ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.890.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 890/2019-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 se sídlem v Praze -Vršovicích, 28. pluku č. 1533/29b, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42,
o 375.179,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018, č. j. 62 Co 16/2018-227, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 62 Co 16/2018-227, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu, že žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za jím uvedené období do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 97/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 254/2017 (který obstál i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1831/2018, odmítl), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5170/2017; všechna uvedená rozhodnutí vycházejí z právního názoru uvedeného v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém Ústavní soud podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (pro období 2013 a 2014), vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012, a který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud, v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný; k aplikaci čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. dovolatelem zmiňované usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2673/18, a v něm uvedený závěr (není rozhodné, že šlo o nároky za rok 2011), že „z Úmluvy ani čl. 1 Dodatkového protokolu k ní nevyplývá žádné právo na pokračování výplaty platu v určité výši (bod 20.)“ a že „stěžovateli nesvědčilo legitimní očekávání nabytí majetku“] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná rozhodná právní otázka ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [polemizuje-li se závěry Ústavního soudu uvedenými v nálezu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13, v nálezu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/15, a s dalšími rozhodnutími Ústavního soudu či Nejvyššího soudu,
namítá-li, že „odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zatíženo skutkovými defekty potud, že skutková zjištění nedávají podklad pro odvolacím soudem (přesto) učiněné právní posouzení věci“, a vytýká-li odvolacímu soudu, že v odvolacím řízení nezopakoval důkazy k posouzení procesně právní otázky, „zda činit z navržených důkazů v průběhu řízení skutková zjištění, jestliže se týkají hypotézy právní normy, která je pro danou věc podstatná a kterou žalobce tvrdil“, a že pochybil, když neseznámil žalobce jako účastníka řízení s podklady, z nichž vycházel, „aby se s nimi mohl účastník seznámit, vyjádřit se k nim nebo podat jiný důkaz“].
Přípustnost dovolání nemůže založit ani (neprokázané) tvrzení dovolatele, že „je diskriminován nejen ve vztahu ke svým kolegům, kterým žalovaný část peněz dobrovolně vyplatil, ale též k jiným osobám zastávajícím vysoké státní funkce“, a to „jak v prvku nesledování legitimního cíle, tak v prvku nedostatku proporcionality“, které odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „není zřejmé, na základě jakého diskriminačního kritéria by k porušení rovnosti mělo dojít (k pojmu diskriminace a diskriminačních důvodů srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněném pod č. 108/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4586/2010, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1165/2013).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu