud shora uvedené judikaturní závěry do poměrů projednávané věci, je třeba konstatovat, že vazba obviněného z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu je v tomto případě odůvodněna právě existencí (byť zatím nepravomocného) rozhodnutí o vině a o trestu, přičemž je to právě výše trestu (zde sedm let), která zakládá důvodnou obavu, že obviněný by mohl uprchnout nebo se skrývat a vyhnout se tak již nepravomocně uloženému (nikoliv tedy pouze abstraktně hrozícímu) trestu odnětí svobody.
20. Pokud jde o další vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu (ohledně kterého odvolací soud poukázal na závěry soudu prvního stupně uvedené v jeho posledním rozhodnutí o vazbě obviněného), je třeba říci, že tyto jsou spatřovány v tom, že obviněný je nepravomocně odsouzen za majetkovou a drogovou trestnou činnost, přičemž vzhledem k tomu, že obviněný nemá žádné zaměstnání a nebyl ani veden u Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání (srov. č. l. 3228), panuje důvodné podezření, že prostředky pro svoji obživu si opatřoval trestnou činností, pro kterou je nyní stíhán. Obdobně skutková zjištění (plynoucí z nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný byl jedním z hlavních organizátorů trestné činnosti, které se dopouštěl prostřednictvím obchodní společnosti K. T., kterou výlučně ovládal, pak odůvodňují obavu, že po propuštění z vazby by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je nyní stíhán. Obviněný sice nyní v rámci podané stížnosti namítá, že je schopen zajistit si svoji obživu v případě propuštění z vazby zákonnými prostředky, avšak s ohledem na závažnost výše uvedených skutečností má Nejvyšší soud za to, že riziko, že by svoji trestnou činnost mohl zopakovat, v tomto případě převažuje.
21. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má tedy Nejvyšší soud za to, že obava, že i v současném stadiu trestního řízení hrozí nebezpečí, že by obviněný po případném propuštění z vazby mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, je důvodná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 11 Tvo 23/2017).
22. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, podle něhož ve vazebním řízení obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě. Soud tedy pochopitelně nemůže v rámci rozhodování o vazbě hodnotit, zda obviněný spáchal trestnou činnost, pro kterou je stíhán, avšak existuje-li důvodné podezření, že se tak stalo, pak je namístě posoudit i charakter spáchané trestné činnosti, který může v konkrétním případě svědčit o naplnění důvodné obavy ve smyslu §67 tr. řádu. Ačkoliv se odvolací soud ve svém usnesení výslovně nezabýval otázkou existence důvodného podezření, že se obviněný dopustil stíhané trestné činnosti, nýbrž se plně ztotožnil se závěry usnesení soudu prvního stupně, právě z tohoto rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně měl (vzhledem k vydání nepravomocného odsuzujícího rozsudku) uvedenou podmínku vazby za splněnou.
23. Všechny tyto skutečnosti proto i nadále odůvodňují trvání vazby obviněného, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) tr. řádu.
24. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru (a odvolacímu soudu je třeba vytknout, že se možností nahrazení vazby ve smyslu §73 tr. řádu, oproti soudu prvního stupně z jehož posledního rozhodnutí o vazbě obviněného vycházel, výslovně nezabýval), že vazbu obviněného nelze vzhledem k výše uvedeným důvodům nahradit ani jiným opatřením podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu obviněného pro účely probíhajícího trestního řízení.
25. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2019, č. j. 3 To 127/2019-3372, jakož i řízení předcházející jeho vydání, v rámci jím provedeného přezkumu obstála, a proto stížnost obviněného musel podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnout jako nedůvodnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph. D.