ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.399.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 399/2019-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , identifikační číslo osoby 61860069, se sídlem v Praze – Novém Městě, Klimentská 1216/46, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné M. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 139 165 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 53 EXE 581/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2018, č. j. 30 Co 40/2018-86, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2018, č. j. 30 Co 40/2018-86, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. prosince 2017, č. j. 53 EXE 581/2016-33, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 12. 2017, č. j. 53 EXE 581/2016-33, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 160 EX 2787/16. Vyšel z toho, že exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 3. 2. 2016, č. j. 102 Rozh 9478/2015-7, vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem, jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 139 165 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 18. 12. 2015 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou 106 596 Kč ode dne 17. 11. 2015 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 18 040 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vychází ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 25. 7. 2013, č. 9100740217, podle níž byl povinné poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 45 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 148,18 % ročně na období 30 měsíců.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 3. 2018, č. j. 30 Co 40/2018-86, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, podle kterého z pouhé formulářové podoby rozhodčí smlouvy uzavřené se spotřebitelem nelze bez dalšího dovodit její neplatnost (a to ani pro opakovanost ustanovování konkrétního rozhodce). Odvolací soud rovněž zdůraznil, že v exekučním řízení nelze přezkoumat exekuční titul z hlediska jeho věcné správnosti, tj. exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru (a s ní spjatá rozhodčí smlouva) neobsahuje ujednání způsobující výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012).
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém rozporuje závěr o neoprávněnosti soudu přezkoumat věcnou správnost rozhodčího titulu a zabývat se platností úvěrové smlouvy z titulu ochrany spotřebitele, jestliže smlouva odporuje dobrým mravům z důvodu nepřiměřeně vysokých úroků a smluvní pokuty (s odkazem nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V otázce přípustnosti dovolání závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005), případně která nebyla s ohledem na specifika případu dovolacím soudem řešena. Otázka zní, zda se příčí dobrým mravům úrok, který mnohonásobně překračuje úrokovou sazbu obvyklou v daném místě i čase (tj. úrok 148 % p. a. sjednaný v červenci 2013 k poskytnutému úvěru 45 000 Kč). Z této otázky dovolatelka dovodila další otázky procesního a hmotného práva, jež nebyly dovolacím soudem doposud řešeny a na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a to:
A/ zda se příčí dobrým mravům úvěrová smlouva se specifikovaným úrokem, obsahující smluvní pokuty, které kumulativně dosahují jen za první rok přes 116 % dlužné částky;
B/ zda je neplatná úvěrová smlouva, neposoudil-li věřitel s odbornou péčí „úvěruschopnost“ dlužníka;
C/ zda způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy i neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena s úvěrovou smlouvou jako „svázaný smluvní konstrukt“;
D/ zda je neplatná rozhodčí smlouva, která má stanovit pravomoc rozhodce pro řešení sporu ze smlouvy, která v době uzavření rozhodčí smlouvy ještě nevznikla;
E/ zda je neplatná rozhodčí smlouva pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout.
Shora uvedené otázky dovolatelka dále argumentačně rozvedla se závěrem, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřiměřených úrokových sazeb, které jsou několikanásobně vyšší než u běžných bankovních spotřebitelských úvěrů. Nezkoumal-li odvolací soud znamenané okolnosti uzavření úvěrové a rozhodčí smlouvy (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolatelka z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu (na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, usnesení ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, rozsudek ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, rozsudek ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016 a rozsudek ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009), od níž se odvolací soud při svém rozhodování neodchýlil. Exekučnímu soudu totiž nepřísluší v exekučním řízení přezkoumávat úvěrovou smlouvu a její případný rozpor s dobrými mravy, krom toho nebyly povinnou tvrzeny natolik extrémní okolnosti, které by vedly k závěru, že úvěrová a rozhodčí smlouva se jako celek příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu oprávněnou osobou (účastnicí exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k tomu, že dovolání je opodstatněné.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinné na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).
Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).
V dalším řízení je proto nezbytné zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinné – spotřebitelky, která své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesla již při podpisu rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je namístě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat exekuční titul (a s ním spojenou úvěrovou smlouvu) z hlediska jeho věcné správnosti, je jeho právní posouzení podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné, a tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení a rovněž usnesení soudu prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody, podle ustanovení §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ruší (nehledě k dalším námitkám dovolatelky) a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz §243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu