ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2150.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2150/2018-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , identifikační číslo osoby 61860069, se sídlem v Praze – Novém Městě, Klimentská 1216/46, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému M. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bozděchova 97/2, pro 107.544 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 31 EXE 8469/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2018, č. j. 14 Co 380/2017-45, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. ledna 2018, č. j. 14 Co 380/2017-45, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 31 EXE 8469/2015-29, zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 160 EX 1581/15 (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil oprávněné nahradit soudní exekutorce náklady exekuce (výrok III.). Exekučním titulem v dané věci byl rozhodčí nález ze dne 14. 1. 2015, č. j. 102 Rozh 10341/2014-8, vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem, na jehož základě byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 107.544 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05% z této částky ode dne 15. 12. 2014 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou 85.470 Kč ode dne 22. 11. 2014 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 14.942,40 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 11. 7. 2014, č. 9100829663, podle níž byl povinnému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 29 000 Kč (současně sjednán jako úvěr revolvingový s navýšením o 58 608 Kč) s výpůjční úrokovou sazbou 148,20 % ročně na období 36 měsíců.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. ledna 2018, č. j. 14 Co 380/2017-45, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že výše uvedenou exekuci nezastavil. Dospěl k závěru, že není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu v exekučním řízení, je-li exekučním titulem rozhodčí nález, ke kterému byla samostatně (odděleně) sjednána rozhodčí smlouva. S odkazem na princip oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní (a také na nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12) uzavřel, že neplatnost úvěrové smlouvy nemůže způsobit neplatnost rozhodčí smlouvy a soud prvního stupně se měl exekučním titulem zabývat toliko z hlediska jeho materiální a formální vykonatelnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž se závěry odvolacího soudu nesouhlasil, neboť podle jeho názoru absolutně neplatná úvěrová smlouva (byť sepsaná samostatně, tj. odděleně od smlouvy rozhodčí) způsobuje neplatnost také rozhodčí smlouvy. Smlouva rozhodčí, předkládaná povinnému – spotřebiteli v předtištěné formulářové podobě totiž se smlouvou revolvingovou bezprostředně souvisí, tvoří jeden celek, přičemž povinný neměl možnost se jakkoli na obsahu kterékoli z nich podílet či je ovlivnit. Sjednání takovéto smlouvy je nadto v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého jednání, nabízí-li se předpoklad, že v rozhodčím řízení bude rozhodnuto ve prospěch oprávněného, který rozhodci zajišťuje příjem. Exekuční soud byl povinen zabývat se pravomocí rozhodce a přihlédnout k okolnostem uzavření rozhodčí i úvěrové smlouvy; v posuzovaném případě je úvěrová smlouva postižena absolutní neplatností pro rozpor s dobrými mravy, neboť obsahuje nepřiměřená smluvní ujednání ohledně úroků a vysoké smluvní pokuty v porovnání s výší původně poskytnutého úvěru. Na podporu svých tvrzení dovolatel označil konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, usnesení ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014) a judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, nález ze dne 26. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2078/12, a nález ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11) a navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, usnesení ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, rozsudek ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, rozsudek ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016 a rozsudek ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009), od níž se odvolací soud při svém rozhodování neodchýlil. Exekučnímu soudu totiž nepřísluší v exekučním řízení přezkoumávat úvěrovou smlouvu a její případný rozpor s dobrými mravy, krom toho pasivní povinný nevyužil k ochraně svých práv jiných dostupných právních prostředků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018). Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
V dalším řízení je proto nezbytné zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i v komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, ale pouze z hledisek jeho materiální a formální vykonatelnosti, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné a tudíž i nesprávné.
Vzhledem k uvedenému a se zřetelem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími námitkami dovolatele.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu