ECLI:CZ:NS:2019:21.ICDO.114.2019.1
KSPH 64 INS XY
64 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 114/2019-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Slezská inkasní s. r. o. se sídlem v Opavě – Městě, Růžová č. 256/14, IČO 64609537, zastoupené Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou se sídlem v Ostravě
- Moravské Ostravě, Dlouhá č. 3355/6, proti žalovanému J. L. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Elenou Kotorovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská č. 892/1, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 64 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Infocredit s. r. o. se sídlem v Dobřichovicích, Palackého č. 70, IČO 25643517, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2019, č. j. 64 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 64 INS XY), takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Sylvy Pahutové, advokátky se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Dlouhá č. 3355/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2019, č. j. 64 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 64 INS XY) není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání především neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
[může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Bylo-li z hlediska skutkového stavu v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…bylo doloženo, že v uvedeném období (od září 2007 do 31. 12. 2012) žalovaný objekt, navzdory neplatné dražbě, nadále využíval a svou podnikatelskou činnost zde i nadále provozoval, a to prostřednictvím pronájmu v zásadě veškerých jeho prostor J. M. na podkladě nájemní smlouvy uzavřené dne 17. března 2007…“, potom právní závěr odvolacího soudu, že „…/B/bylo plně na vůli žalovaného a na jeho rozhodnutí, rozhodl-li se objekt přenechat do užívání třetí osoby formou jeho pronájmu a nadále zde vlastní aktivní podnikání nerealizovat…“ a že „…k žádné škodě ve formě ušlého zisku v příčinné souvislosti s neplatně provedenou dražbou ze strany dlužníka jakožto dražebníka tak nedošlo…“ je plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, vztahující se k problematice příčinné souvislosti jakožto základního předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu.
Již v rozsudku ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Nejvyšší soud vyložil, že jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008).
Tak jako vlastnictví samo o sobě zisk nepřináší, tak ani jeho (pomyslná) ztráta sama o sobě neznamená bez dalšího ztrátu zisku (vznik škody v podobě ušlého zisku); vždy k tomu musí přistupovat ještě další skutečnost (právní či faktické jednání), které, via facti, provozování činností (v nemovitosti či s nemovitostí), které zisk přinášejí, zabraňuje. Protože však taková skutečnost zjištěna soudy nebyla, je závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti, i z hlediska teorie tzv. řetězení příčin a následků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992), zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalovaného v souvislosti s poznámkou odvolacího soudu o tvrzení žalovaného o platbě nájemného vydražiteli jakožto škodě, že „…odvolací soud vyšel z nesprávného právního názoru, že „ušlé nájemné“ (zřejmě myšleno vydražiteli placené nájemné) nelze považovat za majetkovou újmu, neboť vydražiteli vzniklo na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení…“, neboť na tomto závěru není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno (srov. bod 13. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a slova „…Nad rámec uvedeného…“) a navíc (a to je významné) toto tvrzení žalovaného vykračuje ze skutkového rámce tvrzené kauzální podstaty vzniklé škody jakožto ušlého zisku v důsledku „ztráty vlastnictví nemovitosti“ (k rozdílu mezi škodou ve formě škody skutečné a ve formě ušlého zisku srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 379/2004).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že „v uvedeném období (od září 2007 do 31. 12. 2012) žalovaný objekt, navzdory neplatné dražbě, nadále využíval a svou podnikatelskou činnost zde i nadále provozoval, a to prostřednictvím pronájmu v zásadě veškerých jeho prostor J. M. na podkladě nájemní smlouvy uzavřené dne 17. března 2007“, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry („…že nájemní smlouva ze dne 17. 3. 2007 byla simulovaný právní akt…“, že „…podnikatelská činnost žalovaného ztratila perspektivu…“, že žalovaný … dokládal, že zisk z jeho podnikání v objektu zásadně po provedení dražby až do roku 2012 klesal v důsledku ztráty vlastnického práva…“, a že v rozsudku odvolacího soudu „…chybí skutkové zjištění ohledně ušlého zisku z pronájmu části nemovitostí nezahrnutých v nájemní smlouvě uzavřené s J. M. …“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Namítá-li dále žalovaný, že ani soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly jím navržené důkazy (nebyli vyslechnuti navrhovaní svědkové H., Ž., S., D.), pak neprovedení navrženého důkazu, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolací soud posuzuje jako tzv. jinou vadu řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalovaného o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 11. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu