ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2500.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 2500/2018-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny ve věci péče o nezletilé AAAAA , narozenou XY, bytem XY, a BBBBB , narozeného XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem statutárním městem Přerov, se sídlem magistrátu v Přerově, Bratrská č. 709/34, děti matky E. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, a otce M. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Klosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 645/2, o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného, o přenesení místní příslušnosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 26 Nc 30012/2017, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. března 2018 č. j. 70 Co 91/2018-209, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Otec se návrhem podaným dne 11. 5. 2017 u Okresního soudu v Přerově domáhal úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného k nezletilým dětem AAAAA a BBBBB, protože s matkou nezletilých dětí (svojí manželkou) od října 2015, kdy se odstěhoval ze společného bydliště v XY, spolu nežijí.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 2. 2. 2018 č. j. 26 Nc 30012/2017-182 zamítl návrh matky ze dne 16. 1. 2018 na přenesení příslušnosti. Vyšel ze zjištění, že bydliště nezletilých dětí je na základě dohody rodičů v XY. Jestliže se matka v létě 2017 bez souhlasu otce s nezletilými dětmi přestěhovala do obce XY, nelze podle soudu prvního stupně tuto okolnost považovat za „jinou rozhodnou skutečnost“ určující ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 z. ř. s. bydliště nezletilých dětí; předběžným opatřením nahrazený souhlas otce s povinnou školní docházkou nezletilé AAAAA v Základní škole XY a předškolní docházkou nezletilého BBBBB v Mateřské škole XY je třeba vnímat jako „výhradně prozatímní úpravu jednotlivých konkrétních situací“.
K odvolání matky Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 2. 3. 2018 č. j. 70 Co 91/2018-209 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že místní příslušnost Okresního soudu v Přerově se přenáší na Okresní soud v Třebíči. Pokud se bydliště nezletilých dětí „změnilo nikoliv svévolně, ale v důsledku odvelení pečující matky jako příslušnice Armády ČR do XY“, odvolací soud dovodil splnění podmínky pro přenesení příslušnosti, neboť změna okolností, podle nichž se posuzuje příslušnost soudu, je dána tzv. jinou rozhodující skutečností (§4 odst. 2 z. ř. s.). V zájmu nezletilých dětí podle odvolacího soudu je, aby o nich rozhodoval soud, v jehož obvodu se fakticky zdržují, navštěvují lékaře, chodí do školy, věnují se zájmové činnosti atd., nikoliv soud, v jehož obvodu nebydlí žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že odvolací soud dospěl k závěru, že přenesení příslušnosti je v zájmu nezletilých dětí, aniž zjišťoval názor nezletilých dětí k tomu, kde chtějí bydlet, chodit do školy a školky apod. Jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikovaly, že soudy jsou povinny rozhodovat věc s ohledem na nejlepší zájem dítěte, který jsou povinny před tím zjistit a vzít v úvahu názor dítěte a ne rezignovat na jeho zjištění (nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. ÚS 1931/17, ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013). Odvolací soud se odchýlil od uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže rezignoval na názor nezletilých dětí, opominul jejich participační právo. Podle dovolatele odvolací soud věc nesprávně věc právně posoudil též z toho důvodu, že své rozhodnutí založil na defektně zjištěném skutkovém stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), jestliže jen na základě skutkových tvrzení matky vyšel ze skutkové premisy, že matka neodešla s dětmi svévolně, ale že mělo dojít k odvelení matky jako příslušnice Armády ČR do XY (skutečnost byla diametrálně rozdílná, neboť matka se rozhodla vstoupit do Armády ČR v létě 2017 a již v té době věděla, že místem jejího výkonu práce bude XY, kde vykonával práci též její nový přítel, vědomě a účelově tedy učinila rozhodnutí pracovat v XY a upřednostnila tak svou kariéru před zájmem nezletilých dětí), a pokud učinil skutkový závěr, že to byl otec, kdo zapříčinil rozpad rodiny. Na základě takto defektně zjištěného skutkového stavu nelze dojít k objektivnímu závěru, že došlo ke splnění podmínky k přenesení příslušnosti ve smyslu §4 odst. 2 z. ř. s. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Matka – s ohledem na pravomocné usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 8. 2018 č. j. 7 Nc 1019/2018-54, kterým bylo vydáno předběžné opatření, jímž byl nahrazen souhlas matky k povinné školní docházce nezletilého BBBBB a nezletilé AAAAA v Základní škole XY, kterou děti v současné době navštěvují a jsou z tohoto důvodu ve faktické péči otce – považuje dovolání otce za „naprosto nepotřebné“, neboť napadené rozhodnutí bylo vydaným předběžným opatřením „fakticky odklizeno“.
Opatrovník nezletilých dětí má za to, že je zcela namístě, aby ve věci péče o nezletilé děti dále rozhodoval okresní soud místně příslušný podle posledního trvalého bydliště dětí, tj. Okresní soud v Přerově.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda k přenesení místní příslušnosti podle ustanovení §5 z. ř. s. postačuje zjištění, že došlo ke změně bydliště dítěte, aniž by se soud zabýval také jinými okolnostmi a zájmy, které jsou vedle hlediska blízkosti v každé konkrétní věci obsahem zásady nejlepšího zájmu dítěte. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (o. s. ř.), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.
Podle ustanovení §5 z. ř. s. změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého.
Ustanovení §5 z. ř. s. s účinností od 1. 1. 2014, nahradilo dřívější ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., v němž bylo stanoveno, že změní-li se okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého.
Dovolací soud se již v minulosti otázkou přenesení místní příslušnosti v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé zabýval ve vztahu k ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jakkoliv byly tyto závěry dosaženy v úpravě procesního práva účinné do 31. 12. 2013, lze z nich vycházet i za současného stavu právní úpravy, neboť znění ustanovení §5 z. ř. s. je téměř doslovně převzaté z původního ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 a ani z důvodové zprávy se nepodává, že by zákonodárce usiloval o změnu předmětného ustanovení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2015).
Podmínkami pro přenesení místní příslušnosti ve věcech péče soudu o nezletilé se dovolací soud zabýval ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že místní příslušnost soudu se řídí zásadou perpetuatio fori vyjádřenou v §11 odst. 1 o. s. ř., totiž že místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Je proto vyloučeno, aby soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní nepříslušnosti podle §105 o. s. ř. Změna okolností daná změnou bydliště dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to v zájmu dítěte, podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. Účelem této úpravy je zajištění důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy rozhodovat ten soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co nejvíce informací, zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1336 s.).
V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady perpetuatio fori, podle níž místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti, ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z rodičů. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, kde vyslovil, že obecně není vyloučeno, aby o přenesení příslušnosti na jiný soud podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodl soud příslušný podle ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého, je-li to v jeho zájmu.
Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal v rozsudku ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.
Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že rozhodným hlediskem pro přenesení místní příslušnosti ve věcech péče soudu o nezletilé je (ve vztahu ke konkrétnímu řízení) zájem dítěte. V zájmu dítěte je, aby o věci rozhodl soud, který k tomu má nejlepší podmínky, přičemž toto kritérium nelze chápat tak, že tímto soudem musí být vždy soud geograficky nejbližší místu bydliště dítěte, ale k nalezení nejlepších podmínek pro rozhodnutí ve věci je soud povinen zkoumat také další okolnosti případu a vyvažovat zájmy všech účastníků řízení. Skutečnost, že ve většině případů soud přenese místní příslušnost na soud, do jehož obvodu se dítě přestěhovalo, neboť nad ostatními hledisky (která jsou významná pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte) v konkrétní věci převáží hledisko blízkosti, však nemůže vést k tomu, že soud zcela rezignuje na zjišťování zájmu dítěte a přenese místní příslušnost pouze na základě zjištění, že dítě změnilo své bydliště. K naplnění zásady nejlepšího zájmu dítěte se soud musí v každé konkrétní věci zabývat tím, zda nejsou dány okolnosti (zájmy), které by s ohledem na konkrétně vyjádřený (jedinečnými okolnostmi případu podmíněný) zájem dítěte odůvodňovaly závěr o nepřenesení místní příslušnosti na soud, do jehož obvodu se dítě přestěhovalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3468/2016).
Odvolací soud (který změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh matky na přenesení příslušnosti) přenesl příslušnost na Okresní soud v Třebíči na základě zjištění, že bydliště nezletilých dětí se „změnilo nikoliv svévolně, ale v důsledku odvelení pečující matky jako příslušnice Armády ČR do XY“, aniž by zjišťoval, zda nejsou v posuzovaném případě dány okolnosti (zájmy), které by odůvodňovaly závěr o nepřenesení místní příslušnosti. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud se přesvědčivě nevypořádal s otázkou, do jaké míry je původní soud obeznámen s projednávanou věcí, zda nezletilé děti mají nadále pevné vazby v obvodu původního soudu (též s přihlédnutím ke skutečnosti, že se zde nachází rodinný dům rodičů, kde děti před změnou bydliště na základě dohody rodičů bydlely), v obvodu kterého soudu lze důvodně očekávat hospodárnější průběh řízení, zahrnuje v to i posouzení náročnosti dojíždění k původnímu soudu, neučinil dotaz na opatrovníka nezletilých dětí, ani jiným způsobem nezjišťoval zájem dětí v projednávané věci, a proto nemůže jeho rozhodnutí dosud obstát, neboť posuzování naplnění zásady nejlepšího zájmu dítěte vyžaduje v prvé řadě, aby byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro zájem dítěte.
Uvedené však nelze vykládat tak, že by soudy byly povinny zjišťovat názor nezletilých na přenesení místní příslušnosti soudu jejich výslechem ve smyslu ustanovení §100 odst. 4 o. s. ř. Zjištění názoru nezletilých, ať už přímo či nepřímo, na přenesení místní příslušnosti soudu (tedy výhradně k otázkám procesního postupu soudu), prostřednictvím soudu, není nezbytné k realizaci zásady nejlepšího zájmu dítěte. V procesní rovině je nejlepší zájem dítěte realizován již procesními pravidly, která (mají-li být souladná s článkem 12 Úmluvy o právech dítěte) tento základní princip respektují. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že ustanovení §5 z. ř. s. (stejně jako předcházející ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř.) tuto zásadu respektují, neboť vymezují podmínky pro přenesení příslušnosti tak, aby o věci mohl rozhodovat právě jen ten soud, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2015, stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 222/17).
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - správné a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu