ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3760.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3760/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Kotolovou, advokátkou se sídlem v Praze, Rumunská č. 1798/1, proti žalovanému ManpowerGroup s. r. o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, IČO 41194659, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 160/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018 č. j. 62 Co 458/2017-205, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci č. 2116/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018
č. j. 62 Co 458/2017-205 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance,
který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §50 odst. 4 zákoníku práce a k odstranění pochybností o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti výkladem ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 předchozího zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2006) a (od 1. 1. 2007) ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (nyní srov. ustanovení §556 občanského zákoníku), v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001 sp. zn. 21 Cdo 535/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1138/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2425/2014; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé
ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný
přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění,
z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce (že u žalovaného došlo k organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa žalobce, že s touto organizační změnou byl žalobce seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru, že práce vykonávané žalobcem byly rozděleny mezi dosavadní zaměstnance žalovaného a na místo žalobce nebyl přijat jiný zaměstnanec a že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí žalovaného o organizační změně ze dne 27. 4. 2016 sledovalo jiné cíle než ty, které předpokládá ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce), a nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly)].
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu