ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1610.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1610/2019-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému R. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 82 501 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 56 EXE 824/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2018, č. j. 22 Co 209/2018-176, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2018, č. j. 22 Co 209/2018-176, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 8. 2018, č. j. 56 EXE 824/2015-73, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 10. 8. 2018, č. j. 56 EXE 824/2015-73, kterým Okresní soud v Kladně zamítl návrh na zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem JUDr. Zdeňkem Zítkou, Exekutorský úřad Plzeň-město. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi stranami byla sjednána smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100843377, schválená dopisem ze dne 11. 8. 2014, a rozhodčí smlouva, rozhodčí řízení bylo zahájeno v lednu 2015, povinný byl vyzván k vyjádření se k žalobě a poučen o tom, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude rozhodce mít za to, že uplatněný nárok uznává. Byl poučen i o možnosti vznést námitku podjatosti rozhodce s upozorněním, že rozhodce v posledních 3 letech rozhodoval spor ve věci, v níž byla účastnicí oprávněná, a že je rozhodcem v dosud neskončeném řízení, jehož účastníkem je oprávněná. Povinný byl po celou dobu nalézacího řízení pasivní, nepodal ani návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud způsob určení a výběru rozhodce (ad hoc z omezeného okruhu 13 konkrétně vyjmenovaných po celou dobu neměnných osob) považoval za transparentní a vyhovující požadavkům zákona o rozhodčím řízení, přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 a 20 Cdo 4022/2016. Nedovodil neplatnost ani z formulářové podoby rozhodčí smlouvy z důvodu namítané ekonomické závislosti rozhodce, neboť neshledal v dané věci žádné konkrétní okolnosti, jež by vedly k pochybnosti o schopnosti rozhodce nestranně rozhodnout. Dále připomněl, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení. Smyslem exekuce je pouze faktický výkon rozhodnutí, nikoli nalézání práva. V souvislosti s aktuální judikaturou dovozující nepřípustnost exekuce, je-li obsah exekučního titulu v kolizi se základními principy demokratického státu (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 5642/2017, 20 Cdo 3324/2017, 20 Cdo 3852/2017), připomněl, že Nejvyšší soud i přesto stále svá rozhodnutí staví na principu, podle něhož věcný přezkum exekučního titulu není i nadále možný a neplatnost úvěrové smlouvy nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy (viz 29 Odo 1222/2005, uveřejněné pod č. 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně připouští možnost titul nevykonat, jsou-li tu mimořádné obsahové a procedurální okolnosti zjevně se příčící dobrým mravům, za nichž je rozhodčí smlouva a s ní provázaná smlouva o úvěru uzavírána, v důsledku čehož se obsah vykonávaného titulu ocitá v kolizi se základními principy demokratického právního státu. Vodítkem má být přezkum obsahu úvěrového závazku ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky, závazkům sankční povahy apod. Zároveň však podle Nejvyššího soudu nelze připustit obcházení zákona o rozhodčím řízení tím, že si povinný námitky ponechá až do (formálního) exekučního řízení, ač mohl využít procesních prostředků poskytovaných zákonem o rozhodčím řízení ve znění od 1. 4. 2012 do 30. 11. 2016 , zejména v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (též zmiňovaná judikatura Ústavního soudu se týká případů skutečně excesivních, u nichž povinný nemohl využít přezkumu rozhodčího nálezu soudem z hlediska souladu s dobrými mravy nebo pravidly na ochranu spotřebitele podle zákona o rozhodčím řízení ve znění od 1. 4. 2012). Připomněl též možnost spotřebitele iniciovat řízení u finančního arbitra podle zákona č. 229/2002 Sb. Dle odvolacího soudu povinný v projednávané věci netvrdil žádné mimořádné okolnosti naznačující, že by kontraktační proces či obsah rozhodčí smlouvy byl v příkrém rozporu s dobrými mravy či že by úvěrová smlouva vybočovala obsahem z běžně uzavíraných smluv o spotřebitelském úvěru v nebankovním sektoru. Povinný byl při sjednání smlouvy zákonným způsobem informován a nejde o krátkodobý úvěr, u nějž lze dovozovat záměr věřitele rychle navýšit úvěrovanou částku o další nároky sankční povahy. Splnění bylo utvrzeno pouze smluvní pokutou, jejíž výši (25 % z dlužné částky) nelze hodnotit jako ujednání, které by bylo v příkrém rozporu s dobrými mravy; nárok na ni vzniká až po zesplatnění úvěru tedy až po předchozím opakovaném déletrvajícím neplnění, přičemž ani sazba druhé smluvní pokuty svou výší nevybočuje z ustálené soudní praxe (viz např. 33 Odo 810/2006). Sjednaná výše úroku výrazně převyšuje úrokovou sazbu obvykle poskytovanou bankami v době sjednání smlouvy, avšak soudní praxe rovněž dovodila, že jako přiměřenou lze hodnotit i sazbu, která několikanásobně převyšuje sazbu obvyklou, je-li to omluvitelné rizikovostí transakce. Ujednání o úrocích pak lze dle ustálené soudní praxe oddělit od ostatního obsahu smlouvy a případná neplatnost takového ujednání nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku, ale je důvodem pro to, aby nalézací soud provedl korekci sjednané výše úroků (viz např. 32 Cdo 3516/2009, 33 Cdo 2029/2018). Takové posouzení patří do nalézacího řízení, příp. do řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a bylo na povinném, aby svoji obranu uplatnil. Odvolací soud vázán zákazem věcného přezkumu exekučního titulu přistoupil jen k posouzení těch aspektů, které dovolací soud naznačil v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 (zabýval se kontraktačním procesem, obsahem úvěrového závazku, možností účinných prostředků ochrany práva spotřebitele, pasivním přístupem povinného k nalézacímu řízení), a po jejich vyhodnocení nezjistil žádné natolik excesivní okolnosti vedoucí k závěru, že obsah vykonávaného rozhodčího nálezu je v kolizi se základními principy právního státu. Pokud by měl posuzovat, zda plnění z úvěrové smlouvy bylo v rozhodčím nálezu přiznáno v souladu s hmotným právem, včetně otázky neplatnosti jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru z různých zákonem stanovených důvodů (rozpor s dobrými mravy, požadavek osvědčení úvěruschopnosti aj.), jde o věcný dosavadní judikaturou zakázaný přezkum.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Vytýká, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a s odkazem na nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu nepřihlížel k námitce, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a též z titulu ochrany spotřebitele (úvěr činil 30 000 Kč, poplatek za půjčení jistiny činil 38 184 Kč, úroková sazba 150,84 % a RPSN 150,83 %, splatnost byla dohodnuta na 24 měsíčních splátek), soud se nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu s §9 zákona č. 145/2010 Sb. nezkoumala úvěruschopnost povinného, byť tato skutečnost způsobuje rovněž neplatnost úvěrové smlouvy, potažmo rozhodčí smlouvy jako provázaného smluvního konstruktu (viz nález III. ÚS 4129/18). Povinný také namítá, že kumulace smluvních pokut ve výši 25 % z jistiny úvěru a 0,25 % denně z nové jistiny je excesivní a v rozporu dobrými mravy a judikaturou Ústavního soudu, neboť v jejich součtu činí celková smluvní pokuta cca 116 % nezaplacené částky při prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku. Soud řádně nepřezkoumal ani námitku ekonomické závislosti rozhodce. Povinný nemohl ovlivnit podobu smlouvy o úvěru ani rozhodčí smlouvy a výběr rozhodců. Dále vytýká soudu, že neprovedl důkazy k prokázání ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněnou, a zpochybnil platnost rozhodčí smlouvy, byla-li uzavřena dříve než smlouva o úvěru. Závěrem navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a s poukazy na rozhodnutí dovolacího soudu i Ústavního soudu namítá, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dovolatelem uváděná judikatura dovolacího soudu je nepřiléhavá, neboť v projednávané věci je odlišný skutkový stav věci, otázky formulované dovolatelem již byly judikatorně vyřešeny a směřují k věcnému přezkumu exekučního titulu a smlouvy o úvěru, kterýžto však není ve vykonávacím řízení přípustný. Povinný v projednávané věci nevznášel žádné námitky proti úvěrové smlouvě, rozhodčí smlouvě ani vůči navrhovaným rozhodcům, neuplatňoval svou argumentaci v rozhodčím řízení a své námitky vznáší až 2 roky po zahájení exekučního řízení, proto mu nelze nyní poskytnout ochranu (z důvodu neomluvitelné lhostejnosti ve smyslu stanoviska Pl. ÚS-st. 20/05). Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud při posouzení, zda je exekuční titul v kolizi se základními principy demokratického právního státu, resp. zda sjednaná úvěrová smlouva a rozhodčí smlouva s ní spjatá je či není neplatná (pro rozpor s dobrými mravy a z důvodu porušení §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tj. pro nesplnění povinnosti věřitele před uzavřením smlouvy o úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí), nezohlednil všechna judikaturou vytýčená klíčová kritéria, k nimž je třeba přihlédnout, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoli tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost úvěrové smlouvy sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, je třeba uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Proto je třeba zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je přitom třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesením ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
Dovolací soud zdůrazňuje, že potřeba přihlédnout k obsahu úvěrové smlouvy nesměřuje k tomu, že by ve vykonávacím řízení měla být přezkoumávána věcná správnost exekučního titulu. K jejímu obsahu exekuční soud přihlíží jen při vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí smlouvy, úvěrové smlouvy a dále k vydání rozhodčího nálezu, ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postižen stigmatem kolize se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele. Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy, které však odvolací soud vzhledem ke svému názoru, že přihlédnutí k nim by znamenalo nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu, uvažovat odmítl, ačkoli dovolatelka na ně poukazovala rovněž (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
Odvolací soud též měl přihlédnout k existenci §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinnému je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty. Jestliže odvolací soud takové posouzení neprovedl, bylo posouzení souladu vymáhaného plnění s principy demokratického právního státu neúplné a tudíž i nesprávné.
Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S ohledem na to je zřejmé, že úrok ve výši 150,84 % obvyklou úrokovou sazbu výrazně překračuje, přičemž odůvodnění, že jde o nebankovní úvěr s minimálním zajištěním a značnou mírou rizikovosti, není s ohledem na existenci povinností oprávněné podle §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyčerpávající, pakliže odvolací soud k existenci této povinnosti oprávněné přihlédnout odmítl.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku souladu plnění přiznaného rozhodčím nálezem s dobrými mravy posoudil neúplně a tudíž nesprávně, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §243e odst. 1, 2 věta druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu