ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2191.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2191/2018-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného F. S. , narozeného dne XY, bytem XY, proti povinnému J. N. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem v Sušici, nábřeží Karla Houry 180, pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 15 EXE 623/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2018, č. j. 24 Co 69/2018-122, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 15 EXE 623/2013-93, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marie Pluhařové ze dne 1. března 2016, sp. zn. 28/2016 C 17/2016 (dále rovněž „exekuční titul“), za účelem uspokojení směnečné pohledávky oprávněného ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím. K důvodům návrhu povinného na zastavení exekuce soud prvního stupně uzavřel, že lhůta sedmi dní, kterou rozhodce povinnému poskytl pro účely vyjádření se k návrhu oprávněného, je přiměřená, a že tvrzení povinného ohledně nemožnosti podat v tříměsíční lhůtě návrh na zrušení rozhodčího nálezu není pro zastavení exekuce relevantní (uplatněný důvod nelze podřadit pod §31 písm. a/, d/ nebo f/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů /dále „zákon o rozhodčím řízení“/, a tudíž nemůže ani vést k zastavení exekučního řízení podle §35 odst. 1 písm. a/ zákona o rozhodčím řízení).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 2. 2018, č. j. 24 Co 69/2018-122, k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v důvodech rozhodnutí mj. poukázal na ustálený právní názor ohledně nepřípustnosti přezkumu věcné správnosti exekučního titulu v exekučním řízení. Otázku možnosti podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení pak v souladu s názorem soudu prvního stupně označil pro rozhodnutí o zastavení exekuce podle §268 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“), za nepodstatnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „ napadené rozhodnutí se do jisté míry mohlo odchýlit od ustálené rozhodovací praxe a zejména tato otázka dosud nebyla vyřešena “, jeho důvodnost (podle §241 o. s. ř.) pak spočívá „ v neúplném zjištění skutkového stavu a také nesprávném právním posouzení věci “. Dovolatel v podrobnostech namítal, že exekvovaný rozhodčí nález je absolutně neplatný a proto nemůže být řádným exekučním titulem, a to z důvodu nepřiměřeného zásahu do procesních práv povinného v důsledku kumulace odchylek od řádného procesního postupu. Mezi tyto odchylky dovolatel zařadil krátkou sedmidenní lhůtu k vyjádření a s ní spojenou fikci uznání nároku, zjevnou neplatnost směnky pro rozpor s údaji v místě placení, rozhodování rozhodce pouze podle principů spravedlnosti (nikoli podle zákona), vadné místo placení, protestaci směnky, odlišnosti v projevu vůle týkající se rozhodčí doložky a konečně také nedostatek poučení podle §118a o. s. ř. Dovolatel rovněž argumentoval (ne)možností směnky zajistit závazek sjednaný mezi účastníky a zneužitím práva, je-li tato zjevně neplatná směnka po dovolateli vymáhána. Zdůraznil, že současně s dovoláním podává návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který opírá o stejné skutečnosti jako důvody dovolání. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, současně aby odložil vykonatelnost exekučního titulu.
Oprávněný ve svém vyjádření ze dne 15. května 2018 nesouhlasil s námitkou dovolatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a poukázal na skutečnost, že případné vady rozhodčího nálezu či rozhodčího řízení měly být řešeny v rámci nalézacího řízení (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 3907/2007). Podotkl, že námitky dovolatele se většinou opírají o skutečnosti, jež nebyly v předchozích řízeních uplatňovány.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018).
V uvedené souvislosti dovolání povinného jakýkoli poukaz na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje, a to alespoň na úrovni vylíčení relevantních právních závěrů dovolacího soudu. Jedinou výjimkou je odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 3365/2011, ve spojení s tvrzením o nedostatku poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. V tomto případě však - což zároveň platí i pro ostatní námitky dovolatele krom námitky nepřiměřeně krátké lhůty pro vyjádření se k žalobě v rozhodčím řízení - dovolací soud poukazuje na §241a odst. 1 větu první o. s. ř. (viz dále §241a odst. 6 o. s. ř.), podle kterého lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž důležité je, aby takové právní posouzení bylo významné pro rozhodnutí samotné, tj. aby důvod, proč odvolací soud shledal nárok opodstatněným či neopodstatněným, byl založen právě na takovém právním posouzení (srov. Občanský soudní řád /§1 až 250l/: Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-986-1., k ustanovení §241a odst. 1). Z toho vyplývá mimo jiné i požadavek, aby dovolatelem vznesené námitky či důvody byly součástí přezkumu odvolacího soudu, není-li dovolací soud v rámci svého řízení oprávněn přezkoumat nová tvrzení, jimiž se odvolací soud nemohl (z důvodu jejich neuplatnění) zabývat. Jelikož je z obsahu odvolání, jakož i z rozhodnutí odvolacího soudu, zřejmé, že předmětem přezkumu byla toliko otázka přiměřenosti délky pro repliku k žalobnímu návrhu ve spojení s námitkou (ne)možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu, dovolací soud k ostatním námitkám, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nepřihlédl (srov. usnesení ze dne 29. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 1485/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 605/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).
Ohledně zbylých námitek dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, od které se odvolací soud neodchýlil a podle níž věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v exekučním řízení zpochybněna (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018).
Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani případnými vadami exekučního řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.
Před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí nebo právní moc napadeného rozhodnutí (za podmínek stanovených §243 písm. a/ a b/ o. s. ř.), nikoli „exekučního titulu“, jak se dovolatel domáhá. Ani v případě správně formulovaného návrhu na odklad vykonatelnosti by však dovolatel nemohl s ohledem na výsledek dovolacího řízení uspět, neboť Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu