ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3143.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3143/2018-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se sídlem v Praze 10, 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 199 186 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 33/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2018 č. j. 62 Co 398,399/2017-193, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018 č. j. 62 Co 398,399/2017-193 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu, že žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za jím uvedené období do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 254/2017 (který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1831/2018 odmítl) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (pro období 2013 a 2014), vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012, a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný; k aplikaci čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2673/18 (kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5170/2017) a v něm uvedený závěr, že „z Úmluvy ani čl. 1 Dodatkového protokolu k ní nevyplývá žádné právo na pokračování výplaty platu v určité výši (bod 20.)“ a že „stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku“] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná rozhodná právní otázka ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (polemizuje-li se závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a v nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a za tím účelem podrobuje výkladu další rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají ani další námitky dovolatele [že odvolací soud nezopakoval dokazování (novinovými a časopiseckými) „články, jimiž reagoval na pasáž VIII. nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13“, že odvolací soud nezohlednil, že žalobce „nebyl soudem prvního stupně poučen podle §118a o. s. ř., ani podle §118b o. s. ř.“ k otázce diskriminace, kterou „neúplně uplatnil v doplnění žaloby z 19. 6. 2017“, a nezohlednil také, že žalobce „v odvolání a zejména v doplnění odvolání“ upřesnil, že byl „diskriminován, právě z důvodu svého postavení jako soudce, kdy osobám působícím na pozicích náměstků na ministerstvech a Úřadu vlády nebyl plat právním předpisem ani nijak snížen, žalobci však ano“, že „žalobce k uvedenému tvrzení navrhl relevantní důkazy“, avšak nebylo „k naplnění hypotézy právní normy článku 14 Úmluvy v předcházejícím řízení vedeno dokazování ke zjištění skutkového stavu a takový skutkový stav vyvozen“], které nepředstavují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není; přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. totiž nezakládá ani dovolatelem předestřená právní otázka „koncentrace řízení“, která měla být odvolacím soudem při posuzování žalobcem uplatněné diskriminace nesprávně posouzena, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, jestliže odvolací soud námitku diskriminace neshledal důvodnou nikoliv proto, že z důvodu nastalé koncentrace řízení nemohl přihlížet ke skutkovým tvrzením žalobce, nýbrž z toho důvodu, že ze skutkových tvrzení žalobce „není zřejmé, na základě jakého diskriminačního kritéria by k porušení zásady rovnosti mělo dojít“, ani (neprokázané) tvrzení dovolatele (uvedené shora) o jeho diskriminaci (k pojmu diskriminace a diskriminačních důvodů srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4586/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 21 Cdo 612/2006 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1165/2013).
Dovolací soud se nezabýval námitkami dovolatele uplatněnými v jeho podání datovaném dnem 27. 9. 2017 (označeném jako „doplnění dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 398,399/2017-193 ze dne 11. 4. 2018“), neboť doplnění dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno (dne 27. 9. 2018) po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. (napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolateli doručeno dne 25. 5. 2018) a podle ustanovení §242 odst. 4 věta před středníkem o. s. ř. účastníci mohou měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Nelze souhlasit s argumentací dovolatele, že lhůta k doplnění dovolání byla zachována, bylo-li doplnění dovolání Nejvyššímu soudu doručeno ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy dovolateli bylo doručeno usnesení odvolacího soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na doplnění rozsudku odvolacího soudu „o část předmětu odvolacího řízení“, neboť pro tento případ není stanovena výjimka z právní úpravy, podle které účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu