ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2082.2019.1
2 Cdo 2082/2019-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovaným 1) Z. M. , narozenému XY, a 2) Z. M. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Erikosem Papoutsidesem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 187/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2018, č. j. 56 Co 221/2018-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 C 187/2016-190, zamítl žalobu na určení, že část pozemkové parcely č. XY, zapsaná u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj na LV č. XY pro katastrální území a obec XY, určená geometrickým plánem P. L. ze dne 18. 5. 2015 pod číslem 122-8/2015 jako pozemky č. XY, č. XY a č. XY, je ve vlastnictví žalobce A. Ž., a to část pozemku určená jako č. XY součást parcely – zahrady XY, část pozemku XY a XY jako součást pozemku – zastavěné plochy a nádvoří č. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2018, č. j. 56 Co 221/2018-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která sice již byla dovolacím soudem vyřešena, ale podle názoru dovolatele má být posouzena jinak. Soudy žalobu zamítly proto, že předmětný pozemek sama nabyla vydržením již matka žalobce, která jej v dobré víře téměř 30 let držela. Oproti tomu sám žalobce podmínky pro vydržení nesplnil, neboť jeho držba netrvala 10 let. Žalobce v dovolání odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, 22 Cdo 2002/2006, 22 Cdo 4282/2009, 22 Cdo 821/2010, 22 Cdo 3767/2014, 22 Cdo 90/2018, 22 Cdo 1817/2018 a další). Dovolatel má za to, že shora uvedený právní názor není správný. Judikatorní závěr je na první pohled logický; na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že vydržení má význam výhradně pro aktuálního držitele sporného pozemku. Poukazuje rovněž na to, že možnost započtení vydržecí doby je dána nahodilou skutečností, kterou stávající držitel nijak neovlivní, totiž délkou držby jeho právního předchůdce. Ten zpravidla není motivován, aby věc řešil a domáhal se určení svého vlastnického práva. Jaké má pak právní nástupce nástroje k tomu, aby se domohl určení vlastnického práva ke spornému pozemku, o němž se domníval, že jej koupil v hranicích oplocení? Na podání žaloby na určení, že je sporný pozemek ve vlastnictví právního předchůdce, by byl naléhavý právní zájem pouze, ovlivnil-li by výsledek právní postavení žalobce vůči žalovanému (tzn. zejména v případě možného zdědění pozemku). V případě koupě od zcela cizí osoby je situace neřešitelná. Dovolatel má za to, že toto není správné ani spravedlivé řešení a že by proto měla být dosavadní judikatura přehodnocena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel požaduje, aby dovolací soud vyřešil jinak otázku možného zápočtu vydržecí doby i od osoby, která již sama vlastnické právo vydržela.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury. Zároveň dovolací soud ani neshledal důvody ke změně této judikatury.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla jasně vyjádřena například v usnesení ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta publikovaná pod C 3719 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty i z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle §134 odst. 3 obč. zák. [srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (publikovaný pod C 1 176 v Souboru), ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (publikovaný pod C 5 210 v Souboru), či ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (publikovaný pod C 406 v Souboru)], vyplývá, resp. lze z nich dovodit, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen tehdy, pokud ten sám věc či právo již nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (publikované pod C 10 356 v Souboru)].
Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku v podobě parcely, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C 10 333 v Souboru)]. Na tyto závěry navázala i novější judikatura Nejvyššího soudu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 131/2019, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3150/2018, či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2052/2018 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
Dovolací soud nemá, čeho by na uvedených závěrech změnil.
Dovolatel argumentuje nahodilostí možnosti zápočtu vydržecí doby a jako příklad k tomu uvádí dvě extrémní situace: 1) právní předchůdce držel 9 let a 364 dní, nástupce držel 1 den, nástupce si může započíst vydržecí dobu svého předchůdce a věc vydržet, 2) právní předchůdce držel 50 let, nástupce držel 9 let a 364 dní, nemůže si započíst držbu svého předchůdce a věc vydržet.
K tomu je třeba zdůraznit, že zatímco v případě 1) nedošlo k právnímu následku v podobě vydržení vlastnického práva k držené věci právním předchůdcem, v případě 2) – při splnění dalších potřebných podmínek – k vydržení právním předchůdcem došlo. V takovém případě je věc na základě vydržení již ve vlastnictví právního předchůdce, který s ní může volně disponovat – tj. zásadně pro ni platí obecná pravidla o převodu či přechodu vlastnického práva. Právní předchůdce se tím tedy stává novým vlastníkem věci, a pokud od něj věc nenabude někdo další např. na základě smlouvy či dědění, musí nabyvatel splnit předpoklady pro vydržení věci, tedy i držet věc po náležitou vydržecí dobu sám.
Dovolatelova argumentace není přiléhavá také proto, že pokud by dovolací soud uvažoval stejným způsobem jako dovolatel, musel by vzít v potaz i situaci, kdy právní předchůdce současného držitele držel věc např. 30 let, současný držitel i jenom jeden jediný den a přesto by se se zápočtem držby svého předchůdce stal vlastníkem věci, a to právě na úkor svého právního předchůdce, který podmínky pro vydržení, a tedy nabytí vlastnického práva, sám splnil. Pokud dovolatel naznačuje hledisko spravedlnosti, pak by takový závěr byl zcela zjevně nespravedlivý. Základní obecný argument proti úvaze žalobce je v tom, že přístup dovolatele by zbavil vlastnického práva držitele, který sám podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením splnil, osobou, která je naopak vůbec nesplnila a to bez ohledu na délku její držby. Takový postup by naopak dovolací soud považoval za krajně nespravedlivý.
Jestliže pak dovolatel dále naznačuje, že v případě vydržení vlastnického práva svým právním předchůdcem nemá žádnou možnost, jak ovlivnit nápravu skutečných právních poměrů a dosáhnout případně nabytí vlastnictví k vydržené věci, pak dovolací soud dodává, že to není argument, který by jakkoliv měl vést dovolací soud ke změně jeho judikatury. Je totiž na právním předchůdci držitele, aby se v rámci ochrany svého vlastnického práva postaral o nápravu skutečných právních poměrů ve vztahu ke katastru nemovitostí a dosavadnímu katastrálnímu vlastníku, resp. i ve vztahu k dalšímu držiteli, aby vyloučil případné vydržení vlastnického práva právě tímto právním nástupcem. Je pak zcela na něm, zda tak učiní či nikoliv. Právě proto, že poslední držitel nemá jakýkoliv právní nárok na to, aby mu jeho právní předchůdce věc do vlastnictví převedl, nemá logicky ani přímý právní nástroj, kterým by mohl řešit právní poměry svého právního předchůdce, pokud k tomu právní předchůdce z jakéhokoliv důvodu nepřistoupí. V tom dovolací soud neshledává jakoukoliv nepřiměřenost, naopak to zcela odpovídá zásadám soukromého práva a principu vigilantibus iura scripta sunt .
Námitky dovolatele proto dovolací soud neshledal přípustnými.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu