ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4591.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4591/2018-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně A. D. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle č. 997/15, proti žalované H. R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 67/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2018, č. j. 20 Co 152/2018-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Langmeiera, advokáta se sídlem v Praze 5, Na bělidle č. 997/15.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2018, č. j. 20 Co 152/2018-373, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 19. prosince 2017, č. j. 15 C 67/2014-321, jímž bylo rozhodnuto, že z exekuce prodejem nemovitostí vedené oprávněnou H. R. proti povinnému R. P. pod č. j. 55 EX 1074/12-108 u pověřeného soudního exekutora Mgr. Luďka Němce, Exekutorský úřad Karlovy Vary, jsou vyloučeny nemovitosti specifikované ve výroku I. tohoto rozhodnutí, a jímž soud I. stupně rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 39 143,50 Kč do 20 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 751 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.). Po skutkové stránce odvolací soud uzavřel, že manželství R. P. (povinného) a A. P. (žalobkyně) uzavřené dne 23. 4. 1982 bylo rozvedeno rozsudkem soudu I. stupně ze dne 22. 10. 2006, č. j. 15 C 183/2007-16, který nabyl právní moci dne 29. 10. 2007. Usnesením soudu I. stupně ze dne 24. 1. 2011, č. j. 15 C 4/2010-28, které nabylo právní moci dne 16. 3. 2011, byl schválen smír účastníků ve věci vypořádání společného jmění manželů, na základě kterého připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti, na které je vedena exekuce. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 115 EC 3/2012-21, jenž nabyl právní moci dne 16. 3. 2012, byla žalované přiznána pohledávka proti povinnému R. P. podle uzavřené smlouvy o poskytnutí právní pomoci ze dne 1. 6. 2008 ve výši 269 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhrada nákladů řízení ve výši 54 090 Kč. Žalovaná podala dne 12. 12. 2012 návrh na nařízení exekuce k vymožení této pohledávky, přičemž soudní exekutor Mgr. Luděk Němec, Exekutorský úřad Karlovy Vary, postihl předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně exekučními příkazy ze dne 16. 8. 2013, č. j. 55 EX 1074/12-108, a ze dne 17. 8. 2013, č. j. 55 EX 1074/12-114. V dané věci bylo prokázáno, že exekučně vymáhaná pohledávka žalované vznikla po 1. 6. 2008, tedy po právní moci rozvodu manželství žalobkyně a povinného dne 29. 10. 2007. Odvolací soud uzavřel, že společné jmění povinného a žalobkyně bylo vypořádáno rozhodnutím soudu ve formě, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2011, přičemž předmětná exekuce byla zahájena téměř dva roky po vypořádání společného jmění manželů a soudní exekutor postihl majetek patřící do společného jmění manželů povinného a žalobkyně dva a půl roku poté, kdy bylo pravomocně vypořádáno a výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se stala žalobkyně. Vzhledem k tomu, že společné jmění manželů bylo pravomocně vypořádáno soudem (§150 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákona) dříve, než byl podán návrh na nařízení exekuce, nemůže žalovaná v exekučním řízení, ani v projednávané věci, uplatnit námitku relativní bezúčinnosti vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Namítá-li žalovaná, že poskytla povinnému služby ještě před uzavřením smlouvy o právní pomoci ze dne 1. 6. 2008, pak odvolací soud uvedl, že žalovaná podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ve kterém požadovala přiznání odměny za poskytnuté právní služby od 1. 6. 2008 do ukončení zastoupení a o této odměně také soud rozhodl předmětným exekučním titulem. Poskytla-li žalovaná povinnému další služby před uzavřením smlouvy ze dne 1. 6. 2008, pak se zaplacení těchto služeb podanou žalobou nedomáhala, tyto služby nebyly předmětem řízení a elektronickým platebním rozkazem (jenž je nyní exekučním titulem) o těchto službách nebylo rozhodnuto. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázky dosud neřešené. Uvedla, že závěr odvolacího soudu o vzniku exekučně vymáhané pohledávky až po rozvodu manželství žalobkyně a povinného, je příliš formalistický a odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu, neboť v daném případě došlo k uzavření smlouvy o právním zastoupení ústní formou již za trvání manželství povinného a žalobkyně a nikoliv až uzavřením smlouvy o právní pomoci ze dne 1. 6. 2008. Dle dovolatelky odvolací soud na danou věc aplikoval nepřípadnou judikaturu dovolacího soudu, neboť ta se týká pouze situací, kdy v době nařízení výkonu rozhodnutí nebylo společné jmění manželů vypořádáno. Je-li věřiteli pohledávky vůči jednomu z manželů vzniklé za trvání i po rozvodu manželství od 1. 8. 1998 upřeno právo odporovat dohodě o vypořádání společného jmění manželů podle ustanovení §42a obč. zák., avšak dohodou manželů bylo společné jmění vypořádáno tak, že majetek připadl pouze jednomu z nich, čímž došlo ke zmaření uspokojení věřitele, pak věřiteli musí být poskytnuta ochrana skrze ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., tak, aby nebyl diskriminován oproti ostatním věřitelům. Protože občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 speciálně neupravoval postup ve vztahu k dohodám o vypořádání společného jmění manželů v případě, kdy vymáhaná pohledávka věřitele vznikla po rozvodu manželství, je nutné ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. vykládat tak, že věřitel takové pohledávky má právo ji vymáhat i z majetku, který by dlužný manžel obdržel v případě, že by společné jmění manželů bylo vypořádáno podle zásad upravených v ustanovení §149 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3435/2011, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1089/2013, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, stejně tak jako rozhodnutí soudu I. stupně, případně aby ve věci sám rozhodl tak, že předmětnou žalobu zamítne.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který v dané věci rozhodl správně, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, případně aby dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uzavřel, že její pohledávka z exekučního titulu vznikla až na základě právních služeb, které dovolatelka jako advokátka poskytla povinnému v době od 1. 6. 2008 a že se pohledávka naopak netýká odměny za právní služby poskytnuté před tímto datem. Odvolací soud k tomuto závěru skutečně dospěl, když uvedl, že k uzavření smlouvy o právní pomoci mezi dovolatelkou a povinným došlo dne 1. 6. 2008. Tento závěr odvolací soud opřel o obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 115 EC 3/2012, s tím, že žalovaná se vůči povinnému domáhala výhradně zaplacení odměny za jeho zastupování ve směnečném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Sm 299/2007 a v následném exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 1394/2010 na základě uzavřené smlouvy o právní pomoci ze dne 1. 6. 2008. Závěr odvolacího soudu v tomto směru je nepochybně závěrem skutkovým, a proto tvrzení dovolatelky o jeho údajné nesprávnosti nemůže posloužit jako způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5153/2015, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1927/2018, či ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2602/2018). Odvolací soud výše uvedený skutkový závěr stručně, ale logicky odůvodnil odkazem na k důkazu provedený obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 115 EX 3/2012, s tím, že předmětem řízení, v němž byl vydán nyní realizovaný exekuční titul, byla i podle žaloby pouze odměna za poskytnuté právní služby od uzavření smlouvy dne 1. 6. 2008 do její výpovědi ze strany povinného. Odvolací soud právě s poukazem na tuto okolnost neuvěřil tvrzení dovolatelky, že ke vzniku závazku došlo ještě před 1. 6. 2008. Dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu tedy byl vysvětlen a nelze jej pokládat za zjevně svévolný. Argumentuje-li tedy dovolatelka tak, že ke vzniku zastoupení povinného na základě dřívější dohody o plné moci z její strany došlo už přede dnem 1. 6. 2008 a že ze dne 1. 6. 2008 pochází jen plná moc jako průkaz již dříve existujícího zastoupení, polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu a pomíjí, že důvodnost dovolání lze založit jen na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a nikoliv na polemice s jeho skutkovými závěry.
Jde-li o právní přesvědčení dovolatelky, že žalobkyně nemohla s úspěchem podat žalobu o vyloučení věcí z exekuce podle ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (výhrady dovolatelky ad 2) až ad 4) dovolání), dovolací soud se s dovolatelkou neztotožňuje. V zásadě platí, že „zvláštním právním předpisem“, na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí). To, zda nyní již výlučný majetek žalobkyně lze postihnout za účelem vymožení pohledávky oprávněné, je proto v posuzovaném případě třeba posoudit podle právního stavu do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016).
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že k uspokojení pohledávky, která vznikla věřiteli vůči jednomu z bývalých manželů až po rozvodu manželství, nelze použít majetek nacházející se ve společném jmění bývalých manželů bez zřetele k tomu, že taková pohledávka vznikla sice po rozvodu, ale ještě předtím, než bylo rozvodem zaniklé majetkové společenství manželů vypořádáno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1134/2007, ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3964/2017, a usnesení ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4643/2014). Jestliže odvolací soud za situace, kdy k rozvodu manželství povinného a žalobkyně došlo dne 29. 10. 2007, ke vzniku závazku povinného na základě smlouvy ze dne 1. 6. 2008, k vypořádání společného jmění (na jehož základě se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí) rozhodnutím soudu dne 16. 3. 2011 a k nařízení exekuce k vymožení pohledávky dovolatelky vůči povinnému dne 27. 12. 2012, došel k závěru, že požadavek žalobkyně na vyloučení předmětných nemovitých věcí podle ustanovení §267 o. s. ř. je důvodný, je jeho právní závěr nikoliv v rozporu, ale v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; jedná se tedy o právní otázku, která již byla rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena.
Namítá-li dovolatelka, že předmětná judikatura dovolacího soudu se vztahuje jen na situace, kdy v době nařízení výkonu rozhodnutí nebylo společné jmění vypořádáno, nelze ji dát za pravdu. Rozhodným momentem je totiž pouze skutečnost, že ke vzniku výlučné pohledávky povinného došlo až po rozvodu manželství, nikoliv to, zda do doby nařízení exekuce (nebo do doby, kdy nastaly účinky nařízení výkonu) zaniklé společné jmění manželů bylo nebo nebylo vypořádáno. Tentýž závěr plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, z něhož se podává, že v době zahájení exekučního řízení již výlučného majetku manžela povinného sice lze za určitých okolností uspokojit závazek oprávněného, ale jen tehdy, když se jedná o závazek, který byl v době svého vzniku součástí společného jmění manželů.
Jestliže je v daném případě rozhodující, že pohledávka žalované za povinným vznikla až po rozvodu manželství, není případný poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, neboť tento rozsudek se zabýval situací, kdy vykonávaná pohledávka vznikla za trvání manželství. Z téhož důvodu není přiléhavý ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3435/2011).
Dovolatelka má dále za to, že právní názor odvolacího soudu (s nímž se dovolací soud ztotožňuje) vede k diskriminaci věřitele na úkor bývalého manžela povinného, protože vznikne-li povinnému dluh po rozvodu manželství, lze dohodou o vypořádání zaniklého společného jmění (nebo soudem schváleným smírem v řízení o vypořádání společného jmění) dosáhnout toho, že aktiva společného jmění získá bývalý manžel povinného a věřitel tak přijde i o uspokojení z aktiv, která by povinnému náležela pro případ, že by došlo k vypořádání zaniklého společného jmění ze zákona (§150 odst. 4 obč. zák.). Nelze však přehlédnout, že nejen věřitel (jenž má právo očekávat, že jeho závazek bude splněn z majetku, který nabyl povinný), ale i manžel povinného disponuje ospravedlnitelným očekáváním, že ze společného jmění nebude uspokojen dluh, který manžel povinného nezpůsobil a případně o něm ani nevěděl. Je věcí zákonodárce, aby vymezil, jakým způsobem a do jaké míry má být poskytnuta ochrana majetkovým zájmům manžela nebo bývalého manžela povinného na straně jedné a věřitelům povinného na straně druhé, a to i ve vztahu k majetku, který je nyní ve výlučném vlastnictví manžela povinného, ačkoliv dříve byl součástí společného jmění. Fakt, že nynější právní úprava vyvažuje mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného do jisté míry jiným způsobem, než do 31. 12. 2013 (viz ustanovení §710 až 713, §719 odst. 2, §727 odst. 2, §732 a násl. o. z.) sám o sobě nevede k závěru, že předchozí právní úprava a její aplikace ze strany obecných soudů byly zjevně nespravedlivé. Oprávnění zákonodárce vymezit limity ochrany věřitele povinného a manžela (bývalého manžela) povinného nelze zpochybnit ani odkazem dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, a usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1089/2013), z níž se v obecné rovině podává, že věřitel má právo na uspokojení své pohledávky i z toho majetku povinného, jehož se zbavil zjevně s úmyslem zmařit uspokojení pohledávky věřitele. Vyzdvihuje-li dovolatelka v této souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, právě v tomto rozhodnutí dovolací soud zdůrazňuje fakt, že vyvážení mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného odvisí od aktuální právní úpravy, aniž by bylo na místě tento fakt pokládat za neúnosný.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2.500,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 588,- Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu