ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3132.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 3132/2019-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce A. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova č. 450/7, proti žalované INTERNATIONAL METAL PLAST spol. s r. o. se sídlem v Jablonci nad Nisou, Rychnovská č. 326, IČO 47309547, zastoupené JUDr. Miroslavem Pinkasem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28 října č. 1660/14, o 21.000 Kč s příslušenstvím a 73.131 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 102/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. dubna 2019, č. j. 29 Co 242/2018-298, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.595 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Pinkase, advokáta se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28 října č. 1660/14.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 4. 2019, č. j. 29 Co 242/2018-298, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „...bylo výslovně ujednáno (v mzdovém předpisu), že výplata (odměn) je závislá na hospodářských výsledcích společnosti, dosahovaných pracovních výsledcích zaměstnance a rozhodnutí jednatele…“. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že „… je vždy nakonec na úvaze vedení, zda a jaké odměny a v jaké výši budou komu přiděleny a nelze dovodit, že by pravidelné vyplácení nenárokové složky mzdy zavazovalo zaměstnavatele…“, souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vztahující se k otázce, za jakých okolností se nenároková složka mzdy stane mzdovým nárokem, který je zaměstnavatel povinen poskytnout [k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném pod číslem 28/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, kde Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil závěr, že povahu tzv. „fakultativního nároku“ ztrácí nenároková složka mzdy v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout; stejně potom v poměrech zákona
č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2144/2016]. Námitka dovolatele, že při řešení otázky „za jakých podmínek se nenároková složka mzdy …stává nárokovou složkou mzdy“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „bylo výslovně ujednáno (v mzdovém předpisu), že výplata (odměn) je závislá na hospodářských výsledcích společnosti, dosahovaných pracovních výsledcích zaměstnance a rozhodnutí jednatele“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry („…že nebylo vyvráceno, že ostatním zaměstnancům, kteří pracují na stejné pracovní pozici jako žalobce, byla mzdová složka v podobě (odměn) přiznávána zcela pravidelně…“, že „…tvrzení o tom, že důvodem nepřiznání odměn žalobci bylo, že jeho přínos pro zaměstnavatele nebyl takový jako přínos ostatních zaměstnanců na plnění náročných hospodářských úkolů, je nepravdivé …“, že „… nebyly prováděny kontroly odvedené práce, resp. byly prováděny pouze formálně…“, že „…odměny byly vypláceny i zaměstnancům, kteří se nepodíleli na plnění náročných hospodářských úkolů nad rámec svých pracovních povinností…“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, že odvolací soud se při rozhodnutí odchýlil od závěrů, učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, neboť, jak již bylo zmíněno výše, rozhodnutí odvolacího soudu je (v obecné rovině) se závěry tohoto rozsudku zcela v souladu; pokud ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru o oprávněnosti nároku na proplacení (nenárokové složky) mzdy, bylo to na podkladě zcela odlišné skutkové materie, než v posuzovaném případě.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalobce o odklonu odvolacího soudu od závěrů, učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3167/2013, kdy bylo opětovně vycházeno ze zcela jiné skutkové materie (kde předpokladem pro výplatu „pobídkové složky mzdy“ bylo „stanovení podmínek v podobě naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů, kdy stanovení konkrétní výše části mzdy přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení je převážně věcí pouhého aritmetického výpočtu“, což v posuzované věci zjištěno nebylo).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce o nerespektování závěrů, učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5984/2017, které opětovně vycházejí ze zcela odlišných skutkových zjištění než soudy v tomto řízení (v odkazované věci byl totiž řešen případ, v němž bylo sjednáno, že vyplacení, krácení či nevyplacení bude provedeno na základě posouzení výsledků práce zaměstnance a dovozeno, že v takovém případě nelze výsledky práce zaměstnance odhadovat předem a oznámit zaměstnanci, že v příštím období již nebude mít dobré pracovní výsledky; jde tedy o situaci zcela skutkově odlišnou než v posuzovaném případě).
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani „upozornění“ žalobce na „zásadu rovnosti v odměňování“ a odkaz na ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon); jednak řešení přijaté odvolacím soudem k otázce problematiky rozvržení důkazního břemene v případě postupu podle §133a o. s. ř. (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) je zcela v souladu s judikaturou vztahující se k této problematice [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1609/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod číslem 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a zde vyjádřený právní názor, že „…samotné rozhodnutí zaměstnavatele ... jistě nelze bez dalšího za diskriminační považovat, resp. taková skutečnost sama o sobě nezakládá přesun důkazního břemene na žalovaného. K této skutečnosti musí přistoupit ještě další okolnosti (důkazy), které vyvolají důvodné (důvody podložené) podezření, že v daném případě bylo jednání zaměstnavatele vedeno diskriminačními motivy. Je-li naplněna podmínka rozdílného zacházení, k přenosu důkazního břemene bude třeba přistoupit, pokud z důkazů předložených žalobcem vyplyne alespoň rozumná pravděpodobnost, že k diskriminaci došlo…“], a jednak vzhledem ke skutkovému závěru, z něhož odvolací soud vyšel, tedy že „…srovnatelným zaměstnancem, kterému taktéž mohla být (jako žalobci) přidělována práce jen v omezeném rozsahu, byl shledán pouze svářeč K. H.…“, že „…svářeči nepracovali ve shodných podmínkách, na stejných zakázkách srovnatelné složitosti a namáhavosti…“, a že „…nelze dovodit, že by hodinová mzda obou srovnávaných zaměstnanců byla zásadně odlišná…“, je jeho závěr, že nedošlo k nerovnému zacházení se zaměstnanci, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (srov. například závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, uveřejněném pod číslem 35/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy (nebyly provedeny navržené listinné důkazy – mzdové listy, výplatní lístky všech zaměstnanců), pak neprovedení navrženého důkazu dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Lze poukázat na to, že Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu