ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1341.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1341/2017-141
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Ď., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Denisou Neumannovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, proti žalované obci Sadov, IČO 00254959, se sídlem v Sadově 34, zastoupené JUDr. Dominikem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Sokolově, Obce Ležáky 972/1, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 249/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2016, č. j. 14 Co 344/2016-116, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2016, č. j. 14 Co 344/2016-116, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 43 C 249/2015-79, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 25 m 2 , zapsaného u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že strýc žalobkyně M. I. si v prosinci 1991 pronajal od žalované pozemek parc. č. XY o výměře 536 m 2 , zapsaný u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj na LV č. XY pro obec XY, k. ú. XY. Hranice pronajímaného pozemku odkrokoval starosta žalované. Dne 26. 4. 1995 M. I. uzavřel kupní smlouvu s žalovanou, pronajímaný pozemek odkoupil a oplotil jej „podle odkrokovaných hranic“. Na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 6. 2010, č. j. 30 D 69/2010-44, zdědila pozemek parc. č. XY žalobkyně.
V květnu 2015 oznámila žalovaná žalobkyni svůj záměr prodat sousední pozemek parc. č. XY. V září 2015 požádala žalobkyně žalovanou o „uznání vydržení pozemku parc. č. XY“, jelikož jej žalobkyně i její předchůdce užívali společně s pozemkem parc. č. XY na základě „odkrokování“ přes 20 let. Protože žalovaná nadále trvá na prodeji pozemku, domáhá se žalobkyně určení svého vlastnického práva s tím, že pozemek vydržela, když ho užívala (společně se svým právním předchůdcem) od roku 1995 do 2015 v dobré víře, že je vlastníkem.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dovodil, že pro vydržení vlastnického práva nestačí, že se držitel subjektivně domnívá, že mu určitá věc, v daném případě pozemek, patří, ale musí existovat objektivní důvody, pro které se domnívá, že mu věc patří po právu, a musí přitom postupovat s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze po něm se zřetelem ke všem okolnostem požadovat. V projednávaném případě si žalobkyně při nabytí pozemku děděním nezjistila žádným spolehlivým způsobem hranice pozemku a bez objektivních důvodů vycházela z toho, že hranice jsou určeny existujícím oplocením, i když věděla, že výměra pozemku byla před koupí v roce 1995 pouze „odkrokována“.
Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání a v průběhu odvolacího řízení navrhla změnu žalobního petitu tak, že se nadále domáhala určení vlastnického práva svého právního předchůdce M. I. ke dni jeho smrti.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací připustil změnu žalobního návrhu a k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 14 Co 344/2016-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem pozemku parc. č. XY byl ke dni své smrti právní předchůdce žalobkyně M. I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a považoval je za správná. K právnímu posouzení uvedl, že právní předchůdce žalobkyně vlastnické právo k předmětnému pozemku nevydržel, protože objektivně nebyl v dobré víře, že je jeho vlastníkem, neboť hranice kupovaného pozemku byla stanovena toliko pouhým odkrokováním a nikoli řádným geodetickým změřením.
Dovodil však, že právnímu předchůdci žalobkyně vlastnické právo nabyl, protože se ze strany žalované „jedná o zneužití práva“. Svůj závěr odůvodnil následovně: „Žalovaná se domáhá nenaplnění formálních předpokladů vlastnického práva, absence dobré víry právního předchůdce žalobkyně a v důsledku toho i trvání svého vlastnického práva. S ohledem na okolnosti případu se tím však dostává do rozporu s ochranou svobodné vůle, ochranou důvěry v právním styku, se zásadou, že tomu, kdo souhlasí, se neděje křivda, se zásadou, že újmu způsobenou vlastním zaviněním si poškozený nese sám, jakož i se zásadou, že právo se nezabývá maličkostmi. V daném sporu o to, komu náleží vlastnické právo, tyto zásady převažují nad ochranou právní jistoty, která podporuje právní postavení žalované. Převažují natolik očividně, že nelze než uzavřít, že v daném případě jde o zneužití práva, které podle §8 o. z. nepožívá právní ochrany. Z toho vyplývá, že právní předchůdce vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl, a to přinejmenším po uplynutí vydržecí doby.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci §8 o. z. Žalovaná je přesvědčena, že zákaz zneužití práva by měl být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy. Skutečnost, že uplatňovala své vlastnické právo vůči žalobkyni, nelze kvalifikovat jako zjevné zneužití práva. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, tak, že žalobu zamítne, neboť odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je ve věci možné rozhodnout.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a považuje jej za správné. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 [k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „o. z.“)]. Pokud však jde o otázku souladnosti uplatňovaného vlastnického práva s obecnými právními korektivy, je třeba tuto otázku po 1. 1. 2014 posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to především v režimu §8 o. z. a zakotveného zákazu zjevného zneužití práva [obdobně viz. rozsudek ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), a dále např. v citovaném rozsudku ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, přijal a odůvodnil závěr, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Z uvedeného je zřejmé, že aplikace zjevného zneužití práva přichází do úvahy jen ve výjimečných případech.
Dovolací soud ve své judikatuře připustil i zcela výjimečné odepření ochrany výkonu vlastnického práva. Tak např. v usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016 Nejvyšší soud vysvětlil, že zamítnutí vlastnické žaloby pro zneužití práva připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Obdobně v minulosti Nejvyšší soud i Ústavní soud nahlížely na zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99), s tím, že judikaturu přijatou k rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na výklad §8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).
Je tedy zřejmé, že dovolací soud spojuje s nedovoleným (zneužívajícím) výkonem práva možnost odepření jeho právní ochrany. Takový důsledek konečně jasně vyplývá z ustanovení §8 o. z., podle kterého „zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany“. Z judikatury dovolacího soud však neplyne, že by snad důsledkem zneužití práva mohlo být založení nového absolutního práva na straně zneužívané. Jen proto, že lze výjimečně odepřít vlastníkovi ochranu některého z atributů jeho vlastnického práva (např. zamítnout žalobu na vyklizení pozemku), nelze uvažovat o tom, že by takové odepření znamenalo současně vznik nového vlastnického práva jiného subjektu ke stejnému předmětu vlastnictví.
Nejvyšší soud odkazuje i na závěry komentářové literatury (PULKRÁBEK, Zdeněk. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, sv. I., s. 175 a násl.), se kterými se ztotožňuje: „Pokud by účinkem zákazu zneužití práva mělo být založeno netoliko právo užívat cizí věc, nýbrž dokonce vlastnické právo k této věci, tedy pokud by měl být zneuživatel zbaven vlastnictví, zákaz zneužití by s ohledem na společenský a hospodářský význam instituce vlastnictví být aplikován neměl, a tedy by ani nemělo být založeno právo druhé strany. V důsledku zneužití práva nemůže dojít k jeho přechodu.“ Jinými slovy subjekt nemůže vlastnické právo nabýt na základě zjevného zneužití práva jiným subjektem.
Odvolací soud dovodil, že právní předchůdce žalobkyně zasáhl do vlastnického práva žalované, když se uchopil držby předmětného pozemku. Stalo se tak v důsledku oboustranného omylu ve vymezení předmětu koupě, neboť došlo pouze k prodeji pozemku parc. č. XY, nikoli obou pozemků v rozsahu oplocení a faktického užívání právním předchůdcem žalobkyně (tedy pozemků parc. č. XY a parc. č. XY). Původcem omylu byla podle odvolacího soudu hlavně žalovaná, která „měla vědět, že má na daném místě dva pozemky“. Skutečnost, že se žalovaná nyní dovolává nenaplnění formálních předpokladů převodu vlastnického práva, absence dobré víry právního předchůdce žalobkyně a trvání svého vlastnického práva, vyhodnotil odvolací soud jako zjevné zneužití práva.
Odvolací soud uzavřel, že „právní předchůdce vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl, a to přinejmenším po uplynutí vydržecí doby“. Na druhou stranu však také dovodil, že „z objektivního hlediska tu dobrá víra právního předchůdce žalobkyně, že mu pozemek patří, nebyla, a to právě z důvodu, že hranice kupovaného pozemku byla stanovena toliko pouhým odkrokováním a nikoli řádným geodetickým měřením.“ Z odůvodnění proto není zřejmé, na základě jakého titulu mělo tedy podle odvolacího soudu dojít k nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalobkyně. Oba soudy nižších stupňů nabytí vlastnického práva vydržením vyloučily z důvodu absence dobré víry u žalobkyně i jejího předchůdce.
Nejvyšší soud přitom setrvává na svém závěru, že právní předchůdce žalobkyně nemohl nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku pouze na základě odvolacím soudem dovozovaného zjevného zneužití práva ze strany žalované, které má spočívat v tom, že se žalovaná dovolává nenaplnění formálních předpokladů převodu vlastnického práva, absence dobré víry právního předchůdce žalobkyně a trvání svého vlastnického práva. Rozhodnutí odvolacího soudu o zjevném zneužití práva žalovanou je tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že v dalším rozhodování přihlédne odvolací soud i k závěrům judikatury Nejvyššího soudu k otázce vztahu dobré víry způsobilé k vydržení a dlouhodobosti držby (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3431/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3202/2018).
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu