ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2356.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2356/2018-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného T. M. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Roubíkem, advokátem se sídlem v Praze, Voctářova 2500/20a, proti povinné D. K. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Koblížkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, pro 158 653,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 125 EXE 2368/2015, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. prosince 2016, č. j. 10 Co 715/2016-178, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V označené věci Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 125 EXE 2368/2015-89, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Makarius, Exekutorský úřad Praha-západ (dále „soudní exekutor“). Exekuce je vedena podle vykonatelných rozhodnutí (rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, č. j. 37 Cm 220/2009-117, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012, č. j. 7 Cmo 523/2011-215, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1364/2013-414 - dále rovněž „exekuční tituly“), jejichž správnost v exekučním řízení přezkoumávat nelze. Povinná neprokázala existenci jakéhokoli důvodu pro zastavení exekuce, přičemž její námitka, že „exekuční tituly nejsou ve smyslu §261a o. s. ř. materiálně vykonatelné“, není opodstatněná, protože exekuční tituly obsahují označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností i určení lhůty ke splnění povinností. Exekuční příkazy soudního exekutora byly vydány v souladu se zákonem a exekuci nelze zastavit z důvodu povinnou podané žaloby na zmatečnost a na obnovu řízení (tj. ve vztahu k řízení nalézacímu, z něhož exekuční tituly vzešly).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 28. 12. 2016, č. j. 10 Co 715/2016-178, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech uvedl, že legitimace povinné vychází z výrokových částí exekučních titulů, které je třeba vykládat ve spojení se záhlavím rozhodnutí, kde jsou účastníci řízení označeni. Povinná (v nalézacím řízení žalobkyně) byla uvedena jako fyzická osoba (D. K., narozená XY, bytem XY), což je označení pro exekuční soud závazné a je zřejmé, že porovnáním osoby z nalézacího řízení a povinné osoby z exekučního řízení „jde o tentýž subjekt“. Namítala-li povinná, že v nalézacím řízení vystupovala jako správkyně dědictví po zemřelém L. K., musela by se tato skutečnost „promítnout i do výrokové části rozhodnutí a do záhlaví“. Případná zmínka v odůvodnění exekučních titulů na tom nemůže nic změnit. Jestliže z exekučních titulů jednoznačně vyplývá, že k uložení povinnosti oprávněnému byla zavázána přímo povinná, exekuce byla na majetek povinné nařízena správně a není důvod k tomu, aby exekuce byla zastavena.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž přípustnost dovolání k otázce „jakým způsobem správce dědictví jedná a zda lze postihnout v rámci výkonu správy dědictví jeho osobní majetek“ vymezila tak, že uvedená otázka v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena. Podle názoru dovolatelky je postavení správce dědictví obdobné postavení insolvenčního správce, takže ve sporu, kde určitá osoba vystupovala jako správce dědictví, nemůže být následný výkon rozhodnutí či exekuce veden na její osobní majetek, přičemž pohledávky proti této osobě jdou k tíži dědické podstaty. Způsob jednání správce dědictví lze dovodit mimo jiné z ustanovení §239 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění „tehdy“ účinném (nyní z §239b tohoto zákona). Dovolatelka rovněž poukázala na §107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“), z jehož znění dovodila, že s ohledem na postavení správce dědictví nelze vést exekuci a postihnout tím osobní majetek správce, ale pouze majetek náležející do dědictví po zemřelém. Podle názoru dovolatelky měl soud vzít na zřetel rozpor mezi výrokem a odůvodněním exekučních titulů, tj. nebýt vázán pouze petitem rozhodnutí, a měl v této souvislosti vyzvat dovolatelku k opravě či doplnění žaloby, příp. sám petit upravit tak, by z něj byl patrný způsob jednání povinné. Zkoumání podmínek řízení (tedy i vymezení okruhu účastníků) totiž spadá do počáteční fáze řízení. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (s odkazem dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 4930/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004). Z uvedených důvodu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby sám usnesení odvolacího soudu změnil tak, že exekuci zastaví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání povinné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, bez jednání (viz ustanovení §243a odst. 1 o. s. ř.) se závěrem, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.) a dostatečně vymezen není ani důvod dovolání (§241a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z průběhu řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je nepochybné, že předmětem řešení byla k návrhu povinné a k jejím odvolacím námitkám otázka věcné legitimace dovolatelky v exekučním řízení; v nedostatku legitimace spatřovala dovolatelka důvod pro zastavení exekuce. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) se proto zabýval formálními a materiálními předpoklady exekučních titulů ve vztahu k povinné osobě a v tomto směru mu nelze zásadně nic vytknout, protože exekuční tituly uložily přímo povinné (fyzické osobě) zcela určitým a srozumitelným způsobem platební povinnosti z titulu náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím, takže nebylo a není pochyb o tom, že dovolatelka je subjektem v exekučních titulech zakotvených povinností, a to ve shodě s hmotným právem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004). Předestřenou otázkou „jakým způsobem správce dědictví jedná a zda lze postihnout v rámci výkonu správy dědictví jeho osobní majetek“ se proto dovolatelka zcela míjí v obecné rovině s hlediskem přípustnosti, neboť na řešení uvedené otázky napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí, a nevystihuje ani důvod dovolání. Pro úplnost je nutné doplnit, že ve sporu, v němž byly exekuční tituly vydány, dovolatelka (tehdy žalobkyně) nevystupovala jako správkyně dědictví (byť se tak mylně domnívá), neboť předmět řízení (o zaplacení 2 500 000 Kč z titulu náhrady škody) nemá vztah k majetku zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017).
Námitka dovolatelky ohledně nesprávnosti petitu a výroku exekučních titulů a ohledně postupu nalézacího soudu směřuje k označení vad nalézacího řízení, které - i kdyby existovaly - se do vykonávacího (exekučního) řízení nepřenášejí, nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí (vedení exekuce), protože k jejich nápravě mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky (nikoli námitky uplatněné ve výkonu rozhodnutí či exekuci), a tudíž se exekuční soud jimi nezabývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013). Nad rámec toho platí, že požadavek dovolatelky na označení žalobkyně (v nalézacím řízení) coby správkyně dědictví je neopodstatněný právě proto, že správce dědictví se může stát účastníkem občanského soudního řízení jen ve vztahu k majetku zůstavitele, který však předmětem sporu nebyl. Zároveň označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení; je-li správcem dědictví fyzická osoba, označuje se v procesním postavení účastníka řízení jako (jiné) fyzické osoby (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017).
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu povinné na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [§243 písm. a) o. s. ř.], není-li o tom nutno vydávat zvláštní rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005), jestliže k odmítnutí dovolání došlo v přiměřené době (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 6. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu