ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1141.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 1141/2019-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně A. P. , narozené dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se sídlem v Praze -Vršovicích, 28. pluku č. 1533/29b, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 114.389,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 22/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2018, č. j. 62 Co 132/2018-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 62 Co 132/2018-93, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu, že žalobkyni nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za jí uvedené období (rok 2014) do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 254/2017 (který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1831/2018, odmítl), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5170/2017; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (pro období 2013 a 2014), vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012, a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný; k otázce aplikace čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2673/18, a v něm uvedený závěr (není rozhodné, že šlo o nároky za rok 2011), že „z Úmluvy ani čl. 1 Dodatkového protokolu k ní nevyplývá žádné právo na pokračování výplaty platu v určité výši (bod 20.)“ a že „stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku“] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná rozhodná právní otázka ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (polemizuje-li se závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13, a v nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, které považuje za „prakticky nepřezkoumatelné“, případně s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu či Nejvyššího soudu).
Tvrdí-li žalobkyně v dovolání – v rozporu s obsahem žaloby podané v této věci ze dne 8. 2. 2017 ve znění podání ze dne 9. 3. 2017 obsahujícího změnu žaloby (její rozšíření) na částku celkem 114.389,- Kč s úrokem z prodlení z titulu doplatku platových nároků za rok 2014, o nichž bylo soudy rozhodnuto – že „její žaloba se týká platových nároků za období let 2012 a 2013 z důvodu nesprávně použitého násobku platové základny při výpočtu platu“, „že za měsíce leden 2012 až prosinec 2013 zaměstnavatel nevyplatil dovolatelce plat ve výši 338.753,- Kč hrubého“ a požaduje-li, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „žalované uloží povinnost zaplatit dovolatelce částku ve výši 338.753,- Kč s příslušenstvím“, přehlíží, že nové skutečnosti nebo důkazy nejsou v dovolacím řízení podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu