ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.638.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 638/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně B. R. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova č. 1/65, proti žalovanému Českému metrologickému institutu , příspěvkové organizaci se sídlem v Brně – Lesné, Okružní č. 772/31, IČO 00177016, zastoupenému Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 197/2014, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2017 č. j. 30 Co 129/2017-258, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. února 2017 č. j. 26 C 197/2014-227 ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 4. 2014 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Výpověď odůvodnil tím, že v souladu s rozhodnutím generálního ředitele ze dne 1. 4. 2014 dojde ke dni 1. 5. 2014 k organizační změně spočívající ve zrušení VOJ Inspektorát pro ionizující záření XY, a tudíž k převedení oddělení XY, ve kterém je zaměstnankyně zařazena. Pracovní funkce THP (kumulovaná funkce – technickohospodářský pracovník) bude zrušena, protože tato se okamžikem převodu stane nadbytečnou.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 8. 2014 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru (kterou dne 30. 4. 2014 od zaměstnavatele odmítla převzít) je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že reorganizace žalovaného byla pouze reorganizací fiktivní, resp. šlo o účelové rozhodnutí o zefektivnění práce, kterého žalovaný využil, aby se zbavil nepohodlné zaměstnankyně, jíž žalobkyně byla, neboť opakovaně upozorňovala na nehospodárné nakládání s veřejnými finančními prostředky svými nadřízenými. Nadbytečnou se však žalobkyně pro žalovaného nestala, neboť její práci žalovaný rozdělil mezi pracovníky vnitřní organizační jednotky Oblastního inspektorátu XY, kteří nyní plní pracovní úkoly žalobkyně nad rámec svých pracovních povinností sjednaných v pracovních smlouvách.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 26 C 197/2014-146 žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v důsledku zániku vnitřní organizační jednotky Inspektorátu pro ionizující záření XY zaniklo nejen pracovní místo žalobkyně, ale i pracovní místo J. Š. a paní M., se ze strany žalovaného nejednalo o šikanózní výkon práva.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Co 355/2016-193 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že vyšel z nesprávně provedených důkazů, pokud statutární zástupce žalovaného (J. T. a F. V.) vyslechl jako svědky. Současně soud prvního stupně zavázal právním názorem, podle kterého provedení důkazu zvukovým záznamem hovoru ze dne 30. 4. 2014 žalobkyně navrhla po nastalé koncentraci řízení, tedy v rozporu s ustanovením §118b odst. 1 občanského soudního řádu; důkaz nesměřoval k zpochybnění věrohodnosti výpovědi F. V., nýbrž k tomu, aby rozhodné skutečnosti byly prokázány jinak.
Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 26 C 197/2014-227 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 46 343 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Procházky. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě pracovní smlouvy žalobkyně pracovala u žalovaného jako „technickohospodářský pracovník, laborantka“, že k výkonu sjednané práce byla zařazena do Inspektorátu ionizujícího záření Praha, že dne 1. 4. 2014 rozhodl žalovaný o organizační změně, kterou byla ke dni 30. 4. 2014 zrušena vnitřní organizační jednotka Inspektorát ionizujícího záření Praha a oddělení 9001, ve kterém byla žalobkyně zařazena, bylo převedeno pod působnost Oblastního inspektorátu XY, a že v důsledku organizační změny zaniklo pracovní místo žalobkyně a pracovní místa J. Š. a M. I když žalobkyně před výpovědí z pracovního poměru upozorňovala žalovaného na nehospodárné nakládání s finančními prostředky Inspektorátu ionizujícího záření XY a v tomto směru podala i trestní oznámení Policii ČR, neshledal soud prvního stupně ve výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni šikanózní výkon práva. Vzal zde v úvahu, že žalovaný přistoupil k organizační změně na základě doporučení vyplývajícího ze zprávy ze dne 19. 3. 2014 o provedeném auditu za rok 2013, že V. P., v jehož kompetenci byla realizace organizační změny, o trestním oznámení žalobkyně ke dni výpovědi nevěděl, že žalovaný byl oprávněn učinit kontrolu docházky, kterou zjistil manipulace žalobkyně s její docházkou a v malé míře s docházkou jejího syna a K. (což vedlo ke snížení jejího osobního ohodnocení), a že na základě provedené organizační změny zaniklo nejen pracovní místo žalobkyně, ale i pracovní místo dalších dvou zaměstnanců.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 30 Co 129/2017-258 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se stala pro žalovaného v důsledku přijaté organizační změny nadbytečnou, neboť po převedení úseku sekretariátu ředitele Inspektorátu pro ionizující záření XY do úseku ředitele Oblastního inspektorátu XY nebyla práce zaměstnanců sekretariátu ředitele Inspektorátu pro ionizující záření XY nadále potřebná. Provedenou organizační změnou zanikla funkce ředitele Inspektorátu pro ionizující záření XY a jeho sekretariátu. Ředitel J. Š. byl z funkce odvolán a začal pracovat v metrologickém oddělení žalovaného, M. uzavřela s žalovaným dohodu o ukončení pracovního poměru a žalobkyni byla dána výpověď pro nadbytečnost podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce; na uvolněná pracovní místa nebyl nikdo přijat. Organizační opatření zaměstnavatele bylo tedy nejen přijato, ale i realizováno. Jestliže se organizační změna dotkla i dalších osob, nelze podle odvolacího soudu přijmout závěr o jejím účelovém přijetí. S odkazem na ustálenou judikaturu soudů odvolací soud zdůraznil, že samotnou okolnost
– dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu – nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy, neboť skončení pracovního poměru zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi. Je možné, že spory mezi účastníky mohou být motivem či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž je rušeno pracovní místo zaměstnance, nicméně tato skutečnost nemusí sama o sobě znamenat, že jeho jediným smyslem je jej poškodit. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyně, že stát (žalovaný je státní příspěvkovou organizací) je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu a že není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na advokáty; dovodil proto, že náklady na zastoupení advokátem v projednávané věci nelze považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně dovolání podala proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Odvolacímu soudu vytkla, že za důkaz navržený po nastalé koncentraci řízení považoval tajně pořízenou nahrávku z 30. 4. 2014, i když tento důkaz směřoval k zpochybnění věrohodnosti svědeckých výpovědí F. V. a V. P. navržených k prokázání skutkového tvrzení žalobkyně o tom, že výpověď z pracovního poměru byla „předmětem šikanózního výkonu práva“, a jednalo se tedy o důkaz, který je podle ustanovení §118b odst. 1 občanského soudního řádu přípustný; došlo k vadě řízení a odvolací soud pochybil, když rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces a rovnost stran před soudem, jestliže jí neposkytl lhůtu k vyjádření k účastnickým výpovědím F. V. a J. T. a neumožnil jí navrhnout nové důkazy, které by jejich tvrzení vyvrátily, a naopak jejich výpovědi nekriticky převzal. Ani nápravu tohoto pochybení odvolací soud nezjednal. Soudy podle žalobkyně nepostupovaly správně ani tehdy, pokud při posuzování věrohodnosti výpovědi F. V. nevzaly v úvahu rozpory mezi jeho původní svědeckou a následnou účastnickou výpovědí. Žalobkyně zopakovala svá tvrzení, že reorganizace žalovaného byla fiktivní, zcela účelová, kdy žalovaný využil situace, aby se zbavil nepohodlného zaměstnance, tj. žalobkyně, která od roku 2013 upozorňovala na nehospodárné nakládání svých nadřízených s veřejnými prostředky. Jednání žalovaného považuje za jednání v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této otázky soudy nevzaly v úvahu, že žalobkyně je „whistleblowerka“, se kterou jako jedinou byl v důsledku reorganizace ukončen pracovní poměr. Vzhledem k uvedenému navrhla žalobkyně, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť na žalobkyní předestřené právní otázce (zda je v souladu s dobrými mravy, aby žalobkyně, která upozorňovala na nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky, byla jedinou zaměstnankyní, která v důsledku nápravy nehospodárného nakládání s těmito prostředky přijde o své zaměstnání) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, protože pro ni není podklad ve zjištěném skutkovém stavu. Není ani pravda, že by otázka ochrany „whistleblowera“ nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (sp. zn. IV. ÚS 2449/15 a sp. zn. IV. ÚS 3063/15). Žalovaný souhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s důkazním návrhem žalobkyně na doplnění dokazování audionahrávkou, poukazuje na to, že žalobkyně přes svoji žádost o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření k výpovědím F. V. a J. T. tak dosud v žádném svém procesním úkonu neučinila a ani neuvedla, v čem by měl být výsledek hodnocení důkazů jiný. Žalobkyně nemohla být v postavení „whistleblowera“, neboť protiprávní ani trestné praktiky se na straně žalovaného neprokázaly. Soudy v řízení ani nedospěly k závěru o účelovosti organizační změny. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.
Dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení). Odvolací soud podle žalovaného nesprávně právně posoudil otázku, zda „je možné nepřiznat náhradu nákladů řízení státní příspěvkové organizaci v případech mimořádně složitých, kde předmět sporu navíc nesouvisí s oblastí spravovanou státní příspěvkovou organizací“; tuto otázku považuje v rozhodování dovolacího soudu za dosud neřešenou. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2855/10, podle něhož „je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, (…). V takovém případě je pak zastupování advokátem, který se specializuje na danou problematiku, adekvátní.“ Žalovaný má za to, že v projednávané věci předmět sporu nesouvisí s jím spravovanou oblastí, tj. s oblastí zabezpečování jednotnosti a přesnosti měřidel a oblastí metrologie, že projednávaná věc (s ohledem na dosavadní postupy žalobkyně ve vztahu k žalovanému a jeho zaměstnancům) „se vymyká běžným sporům o neplatnost rozvázání pracovního poměru“ a že projednávanou věc nemohl řešit interně, neboť právní oddělení žalovaného je obsazeno dvěma právníky s krátkou praxí, kteří nemají zkušenosti v oblasti pracovního práva. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu tak, že se žalovanému přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně má za to, že otázka, za jakých okolností je možné přiznat náhradu nákladů řízení příspěvkové organizaci státu zastoupené v řízení advokátem, byla judikaturou dovolacího soudu opakovaně řešena a není důvod ji řešit jinak. Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně odůvodnil s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Pracovněprávní agenda podle žalobkyně zcela jistě spadá do kompetence právního oddělení žalovaného a nesouhlasí s argumentací, že právníci žalovaného nemají dostatek zkušeností, či že jeden z právníků má kratší praxi. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně a dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti obou dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně na základě pracovní smlouvy pracovala u žalovaného jako „technickohospodářský pracovník, laborantka“ a k výkonu sjednané práce byla zařazena do Inspektorátu ionizujícího záření XY. Dne 1. 4. 2014 generální ředitel žalovaného rozhodl o organizační změně, kterou byla ke dni 30. 4. 2014 zrušena vnitřní organizační jednotka Inspektorát ionizujícího záření XY a „Úsek ředitele“ zrušené organizační jednotky (středisko 9001), ve kterém byla žalobkyně zařazena, byl převeden pod působnost Oblastního inspektorátu XY. V důsledku této organizační změny zaniklo pracovní místo žalobkyně a pracovní místa J. Š. (ředitele zrušené organizační jednotky) a M. Organizační opatření sledovalo dosažení finančních úspor a bylo přijato na základě doporučení vyplývajícího ze zprávy o zjištěních z vykonaného auditu ze dne 19. 3.2014. Dne 30. 4. 2014 žalobkyně odmítla převzít žalovaným doručovanou výpověď z pracovního poměru z téhož dne, k níž žalovaný přistoupil z důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Mezi účastníky není sporné, že žalobkyně v průběhu pracovního poměru opakovaně upozorňovala na nedostatky v nakládání s veřejnými finančními prostředky v Inspektorátu ionizujícího záření XY a že v tomto směru podala též trestní oznámení Policii České republiky.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o naplnění hmotněprávních předpokladů k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí z důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce a o nenaplnění zákonných výjimek z koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo přihlédnuto k označenému důkazu tajně pořízeným zvukovým záznamem rozhovoru žalobkyně s F. V. a V. P. ze dne 30. 4. 2014] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1628/2017, z něhož plyne, že bylo-li zaměstnavatelem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005.
Odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění v souladu s uvedenými závěry soudní praxe dospěl k závěru, že v případě žalobkyně „nadbytečnost nastala v důsledku organizační změny přijaté rozhodnutím generálního ředitele o zrušení vnitřní organizační jednotky Inspektorátu pro ionizující záření XY a její převedení pod Oblastní inspektorát XY“ a že „za situace, kdy žalovaný současně dostatečně prokázal, že došlo k přijetí organizační změny, jejímž účelem bylo zajištění úspor, že tato organizační změna též byla realizována, a že, s ohledem na její průběh, kdy se tato nedotkla jen žalobkyně, ale i dalších osob, nelze přijmout v žádném případě závěr o jejím účelovém přijetí v neprospěch žalobkyně“.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je též právní závěr odvolacího soudu o tom, že postup žalovaného při přijetí organizační změny a učinění výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni není v rozporu s dobrými mravy [k otázce výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1582/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, z jejichž odůvodnění (mimo jiné) vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu].
Ke splnění zákonných výjimek z koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2310/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, v nichž Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že skutečnostmi a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, se rozumí pouze případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů však naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů.
Odvolací soud správně dovodil, že takovým důkazem, kterým v rozporu se zásadou koncentrace řízení má být skutkový stav zjištěn jinak (než odpovídá skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že „za situace, kdy žalovaný současně dostatečně prokázal, že došlo k přijetí organizační změny, jejímž účelem bylo zajištění úspor, že tato organizační změna též byla realizována, a že, s ohledem na její průběh, kdy se tato nedotkla jen žalobkyně, ale i dalších osob, nelze přijmout v žádném případě závěr o jejím účelovém přijetí v neprospěch žalobkyně“), je i žalobkyní navrhovaný tajně pořízený zvukový záznam jejího rozhovoru s F. V. a V. P. ze dne 30. 4. 2014.
Pokud žalobkyně ve vztahu k soudy učiněnému závěru o naplnění důvodu k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce argumentuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 440/2008, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu a že soudy v jí zmiňované věci [v níž měla být nadbytečnost zaměstnance (učitele) vyvolána jen ukončením rodičovské dovolené další zaměstnankyně a zaměstnavatel navíc ještě během výpovědní doby přijal nového učitele] vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Žalobkyně v dovolání uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, pokud nesouhlasí s hodnocením výpovědi statutárního zástupce žalovaného F. V., uplatňuje vlastní skutková zjištění (o tom, že „žalobkyně aktivně upozorňovala na nehospodárné zacházení svých nadřízených s veřejnými prostředky, byl proveden audit, který kritiku žalobkyně potvrdil“, že „v rámci nápravy nehospodárného zacházení s finančními prostředky vedení žalovaného během jednoho měsíce rozhodlo a v téže době rovněž realizovalo reorganizaci s tím, že v rámci reorganizace byl ukončen pracovní poměr pouze se žalobkyní, tedy s osobou, která na nehospodárnost nakládání s finančními prostředky vedení žalované poukazovala“), na jejichž základě předestírá své vlastní, od soudů odlišné skutkové a právní závěry (že v případě organizačního opatření žalovaného „se jednalo ryze o účelové rozhodnutí o zefektivnění práce, které žalovaný využil, aby se zbavil pro něj nepohodlného zaměstnance“, a že tedy „toto jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy“), a uplatňuje-li jinou vadu řízení (odvolací soud nezjednal nápravu pochybení soudu prvního stupně, který žalobkyni neposkytl lhůtu k tomu, aby se mohla vyjádřit k nově provedeným účastnickým výpovědím F. V. a V. P.), k níž může dovolací soud přihlédnout (byla-li by opodstatněná) – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Ani tyto námitky proto nezakládají přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (ve výroku, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení). V této části dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možné učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek jsou odměna advokáta za zastupování účastníka řízení a hotové výdaje advokáta při tomto zastupování náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (srov. §24 odst. 1 větu první a §25 odst. 1 o. s. ř.). Účelem zastupování advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit zastoupený účastník (srov. §137 a §140 odst. 1 větu první o. s. ř.), jemuž může být za podmínek uvedených v ustanoveních §142-150 o. s. ř. přiznána jejich náhrada proti jinému účastníku (popřípadě proti jiné osobě zúčastněné na řízení
– srov. §147 odst. 2 o. s. ř.), jestliže šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. §2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 756/2014).
V posuzovaném případě nelze z obsahu spisu dovodit, že by žalovaný udělil plnou moc advokátu ke svému zastupování v tomto řízení nikoliv z toho důvodu, aby jím zvolený advokát v řízení, v němž se bránil žalobě o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, mu poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalovanému s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinna zaplatit žalobkyně, a že by proto na její úkor zneužil právo účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem. Právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít státní příspěvkové organizaci (která jako národní metrologický institut České republiky svou činností vytváří základní předpoklady pro zabezpečení jednotnosti a správnosti měřidel a měření ve všech oborech vědecké, technické a hospodářské činnosti), jejímž předmětem činnosti není poskytování právních služeb.
Odvolacím soudem akcentované závěry Ústavního soudu, podle kterých
je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto jim vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.) [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 nebo ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09], se navíc v projednávané věci neuplatní už jen proto, že žalovaný nemá postavení státu. Stejné závěry totiž Ústavní soud dále uplatnil jen na statutární města [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12], vyšší územní samosprávné celky (srov. nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12), na Českou televizi (srov. nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12) a na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13).
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výrocích o náhradě nákladů řízení
– jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2017 č. j. 26 C 197/2014-227 ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení soud nejen rozhodne (znovu) o nákladech původního řízení, ale i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu